Na jaře roku 1845 jsem navštívila Topsham, Maine. Při této příležitosti se nás shromáždilo několik v domě bratra Stockbridge Howlanda. Jeho nejstarší dcera Františka byla mou věrnou přítelkyní a nyní onemocněla revmatismem a ošetřoval ji lékař. Ruce měla tak opuchlé, že nebylo možné rozeznat jednotlivé části. Když jsme seděli a mluvili o jejím případě, zeptal se někdo bratra Howlanda, jestli věří, že by jeho dcera mohla být uzdravena modlitbou. Odpověděl, že se chce pokusit věřit, že by uzdravena být mohla. Prohlásil, že věří, že je to možné.

Všichni jsme poklekli k vážné modlitbě k Bohu za tuto sestru. Činili jsme si nároky na zaslíbení: "Proste a vezmete." (Jan 16,24) Požehnání Boží naše modlitby provázelo a dostali jsme ujištění, že Bůh je ochoten uzdravit nemocnou. Jeden z bratrů zvolal: "Je zde sestra, jež by měla víru, aby šla k ní, vzala ji za ruku a rozkázala jí ve jménu Páně, aby vstala?

Sestra Františka ležela nahoře v pokoji a dříve, než přestal mluvit, sestra Curtisová šla již po schodech nahoru. Vstoupila do pokoje nemocné, Duch Boží byl na ní, vzala nemocnou za ruku a řekla: "Sestro Františko, ve jménu Páně vstaň a buď zdravá." Ihned proudil nový život žilami nemocné dívky, svatá víra ji opanovala a poslechla hlas, zvedla se na posteli, postavila se na nohy a šla pokojem a chválila Pána za své uzdravení. Brzy byla oblečena a přišla dolů do pokoje, kde jsme byli shromáždění. Její obličej zářil nevýslovnou radostí a vděčností.

Příští ráno s námi snídala. Hned nato, když bratr White četl při rodinné pobožnosti pátou kapitolu Jakubovu, vstoupil do domu lékař a šel jako vždy navštívit svou nemocnou. Protože ji tam nenašel, spěchal dolů a se starostlivým pohledem otevřel dveře velké kuchyně, kde jsme všichni seděli. I jeho nemocná. Užasle se na ni podíval a hlasitě zvolal: "Tak Františce je lépe!"

Bratr Howland odpověděl: "Pán ji uzdravil" a pokračoval v kapitole, kde ho přerušili: „Je-li někdo nemocen, zavolej starších sboru, ať se modlí za něho." (Jak 5,14) Lékař naslouchal se zvláštním výrazem podivu a nevěry, pokynul hlavou a rychle opustil místnost.

Téhož dne jela Františka tři míle cesty a večer se vrátila domů. Ač bylo deštivo, neuškodilo jí to a její zdraví se rychle zlepšovalo. Za několik dní na její přání byla pokřtěna. Ačkoliv voda byla studená a počasí velmi chladné, neuškodilo jí to, nýbrž byla od té doby osvobozena od své nemoci a těšila se přirozenému zdraví.

V téže době bratr Hyde těžce onemocněl úplavicí. Příznaky byly znepokojující. Navštívili jsme ho a modlili se s ním, on však byl pod vlivem některých fanatických osob, která uváděly na naše dílo pohanu. Chtěli jsme ho z jejich vlivu vyprostit a prosili jsme Pána, aby mu dal sílu odejít z onoho místa. Na vyslyšení našich modliteb byl posílen, dostalo se mu požehnání a jel čtyři míle do domu bratra Pattena, když tam však přijel, zdálo se, že ho síly rychle opouštějí.

Fanatismus a bludy, do kterých upadl špatným vlivem, jako by bránily výsledkům jeho víry. S vděčností však přijal svědectví, jež mu bylo dáno, vyznal pokorně své chyby a postavil se rozhodně na stranu pravdy.

Vstoupit do pokoje nemocného bylo dovoleno jen několika málo osobám silným ve víře. Oněm fanatickým osobám, jejichž vliv na něj byl tak škodlivý a kteří ho tvrdošíjně provázeli až do domu bratra Pattona, bylo zakázáno k němu jít, zatímco jsme se vážně modlili o obnovení jeho zdraví. Zřídka jsem viděla takové úsilí dosáhnout zaslíbení Božích. Moc Ducha svatého se projevila a spočívala na nemocném bratru i na všech přítomných.

Bratr Hyde se ihned oblékl a vyšel z pokoje, chválil Boha s obličejem zářícím světlem nebes. Byl pak přinesen prostý oběd a on řekl: "Kdybych byl zdráv, jedl bych tento pokrm, ale protože věřím, že mě Bůh uzdravil, chci svou víru dokázat činem. Sedl s ostatními ke stolu a jedl dost, aniž by cítil zlé následky. Jeho uzdravení bylo dokonalé a trvalé.