V neděli 18. července 1915 se v pět hodin odpoledne shromáždilo v Elmshaven, na místě posvěceném milostí a láskou, vzdáleném od světského hluku a shonu, téměř pětset přátel a sousedů, aby naposledy projevili úctu památce sestry Whiteové a svou přítomností a účastí potěšili ty, kteří oplakávali ztrátu vroucně milované zesnulé.
Slavnost se konala na trávníku před tichým venkovským domovem sestry Whiteové, který jí byl dlouho přístavem klidu, skutečným útočištěm, jak mu často říkala, když se vracela z veřejného působení. Na jednom konci trávníku byl přístřešek zřízený pro kazatele, odkud byly pod široko se rozprostírajícími jilmy umístěny žídle a lavice, pohovky a houpací křesla pro staré a slabé, tak, aby všichni, kteří přijdou, měli místo k sezení.
Známými zvuky písně „Blaze je duši mé“ zpívané kvartetem koleje Pacific Union a sanatoria ve St. Heleně, byla slavnost zahájena. Bratr Munson prosil v modlitbě o to, aby měli všichni užitek z příkladu, jež zesnulá dala svým odevzdaným, Bohu posvěceným životem a aby mnozí dosáhli čtením jejího díla zvláštní pomoci a síly. „Dopřej, aby byly zvláště požehnány ty spisy, jež vyslala do čtyř stran země, aby svět mohl slyšet poselství v mnoha jazycích, do nichž byly přeloženy její knihy. Děkujeme ti za ty, jimž v Číně, Koreji, Japonsku, Indii, Africe a mořských ostrovech čtení spisů tvé služebnice pomohlo k zachraňující poznání pravdy. Žehnej také, prosíme, těm, kteří vyšli do těchto zemí, aby jim přinesli pravdu pro tuto dobu… Bože, urychli zvěstování poselství všem obyvatelům země, aby je toto pokolení slyšelo a následovalo a byla připravena cesta pro příchod našeho drahého Spasitele.“
Bratr Starr četl některá místa z Písma a čtení končil několika verši, jež zvlášť ukazovaly na životní zkušenost sestry Whiteové (žalm 40,10-11, Mk 14,8)
Prvním řečníkem byl bratr Loughborough, který za mnohá léta křesťanské služby zestárnul a zešedivěl, jehož však Pán podivuhodně zachoval jako žijícího svědka zvláštního řízení Prozřetelnosti ve vzniku a pokroku adventního poselství. Vzdal láskyplný hold životnímu dílu té, s níž od roku 1852 často působil v úzkém spojení. Jeho kázání , jež bylo složeno především ze vzpomínek, posloužilo jako životopisný náčrt, který ukázal zvláštní působení Ducha svatého v jejím životě. Vždy znovu zdůrazňoval skutečnost, že její vydaná díla směřují k nejvyšší mravnosti, vedou ke Kristu a bibli a přinášejí unaveným, sklíčeným srdcím klid a útěchu.
Následující řečník - bratr Starr, si všímal některých osobních rysů života sestry Whiteové. Řekl: „Nikdy jsem neslyšel nikoho mluvit o lásce k Ježíši tak, jak jsem slyšel mluvit ji. Častokrát jsem ji slyšel zvolat: Miluji ho, miluji ho, miluji ho. Celý její život byl posvěcen úkolu získat jiné a dát jim podnět, aby o také milovali a sloužili mu z celého srdce…
Pokládal jsem ji za jednu z nejsilnějších osobností, jež jsem kdy poznal. Mohu její život srovnat jen se silným dubem, který je vystaven větru a vydrží jeho největší nápor, nebo s horou, která vzdoruje bouři… Její víra v Boha byla nepřemožitelná. Ze zkoušek, jež by zmátly víru mnohých, si zachovala pevnou důvěru a zvítězila.
Když jsem se s ní před čtrnácti dny loučil, řekl jsem jí: Radujme se, že se ti dnes daří tak dobře. Sestra Whiteová odpověděla: Jsem ráda, že mne takto nacházíš a chci ti říct, že je to se mnou dobré. A potom dodala: Nemám mnoho smutných chvil a dní, že ne? Ne, sestro Whiteová, řekl jsem, ve svém celém životě ne, protože ses přes ně přenesla. Ano, odpověděla, můj nebeský Otec pro mne vše naplánoval. On ví, kdy můj život skončí a jsem rozhodnuta nereptat.
Potom jsem jí řekl: Mohu ti jen opakovat, sestro Whiteová, cos nám napsala v jednom ze svých dopisů. Psalas: Stíny se prodlužují a my se blížíme k domovu. Budeme brzy doma a potom o všem promluvíme v království Božím. Odpověděla: Ano, zdá se to příliš dobře, než aby to byla pravda, ale je to pravda.
Potom zazpívali píseň Navždy odejít z této země. První verše této písně zapůsobily silně na mnohé z naslouchajících. Před lety napsal tyto sloky jeden ze spolupracovníků sestry Whiteové ve službě Mistru, zemřelý bratr Smith. Smutné je loučení na světě, ale den zmrtvýchvstání je blízko…
Bratr Farnsworth, jež slavnost řídil, hovořil takto: „Zdá se, bratři a přátelé, skoro nemožné to, že by měl někdo mít kázání, kázání vzpomínkové, slova vzpomínek na někoho, jehož život a působení bylo skoro sedmdesát osm let ustavičným živým kázáním. Před osmdesáti osmi lety dala sestra Whiteová Pánu Bohu své srdce a po všechna ta léta nepřerušila svou oddanou a vážnou práci pro Mistra. Její život a její literatura je největší pochvalou, která by mohla být pronesena při jejím pohřbu.
Zajímalo by mne, co by sestra Whiteová sama řekla, kdyby tu mezi námi byla na živu a jeden z nás by byl na jejím místě. Jsem si jist jednou věcí, již by řekla. Myslím, že by četla k užitku svých přátel, příbuzných, sousedů a jiných, kteří jsou zde shromáždění, tato slova Písma:
„Zjevilať se zajisté ta milost Boží spasitelná všechněm lidem“ a odvažuji se říct, že žádná žijící bytost v tomto pokolení nepředváděla vytrvaleji milost Boží ke spasení lidí, než ona - „vyučující nás, abychom odřeknouce se bezbožnosti, a světských žádostí, střízlivě a spravedlivě, a pobožně živi byli na tomto světě.“ (Tt 2,11-12)
Mluvila by ke svým sousedům a přátelům takto, neskončila by tím však. Tohoto odpoledne by připojila: „Očekávajíce té blahoslavené naděje, a příští slávy velikého boha a spasitele našeho Jezukrista“. Na to by položila důraz. Kladla by nám to všem naléhavě na srdce a mysl. a to nejen všeobecně, ale kladla by důraz na tu skutečnost, na velkou pravdu, že ona blahoslavená naděje se brzy uskuteční. Pozvedla by naše srdce a naši mysl k té blahoslavené naději, která byla její nadějí, její radostí a její inspirací. Chtěl bych dnes odpoledne onen hlas nechat znovu zaznít, milí bratři, přátelé a sousedé. Jsem si jist, že toto poselství by přinesla. Ale ona odpočívá.
Mám přesto dojem, že je přítomno splnění místa z 1. Kor 15. kapitoly, kde stojí: „Osten pak smrti jestiť hřích. Nebo jestližeť mrtví z mrtvých nevstávají, anižť Kristus vstal. A nevstal-liť z mrtvých Kristus, marná jest víra vaše, ještě jsme v svých hříších. A takť i ti, kteříž zesnuli v Kristu, zahynuli. Tehdy se naplní řeč, kteráž napsána jest: Pohlcena jest smrt v vítězství. Kde jest, ó smrti, osten tvůj? Kde jest, ó peklo, vítězství tvé?“
Bratři, myšlenka, kterou sleduji je tato: že v určitém smyslu osten již zde není, byl smrtí odňat. Naše přirozené náklonnosti, v našich srdcích přebývající láska, nechají tryskat slzy z našich očí a nemůžeme tomu zabránit. Přece máme ve všem útěchu, že hřích byl odňat od této osoby a tím je odstraněn osten smrti a smrt již nemůže dlouho držet tuto lidskou bytost.
Rodině a přátelům říkám, že truchlím dnes s vámi, ale ve spravedlivém životě Kristu je něco, co odnímá smrti hrůzu a hrobu jeho bědu. Ježíš byl zde a můžeme s jistotou kráčet po cestě, po níž šel. Proto bratři, pohlédněte vzhůru. Vzhlédněte z tohoto nynějšího údolí slz a strastí ke světlé naději a věčnému životu pro Ježíše. Amen.“
Zpěvem písně Tam za řekou se sejdem, jež byla jednou z písní, které měla sestra Whiteová nejraději a závěrečnou modlitbu bratra Harea byla slavnost ukončena.
Copyright © 2010-2016 - Tisk - Kontakt