Rodina mého otce ještě příležitostně chodila do církve metodistů a do takzvaných třídních shromáždění, konaných v soukromých domech.

Jednoho večera jsem šla se svým bratrem Robertem do třídního shromáždění. Předsedající bratr byl přítomen. Když přišla řada na mého bratra, aby vydal svědectví, mluvil s velkou pokorou, avšak jasně o nutnosti dokonalé pohotovosti k setkání se s naším Spasitelem, až přijde s mocí a velikou slávou v oblacích nebeských. Když můj bratr mluvil, rozlilo se po jeho obyčejně bledé tváři nebeské světlo. Zdálo se, jako by byl ze svého dřívějšího okolí v duchu vytržen a mluvil jako v přítomnosti Ježíšově.

Když jsem byla vyzvána já, abych mluvila, povstala jsem s klidnou myslí a srdcem plným lásky a pokoje. Vyprávěla jsem příběh svého velkého utrpení pod pocitem tíhy hříchů a jak jsem konečně obdržela tak dlouho toužebně očekávané požehnání - úplné poddání se Boží vůli - a vyjádřila jsem svou radost nad zvěstí o brzkém příchodu Vykupitele, který vezme své dítky domů.