Náš nejstarší syn Henry White se narodil 26. srpna 1847 v Gorhamu. V říjnu nám manželé Howlandovi v Topshamu nabídli přátelsky část svého bytu, což jsme ochotně přijali a s vypůjčeným nábytkem jsme pak začali naši domácnost. Byli jsme chudí a museli jsme zakusit těžké doby. Rozhodli jsme se, že nebudeme na nikom závislí, ale že se budeme vydržovat sami a že budeme mít, čím bychom mohli pomoci jiným. Nedařilo se nám však dobře. Můj muž pracoval velmi těžce při svážení kamení na železniční dráze, nemohl však dostat mzdu, jež mu náležela za jeho práci. Bratr a sestra Howlandovi se s námi ochotně dělili o své, kdykoliv mohli. Byli však také chudí. Věřili v první a druhé poselství z celého srdce a věnovali prostředky k podpoře díla, ač byli odkázání na svou denní práci.

Můj muž přestal svážet kamení a vydal se do lesa se sekerou, aby sekal sáhové dříví. S ustavičnou bolestí v boku pracoval od časného rána až do večera, asi za 50 centů denně. Snažili jsme se neklesat na mysli a důvěřovat Bohu. Nestěžovala jsem si. Ráno jsem byla Bohu vděčná, že nás ochraňoval v noci a večer, že nás provedl dnem.

Když jednoho dne došla všechna zásoba našich potravin, odešel můj muž ke svému zaměstnavateli, aby od něho dostal peníze nebo potraviny. Byl tehdy bouřlivý den a on šel pěšky tři míle v dešti tam a zpět. Na zádech nesl pytel s potravinami v různých balíčkách a takto šel vesnicí Brunswick, kde míval často přednášky. Když vstoupil velmi unaven do domu, kleslo ve mně srdce. Mé první myšlenky byly, že nás Bůh opustil. Řekla jsem svému muži: "Došlo to s námi tak daleko? Opustil nás Bůh?" Nemohla jsem zadržet slzy a hlasitě jsem plakala několik hodin, až jsem upadla do mdlob. Modlili se za mě brzy jsem pocítila utěšující vliv Ducha Božího a litovala jsem, že jsem se oddala své malomyslnosti. Chceme následovat Krista a být mu podobni, klesáme však často před zkouškou a vzdalujeme se od něho. Utrpení a zkoušky nás přivádí blíže k Ježíši. Tavicí pec odstraní strusku a vyčistí zlato.

V této době mi bylo ukázáno, že nás Pán zkoušel k našemu dobru, aby nás připravil k působení pro jiné, že se dotkl našeho hnízda, abychom se neusadili v klidu a pohodlí. Naší úlohou bylo působit pro duše, kdyby se nám dobře dařilo, byl by se náš domov stal tak příjemným, že bychom nebyli ochotni jej opustit. Tak na nás Pán dopustil zkoušky, aby nás připravil pro boj ještě těžší, který jsme měli podstoupit na naší cestě. Brzy jsme dostali dopisy od bratrů z různých států, abychom je navštívili. Neměli jsme však peníze, abychom mohli jet. Odpověděli jsme, že nemáme dosud uvolněnou cestu. Pokládala jsem za nemožné cestovat s dítětem. Nechtěli jsme být závislí a snažili jsme se, abychom žili ze svých prostředků. Byli jsme rozhodnuti raději trpět nouzí, než dělat dluhy.

Náš malý Henry velmi onemocněl a jeho stav se tak rychle zhoršoval, že jsme byli velice znepokojeni. Byl v jakémsi stavu otupělosti, jeho dech byl krátký a těžký. Dávali jsme mu léky, ale bez výsledku. Potom jsme zavolali osobu, jež měla zkušenosti s nemocnými a ta pochybovala, že se uzdraví. Modlili jsme se za něho, ale beze změny. Uváděli jsme dítě jako omluvu, že jsme necestovali a nepracovali pro blaho jiných a obávali jsme se, že se Pán chystá nám je vzít. Ještě jednou jsme předstoupili před Pána a modlili se, aby se nad námi smiloval a zachránil dítě a slavnostně jsme mu slíbili, že důvěřivě půjdeme, kamkoliv nás pošle.

Modlili jsme se vážně a zápasili s Bohem. Ve víře jsme se chopili zaslíbení Božích a byli jsme si jisti, že slyšel naše volání. Světlo z nebes proniklo mraky a zasvitlo na nás dolů. Naše modlitby byly milostivě vyslyšeny. A tak od té chvíle se začalo dítě uzdravovat.