Když jsem se vrátila do Portlandu, viděla jsem přemnohé důkazy zhoubných následků fanatismu. Někteří jako by mysleli, že náboženství je postaveno na velikém vzrušení a ve velkém hřmotu. Mluvili způsobem, který nevěřící pohoršoval a jejich vliv svědčil o nenávisti k nim i k učení které hlásali. Potom se radovali, že trpěli pronásledování. V takovémto jednání neviděli nevěřící žádnou důslednost. Na několika místech bylo bratrům zabraňováno ve shromažďování se. A tak nevinní trpěli s vinnými.

Mé srdce bylo většinou zarmoucené a obtížené. Bylo to tak kruté, že dílo Kristovo bylo poškozováno chováním těchto nerozvážných mužů. Nejenom, že vrhali vlastní duše do záhuby, ale poskvrňovali dílo hanbou, která nemohla být snadno odstraněna. A z toho se ďábel radoval. Líbilo se mu, že je pravda svěřena neposvěceným osobám, že byla smíšená s bludy a že vše bylo zašlapáno do prachu. Vítězoslavně pohlížel na zmatený a rozptýlený lid Boží.

Chvěla jsem se o sbory, které by se měly dostat do tohoto ducha fanatismu. Mé srdce bylo naplněno bolem nad lidem Božím. Museli být klamání a svádění tímto falešným nadšením? Věrně jsem zvěstovala výstrahy, které mi Pán dal, zdálo se však, že málo působí, s výjimkou toho, že tyto osoby, které měly tak výstřední názory, tím více na mě žárlily.