(Poznámka: V té době byl bratr Froom mimořádným tajemníkem Generální konference pro kazatelské sdružení.)

Drahý bratře Froomo,
Včerejší pošta mi přinesla tvůj dopis z 3.ledna. V něm předkládáš několik otázek, na něž mám odpovědět.

Odvoláváš se na vzpomínku na rozhovor se mnou, v němž prý jsem poznamenala, že matka s odvoláním na některé své spisy řekla: „Mým úkolem je příprava, vaším úkolem je to vyložit.“

Nevzpomínám si, že jsem kdy slyšel takový matčin výrok myslím, že žádný z jejích pomocníků nikdy takový výrok od ní neslyšel. Myšlenka, která by takové prohlášení vyvolala, se neshoduje s jejími názory na její práci, ani na práci jejich opisovačů a sekretářek.

Existuje výrok, který jsem pronesl k několika našim vedoucím pracovníkům a tato myšlenka dala asi podnět tvé otázce. Řekl jsem jim, že v dávných dnech naší práce matka psala svědectví pro nějakého jednotlivce nebo skupinu. Svědectví obsahovalo informaci a radu, která by byla cenná pro jiné a bratři se ji vyptávali, jak by se ho měla použít. Mému otci a někdy i jeho společníkům často říkala: „Já jsem svůj díl vykonala. Vypsala jsem, co mi Pán ukázal. Teď je na vás, abyste řekli, jak se toho má použít.“

Snadno pochopíte, že takový návrh je velmi rozumný. Můj otec a jeho společníci věděli o všech problémech, týkající se věci přítomné pravdy, která se od té doby vyvinula v dílo Generální konference a bylo to moudré opatření nebes, že se dělili o zodpovědnost a vyložili, jak a jakým způsobem by se měla poselství sdělit těm, jejichž prospěchu byla určena.

Asi myslíš, že jestliže existoval takový výrok, jak se praví ve tvém dopise, byl by některým našim bratřím ku prospěchu. Já nedovedu pochopit, jak by jim byl prospěšný. Možná, že to myslíš na mne.

Pokud se týče dvou odstavců, které prý jsou v „Duchovních darech“ i „Duchu proroctví“ o míšení ras důvod, proč byly vypuštěny z knih pozdějších, i otázka, kdo nese zodpovědnost za jejich vypuštění, mohou mluvit naprosto jasně a určitě. Byly vynechány Ellen G. Whiteovou. Nikdo, kdo byl spojen s jejím dílem, neměl vliv na takovou otázku, a já jsem nikdy od nikoho neslyšel, aby jí v této věci nabízel radu.

Ve všech otázkách tohoto druhu můžeš pokládat za jisté, že sestra Whiteová je zodpovědná za vynechání nebo přidání látky tohoto druhu v pozdějších vydáních našich knih.

Sestra Whiteová měla nejen správný úsudek, založeny na jasném a souhrnném pochopení stavu o přirozených následcích zveřejnění toho, co napsala, ale mnohokrát měla přímý příkaz anděla Páně o tom, co by se mělo v nových vydáních vynechat a co přidat…

Zamysli se na chvíli nad kapitolou čtvrtého svazku prvního vydání „Velkého sporu“ vydaného tiskárnou Pacifik Press 1884. Ve 27.kapitole „Satanovy nástrahy“ najdeš, že byly vypuštěny asi 4 strany v poslední části kapitoly z pozdějších vydání „Velkého sporu.“ Tyto čtyři stránky lze nalézt ve „Svědectvích pro kaztelé“ str. 472-475. Informace obsažená na těchto stránkách je velmi cenná pro Adventisté sedmého dne a byla velmi vhodně zahrnuta do 1.vydání čtvrtého svazku „Velkého sporu“, který po svém vydání, byl jako ostatní svazky - považován za zvláštní poselství pro adventisty sedmého dne a všechen křesťanský lid, který má pro ně pochopení, pokud se týče názorů a cílů.

Když se však rozhodlo, že 4.svazek „Velkého sporu“ by měl být vydán znovu jako všeobecný oběžník pro subskripci, navrhla Ellen Whiteová aby se stránky vypustily, neboť bylo pravděpodobné, že kazatelé jiných církví budou podráždění až budou tyto výroky číst a nebudou souhlasit, aby kniha kolovala.

Proč naši bratři nechtějí zkoumat Boží milosrdné obcování s námi, které se děje tím, že nám Duch proroctví podává informaci svým krásným harmonickým a pomocným způsobem místo sbírání, kritizování a rozpitvávání, pokusy rozsekávat to na hrubé betonové kostky, takové, jako my kupujeme pro své děti na hraní, a pak někoho jiného žádají, aby je dal dohromady tak, aby to tvořilo obraz, který je uspokojí a vypustí hlavní části v obrazu, které se jim nelíbí? Prosím Pána o trpělivost a vedení při konání toho, co dovedeme, abychom takovým lidem mohli ukázat krásu Božího působení.

Odvoláváš se na jiné dopisy, které obsahují otázky, a něž jsem neodpověděl. Doufám, že se k nim dostanu brzy, ale dnes ráno už ne.

Tvůj věřící W.C.White

Dopis W.C.White L.E.Froomovi z 8.ledna 1928

Drahý bratře Froome,

Když jsem ti včera odeslal svůj dopis, našel jsem tvůj dopis ze 22.prosince. V něm mi říkáš, že už po celé 2 roky posiluješ bratra Daniellse, aby připravil knihu o Duchu proroctví, ale zapomněl jsi mi říct, jak on na tyto žádosti odpovídá.

Když se odvoláváš na výroky, uveřejněné bratrem Loughboroughem, mluvíš o stresu, který mu způsobují tělesné projevy a naznačuješ, že se ti to nelíbí.

Plně s tebou souhlasím, že velký důkaz Božího působení v daru církve ostatků je ve vnitřní jistotě samotných pisatel- Přesto musíme věřit, že v tělesných projevech, které provázely udělení světla zjevení, je nějaká skutečná hodnota, jinak by je Bůh nezpůsoboval. Mimoto jsem se dostal do kontaktu s množstvím lidí, opravdových, upřímných a cenný v očích Páně, kteří na tyto projevy skutečně pohlížejí jako na věc opravdu důležitou a dosvědčují, že jejich víra byla značně posílena, když poznali způsoby, jichž náš nebeský Otec užívá k utvrzení těch, kterým se od Něho dává světlo.

Odvoláváš se na výrok o inspiraci slova, který jsem ti poslal. Tento výrok Generální konference z r. 1883 se dokonale shodoval s názory a stanovisky průkopníků v této věci a bylo to, myslím, jediné stanovisko, které zaujali někteří naši kazatelé a učitelé, dokud profesor (W.W.) Prescott, president koleje v Battle Creeku, nepředložil velmi působivým způsobem názor jiný - názor, zastávaný a podávaný profesorem Gausenem. (Poznámka: Pravděpodobně Francois Gaussen, švýcarský duchovní (1790-1863), který zastával názor, že v Bibli šlo o verbální inspiraci). Přijetí tohoto názoru studenty koleje v Battle Creeku i mnohými jinými, včetně bratra Haskella, vneslo do naší práce otázky a nejasnosti bez konce, které stále narůstají.

Sestra Whiteová nikdy Gausenovu teorií o doslovné inspiraci nepřijala, ať se týkala jejího vlastního díla nebo Bible.

Říkáš, že ve své snaze o správné rozumové pochopení tohoto zázračného daru se snažíš získat poučení o různých osobách, které pomáhaly sestře Whiteové v období její literární činnosti.

Jsem přesvědčen, bratře Froome, že nikdy nezískáš jasno o pozadí daru Ducha proroctví a redaktorů, které si sestra Whiteová zavolala ku pomoci i k přípravě pro vydání článků pro náš časopis i kapitol pro své knihy.

Základ, kterým má být upevněna víra v poselství, která posílal Bůh svému lidu, se dá snadněji nalézt, bude-li se zkoumat Jeho jednání s Jeho proroky v dobách minulých. Připadá mi, že studium života, práce a spisů sv. Pavla je prospěšnější a objasní nám víc než jakýkoliv jiný způsob zkoumání, který bychom mohli navrhnout a nemyslím, že by nám při zakládání důvěry v Pavlovy spisy nějak mnoho pomohlo, budeme-li pátrat, abychom sestavili seznam jeho pomocníků a zkoumat jejich minulost a zkušenost. Je pro mne snadné věřit, že Jeremiáše vedl Bůh při výběru Bárucha jako opisovače, a že Pavel měl moudrost nebes při výběru těch, kteří měli čas od času jednat jako jeho soukromí tajemníci podle toho, jak potřeboval.

Věřím, že sestru Ellen G. Whiteovou vedla nebesa při výběru osob, které měly být činny jako opisovači, i těch, kteří měli pomáhat připravovat články pro naše časopisy a kapitoly pro naše knihy.

Jsem dobře obeznámen s okolnostmi, které ji vedly k výběru některých těchto pracovníků a vím o přímé podpoře, která jí byla poskytována pro tuto práci. Znám také příklady, kdy byla vedena, aby poučila, varovala někdy propustila ze svých služeb ty, jejich duchovní nedostatek je činili nezpůsobilé k uspokojivé službě. Pokud se týče této věci mohl ti bratr Starr dát zajímavou kapitolu o zkušenosti sestry Whiteové se slečnou Fannie Moltonovou a já bych ti mohl říct o okolnosti, ze které se odloučila od své neteře Masry Cloughové, kterou měla velmi ráda.

Na počátku šedesátých let napomáhal sestře Whiteové nikdo kromě jejího manžela, který ji naslouchal, když četla kapitoly rukopisu a navrhoval mluvnické opravy, jak mu přišly okolností, jako je tato: Starší White leží vyčerpán na pohovce, sestra Whiteová přináší kapitolu psanou pro „Duchovní dary“ a čte mu to a on navrhuje mluvnické opravy, jak je řečeno nahoře.

Kromě několika svědectví, která byla vytištěna, se mnohá svědectví posílala jednotlivcům a sestra Whiteová častokrát řekla: „Nemám nikoho, kdo by to svědečtí opsal, Prosím, udělejte si opis pro sebe a pošlete mi originál zpět.“ Jako výsledek této metody práce máme v našem rukopisném tresoru mnoho prvních svědectví, psaných rukou sestry Whiteové.

Na samém začátku šedesátých let působila u s. Whiteové sestra Lucinda M. Hallová jako hospodyně, sekretářka někdy jako její průvodce na cestách. Byla plachá a svědomitá a opravovala jen ty nejnápadnější gramatické chyby. Asi v roce 1862 navázala styk s rodinou Whiteovou sestra Adelia Pattenová a dělala pro sestru Whiteovou některé opisy. Později vešla do styku s Review and Herald.

Na podzim 1872 navštívila s. Whiteová Colorado a seznámila se se svou neteří Mary c. Cloughovou, a tak slečna Cloughová pomáhala v letech 1878 až 1879 při přípravě 2. a 3. svazku rukopisu „Duch proroctví“. Ona také doprovázela manžely Whiteovy při jejich práci na táborových shromážděních a působila jako zpravodaj pro tisk. Touto svou činností bal prvním řádným zaměstnancem církve pro poskytování informací a jí je možno pokládat za předchůdkyni našeho publikačního oddělení.

Její zkušenost jako tiskové zpravodajky, důvěra, kterou takto získala chvála, jíž se její právi dostávalo, ji činily neschopnou pro choulostivou a posvátnou práci rukopisného redaktora pro články v „Review“ a kapitoly „Velkého sporu“. Ve vidění bylo stře Whiteové ukázáno, že ona a Mary se dívají na nějaký úžasný děj na obloze. Sestře Whiteové to říkalo mnoho, ale Mary v tom neviděla žádný smysl. Anděl řekl: „Věci duchovní se poznávají duchem“ , a pak sestru Whiteovou poučil, aby už svou neteř nezaměstnávala jako svého knižního redaktora.

V letech 1868.1870 zaměstnávala s. Whiteová různé lidi, aby opisovali její svědectví. Mezi nimi byla slečna Emma Sturgesová, pozdější manželka Amose Prescotta, slečna Anna Haleová, později manželka Irwina Royceho a jiné, na jejich jména si teď nevzpomínám.

Po smrti bratra Jamese White v r. 1881, zaměstnávala s. Whiteová sestru Marianu Davisovou. Tato po několik prováděla korekturu v Review and Herold a sestře Whiteové se ve vidění dostalo ujištění, že sestra Davidová bude svědomitou a věrnou pomocnici. Později zaměstnávaka sestra Whiteová sestru Elizu Burnhamovou a ve stejnou dobu byly zaměstnány v Battle Creeku paní B.L. Whitneyová a Fannie Davisová byla se sestrou Whiteovou v letech 1886 a 1887 v Evropě. Ona byla také hlavní pomocnicí sestry Whiteové v Austrálii.

Jak práce v Austrálii přibývalo, byla zavolána sestra Burnhamová, aby pomáhala při úpravě knih pro vydání a Maggie Hareová a Minnie Hawkinsová byly zaměstnány jako opisovačky.

Zapomněl jsem se zmínit, že se léta, kdy sestra Whiteová byla v Headlsburgu, opsala J.I.Ingsová mnoho svědectví i rukopisů.

Ve stejnou dobu, kdy jsme byli v Austrálii, byl podán návrh, že by „Zvláštní svědectví pro kazatele“, tj. „Zvláštní svědectví, série A, vydané a rozesílané bratrem O.A.Olsonem presidentem Generální konference, na počátku devadesátých let, by mělo být vytištěno znovu - že látka se má uspořádat podle námětu. Zatímco se o o tom uvažovalo, stalo se, že bratr W.A.Colcord, který byl kdysi tajemníkem Generální konference a po mnoho let hlavní dopisovatel o tématech náboženské svobody, byl bez zaměstnání. Na mou prosbu ho sestra Whiteová zaměstnala, aby přebíral zvláštní svědectví a seskupoval látku podle námětu pro nové zveřejnění. Touto práci strávil několik týdnů a sestra Whiteová ho platila, ale této práce se nikdy nevyužilo.

Poslední práci, kterou dělala sestra Davisová, byl výběr a uspořádání látky, užité v knize „Ve šlépějích velkého lékaře“.

Bratr C.C.Crisler pomáhal sestře Whiteové ve výběru a uspořádání látky pro „Skutky apoštolů“ a „Proroci a králové“.

Tento náčtr práce a pracovníků si však nečiní nárok na úplnost. Já ani žádná z pomocnic sestry Whiteové jsme nikdy neuvažovali, že personál její pracovní složky má nějaký vliv na čtenáře jejích knih. Ona psala látku a psala velmi podrobně. Mezi ní a vydavateli býval vždy spor o množství látky, které by se mělo užít. Sestra Whiteová byla nejvíc potěšena, když jí byl nějaký námět podán co nejpodrobněji a vydavatelé často činili nátlak, aby měli látku zhuštěnou nebo zkrácenou, aby kniha nebyla příliš objemná. Když se důležité kapitoly připravily pro tiskaře, někdy i když se už tiskaři zaslaly, sestra Whiteová chtěla námět nově zpracovat a rozšířit a naléhala, aby to bylo pojato do knihy. Tato zkušenost se nevztahovala hlavně na 4.svazek „Velkého sporu.“

Vzájemné potíže, týkající se množství látky připravované pro „touha věků“, byly zčásti překonána tak, že se části látky oddělily a použily v knihách „Kristova podobenství“ a „Myšlenky z hory blahoslavenství“.

Pokud se týče čtení děl současných autorů po dobu přípravy těchto knih, dá se říci velmi málo, protože když sestra Whiteová byla plně zaměstnána psaním, měla velmi málo času na čtení. Před započetím svého díla o Kristově životě a v době, kdy psala, četla v určitém rozsahu z děl Hanny, Fleetwooda, Tartara Geikieho. Nevím, že by byla četla Edersfeima. Příležitostně se odvolávala na Andrewse, zvláště když se jednalo o časové zařazení.

Proč čítávala některou z těchto knih? Velké události zápasu věků, jak jsou podány ve „velkém sporu“, jí byly ukázány částečně v několika různých obdobích. Při prvním předvedení dostala stručného nárysu, jak je podán ve 3.oddílu knihy nazvané „Ranné spisy“.

Později jí byly ukázány velké události z doby patriarchů a zkušenosti proroků, jak jsou vyloženy v jejích článcích ve „Svědectví pro Církev“ a v sérií jejich článků vydaných v pozdějších letech v „Review“, „Znameny času“ a „Strážce Jilu“. Tato série, jak si vzpomeneš se zabývá dost podrobně dílem Ezdráše, Nehemiáše, Jeremiáše a jiných proroků.

Velké události ze života našeho Pána jí byly ukázány v panoramatických scénách, jak tomu bylo také při ostatních částech „velkého sporu“. V několika z těchto scénách byl jasně podán časový postu i zeměpis, ale ve větší části zjevení nebyly bleskové výjevy, které byly neobyčejně živé, i rozhovory a spory, které slyšela a byla schopna o nich vyprávět, zeměpisně a časově označeny a ona byla odkázána na zkoumání Bible, dějin a spisů mužů, kteří psali o životě Pána, aby získala časové i zeměpisné souvislosti.

Jiný účel sledovaný četbou dějin a „Života našeho Pána“ (Poznámka: To se asi vztahuje na knihu Williama Hanna´s „Život našeho Pána“) i „života sv. Pavla“, tkvěl v tom, že četba jí živě připomněla výjevy, jasně podané ve vidění, které se však s léty i jejím těžkým úřadem kazatelským v její paměti zamlžily.

Při četbě Hanna, Tartar nebo Fleetwood narazila mnohokrát na popis výjevu, který jí byl živě ukázán, ale byl zapomenut, a který dovedla popsat podrobněji než to, co četla.

Přes všechnu sílu, které se jí od Boha dostalo, aby líčila výjevu z života Kristova, Jeho apoštolů, proroků i reformátorů silněji a působivěji než jiní historikové, pociťovala vždycky velmi ostře nedostatky svého školního vzdělání. Obdivovala jazyk, jakým jiní pisatelé popisovali svým čtenářům výjevy, které jí Bůh ukázal ve vidění a nacházela potěšení ve vhodí příležitosti i v úspoře času, když mohla užít jejich jazyka - ať plně nebo zčásti - při léčení těch věcí, které poznala skrze zjevení, a které si přála svým čtenářům předat.

V mnohých jejich rukopisech, vyšlých z její ruky, je při citování užito uvozovek. V jejich případech jich neužívala. Její zvyk užívat části vět, nalezených v jiných spisech a vyplňujících část jejího vlastního spisu, nespočíval na nějakém určitém plánu, ani se na něj její opisovačky a redaktoři, až do roku 1885 a dále, nedotazovali.

Když kritikové ukazovali na tento rys její práce jako na důvod k pochybnostem o jejím daru psát, nevěnovali tomu velkou pozornost. Když byly později stížnosti i na to, že je to křivda pro jiné vydavatelé a pisatele, provedla rozhodnou změnu, se kterou jsi obeznámen.

Je mým krédem, bratře Froome, že nemohu dost často konstatovat fakt, že mysl sestry Whiteové byla podivuhodně činná vzhledem k obsahům článků, vycházejících v našich časopisech i kapitolách jejich knih, že měla pomoc z nebes byla podivuhodně bystrá v rozpoznávání nějakého omylu, zaviněného opisovačkou nebo redaktory. Tento stav byl obvyklý po všechna její rušná léta před smrtí jejího manžela i po ní, po dobu její kazatelské činnosti v Evropě i v Austrálii, i po většinu let, prožitých v Americe po jejím návratu z Austrálie.

V jejích posledních letech nebyl její dohled tak všeobecný, ale byla zázračně požehnaná ve svém chápání řízení, pokud se týče látky ukvapeně napsané - což se v jejích posledních letech dělávalo - a v poukazování na ty náměty, které potřebovaly zdůraznění, i na ty, které se mohly vypustit, což jsme potřebovali při zkracování objemnějších knih a při přípravě výtisku pro překlad do cizích jazyků.

Přečti prosím, bratru Daniellsovi a zjistíš-li, že jsem ve spěchu něco vynechal, takže by to mohlo být snadno špatně pochopeno, vytkni to, prosím mně a dej mi příležitost, abych věc napravil, než ji předložíš jiným svým bratřím.

Věrně Tvůj W.C.White

Dopis W.C.White L.E.Froom ze 13.prosince 1934

(Poznámka: t.č. tajemníkovi kazatelského sdružení Gener. Konfer.)

Drahý bratře Froom,
Mám před sebou tvůj dopis z 3.prosince. Otázky, které kladeš jsou velmi obsažné a odpovědět na ně je dost nesnadné.

Je jisté, že během své víc jak 30-ti leté společné práce Ellen Whiteovou jsem měl tu největší důvěru v její kazatelský úřad. Vím, že přijímala od Boha zjevení, která měla nevýslovnou cenu pro církev i pro svět. Nenahlédl jsem tak plně - jak by si někteří z našich bratří přáli - do pramenů zpráv, které ji činily schopnou psát své knihy.

Stavba velkého chrámu pravdy, podpíraná jejími spisy, jí byla jasně ukázána ve vidění. V některých rysech tohoto díla bylo dáno podrobné poučení. Pokud se týče některých rysů zjevení, jako je chronologie proroctví, vedení bohoslužeb ve svatostánku a změny, které se odehrály v roce 1844, látka jí byla ukázána víckrát v detailech, a toto jí umožňovalo mluvit velmi jasně a přesvědčivě o základních pilířích naší víry.

Při některé historické látce - jak je vyložena v knize „Patriarchové a proroci“, „Skutky apoštolů“ a „Velký spor“ - jí byly hlavní rysy nastíněny velmi jasně a prostě, a když přikročila k popsání těchto námětů, byla odkázána na studium Bible a dějin, aby získala časové údaje i zeměpisné vztahy a aby doplnila svůj popis podrobností.

Ellen Whiteová byla rychlou teničkou a měla velmi dobrou paměť. Zjevení, kterých se jí dostalo, jí umožňovalo chopit se rozhodně námětu, o němž četla. Toto jí umožňovalo, aby si vybírala a přivlastnila to, co je pravdivé a odložila to, co je klamné nebo pochybné.

Čítávala pilně „Dějiny reformace 16.století“. Mnohé z dějin D´Aubigného četla nahlas mému otci. Byla vnímavou čtenářkou náboženských novina po mnoha let, kdy Uriah Smith byl vydavatelem Review, měla ve zvyku ho žádat, že až použije jiné náboženské knihy, aby jí je předal. Ona je zběžně prohlédla a vybrala cenné věci, které někdy vycházely v Review. V těchto také sbírala poučení o tom, co se děje v náboženském světě.

Pokud se týče studovny knih, nadešel čas - krátce po postavení cihlové budovy - která poskytla střechu vydavatelství Review and Herald, že velká místnost ve druhém patře, obrácená k severu, byla přidělena mým rodičům jako jejich písárna a redaktorská pracovna. V ní byla umístěna knihovna Review and Herald. Na ni se odvolával bratr White ve svých spisech a Ellen Whiteová si z ní vybírala knihy, které pokládala za užitečné, aby je četla.

Bylo pozoruhodné, že při četbě a prohlížení knih bylo její myšlení obráceno k nejužitečnějším knihám a nejužitečnějším pasážím jež v nich byly obsaženy. Příležitostně se jednou v mé přítomnosti zmínila otci o svém poznatku, že je uveden k tomu, aby si prohlédla nějakou knihu, do níž nikdy předtím nezahlédla a své zkušenosti, že ji rozevře v určitém oddílu, který ji pomůže v popisování toho, co viděla a co si přála vylíčit.

Myslím, že Blissovy „Paměti“ v této knihovně byly, ale nevím nic o tom, zdali je četla nebo ne. Nikdy se o té knize v souvislosti se svou prací nezmiňovala.

Některé vysvětlivky, nalezené v jejích vlastních objemných knihách, psala ona sama, ale většinu z nich psal J.H.Waggoner, Uriah Smith a M.C.Wilcox spolu s Marianou Davisovou.

Ptáš se, zda Jakub White přinášel Ellen Whiteové knihy, jejichž četba by jí pomáhala při psaní. Na nic takového si nevzpomínám. Dobře si vzpomínám, že ona občas přinášela zajímavé pasáže, které právě četla, aby na ně upozornila svého manžela.

Ptáš se, jestli ji její pomocníci upozorňovali na výklady, o nichž si mysleli, že ji pomohou při psaní. Nic takového ne nestávalo před psaním 4.svazku „Velkého sporu“ v Healdsburgu v roce 1883 a 1884. Pak to bylo zřídka vztahovalo se to k podřadným maličkostem.

Když jsme byli v roce 1886 v Basileji, měli jsme velmi zajímavou zkušenost se skupinou překladatelů. Poznali jsme, že naši bratři v Evropě si velmi přáli mít 4.svazek „Velkého sporu“ přeložený do francouzštiny a němčiny…

Aby opatřil tuto knihu pro francouzský lid, byl bratr Au Franc zaměstnán jako překladatel a přeložil 20 nebo více kapitol do prvotřídný francouzštiny - jak se domníval. Nikdo však s tímto překladem nebyl spokojen, a tak byl zaměstnán bratr Jean Vuilleumier, aby provedl překlad. Dokončil ho zvětšený o šest kapitol.

U Němců byly tři pokusy o překlad. Překladateli byli profesor Kuhns, paní Bachová a Henry Fry.

Co jsme měli dělat? Několik osob společně odsoudilo každý z těchto překladů a bylo těžké najít víc než dvě osoby, které mluvily pěkně jeden o druhém.

Bratr Whitney, vedoucí basilejské kanceláře, si uvědomil skutečnost, že způsob psaní sestry Whiteové je obtížný. Metafory nebyly v některých případech překladateli dobře pochopeny a v některých případech, kde byly chápány, neznali překladatelé dost dobře náboženskou frasoologii svého jazyka, aby vytvořili správný překlad.

Konečně se našlo východisko. Každého rána v děvet hodin se setkali vjedné místnosti dba němečtí a dva francouzští překladatelé, bratr Whitney, sestra Davisová a já. Kapitola za kapitolou z anglické knihy se četla a vykládala. Když překladatelé narazili na nějakou obtížnou pasáž, přestali číst a společně diskutovali o tom, jak ji nejlépe přeložit do němčiny a francouzštiny. Bratr Whitney se často ve čtení zastavil a řekl: „Jak bys to přeložil, Johne?“ Potom se obrátil na bratra Au Franca: „Souhlasíš s tím?“ Když sestra Davisová a bratr Whiteny poznali, že celkově nerozumějí anglickému textu, hovořili o významu textu a potom znovu navrhli překlad.

Když jsme došli ke kapitolám, jednajících o reformaci v Německu a ve Francii, prohovořili překladatelé o vhodnosti výběru historických událostí, vybraných sestrou Whiteovou a ve dvou příkladech, na které si vzpomínám, naznačili, že existují jiné události stejně důležité, které ona neuvedla. Když na to byla upozorněna, požádala, aby jí donesli dějiny, aby mohla posoudit důležitost událostí, o nichž padla zmínka. Četba dějin oživila v její mysli to, co jí bylo kdysi ukázáno ve vidění podle něhož událostí popsala.

Byl jsem s matkou, když jsme navštívili Curych a dobře si vzpomínám, jak mocně ji dojal pohled na starou katedrálu a tržiště a mluvila o nich, jaké byly za života Zwingliho.

Za svého dvouletého pobytu v Basileji navštívila moje matka mnohá místa, kde se v době reformace přihodily zvlášť důležité události. Toto v její paměti osvěžilo to, co jí bylo zjeveno a na základě toho rozšířila podstatně ty části knihy, které popisují dobu reformace…

Zůstávám s mnoha pozdravy, upřímně tvůj bratr

W.C.White