Zdá se mi, bratře Eastmane, že musíme pevně důvěřovat velkému adventnímu hnutí z roku 1844 a nesmíme se dát snadno vytlačit z postavení, které zaujímají vůdcové tohoto hnutí a průkopníci našeho vyznání.

Zároveň věřím, že bychom měli povzbudit naše vydavatele, kazatele a učitele v našich školách i řady našeho lidu, pokud mají čas a příležitost, aby důkladně zkoumali Bibli a věrně studovali dějiny tak, aby nejen sami znali, ale aby dovedli dokazovat i lidu, který nepřijímá naše konfesijní knihy jako autoritu, ty věci, kterých se jako lid držíme. Jsem přesvědčen, že ti, kteří píší pro naše konfesijní noviny, které si všímají proroctví a jejich splňování, by měli být povzbuzeni, aby podali hlubokou a věrnou studii k látce, o níž píší historiků, kteří budou pro čtenáře platit za autoritu.

Může být docela správné, jestliže kazatel řekne svému sboru při svých výkladech Bible z „Daniele“, „Zjevení“ i „Velkého sporu rovněž výrok podle svých názorů. Sotva vy však bylo pro něho moudré, aby z nich citoval jako z autoritativních příběhů, aby jimi dokazoval své body. Myslím, že poznáš rozumnost tohoto návrhu. Od presbyteriána, který se snažil dokazovat správnost své nauky církevní obci metodistů, nebude nikdo očekávat, že svou věc bude dokazovat převážně presbyteriánskými pisateli a totéž platí i o metodistovi. V celé své práci se musíme snažit sledovat metody, které jsou nejúčinnější.

Když se jedná o vypisování výkladů učení nebo proroctví, musí být pisatel ještě pozornější než kazatel, aby vybíral ty autority, které budou kritickým a pozorným čtenářem jako autority přijímány.

Jestliže té věci správně rozumím, bratr ___ píše články o proroctví a jeho plnění, v nichž užívá „Danielela Zjevení“ i „Velký spor“ jako autority, aby svou věc dokázal, toto bych pokládal za velmi ubohou politiku. Někteří čtenáři to přijmou jako upevňování pravdy, jiní to přijmou jako pravdu a budou vyslovovat pochybnosti o autoritě. Pro jiné bude užívání těchto konfesijních knih pobídkou, aby se snažili dokázat, že v knihách takto užívaných jako autorit, jsou omyly. Nebude pro ně všechny lepší, jestliže ve svých kázáních i článcích své věci budeme dokazovat odkazy na autory obecně přijímané?

Spisy Ellen G. Whiteové o dějinách

Pokud se týče matčiných spisů a jejich užívání jako autority ve věcech historie a chronologie, matka si niky nepřála, aby s nimi naši bratři zacházeli jako s autoritou, pokud se týče historických podrobností nebo historických údajů. Velké pravdy, které byly matce ohledně sporu mezi dobrem a zlem, světlem a tmou, jí byly dány různými způsoby, hlavně však jako bleskové pohledy na velké události v životě jednotlivců a zážitcích církví, skupin reformátorů a národů. To, co jí bylo takto zjeveno, vypsala nejprve stručně v „Ranných spisech,“ pak obsažněji v „Duchovních darech“ a v „Duchu proroctví“ a konečně ve „Velkém sporu“.

Když matka popisovala zážitky reformátorů v dobách reformace a v době velkého adventního hnutí v roce 1844, podávala často nejprve částečně popis nějakého výjevu, který jí byl ukázán. Později to popsala podrobněji a pak ještě podrobněji. Viděl jsem, že o jednom námětu psala čtyřikrát nebo pětkrát a potom byla smutná, že nemá takovou vyjadřovací schopnost, aby věc popsala dokonaleji.

Když psala kapitoly „Velkého sporu“, podávala někdy částečný popis důležité historické události a když se její opisovač, který připravoval rukopisy pro tiskaře, vyptával na čas místo, řekla, že tyto věci zaznamenávají svědomití historikové. Ať jsou tedy data, užitá těmito historiky, tam vsunuta. Jindy, když matka popisovala, co jí bylo zjeveno tyto události a podání faktů a učení tak dokonale popsané v našich konfesijních knihách, že opsala slova těchto autorit.

Když matka psala „Velký spor“, nikdy si nepomyslela, že čtenáři budou pokládat knihu za autoritu pro historická data nebo ji užívat, aby se ukončil spor o historických podrobnostech a nepřeje si ani teď, aby se knihy takto užívalo. Matka si velmi váží práce těch věrných historiků, kteří obětovali léta života, aby zkoumali velký Boží plán, jak je popsán v proroctví a jak je jeho propracování zaznamenáno v dějinách.

Kdykoliv se v minulých letech našel jistý důkaz, že pisatelé naší adventní literatury nenašli přesný důkaz o podrobnostech, matka souhlasila, aby se opravily ty věci, o nichž se jasně ukázalo, že jsou mylné. Když se jí dotazovali na snahy, které se podnikají, aby se zrevidovala a opravila dobrá kniha „Daniel a Zjevení“, byla vždy proti tomu, aby se mnoho měnilo, ale vždycky byla ochotna, aby se opravilo to, co se ukázalo jako úplně nesprávné.

Chronologie

Připadá mi, že všude se klade přílišný důraz na časové uspořádání. Kdyby pro spasení člověka bylo podstatné, aby měl jasno v chronologii světa, Pán by nebyl dovolil různosti a rozpory, které nalézáme ve spisech biblických historiků. Také si myslím, že v těchto posledních dnech by nemělo být tolik sporů o data.

Pokud se mne týče, řeknu toto: „Čím více studuji zkušenost adventního lidu, tím více pociťuji potřebu ctít a velebit moudrost Boha nebes, který dal prostému člověku Williamu Millerovi pochopení velkých pravd proroctví. Každý, kdo bude studovat jeho výklad proroctví, si ujasní, že v hlavních rysech měl pravdu, ale že převzal mnoho nepřesných a nesprávných výkladů o podrobnostech. Tyto napřed jeho společníci přijali. Ale Bůh vyvýšil školené muže, kteří měli větší příležitost je studiu než Miller. Tito svým studiem proroctví dějin nalezli pravdu o mnoha věcech, v nichž byl Millerův výklad nesprávný.

Člověk, který studuje tuto zkušenost ze stanoviska víry ve velkém adventním hnutí, jak se podává v „Danielu a Zjevení“ a ve „Velkém sporu“, se musí radovat z Boží dobroty, poněvadž vidí, jak jsme prostřednictvím studia mnoha mužů přijali od Něho pravdu a světlo. Myslím, že my, kteří milujeme dílo, které se stavělo na tomto základě, bychom měli jednat velmi laskavě, velmi uvážlivě a velmi uctivě s dílem, které Bůh pomáhal Millerovi vykonávat.

Mít jen skromné požadavky

Jestliže však tvrdíme, že Miller a jeho společníci znali dokonalou a celou pravdu o vzájemné shodě dějin a proroctví, nebo jestliže žádáme po průkopnících třetího andělského poselství, aby jejich znalosti byly dokonalé a spolehlivé, jestliže říkáme: „V dějinách této věci, jsme se nikdy nemuseli sami vyznávat z omylu“ - budeme nemoudře a zbytečně vyzývat kritiku, která chce světu ukázat z různých stránek a v přehnané formě nedokonalosti a nepřesnosti některých našich výkladů, které byly už v posledních letech na podkladě důkladného zkoumání opraveny.

Zdá se mi, bratře Eastmane, že tu je velká možnost oslabení naše vlivu tím, že zavíráme oči před skutečnosti, že jsme všichni jak malé děti, které se učí den za dnem od velkého Učitele, a že je to naší výsadou, abychom postupovali ve vědění a porozumění. Zdá se mi, že je pro nás mnohem moudřejší přesvědčit svět, že nás vede Bůh, a že nás vede tím, že nám čas od času dává nezodpověditelné důkazy o správnosti našeho postavení, když nám jasně ukazuje vzájemnou shodu proroctví a dějin užitím historických údajů, o nichž svět nemůže pochybovat. Tato jistota Jeho vedení platí mnohem víc než jakékoliv snahy, které zaujímali před deseti, dvaceti nebo třiceti lety, jsou spolehlivé a neměnné.

Pokud se týče matčiných spisů, jsem nezvratně přesvědčen, že popisují a líčí to, co jí Bůh ukázal ve vidění a kde ona sledovala popis historiků nebo výklad adventních spisovatelů. Věřím, že Bůh jí dal bystrost, aby užila toho, co je správné a v souladu s pravdou, která se týká všech věcí, podstatných ke spasení. Kdyby důkladné studium ukázalo, že některé podrobnosti jejich výkladů proroctví nemůžeme uvést v soulad s naším chápáním světských dějin, nemá to vliv na mou důvěru v její spisy jako celek o nic víc, než je moje důvěra v bibli ovlivněna skutečností, že nedovedu mnohé z výkladů uvést v soulad s časovým postupem.