Prohlášení W.C.Whitem před poradním sborem generální konference z 30.října 1911.

Bratr W.C.White se obrátil k poradnímu sboru a řekl: „S radostí vám předkládám prohlášení o posledním anglickém vydání Velkého sporu.

„Asi před dvěma lety nám bylo řečeno, že galvanoplastické desky pro tuto knihu v tiskárně (Pacifik Press, „Review and Herold“ a „International track society“ byly tak opotřebované, že kniha musí být znovu vysázena a musí se udělat nové desky. To se provádí v tiskárně Pacifik Press. Čtyři sazby na deskách už byly provedeny - po jedné v každé tiskárně - ve Washingtonu, Mountain View, Nashville a ve Watfordu.

„V dopise, zaslaném ředitelům našich vydavatelství, jsem 24.července 1911 napsal:

„Po poradě s pomocníky, agitátory a jinými přáteli knihy jsme pokládali za nejvhodnější vysázet text znovu tak, aby se nové vydání co nejvíc shodovalo se starým. Každá kapitola nového vydání začíná i končí na stejné stránce jako příslušná kapitola starého vydání.

„Nejnápadnější změnou v novém vydání je zlepšení vyobrazení. Každá ze 42 kapitol - spolu s předmluvou, úvodem, obsahem a seznamem ilustrací - má krásně zdobené záhlaví. Deset nových celostránkových ilustrací nahradilo ty, které byly nejméně zdařilé.

„Třináctá dodatková poznámka ve starém vydání, v rozsahu třinácti stran, byla nahrazena třicátou první poznámkou, v rozsahu dvanácti stran. To jsou téměř všechny doporučené poznámky, určené pro to, aby pomohly studujícímu čtenáři nalézt historické důkazy prohlášení, uvedených v knize.

„Životopisné poznámky byly vynechány a všeobecný index byl rozšířen z dvaceti na dvacet dvě strany, pro větší usnadnění při hledání žádaných pasáží.

„Co se týče obsahu knihy, nejvíce byl zdokonalený úvod o historickém zařadění. Ve starém vydání na Bibli, ale pouze v několika případech se tam nacházely nějaké historické důkazy na autory, citované nebo jinak použité. V novém vydání čtenář najde více než čtyři sta odkazů na osmdesát osm autorů nebo svědectví.

„Když jsme mamince předložili žádost některých našich agitátorů, že do nového vydání by se měla dát nejen odvoláním biblická, ale také odvolání na citované historky, řekla nám, abychom tato odvolání našli a do knihy přidali. Také nám řekla, abychom citace ověřili a opravili každou nepřesnost, a tam, kde se citáty uváděly z pasáží, podaných různými překladateli odlišně, abychom užili překladu který uznáme za nejsprávnější.

Vyhledávání různých pasáží, citovaných historiky, byl pracný úkol a ověřování citovaných pasáží vedlo k některým změnám ve stylizaci textu. Toto je zvlášť nápadné v citátech z „Dějin reformace“ od J.Merle D´Aubigné. Zjistilo se, že je šest nebo více anglických překladů, amerických a britských, které se hodně lišily ve stylizaci, třebaže myšlenkově byly téměř shodné. My jsme však zjistili, že pouze jeden z těchto mnoha překladů měl autorské schválení. Je to překlad užitý vydavatelstvím „American track society“ v pozdějších vydáních. Proto citáty z knihy D´Aubigného v tomto vydání „Velkého sporu“ byly upraveny tak, aby v hlavním odpovídaly tomuto schválenému překladu.

„V několika málo příkladech se užilo nových citací historiků, kazatelů a současných spisovatelů místo starých, protože jsou působivější, nebo protože jsme staré nemohli najít. V každém případě, kde k takové změně došlo, věnovala matka velkou pozornost navrhovanému náhradnímu textu a schválila změnu.

„Poznáš, že změny tohoto charakteru byly vykonány na stránkách 273, 277, 306-308, 334, 335, 387, 547, 580 a 581.

„V knize je dosud asi dvacet nebo více citátů, jejichž autory jsme nebyli schopni uvést. Naštěstí, týká se to materiálů, u kterých není pravděpodobné, že by se o ně vedly vážné spory.

„Změny byly učiněny i v pravopisu, interpunkci a psaní velkých písmen, aby se styl knihy sjednotil ve všech svazcích této série.

„Na osmi nebo deseti místech byly změněny časové údaje, a to kvůli změnám, které se uskutečnily od doby prvního vydání.

„Na některých místech byl změněn způsob vyjadřování aby se tím vyhnulo zbytečným urážkám. Například slovo „papežský“ bylo změněno na „římský“ nebo „římskokatolický“. A slovní spojení „náboženská volnost“ bylo nahrazeno slovy „náboženská svoboda.“

Výkony, nacházející se na stránkách 285-287, poukazující na činnost sněmu, na jeho rouhavé dekrety proti náboženství a Bibli, jsou upraveny tak, aby ukázaly že sněm odstrčil a potom nahradil nejen Bibli, ale také Boha a jeho důstojnost.

„V novém vydání je nástup papežství v roce 536 a jeho pád v roce 1798 popisován jako „nadvláda“ a „úpadek“ místo jeho „zřízení“ a „zrušení“, jak se hovoří ve starém vydání.

„Na všech těchto místech byla přesnější forma vyjadřování zvážená a schválená autoritou knihy.

„Na stránce 50, 563, 564, 580, 581 a na několika jiných místech, kde byly výroky o papežství, o nichž římští katolíci velmi diskutovali, a které se těžko dokazují z přístupných historických knih, bylo znění nového vydání změněno tak, že výrok spadá do řady důkazů, které se dají snadno získat.

„Pokud se týče těchto a podobných pasáží, které by mohly rozvířit trpké a neplodné spory, matka často říkala: „Co jsem napsala o papežské aroganci a nadutosti, je pravda. Mnohý historický důkaz o těchto věcech byl úmyslně zničen. Aby však kniha mohla být co nejužitečnější pro katolíky i pro jiná vyznání, a aby nedocházelo ke zbytečným sporům, je lépe, aby všecky výroky týkající se papežovy nadutosti a požadavků papežství, byly vyloženy tak špatně, aby se daly snadno a jasně dokázat uznanými učebnicemi dějepisu, které jsou přístupny našim kazatelům i studentům.“

„Slyšíte-li zprávy, že některé dílo z tohoto posledního vydání bylo uskutečněno proti matčinu přání nebo bez jejího vědomí, můžete si být jisti, že takové zprávy nejsou pravdivé a nestojí za úvahu.“

Pasáže ze starého i nového vydání se četly a srovnávaly. K osvětlení toho poslouží ukázka z dopisu mluvčího ze 24.června. Tehdy bratr White řekl:

Od vytištění tohoto nového vydání si matka s velkou radostí prohlíží knihu a čte. Mluvila o ní každý den, když jsem ji ráno navštívila říkala, že ji s radostí čte znovu a že je ráda, že toto vydání, které jsme připravili co nejdokonaleji, vyšlo za jejího života, a že mohla řídit to, co se dělalo.

„Matka nikdy netvrdila, že je znalcem dějin. Věci, které vypsala, jsou popisy bleskových obrazů a jiná vylíčení, která jí byla dána o činech lidí a vlivu těchto činů na Boží dílo pro spásu lidí, s názory na minulé, přítomné a budoucí dějiny ve vztahu k této práci. Ve spojení s vypsáním těchto pohledů použila dobrých a zřetelných historických výroků, aby pomohla čtenáři objasnit věc, které se snaží vylíčit. Když jsem byl teprve chlapcem, slyšel jsem ji, jak četla otci z D´Aubigného „Dějin reformace“. Četla mu velkou část, ne-li celé dílo o pěti svazcích. Četla i jiné dějiny reformace. Oto jí pomáhalo umístit a popsat mnohé události i hnutí, která jí byla ukázána ve vidění. Toto se poněkud podobá způsobu, v němž ji studium Bible pomáhá umístit a popsat ta mnohá obrazná líčení, jež jí byla dána v přítomné době o vývoji velkého sporu mezi pravdou a lží.

„Matka si nikdy nečinila nároky na doslovnou inspiraci a já ze své zkušenosti nevím, že by můj otec nebo bratr Bates, Andrews, Smith nebo Waggoner tento nárok uplatňovali. Kdyby existovala doslovná inspirace při psaní jejích rukopisů, proč by pak měla existovat z její strany práce na dodatku nebo jeho úprava? Je nesporné, že matka často bere do rukou některý svůj rukopis, v zamyšlení ho pročítá a píše dodatky, které ještě víc rozvíjejí myšlenku.

„První vydání této knihy bylo uveřejněno v Kalifornii r. 1884. Když se tiskl 3.svazek „Ducha proroctví“, vynechala se některá látka. Její část byla vytištěna ve formě letáků a byla dána do oběhu. Čekalo se, že matka tuto látku rozšíří a vydá 4.svazek. Před otcovou smrtí oznámila. Že vyjde čtvrtý svazek „Ducha proroctví“. (Spirit of Prophecy, Volume IV).

„Když matka vydala 4.svazek, pomýšlela ona i ti, kteří spolupracovali na jeho vydání, na splnění otcova plánu. My jsme také měli na mysli to, co bylo psáno pro adventní lid ve Spojených státech. Proto byla látka s velkou námahou stlačena tak, aby tento svazek měl zhruba stejnou velikost, jako jiné svazky této série.

„Když se později shledalo, že kniha se může prodávat všem lidem, vzali vydavatelé desky a vytiskli vydání většího formátu. Přidaly se ilustraci a zkusili jsme prodávat knihu na předplatné za 1 dolar 50 centů.

„V roce 1885 jsme byli s matkou posláni do Evropy a tam se vynořila otázka jejího překladu do němčiny, francouzštiny, dánštiny a švédštiny. Protože matka uvažovala o tomto návrhu, rozhodla se přidat k látce dodatky.“

„Matčin kontakt s evropskými lidem způsobil, že se jí v mysli vynořila záznamy o věcech, které jí byly ukázány ve vidění minulých let, některé z nich dvakrát nebo třikrát a jiné výjevy mnohokrát. Její poznání historických míst i její kontakt s lidem osvěžil její paměť ve spojení s těmito věcmi, a tak si přála přidat ke knize hodně látky. To se také stalo a rukopisy byly připravovány pro překlad.

Po našem návratu do Ameriky bylo vytištěno nové, značně rozšířené vydání. Bylo v něm vypuštěno něco z látky, použité v prvním anglickém vydání. Důvod pro tyto změny byl ten, že nové vydání bylo určeno k tomu, aby obíhalo po celém světě.

„Ve své veřejné kazatelské službě matka prokázala schopnost vybírat z pokladnice pravdy látku dobře přizpůsobenou potřebám shromáždění, které má před sebou. Vždycky se domnívala, že ve výběru látky pro zveřejnění ve svých knihách by se měl projevit ten nejlepší úsudek ve výběru toho, co se nejlépe hodí potřebám lidí, kteří tuto knihu budou číst.

„Proto když r. 1888 vyšlo nové vydání „Velkého sporu“, vynechalo se a si 20 stran látky - čtyři nebo pět stran na jednom místě - která byla velmi poučná pro americké adventisty, ale nebyla vhodná pro čtenáře v jiných částech světa.

„Výběr historických výroků užitých v nových evropských i amerických vydáních „Velkého sporu“, se většinou prováděl v Basileji, kde jsme měli přístup k velké knihovně br. Adrese a kde překladatelé měli přístup do universitních knihoven.

„“Když jsme přistoupili k prozkoumání této látky s tím úmyslem, abychom poskytli historických odvolání, naskytly se některé citáty, které jsme nemohli najít. V některých případech se našly jiné výroky jiných historiků o téže věci. Tyto byly v knihách, jež byly dodupnu v mnoha veřejných knihovnách. Když jsme matku upozornili na citaci, kterou jsem nemohli najít a ukázali jí, že existuje jiná, kterou jsme našli, a která se týká téže věci, říkala: „Užijte té, na kterou se můžete odvolat, aby čtenář knih - bude-li si to přát - mohl jít k prameni a nalézt ho.“ Tím způsobem se nahradily některé historické údaje.

„Pokud se týče výroku, že lid ve Washingtonu nebo členové výboru Generální konference konají to či ono dobře nebo špatně v souvislosti s touto knihou, je důležité, abyste o této věci získali jasný výklad faktů.

„Naši bratři ve Washingtonu a v Mountain View udělali pouze to, co jsme je žádali. Jak je na počátku konstatováno, radili jsme se s činiteli z vydavatelského oddělení a se členy vydavatelských výborů nejen ve Washingtonu, ale i v Kalifornii a žádal jsem je, aby nás laskavě upozornili na každou pasáž, kterou je třeba uvážit v souvislosti novým vysázením knihy.

„Když bylo zdůrazňováno, že se pochybuje o některých historických údajích, a že jsou popíraný, žádali jsme je, aby nám dali písemné prohlášení, které by nám pomohlo v našem hledání. Učinili, oč jsme je žádali a nic víc. Všechna rozhodnutí o tom, co by se mělo změnit a co by se mělo vytisknout, slovo za slovem jako ve vydání starém, byla učiněna v matčině kanceláři lidmi, pracujícími v její službě pod jejím vedením. Proto nikdo nemá žádnou příčinu, aby řekl jediné slovo proti mužům z výboru Generální konference nebo literárním pracovníkům ve Washingtonu nebo jinde v souvislosti s tímto dílem.

„Jsme velmi vděčni našim bratřím ve Washingtonu mnohým jiným za milou a věrnou usilovnou práci ve vyhledávání těch pasáží, které by katolíci a jiní kritikové popřeli. Byli jsme také hluboce vděčni našim bratřím v Anglii i na Kontinentě a také bratřím v Bostonu, New Yorku a Chicagu, že pomáhali ve velkých knihovnách hledat a ověřovat ty citace, které nebylo snadno určit. Dělali tuto práci na naši žádost, a aby nám pomohli v tom, co jsme pokládali za potřebné. Užitek, vzešlý z výsledku tohoto hledání, je vidět v historických odvoláních dole na stránkách i v dodatku.

„Dodatek ve staré knize - jak si vzpomínáte - byl zčásti vysvětlovací, zčásti dokazující a zčásti obranný. Ale takové poznámky už nám nepřipadaly nutné a 31 poznámek v novém vydání se týká hlavně odvolání k historickým údajům, ukazujícím správnost tvrzení obsažených v knize. Cítili jsme, že by pro snaživého čtenáře bylo cenné, aby měl tato určitá odvolání na výroky známých historiků.“

Kopie dopisu psaného bratrem W.C.Whitem:

Sanatorium, Kalifornie, 25.července 1911

Členka vydavatelského výboru.

„Drazí bratři,
V průvodním dopise našim činitelům jsem se krátce vyjádřil ke změnám, které se objevují v novém vydání „Velkého sporu.“

Zkoumání těchto změn může někoho přimět k otázce: „Je sestra Whiteová oprávněna činit změny ve svých vydávaných spisech ať přidáváním nebo vypouštěním nebo jakoukoliv jinou změnu ve způsobu vyjadřování, způsobu popsání nebo v plánu hlavního obsahu knihy?“

Jednoduchý výklad některých faktů, týkajících se psaní jejich knih i rozšíření a vývoj příběhu velkého sporu mezi Krista, a satanem, může dát sám osobně odpověď na tuto otázku.

Všeobecně se připouští, že sestra Whiteová užívá v kázáních, promluvených k lidu, velkou volnost a moudrost ve výběru a ilustrací, aby ujasnila a zdůraznila svá podání pravdy, která jí byla odhalena ve vidění. Také se připouští, že vybírá fakta a argumenty vhodné pro toho, s nímž právě mluví. Toto je podstatné, mají-li její kázání přinést co nejlepší výsledky.

Vždy cítila a pokládal že svou povinnost užívat téže moudrosti při výběru látky pro své knihy, jaké užívá při výběru látky pro svá kázání.

Když matka v roce 1882 - 1884 psala čtvrtý svazek „Velkého sporu“ / Drama věků), byla poučena o hlavním plánu knihy. Bylo jí odhaleno, že má podat nástin sporu mezi Kristem a satanem, jak se vyvíjel v prvních staletích křesťanské éry a za reformace v 16.století, aby tak čtenář lépe pochopil, jak spor pokračuje i za našich dnů.

Když matka tu knihu psala, viděla v nočních viděních znovu a znovu mnohé scény před sebou. Vidění o osvobození Božího lidu, jak je podáno ve 40.kapitole, se opakovalo třikrát. A při dvou příležitostech - jednou v jejím domově v Healdsburgu a jednou v sanatoriu svaté Heleny - byli členové její rodiny, kteří spali v sousedních pokojích, probuzeni ze spánku jejím jasným, jako hudbě znějícím voláním: „Oni přicházejí! Oni přicházejí!“ (Viz str. 636).

Několikrát jsme mysleli, že rukopis knihy je úplně připraven pro tiskaře, ale pak se opakovalo vidění o nějakém důležitém rysu sporu matka chtěla tu věc popsat znovu. Její popis byl ještě obsažnější a jasnější. Takto se vydání odkládalo a kniha se zvětšovala.

Matka pohlížela na tuto knihu jako na rozšiřování látky, poprvé vydané v „Duchovních darech“ sv. 1 (1858) a teď nalezené v „Ranných spisech“ na str. 210-295.

Přestože božský příkaz, týkající se plánu knihy, ji učinil tak užitečnou pro celou veřejnost, matka cítila, že kniha je určena především adventnímu lidu Spojených států. Později, při její přípravě k rozsáhlejšímu oběhu, vypustila několik částí, které byly v předchozím vydání. Příklady k tomu se dají najít v kapitole nazvané „Satanovy nástrahy“ na straně 518-530.

V jejích prvních viděních jí byly líčeny životy patriarchů poslání a učení Krista a Jeho apoštolů i spor - jak jsou vykládány Kristovou církvi od nanebevstoupení až do našich dnů - nejprve v obrysech, a pak byly vypsány v krátkých, souhrnných článcích, jaké nalézáme v „ranných spisech.“

V pozdějších letech jí byla opakovaně ukazována jedna skupina námětů po druhé a ve vidění jí byly pokaždé ukázány jasnější podrobnosti o celku nebo o některých rysech námětu.

Své názory na různé fáze velkého sporu matka psala i zveřejňovala několikrát, a pokaždé obsažněji.

To, co vyšlo o pádu satana, pádu člověka i plánu spasení v „Ranných spisech“, zabíralo osm stran. Tytéž náměty zabraly v knize „Patriarchové a proroci“ 30 větších stran.

To, co vyšlo v roce 1858 o Kristově životě v „Ranných spisech“, zabralo 40 stran. Totéž - uveřejněné v roce 1878 - vyplňuje před 600 stran II. a III. Svazku knihy „Duch proroctví.“ A to, co bylo o tom uveřejněno teď v „Touze věků“ a v „Kristových podobenstvích“, zabírá víc jak 1000 stran.

Ve IV. Svazku „Velkého sporu“ z roku 1885 je v kapitole „Satanovy nástrahy“ tři nebo více stran o látce, které nebylo užito ve vydáních pozdějších, určených k prodeji prostým lidem našimi agitátory. Je to to nejlepší a nejzajímavější čtení pro světitele soboty, protože přesně ukazuje na dílo, které bude satan konat pronásledováním oblíbených kazatelů a členů církve, aby se vyvýšila nedělní sobota a pronásledovali se ti, kteří zachovávají sobotu. (Viz také Svědectví pro kazatelé str. 472-475).

Nebylo to vypuštěno proto, že to v roce 1883 bylo méně pravdivé než v roce 1885, ale protože matka myslela, že není moudré říkat tyto věci prostým lidem, jimž se bude kniha v příštích letech prodávat…

V pozdějších vydáních často se odvolávala na tyto i na jiné pasáže ve svých spisech a říkala: „Tyto výroky jsou pravdivé a pro náš lid užitečné, ale pro celou veřejnost, pro niž se tato kniha teď připravuje, se nehodí. Kristus řekl i svým učedníkům: „Ještě bych měl mnoho mluvit vám, ale nemůžete snésti nyní.“ (Jan 16,12). A Kristus učil své učedníky, aby byli „opatrní jako hadové a sprostí jako holubice“ (Mt 10,16). Proto nechte tuto pasáž vypuštěnou, poněvadž je pravděpodobné, že bez ní se touto knihou získá pro Krista víc duší.“ (Zpráva Mariany Davisové).

Pokud se týče změn ve způsobu vyjadřování, matka často říkala: „Hlavní pravdy se musí říct jasně. Ale pokud je to možno, měly by být řečeny spíš takovým způsobem, který získá, než takovým, který uráží.“

- W.C. White, letter 25, července 1911.