Opatření pro spasení. - Pokání, umrtvování těla, trvalé vyznávání hříchů bez upřímné lítosti, slavnosti a vnější obřady bez pravé zbožnosti - to všechno nemá vůbec nemá žádnou cenu. Kristova oběť stačí. On se cele, účinně obětoval Bohu a lidské úsilí bez Kristovy zásluh je bezcenná. Když takto jednáme, nejen že zneuctíváme Boha, ale ničíme svou přítomnou a budoucí užitečnost. Zanedbáme-li se ocenění hodnoty Kristovy oběti má to znehodnocující vliv; to zničí naše očekávání a připravuje nás o naše výsady. Vede nás k tomu, abychom přijímali nezdravé a nebezpečné teorie, o spasení, které bylo vykoupeno pro nás za nekonečně velkou cenu. Plán spasení se nechápe jako plán, jímž se člověku dostane božské síly, aby jeho lidské úsilí mohlo být dokonale úspěšné.

Dostane-li se člověku odpuštění tak, jak odpouští Kristus, znamená to, že mu bylo nejen odpuštěno, ale že se obrodil i jeho duch. Hospodin říká: „Dám vám srdce nové.“ Kristův obraz má být vryt do samé mysli, srdce i duše. Apoštol říká: „My pak mysl Kristovu máme“ (1.Kor. 2,16). Bez proměňujícího procesu, který může nastat pouze působením Božské moci, zůstávají v srdci v celé své síle prvotní sklony k hříchu, aby ukovaly nová pouta, ukládaly otroctví, které nemůže být nikdy zlomeno lidskou silou. Lidé však nemohou nikdy přijít do nebe se svými starými chutěmi, sklony, modlami, myšlenkami a naukami. Nebe by pro ně nebylo žádným místem radosti, neboť všechno by bylo v rozporu s jejich choutkami, chutěmi a sklony a bolestně by kontrastovalo s jejich zděděnými povahovými rysy.

„Štěstí je výsledkem svatosti a shody s vůli Boží. Ti, kdo by chtěli být svatými v nebi, musí být nejprve svatými na zemi; neboť až opustíme tuto zemi, vezmeme si svou povahu s sebou a tato si vezme jednoduše s námi některé z prvků nebeských, které nám byly dány Kristovým ospravedlněním.

- RH 19.8.1890.

Ospravedlnění a posvěcení dokonané z víry - 1890. - Když skrze lítost a víru přijmeme Krista jako svého Spasitele, Pán nám odpustí naše hříchy a promine trest, stanovený za přestoupení zákona. Hříšník pak stojí před Bohem jako spravedlivý člověk. Získá přízeň nebes a skrze Ducha obcuje s Otcem i Synem.

Pak existuje ještě jiná práce, která se musí vykonat; děje se to postupně. Duše má být posvěcena skrze pravdu a to se také děje vírou. Neboť jedině Kristova milost - kterou dostáváme skrze víru - nám umožňuje změnit charakter.

Je důležité, abychom jasně chápali podstatu víry. Jsou mnozí, kteří věří, že Kristus je Vykupitelem světa, že evangelium je pravdivé a odhaluje plán spasení, nemají však víru ve vykoupení. Rozumově jsou přesvědčeni o pravdě, ale to nestačí. Aby byl hříšník ospravedlněn, musí mít tu víru, která si přivlastňuje Kristovy zásluhy pro svou vlastní duši. Čteme, že ďáblové „věří, avšak třesou se,“ ale jejich víra jim nepřináší ospravedlnění, stejně jako víra nepřináší dobrodiní spasení těm lidem, kteří dávají pouze rozumový souhlas pravdám Bible. Tato víra se nestane vírou živou, poněvadž pravda nezaujala srdce, ani neproměnila povahu člověka.

Spasitelná víra je v podstatě důvěra v Boha skrze víru ve velkou vykupující oběť, přinesenou Božím Synem na Golgatě. V Kristu spatřuje ospravedlněný věřící svou jedinou naději a vysvoboditele. Víra může existovat bez doufání, ale důvěra, zrozená z doufání, nemůže existovat bez víry. Každý hříšník, který uvěřil v Kristovu spasitelnou moc, bude o této důvěře svědčit tím horlivěji, jak bude pokračovat jeho zkušenost.

- ST 3,11.1890.

Odolávání pokušení - 1891. - Zdá se, že mnozí se domnívají, že je nemožné neupadnout do pokušení, že nemají sil k jeho zdolání a hřeší proti Bohu svým,i rty, když mluví o zastrašování a pochybnostech, místo o víře a odvaze. Kristus byl pokoušen ve všech směrech stejně jako my, jenže bez hříchu. Řekl: „Jde kníže tohoto světa, ale nemá nic na mně.“ Co to znamená? Znamená to, že kníže zla při pokušení Krista nic nezmohl. A tak tomu může být i s námi.

- RH 10.5.1891.

Dokonalost nedosažena jedním skokem - 1891. - My hledíme nad čas; hledíme do věčnosti. Pokoušíme se žít tak, aby Kristus mohl říci: „To dobře, služebníče dobrý a věrný.“ Žijeme takto, každý z nás. Můžeme dělat chyby, můžeme bloudit, Bůh nás však nenechá v bludu. „Zhřešil by kdo, přímluvci máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého.“ Existuje naděje pro nás, jsme zajatci naděje.

Přidržme se Božích hojných zaslíbení, Boží zahrada oplývá sliby. Ach, sbírejme je, donesme je domů, ukažme, že věříme v Boha. Vezměme Ho za slovo. Ať se ani jednomu z nás nedá vytýkat, že nedůvěřuje Bohu, nebo že o Něm pochybuje.

Rosťme v křesťany. Nemáme zůstávat stát, dnes máme pokročit v tom, co jsme byli včera; učme se každý den být důvěřivější, plněji spoléhejme na Ježíše. Takto máme růst. Dokonalosti nedosáhneme jedním skokem; posvěcení je celoživotním dílem…

Mám vzpomínku z roku 1843 na jednoho muže a jeho ženu, … kteří v roce 1844 očekávali příchod Páně a tak o oba čekali, bděli a každý den se modlili k Bohu. Než si pokaždé popřáli dobrou noc, říkali: „Možná, že Pán přijde, až usneme a my chceme být připraveni.“ Muž se pokaždé zeptal své ženy, zdali neřekl ve dne nějaké slovo, které podle jejího úsudku nebylo ve shodě s pravdou a vírou, kterou vyznávali a ona mu pokaždé dala tutéž otázku. Pak se vždycky před Pánem sklonili a tázali se ho, zdali nehřešili myšlenkou, slovem nebo činem a jestliže ano, aby jim On toto přestoupení odpustil. Právě takovou jednoduchost teď potřebujeme my.

Potřebujete být jako děti, lpět na zásluhách ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Spasitele a pak budete posíleni. Jak? Boží andělé vás budou obklopovat jako ohnivá zeď. Kristova spravedlnost, na kterou si děláte nárok, jde před vámi a Boží sláva je zadní částí vašeho voje. Bůh posvěcuje jazyky, Bůh posvěcuje myšlenky, Bůh posvěcuje naši mysl, abychom mohli hovořit o nebeských věcech, a pak abychom toto poznání a světlo mohli sdělit jiným. To je pro nás veliké povýšení - nespokojte se jen s tím. Kéž vám Bůh pomůže dopracovat se k té největší zodpovědnosti.

- MS 9,1891.

Vysvětlení ospravedlnění. 1891. - Ospravedlnění z víry je pro mnohé tajemstvím. Hříšníkovi se dostává ospravedlnění od Boha, lituje-li svých hříchů. Vidí Ježíše na kříži Golgaty. K čemu všechno to utrpení? Zákon Hospodinův byl zlomen (překonán). Zákon Boží vlády na nebi i na zemi byl překročen a smrt byla označena jalo trest za hřích. Bůh však „tak miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Jaká láska, jaká nekonečná láska! Kristus, Boží Syn, umírá za člověka, obtíženého vinou!

Hříšník hledí na duchovní stránku zákona Božího a jeho věčné závazky. Poznává Boží lásku v tom, že byla ustanovena náhrada a jistota pro viníka, a že tímto náhradníkem je Někdo, kdo je roven Bohu. Tato nesmírná milost, které se v daru spasení dostává světu, naplňuje hříšníka úžasem. Tato Boží láska k člověku láme každou překážku. Člověk přichází ke kříži, stojícímu mezi božstvím a lidstvím a lituje svých hříchů za přestoupení zákona, protože Kristu ho táhne k sobě. Nečeká, že zákon ho očistí od hříchu, neboť zákon nemůže odpustit ani spasit ty, kdo ho překročili. Člověk vzhlíží k trpící Oběti jako ke své jediné naději, kaje se před Bohem, protože zákony Jeho vlády byly porušeny - a pln víry k našemu Pánu Ježíši Kristu jako Jedinému, který může spasit a očistit hříšníka od každého přestoupení zákona.

Kristovo zprostředkující dílo se započalo s počátkem lidské viny, utrpení a bídy, jakmile člověk překročil zákon. Zákon nebyl zrušen, aby spasil člověka a spojil ho s Bohem. Ale Kristus se stal jeho jistotou a vysvoboditelem tím, že se stal „hříchem za člověka“, aby se člověku mohlo dostat Božího ospravedlnění v Něm a skrze Něho, který je s Otcem jedno. Hříšníci mohou být Bohem ospravedlněni jedině tehdy, jestliže On jim jejich hříchy odpustí, promine trest, který zasluhují a jedná s nimi, jakoby byli opravdu spravedliví a bez hříchu, tím, že je přijímá od Božské přízně a jedná s nimi jako se spravedlivými. Oni jsou ospravedlnění pouze jim propůjčenou spravedlností Kristovou. Otec přijímá Syna a skrze Synovu zástupnou oběť přijímá hříšníka.

Obyčejná víra nestačí. - Obyčejnou víru mají mnozí a jejich kladný vztah k víře pramení z toho, že křesťanství je jedinou nadějí pro hynoucí duše. Ale věřit tomu svým rozumem, to pro spásu duše nestačí…

Bude potřebí nejen víry, ale i důvěry v Boha. Takovou opravdovou vírou je víra Abrahamova, která nesla ovoce. „Uvěřil Abraham Bohu, počteno jest jemu za spravedlnost“ (Jk. 2,23). Když mu Bůh řekl, aby nabídl svého syna jako oběť, byl to týž hlas, který k němu mluvil, který mu přikazoval, aby opustil svou vlast a šel do země, kterou mu Bůh ukáže. Abraham byl spasen vírou v Krista.

Víra, která ospravedlňuje, vyvolává vždycky nejprve pravou lítost a pak dobré skutky, které jsou ovocem této víry. Víra, která nepřináší dobré ovoce, není spasitelnou vírou. Bůh dal Kristu našemu světu, aby trpěl místo hříšníka. Chvíle pravé víry v zásluhy převzácné zástupné oběti nastává tehdy, když se hříšník hlásí ke Kristu jako k osobnímu Spasiteli; v této chvíli je ospravedlněn před Bohem, protože mu je odpuštěno.

Jak přemoci pokušení - 1891. - Jan poukázal lidu na Beránka Božího, který snímá hříchy světa: „Aj, Beránek Boží, který snímá hřích světa.“ Výraz „snímá“ představuje velký požadavek. Otázkou je, zdali budeme hřešit dál, jakoby nám nebylo možné přemoci pokušení? Jak máme přemáhat pokušení? Jako je přemáhal Kristus - to je také jediná cesta: modlil se ke svému nebeskému Otci. My můžeme činit totéž… jsem-li v pokušení nemluvit pravdu a těžko odolávat satanovi, řeknu: Já nechci podřídit svou vůli tvé kontrole. Chci spolupracovat s Božskou mocí a skrze Jeho milost zvítězit.

- MS 83, 1891.

Kristus nás odškodňuje za naše nedostatky, jimž se nedokážeme vyhnout - 1891. - Ježíš miluje své děti i tehdy, když bloudí. Ony patří jemu a my s nimi máme jednat jako s těmi, kteří byli vykoupeni krví Ježíše Krista. Každé nesprávné jednání proti nim je v nebeských knihách zapsáno jako čin proti Ježíši Kristu. On nad nimi bdí a když dělají, co je v jejich silách a volají k Bohu o pomoc, buďte jisti, že služba - třebaže nedokonalá - bude přijata.

Ježíš je dokonalý. Kristova spravedlnost jim bude připočtena a On řekne: „Vezměte roucha ta zmazaná s něho a oblecte ho v roucha ozdobná.“ Ježíš vynahrazuje naše nedostatky, jichž se nedovedeme zbavit. Kde jsou křesťané k sobě navzájem věrni, pravdiví a oddání Vůdci Božího zástupu, nikdy nezrazující důvěru ve prospěch nepřítele, u těch bude povaha proměněn v Kristovu povahu. Skrze víru bude Ježíš přítomen v jejich srdcích.

- Letter 17a, 1891.

Zhřešíš-li, hledej útočiště u Krista. - Mnoho lidí se nemodlí. Cítí se odsouzení pro svůj hřích a mysli, že nesmějí přijít k Bohu, dokud neučiní něco, aby si zasloužili Jeho přízeň, nebo až Bůh zapomene na jejich přestoupení.

Právě tehdy, když zhřešíte, měli byste pospíšit k trůnu milosti a říct o tom Ježíšovi všechno. Měli byste být plní lítostí pro hřích, neboť skrze něj jste oslabili svou duši, zarmoutili nebeské anděly, ranili milující srdce svého vykupitele a ublížili mU. Jestliže jste žádali Ježíše se zkroušeným srdce o odpuštění, věřte, že On vám odpustil. Nepochybujte o Jeho božském milosrdenství, ani neodmítejte útěchu Jeho nekonečné lásky.

- Bible Echo, 1.února 1892.

Co když zhřešíme po tom, když nám bylo odpuštěno? - 1892. - Duch svatý v nás způsobuje lítost. Ježíš nás táhne působením Svého božského Ducha k sobě a vírou v Jeho krev jsme očištěni od hříchu: „Krev Krista Ježíše, Syna jeho, očišťuje nás od všelikého hříchu.“ (1.Jan 1,7). „Jestliže pak budeme vyznávat hříchy své, věrný jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti.“ (verš 9).

Ale předpokládejme, že zhřešíme poté, co nám bylo odpuštěno, poté, co jsme se Božími dětmi; potřebujeme si potom zoufat? - Nikoliv, neboť Jan píše: „Synáčkové moji, toto vám píši, abyste nehřešili. Pakli by kdo zhřešil, přímluvci máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého“ (1.Jan 2,1). Ježíš je na nebesích a přimlouvá se za nás u Otce. Předkládá naše modlitby, přidává k nim vzácné kadidlo své vlastní zásluhy, aby naše modlitby byly Otci přijatelné. Dodává vůni našim modlitbám a Otec nás vyslyší, protože prosíme právě o ty věci, které potřebujeme a pro druhé se stáváme ztělesněním chuti do života.

Ježíš přišel, aby za nás trpěl, aby nám mohl zprostředkovat svou spravedlnost. Pro nás existuje jen jeden způsob, jak uniknout, totiž stát se účastníky božské přirozenosti.

Mnozí však říkají, že Ježíš nebyl jako my - kteří jsme ze světa - že měl božský původ a že my nemůžeme přemáhat pokušení, jak je přemáhal On. Pavel však píše: „Nikoli nepřijal andělů, ale símě Abrahamovo přijal. Pročež ve všem připodobněn býti měl bratřím, aby milosrdný byl, a věrný nejvyšší kněz v tom, což se u Boha k očištění hříchů lidu díti mělo. Nebo že sám trpěl, pokoušen byv, může pokušení trpícím spomáhati“ (Žid. 2,16-18). „Nebo nemáme nejvyššího kněze, který by nemohl čitelen býti mdlob našich, ale zkušeného ve všem nám podobně, kromě hříchu. Přistupme tedy směle s doufáním ke trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, a milost nalezli ku pomoci v čas příhodný.“ (Žid. 4,15. 16). Ježíš říká: „Kdo zvítězí, dám jemu seděti s sebou na trůnu svém, jako i já zvítězil jsem, a sedím s Otcem na trůnu jeho“ (Zj. 3,21).

Ježíš obklopil lidské pokolení svým lidstvím a spojil božství s lidskostí; takto byla morální síla skrze Ježíšovy zásluhy přenesena na člověka. Ti, kteří hlásají Jeho jméno skrze Jeho milost, mají posvětit sami sebe, aby mohli vykonávat posvěcující vliv na všechny, s nimiž se stýkají.

- RH 1.3.1892.

Neznamená to založit ruce - 1892. - Když nabudeme naprosté důvěry v Kristovo spasení, máme si založit ruce a říct: „Nemusím nic dělat, jsem spasen, Ježíš to všechno udělal?“ - Ne, máme se ze všech sil snažit, abychom se mohli podílet na božské přirozenosti. Máme neustále bdít, čekat, modlit se a pracovat.

Ale i když děláme všechno, co můžeme, není možno zaplatit výkupné za naše duše. Nemůžeme vykonat nic pro stvoření víry, neboť víra je dar od Boha. My ji nemůžeme ani zdokonalit, neboť jejím dokonavatelem je Kristu a všechno je Jeho. Všechna touha po lepším životě je od Krista; je důkazem, že On nás táhne k Sobě, a že vy se poddáváte jeho přitažlivé síle.

- Bible Echo, 15.5.1892.

Kristova přirozenost je nám vštěpována - 1894. - Pravda, drahocenná pravda, má posvěcující vliv. Posvěcení duše působením Ducha svatého je vštěpování Kristovy přirozenosti lidstvu. Je to milost našeho Pána Ježíše Krista, projevující se v povaze a milost Kristova, jež se projevuje v konání dobrých skutků. Takto se charakter přetváří stále dokonaleji podle Kristova obrazu ve spravedlnost a pravou svatost. V Božské pravdě existují jasné požadavky, které se postupně rozšiřují na všechny druhy dobrých skutků. Pravdy evangelia nejsou bez spojitosti; při jejich spojení tvoří jeden provaz nebeských klenotů - jako v Kristově osobním díle- a podobně zlatým nitím se vinou celou křesťanskou prací a zkušeností.

Kristus je dokonalou soustavou pravdy. Říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ Všichni opravdově věřící kotví v Kristu, jejich povaha je Kristem ozářena, všichni se v Kristu setkávají a pohybují se v kruhu kolem Krista. Pravda přichází z nebes, aby očistila a zbavila lidského jedince vší mravní nečistoty. Vede k dobrotivému jednání, k laskavému, něžné, přemýšlivé lásce vůči nouzi, neštěstí, utrpení. Toto je vyznávání Kristových slov v praxi.

- MS 34, 1894.

Satan tvrdil že je posvěcen - 1894. - Satan tvrdil, že je posvěcen a vyvyšoval se nad Boha i v nebesích. Síla jeho klamu byla tak veliká, že svedla mnoho andělů a vzbudila v nich pochopení pro jeho sobecké zájmy. Když pokoušel Krista na poušti, tvrdil, že je posvěcený, že je čistým andělem z nebes. Ježíš se však nedal svést jeho tvrzením a ani ti, kteří se živí každým slovem, které vychází z úst Božích, nebudou svedeni.

Bůh nechce přijímat svéhlavou, nedokonalou poslušnost. Ti, kdo tvrdí, že jsou posvěceni, a přece nechtějí slyšet zákon, sami dokazují, že jsou dětmi neposlušnosti, jejichž smyslná srdce nejsou poddána Božímu zákonu a ve skutečnosti ani nemohou být.

- MS 40, 1894.

Víra a dobré skutky - 1895. - To, že nás Bůh přijímá, se děje pouze skrze Jeho milovaného Syna a dobré skutky jsou je a výsledkem působení Jeho odpouštějící lásky. Nejsou pro nás žádnou pohledávkou ani důvodem, pro nějž bychom se mohli dožadovat účasti na spáse svých duší. Spasení je Boží bezplatný dar věřícímu, který je mu dán pouze kvůli Kristu. Ztrápená duše může nalézt mír skrze víru v Krista a její mír bude přímo úměrný její víře a důvěře. Své dobré skutky nemůže předkládat jako obhajobu spásy své duše.

Nemají tedy dobré skutky žádnou skutečnou cenu? Pohlíží Bůh na hříšníka, který každý den bezstarostně hřeší, se stejnou láskou jako na toho, který se skrze víru v Krista snaží pracovat na své bezúhonnosti? Písmo odpovídá: „Jsme zajisté jeho dílo, jsouce stvořeni v Kristu Ježíši ke skutkům dobrým, kteréž Bůh připravil, abychom v nich chodili.“

Svým Božským působením a svou laskavostí, kterou si nezasluhujeme, Pán ustanovil, aby dobré skutky byly odměňovány. My jsme přijati pouze Kristovu zásluhou; milosrdné skutky, činí lásky, které konáme, jsou ovocem víry a jsou pro nás požehnáním, neboť lidem se má dostat odměny podle jejich skutků.

Je to vůně Kristovy zásluhy, která přizpůsobuje naše dobré skutky, aby je Bůh přijal a je to milost, která nám umožňuje konat činy, za něž nás On odměňuje. Naše skutky samy o sobě jsou bez zásluhy. Když učiníme všechno, co je v našich silách, máme se pokládat za neužitečné služebníky. Nezasluhujeme samy o sobě jsou bez zásluhy. Když učiníme všechno, co je v našich silách, máme se pokládat za neužitečné služebníky. Nezasluhujeme si žádných díků od Boha. Učinili jsem pouze to, co bylo naší povinností naše skutky nemohly být vykonány v síle našich vlastních hříšných přirozeností.

Pán nás vyzval, abychom se přiblížili k němu a On se přiblížil k nám, A jak se k Němu blížíme, dostává se nám milost, skrze níž konáme ty skutky, které budou odměněny Jeho rukou.

- RH 29.1.1895.

Obklopeni atmosférou nebes - 1898. - „My milujeme jej, nebo On prvé miloval nás“ (1J 4,19). Pravé obrácení a pravé posvěcení bude příčinou změny našich názorů a vztahů k sobě navzájem i k Bohu. „My jsme poznali, a uvěřili o lásce, kterouž Bůh má k nám. Bůh láska jest, a kdo v lásce přebývá, v Bohu přebývá, a Bůh v něm“ (verš 16). Musíme růst v lásce. Musíme poznat posvěcení Duchem. V opravdové modlitbě musíme hledat Boha, aby božský Duch v nás mohl působit. Pak Bůh bude oslaven příkladem lidského jedince a my budeme Božími spolupracovníky.

Posvěcení duše, těla i ducha nás bude obklopovat nebeským ovzduším. Jestliže si nás blh vyvolil od věčnosti, je to proto, abychom mohli být svatí, aby naše svědomí, očištěné od mrtvých skutků, sloužilo živému Bohu. Nesmíme žádným způsobem vytvořit z vlastního já svého boha. Bůh dal sebe samého, aby za nás zemřel, aby nás očistil od vší špatnosti. Pán chce pokračovat v tomto díle našeho zdokonalování, jestliže my sami připustíme, aby nás řídil. On v tomto díle pokračuje pro naše dobro a slávu Svého jména.

Důležitost prosté, úplné víry. - Lidem musíme přinášet živé svědectví, ukazovat jim prostotu víry. Musíme vzít Boha za slovo a věřit, že učiní přesně tak, jak řekl. Jestliže nás trestá, je to proto, abychom mohli být účastníky jeho božské přirozenosti. Všechny Jeho záměry a plány sledují myšlenku, aby naše posvěcení rostlo každým dnem. Nemáme své dílo vidět? Nemáme ukazovat jiným jejich povinnost a výsadu, kterou mají, když rostou v milosti a v poznání Ježíše Krista?

„Ta jest zajisté vůle Boží, totiž posvěcení vaše“ (1Te 4,3). My jsme se nehrnuli kupředu, aby se nám dostalo odměny za naše vznešené povolání. Dopřávali jsme příliš mnoho místa svému já. Ach, nechť je dílo vykonáno zvláštním působením Ducha svatého. Pán si žádá všechny síly ducha i těla. Je to Jeho vůle, abychom Mu přizpůsobili svou vůli, povahu i ducha ve svých úvahách. Dílo spravedlnosti nemůže pokračovat, jestliže neosvědčíme plnou víru.

Prožívej každý den pod vlivem Boží působivé síly. Ovocem spravedlnosti je tichost a věčná jistota. Kdybychom byli osvědčovali více víry v Boha a méně důvěřovali vlastním nápadům a moudrosti, Bůh vy zřetelně ukázal svou moc, kterou působí na lidská srdce. Spojením s Ním, živou vírou, se máme ostává výsady, abychom se těšili ze ctnosti a účinnosti Jeho přímluvy. Od nynějška jsme křižování s Kristem, umíráme s Kristem, vstáváme z mrtvých s Kristem, abychom chodili s Ním v novosti života. -Letter 105, 1898.

Potřebujeme pravé posvěcení - 1902. - Před dvěma dny jsem se probudila v 10 hodin večer s pocitem velké tíhy, protože působení Ducha svatého mezi naším lidem není patrné. Vstala jsem, chodila po místnosti a prosila Pána, aby se co nejvíc přiblížil Svému lidu a dodal mu takové síly, aby mohl konat Jeho dílo tak vydatně, aby se skrze ně mohla projevit Kristova hojná milost…

V kázání na hoře Kristus vysvětlil, co je pravé posvěcení. On žil svatým životem a byl praktickou ukázkou toho, jací mají být Jeho následovníci. My máme být ukřižováni s Kristem, pohřbíváni s Ním a pak oživováni Jeho duchem. Potom budeme naplněni Jeho životem.

Celoživotní práce. - Božím cílem při všem Jeho jednání s námi je naše posvěcení. Vyvolil si nás od věčnosti, abychom mohli být svatí. Kristus dal Sebe, aby nás vykoupil, abychom svou vírou v Jeho moc, která nás zachrání od hříchu, se mohli stát dokonalí v Něm. Tím, že nám dal své slovo, dal nám nebeský chléb. Prohlašuje, že budeme-li jísti tělo píti jeho krev, obdržíme život věčný.

Proč u tohoto tématu více neprodléváme? Proč se ze všech sil nesnažíme učinit to snadno pochopitelným, když to tolik znamená? Proč křesťané neotvírají oči, aby viděli dílo, které Bůh od nich žádá? Posvěcení je progresivním dílem. Pán říká: „Ta jest zajisté vůle Boží, totiž posvěcení vaše“ (1Te 4,3). Přejete si, aby naše přání a náklonnosti byly uvedeny v soulad s božskou vůli?

Jako křesťané jsme s zaručili že uskutečníme a splníme svou odpovědnost a ukážeme světu, že máme úzký kontakt s Bohem. Takto skrze božská slova a skutky jeho žáků má být představován Kristus.

Bůh os nás žádá, abychom byli dnes beze zbytku poslušní jeho zákonu, který je vyjádřením jeho charakteru. „Tedy zákon vyprazdňujeme skrze víru? Odstup to, nýbrž nám říká: Ano, buďte svatější, ještě svatější. Proste o plnost milosti Kristovy. Ano, musíte toužit, hladovět a žíznit po spravedlnosti. Bylo slíbeno: „Nasyceni budete.“ Nechť je vaše srdce naplněno hlubokou touhou po této spravedlnosti, jejímž ovocem - jak hlásá Slovo Boží - je mít a jejímž výsledkem je tichost a jistota a jistota po všechny dny.

Účastníci božské přirozenosti. - Naši výsadou je abychom byli účastníky božské přirozenosti, když jsme unikli mravní zkáze, kterou ve světě představuje chtivost. Bůh jasně potvrdil, že od nás žádá, abychom byli dokonalí. A protože to žádá, učinil opatření, abychom byli účastníky božské přirozenosti. Jedině takto můžeme dosáhnout úspěchu ve své snáze po věčném životě. Kristus nám dodá síly: „Kteříž pak koli přijali jej, dal jim moc státi se dítkami Božími“ (J 1,12).

Bůh od nás žádá, abychom se podobali Jeho obrazu. Svatost je odrazem jasných paprsků jeho slávy od Jeho lidu. Aby však člověk tuto slávu odrážel, musí spolupracovat s Bohem. Srdce i mysl musí být prosty všeho, co vede ke špatnému. Slovo Boží se musí číst a studovat s opravdovým přáním získat jím duchovní sílu. Chléb z nebe se musí jíst a strávit, aby se mohl dát součástí života. Takto získáme život věčný. Pak je dána odpověď na Spasitelovu modlitbu: „Posvětiž jich v pravdě své, slovo tvé pravda jest.“

- Letter 153, 1902.

Názory a zvyklosti se mají přizpůsobit slovu Božímu. - Mnoho lidí tvrdí, že se jim dostalo posvěcení od Boha, a přece se velmi rozčilí, když se jim ukazuje na velký vzor spravedlnosti a osvědčují ducha, který dokazuje, že nevodí nix o tom, co znamená být posvěcen. Nemyslí jako Kristus, neboť ti, kteří jsou skutečně posvěcení, budou ctít a plnit slovo Boží, jakmile jim bude vyloženo a budou vyjadřovat silnou touhu vědět o každém bodě učení, co je pravda. Jásavý pocit není žádným důkazem posvěcení. Tvrzení „Jsem spasen, jsem spasen“ nedokazuje, že duše je vykoupena nebo posvěcena.

Mnozí, kteří jsou nejvyšší měrou vzrušeni, říkají o sobě, že jsou posvěceni. Nemají tušení, co tento výraz znamená, protože neznají Písmo ani Boží moc, Lichotí si, že jsou zajedno s vůli Boží, protože se cítí šťastni. Když jsou však zkoušeni, když se přinese slovo Boží, aby svědčilo o jejich zkušenosti, přestanou naslouchat pravdě a říkají: „jsem posvěcen“ - a tím se polemika končí. Nechtějí mít nic společného se zkoumání Písma, aby znali pravdu a dokazují, že se velmi klamou. Posvěcení znamená mnohem víc než citové emoce.

Vzrušení není posvěcení. Jedině naprostá shoda s vůli našeho Otce, který je v nebesích, je posvěcením a Boží vůle je vyjádřena v Jeho svatém zákoně. Zachovávání všech přikázání božích je posvěcení. Dokazujete-li sami , že jste poslušnými dětmi Božího slova, je to posvěcení. Naším vodítkem má být slovo Boží, nikoliv mínění nebo myšlenky lidí.

- RH 25.3.1902.

Posvěcení, zkušenost, jež neustále roste - 1908. - Máme-li mysl stále upřenou ke Kristu, přichází k nám jako déšť, který dříve či později skropí zemi. On povstane jako slunce spravedlnosti a vanutí Jeho perutí nás uzdraví. Smíme jako lilie, vzklíčit jako zrno obilné a růst jako vinná réva.

Budeme-li neustále hledět ke Kristu a řídit se podle Krista jako svého osobního Spasitele, dorosteme jej ve všem. Naše víra poroste, naše svědomí bud posvěceno. Budeme stále víc a víc podobni Kristu ve všech svých slovech i činech. Díky Bohu, uvěříme Jeho slovu: „Ovoce pak Ducha jest: Láska, radost, pokoj, snášenlivost, dobrotivost, dobrota, věrnost, krotkost, střídmost. Proti takovým není zákon.“

- Letter 106, 1908.