(Ranní proslov ke kazatelům na zasedání Generální konference v listopadu 1883 v Battle Creek, Michigan. Vydáno v knize Gospel Workers (1892) 411-415, pod nadpisem „Kristus naše spravedlnost".)

Jestliže pak budeme vyznávati hříchy své, věrnýť jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti.“ (1J 1,9)

Bůh požaduje, abychom vyznávali své hříchy a pokořili před Ním svá srdce; ale současně máme mít k Němu důvěru jako k něžnému Otci, který neopouští ty, kteří Mu důvěřují. Mnozí z nás nespoléhají na Boží pomoc, a nemají víru. Věříme viditelným věcem, ale nevážíme si vzácných slibů, které nám byly dány v Božím slově; nemůžeme zneuctít Boha více, než když projevujeme svou nedůvěru k tomu co říká a ptáme se, zda je k nám Pán upřímný, nebo nás klame.

Bůh se nás pro naše hříchy nevzdává. Můžeme se dopouštět chyb a zarmucovat Jeho Ducha; ale projevíme-li lítost a přijdeme k Němu se sklíčeným srdcem, neodvrátí se od nás. Překážky musí být odstraněny. Byly podporovány špatné vlastnosti, pýcha, samolibost, netrpělivost a reptání. Ty nás všechny oddělovaly od Boha. Hříchy musí být vyznány, musí být hlubší působení milosti v srdci. ^{1SM 351} Ti, co se cítí slabí a nemají odvahu, mohou se stát silným lidem Božím a vykonat mnoho vznešeného pro svého Mistra. Ale musí se osvědčit z vyššího hlediska a nesmí být ovlivněni sobeckými pohnutkami.

Kristovy zásluhy naší jedinou nadějí

Musíme se učit v Kristově škole. Nic jiného než Jeho ospravedlnění nemůže nám přiznat právo na požehnání podle smlouvy milosti. Dlouho jsme si přáli a usilovali o obdržení těchto požehnání, ale neobdrželi jsme je, poněvadž jsme podporovali myšlenku, že můžeme vykonat něco takového, co by nás učinilo toho hodné. Dívali jsme se jenom na sebe a neuvěřili, že Ježíš je živý Spasitel. Nesmíme si myslet, že nás spasí naše vlastní milost a zásluhy, naši jedinou nadějí záchrany je Kristova milost. Skrze svého proroka zaslíbil: „Opusť bezbožný cestu svou, a člověk nepravý myšlení svá, a nechť se navrátí k Hospodinu, i slituje se nad ním, a k Bohu našemu, neboť jest hojný k odpuštění." (Iz 55,7) Musíme věřit jasnému zaslíbení a nepřijímejme pro svou víru jakési hmatatelné důkazy. Věříme-li plně Bohu, spoléháme-li na Ježíšovo právo, jako hříchy odpouštějícího Spasitele, obdržíme všechnu pomoc, kterou si přejeme.

Vzhlížíme k sobě, jako bychom měli moc sami se spasit, ale Ježíš za nás zemřel proto, že jsme bezmocní to udělat. V Něm je naše naděje, naše prohlášení za nevinné, naše ospravedlnění. Nesmíme klesat na mysli a obávat se, že nemáme Spasitele, nebo že On na nás laskavě nemyslí. V pravý čas vykonal své dílo pro nás, zve nás, abychom ve své beznaději přišli k Němu. Svou nevěrou Ho zneuctíváme. Je udivující, jak jednáme se svým nejlepším Přítelem, jak málo důvěry vkládáme v Něj, který nás může zachránit až do krajnosti a dal nám již jasné důkazy své velké lásky.

Moji bratři, očekáváte snad, že vaše zásluhy vás doporučí do přízně Boží? Myslíte si, že musíte být osvobozeni od hříchů dříve, než se svěříte do Jeho rukou, které mají zachraňující moc? Jestliže tyto starosti spoutávají vaše myšlení, pak se obávám, že nezískáte sílu a nakonec se zaleknete a ztratíte odvahu.

^{1SM 352} Vzhlédni a budeš žít

Když Pán dovolil na poušti jedovatým hadům, aby štípali bouřící se Izraelity, Mojžíšovi bylo uloženo vyvýšit měděného hada, a vyzvat všechny, kteří byli uštknuti, aby vyznali všechny hříchy a vírou na něj vzhlédli, aby zůstali na živu. Mnozí však nespatřovali pomoc v tomto léku, uděleném s nebe. Mrtví a umírající byli všude kolem nich a věděli, že bez Boží pomoci je jejich osud zpečetěn; avšak oplakávali své rány, své bolesti, svou jistou smrt, až zeslábli a jejich oči se unavily, zatímco mohli být okamžitě uzdraveni.

„A jakož Mojžíš povýšil hada na poušti, tak musí povýšen býti Syn člověka, aby každý, kdo věří v Něho, nezahynul, ale měl život věčný." (J 3,14-15) Jste-li si vědomi svých hříchů, nevěnujte všechny své síly tomu, abyste se nad nimi trápili, ale dívejte se a žijte. Ježíš je náš jediný Spasitel, ačkoliv milióny těch, kteří potřebují být uzdraveni, odmítají Jeho nabízenou milost, ani jeden, kdo věří v Jeho zásluhy, nebude ponechán, aby zahynul. I když si uvědomujeme svou bezmocnost bez Krista, nesmíme se nechat zmalomyslnět, musíme se spolehnout na ukřižovaného a vzkříšeného Spasitele. Bídná, hříchem nemocná, zmalomyslněná duše, vzhlédni a žij. Ježíš to slíbil svým slovem a zachrání každého, kdo k Němu přijde.

Přijďte k Ježíši a obdržíte odpočinutí a pokoj. Ihned se vám dostane požehnání. Satan vám přímo vnucuje myšlenku, že jste bez pomoci a sami si nemůžete pomoci. Ale vyvyšte Ježíše před ním: „Mám vzkříšeného Spasitele. V Něho důvěřuji a On nikdy nepřipustí, abych byl zahanben. V Jeho jménu zvítězím. On je má spravedlnost i koruna radosti." Nikdo ať nemá pocit, že jeho případ je beznadějný, neboť tomu tak není. Vidíte přece, že jste hříšní a ztraceni a z těchto důvodů potřebujete Spasitele. Máte-li vyznat hříchy, neztrácejte čas. Každý okamžik je drahocenný. „Jestliže pak budeme vyznávati hříchy své, věrnýť jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti." (1J 1,9) Ti, kteří hladovějí a žízní po spravedlnosti, budou nasyceni, protože Ježíš to zaslíbil. ^{1SM 353} Drahý Spasitel! Jeho náruč je otevřena k našemu přijetí a Jeho velké milující srdce čeká, aby nás učinilo šťastnými.

Někteří se domnívají, že musí projít obdobím zkoušek a dokázat Pánu, že se napravili dříve, než mohou uplatňovat nárok na Jeho požehnání. Ale tyto milé duše mohou žádat o požehnání ihned. Musí mít Jeho milost, Ducha Kristova, aby jim pomohl v jejich slabostech, neboť jinak by nemohli utvářet křesťanský charakter. Ježíš nás má rád, přijdeme-li k Němu takoví jací jsme - hříšní, bezmocní a spoléhající na Něj.

Pokání je Boží dar

Pokání, stejně jako odpuštění, je darem Božím skrze Krista. Působením Ducha Svatého vítězíme nad hříchem a cítíme potřebu milosti. Jedině těm, kteří vyznávají hříchy je odpuštěno. Je to však milost Boží, že jejich srdce činí pokání. On zná všechny naše slabosti a nedostatky a chce nám pomoci.

Někteří, kteří přicházejí k Bohu s pokorným vyznáním a upřímně věří, že jejich hříchy jsou odpuštěny, stále se ještě nedožadují Božích zaslíbení. Nevidí, že Ježíš je stále přítomný Spasitel a nejsou připraveni svěřit Mu své duše a spoléhat na Něj při dokonání díla milosti, které započalo v jejich srdcích. Zatímco si myslí, že se svěřují Bohu, velkou mírou spoléhají na sebe. Jsou to svědomité duše, které spoléhají z části na Boha a z části na sebe. Nevzhlížejí k Bohu, aby byli vedeni Jeho mocí, ale spoléhají na svou bdělost a ostražitost v pokušeních a na provádění určitých povinností, aby Jím byli přijati. To není cesta k vítězství víry. Takové osoby se namáhají bezdůvodně, jejich duše jsou ve stálém zajetí a nenajdou odpočinku, dokud svá břemena nesloží k nohám Ježíšovým.

Je třeba stálé opatrnosti a upřímného, láskyplného zaslíbení. Ty přijdou, když duše budou uchváceny mocí Boží skrze víru. My sami nemůžeme dělat nic, absolutně nic pro to, abychom se doporučili Boží přízni. Vůbec nemůžeme spoléhat na sebe ani na své dobré ^{1SM 354} skutky; ale když jako chybující, hříšné bytosti přijdeme ke Kristu, nalezneme odpočinutí v Jeho lásce. Bůh přijme každého, kdo přijde k Němu, a plně spolehne na zásluhy ukřižovaného Spasitele. Láska vytryskne v lidském srdci. Nepůjde o citové vzplanutí, ale o pokojnou důvěru, která pokračuje věrností. Každé břímě je lehké, protože jho, které vložil Kristus, je snadné, povinnost se stává potěšením a oběť radostí. Stezka, která se dříve zdála být zahalena temnotou, stává se jasnou, ozářenou paprsky Slunce Spravedlnosti. Je životem ve světle, protože Kristus je světlem.