(Tento článek se objevil v The Review and Herald 28.6.1874)

Kristus nebyl na poušti v tak výhodném postavení, aby snášel satanova pokušení jako Adam, když byl pokoušen v Edenu. Syn Boží se ponížil, vzal na sebe lidskou přirozenost po 4000 letech putování od doby Edenu, kdy byli lidé v původním stavu čistoty a spravedlnosti. Za tak dlouhou dobu hřích strašně poznamenal lidské pokolení. Tělesná, duševní i mravní degenerace nabyla vrchu v celé lidské rodině.

Když Adam byl v Edenu napaden pokušitelem, byl bez poskvrny hříchu. Stál ve své úplné dokonalosti před Bohem. Všechna jeho ústrojí i přirozené vlohy jeho osobnosti byly rovnoměrně vyvinuté a harmonicky vyvážené.

Při pokušení na poušti stál Kristus na Adamově místě, aby podstoupil zkoušku, při níž on nevydržel. Ve prospěch hříšníka Kristus zvítězil po 4000 letech od doby, kdy se Adam obrátil zády ke světlu svého domova. Lidská rodina, oddělená od Boží přítomnosti, se každou další generací vzdalovala od původní čistoty, moudrosti ^{1SM 268} a poznání, které měl Adam v Edenu. Kristus nesl hříchy a nepravosti lidského pokolení, tak jak existovaly, když přišel na svět, aby pomohl člověku. Ve prospěch lidí, s doléhající slabostí padlého lidstva měl odolat pokušení satana, kterým byl i člověk napadán každou chvíli.

Adam byl obklopen vším, co si mohlo srdce přát. Každé přání bylo splněno. Nebylo hříchu, ani známky odumírání v slavném Edenu. Andělé Boží upřímně a laskavě promlouvali se svatým párem. Šťastní pěvci zpívali ve svých upřímných a radostných písních chvalozpěvy svému Stvořiteli. Pokojná zvířata ve šťastné nevinnosti hrála si v blízkosti Adama a Evy a naslouchala jim. Adam byl dokonalý člověk, nejvznešenější dílo Stvořitele. Zrcadlil představu Boha, ale byl o něco nižší než andělé.

Kristus, jako druhý Adam

Jaký kontrast u druhého Adama, který přichází na chmurnou poušť, aby v osamocení bojoval se satanem. Od pádu člověka až do příchodu Krista na zem se zmenšovala velikost i fyzická síla a poklesla i morální hodnota. Aby mohl opět pozvednout a zušlechtit člověka, Kristus musel vniknout do prostředí v němž byl. Přijal lidskou přirozenost a nesl nepravosti i zkaženost lidí. Ten, který nepoznal hřích, stal se hříchem za nás. Snížil se až ke dnu lidské bytosti, aby vyhověl požadavkům k dosažení člověka a pozvedl ho z poníže-ní, do něhož ho uvedl hřích.

„Slušeloť zajisté na toho, pro kteréhož jest všecko, a skrze kteréhož jest všecko, aby mnohé syny ke slávě přiveda, vůdce spasení jejich skrze utrpení posvětil." (Žd 2,10). (Citováno Žd 5,9; a 2,17-18)

„Nebo nemáme nejvyššího kněze, kterýž by nemohl čitedlen býti mdlob našich, ale zkušeného ve všem nám podobně, kromě hříchu." (Žd 4,15)

Satan bojoval s Boží vládou, když se poprvé vzbouřil. Jeho úspěch při svedení Adama a Evy v Edenu a uvedením hříchu na svět, vzbudil jeho odvěké nepřátelství a pyšně se chlubil nebeským andělům, že objeví-li se Kristus v lidské přirozenosti, bude slabší ^{1SM 269} nežli on a svou mocí Ho přemůže. Vyvyšoval se, že v Edenu Adam a Eva nemohli odolat jeho namlouvání, když se odvolal na jejich chuť. Také obyvatelé starého světa byli stejným způsobem překonáni, i když zálibami v chlípných touhách a nečistých vášních. Pro uspokojení touhy Satan vítězil nad Izraelity. Vychloubal se, že sám Syn Boží, který byl s Mojžíšem a Jozuem, nepostavil se proti jeho moci, a vedl vyvolený lid do Kanánu dle své volby. Téměř všichni, kteří opustili Egypt, zemřeli na poušti. Také pokorného Mojžíše svedl, aby si přivlastnil slávu, která náležela Bohu. Davida a Šalomouna, které si Bůh zvláště zamiloval, svedl smyslnou žádostivostí a vášní, že na sebe přivolali Boží nelibost. Vychloubal se, že má stále možnost zmařit Boží záměr spasit člověka skrze Ježíše Krista.

Při pokušení na poušti byl Kristus čtyřicet dní bez jídla. Mojžíš za zvláštních okolností byl právě tak dlouho bez potravy. Neměl však bolestivý pocit z hladu. Nebyl však pokoušen ani pronásledován padlým a mocným nepřítelem jako Syn Boží. Byl vyvýšen nad lidství. Byl především podpírán slávou Boží, která ho zahalila.

Strašné účinky hříchu na člověka

Satanovi se snadno podařilo svést Boží anděly a přivést k pádu vznešeného Adama, proto si myslel, že bude mít úspěch a překoná Krista v Jeho ponížení. S nesmírnou radostí sledoval výsledky svého svádění a vzrůst hříšnosti neustálým přestupováním zákona Božího po více než 4000 let. Zapříčinil záhubu našich prvních rodičů, vnesl hřích a smrt na svět, uvedl do záhuby veliký zástup ze všech věků, zemí a tříd. Měl moc ovládat města a národy, až jejich hříchy vyvolaly spravedlivé Boží rozhořčení zničit je ohněm, vodou, zemětřesením, mečem, hladem a morem. Tímto lstivým jednáním a ^{1SM 270} neúnavným úsilím ovládal tužby a rozněcoval a posiloval vášně do tak strašných rozměrů, že znetvořil a téměř zahladil obraz Boží v člověku. Jeho tělesná i duševní důstojnost byla do tak velké míry zničena, že byl jen vybledlou podobou povahy a vznešené dokonalosti postavy, které zdobily Adama a Evu v Edenu.

Satan strhl člověka z jeho původní, vyvýšené čistoty a zkalil čistotu zlata hříchem. Bůh stvořil člověka, který byl neomezeným pánem v Edenu. Satan způsobil že člověk se změnil v otroka na zemi, úpějícího pod zatracením v hříchu. Svatozář, kterou Bůh dal svatému Adamovi, která ho zahalovala jako oděv, se od něho po přestoupení oddělila. Světlo Boží slávy nemohlo přikrýt neposlušnost a hřích. Namísto zdraví a množství požehnání, stala se údělem Adamových dětí chudoba, nemoc a útrapy všeho druhu.

Satan svým svůdným vlivem svedl člověka bezvýsledným filozofováním k pochybnostem a nakonec k nevíře v božské zjevení a existenci Boha. Mohl se rozhlížet s ďábelským triumfem po světě, zmítaném morální zchátralostí a na lidstvo vystavené hněvu Božímu, který nenáviděl hřích; vždyť se mu podařilo zastřít stezky tak mnohých lidí a svést je k přestoupení zákona Božího, aby si zajistil mnohé z vyvolených do zkázy. Přioděl hřích zamlouvající se přitažlivostí.

Svým úspěšným plánem při svedení člověka sledoval skrytí svého pravého záměru i charakteru a vystupoval jako přítel člověka a jako dobrodinec lidí. Člověku pochlebuje příjemnými výmysly, že neexistuje žádný odbojný nepřítel, žádný nepřítel na život a na smrt, proti kterému by měli být chráněni a že existence zosobněného ďábla je pouhým výmyslem. Když takto skrývá svoji existenci, ovlivňuje tak tisíce. Svádí je právě tak, jako se pokoušel svést Krista, že je nebeským andělem, který vykonává záslužné dílo pro lidstvo. Davy jsou tak zaslepeny hříchem, že nemohou rozpoznat satanovy záměry, váží si ho, jakoby byl nebeským andělem, zatímco působí jejich věčnou záhubu.