(Tento článek se objevil v The Review and Herald 22.12.1891)

Ani největší anděl v nebi nemohl a neměl moc zaplatit výkupné za jedinou ztracenou duši. Cherubíni a serafíni mají jen slávu, kterou jsou vybaveni u svého Stvořitele jako Jeho stvoření a smíření člověka s Bohem může být dosaženo jen skrze Prostředníka, který byl rovný s Bohem, měl vlastnosti, které by ho vyvyšovaly a učinily ho hodným jednat s nekonečným Bohem v zastoupení člověka a současně reprezentovat Boha padlému světu. Zástupce a záruka člověka musí mít lidskou přirozenost i spojení s lidskou rodinou, kterou zastupuje a jako vyslanec Boží musí být spoluúčasten božské přirozenosti, musí mít spojení s Věčností, aby se mohl zjevit světu a stát se Prostředníkem mezi Bohem a člověkem.

Tyto hodnoty byly shledány u Krista. Oděl své Božství lidstvím, přišel na zem aby byl nazván Synem člověka a Synem Božím. Člověku je zárukou, zástupcem Božím - ujištěním pro člověka, že Svou spravedlností v zájmu člověka uspokojí požadavky zákona a jako zástupce Boží učiní zjevným Jeho charakter padlému lidstvu.

^{1SM 258} Spasitel světa měl moc přitahovat lidi k sobě, utěšovat je v úzkosti, rozptýlit jejich smutek, naplnit je nadějí a odvahou, umožnit jim víru v ochotu Boží, přijmout je pro zásluhy Božského Zástupce. Měli bychom být stále vděční, že podléháme lásce Boží, že máme Prostředníka, Obhájce a Přímluvce u nebeského dvora, který se za nás přimlouvá u Otce.

Máme vše co lze požadovat, abychom se nadchli vírou a důvěrou v Boha. Když král u pozemského dvora chce poskytnout nejvyšší možnou záruku k ujištění lidí o své pravdě, dává své dítě jako rukojmí, aby dostál tak závazku a splnění svého slibu. Pohlédni na důkaz Otcovy věrnosti, vždyť když chce ujistit člověka o neměnnosti svého rozhodnutí, nechal svého jednorozeného Syna aby sestoupil na zem, přijal lidskou přirozenost, nejen na krátkou dobu trvání života, ale aby ji podržel na nebeských dvorech jako věčný důkaz věrnosti Boží. Ó, hloubko bohatství, moudrosti a lásky Boží! „Pohleďte, jakou lásku dal nám Otec, totiž abychom synové Boží slouli." (1J 3,1).

Vírou v Krista se stáváme členy královské rodiny, dědici Božími a spoludědici s Ježíšem Kristem. V Kristu jsme zajedno. Když pozvedáme svůj zrak ke Kristu na Golgatu, spatříme královského Trpitele, který v lidské podobě sám nesl zatracení skrze zákon. Pak všechny národnostní rozdíly a všechny sektářské rozdílnosti jsou vymazány; všechny pocty dle společenského postavení, všechna pýcha společenské prestiže je zapomenuta.

Světlo ozařující z nebeského trůnu utrpení Kristovo, ukončuje lidské přehrady třídní i rasové. Lidé všech tříd stávají se členy jedné rodiny, dětmi nebeského Krále, ne z pozemské moci, ale spojeni láskou Boží, která vedla Ježíše životem chudoby, strádání, ponížení, až ke zneuctívající smrti a největším a nejkrutějším mukám, aby mohl přivést mnohé syny a dcery ke slávě.

Není to společenské postavení člověka a jeho omezená moudrost, schopnost, ani nadání, které ho staví do vyšší důstojnosti a ^{1SM 259} vážnosti u Boha. Inteligence, rozumnost, lidský talent, to jsou dary Boží, které mají sloužit k Jeho oslavení a k vybudování Jeho věčného království. Ale je to duchovní a mravní charakter, který má hodnotu v očích nebes, který přetrvá hrob a bude oceněn nesmrtelností po nekonečné věky věčnosti. Světská královská důstojnost, tak vysoce vážená lidmi, nikdy nevyjde z hrobu, do něhož vstoupila. Bohatství, úcta i moudrost lidská, které sloužily záměrům nepřítele, nemohou přinést svým pánům žádné dědictví, úctu ani postavení pravdy ve světě, který přijde. Jen ti, kteří ocenili milost Kristovu, která v nich učinila dědice Boží a spoludědice s Ježíšem, ti povstanou z hrobů a ponesou podobu svého Vykupitele.

Všichni, kteří si zaslouží být připočteni jako údy Boží rodiny v nebi, budou se vzájemně poznávat jako synové a dcery Boží. Ti získají, protože obdrží moc i milost ze stejného zdroje, totiž z Ježíše Krista, který za jejich hříchy byl ukřižován. Ví, že obmyli svá roucha charakteru v Jeho krvi, aby došli přijetí u Otce v Jeho jménu, chtějí-li být přítomni ve slavném shromáždění svatých, oděni do bílého roucha spravedlnosti.

Zajedno v Kristu

Když jsou zajedno v Kristu jako děti Boží, pak pohlíží Ježíš s láskou na společenské rozdíly, na rozdělování člověka od bližního, pro jeho barvu, rasu, postavení, bohatství, původ, nebo vědomosti? Tajemství jednoty je založeno na rovnosti věřících v Kristu. Důvodem pro jakékoliv rozdělení, spory a rozdílnost je oddělení se od Krista. Kristus je středem a k Němu má všechno směřovat, neboť čím blížeji se přiblížíme středu, tím těsněji se spojíme v pocitech, v náklonnostech, v lásce, vyvíjíme se v povaze a podobě Kristově. U Boha není přijímání osob.

Ježíš poznal bezcennost světské nádhery a nikdy jí nestavěl na odiv. Důstojností své duše, vznešeností své povahy, ušlechtilostí ^{1SM 260} svých zásad, byl příliš vzdálen marnivým světským způsobům života. Přesto Jej prorok líčí jako „nejopovrženější byl z lidí, muž bolestí…" (Iz 53,3). Mohl být pokládán za nejvznešenějšího mezi vznešenými země. V nejlepších kruzích lidské společnosti se Mu mohli klanět, mohl se ucházet o jejich přízeň, ale On si nepřál poctu lidí a bez této závislosti pohnul veškerou lidskou autoritou. Bohatství, postavení, světový řád ve všech svých variacích a rozdílech lidské velikosti, byly ve všech svých stupních maličké proti Němu, který opustil důstojnost a slávu nebes a netoužil po lidské nádheře, přepychu, ani okázalých projevech uctívání, ale žádal pokoru.

Ti chudobní, tísnění bídou a starostmi, obtížení námahou, nemohli v Jeho životě najít jediný příklad nebo důvod, který by je přiváděl na myšlenku, že Ježíš nepoznal jejich útrapy, tlak okolností a nebyl jim nakloněn v jejich nouzi a starostech. Syn nekonečného Boha, Pán života a slávy, v pokoře se snížil k těm nejnižším, aby si nikdo nemohl myslet, že je vyloučen z lásky a péče Jeho přítomnosti. Stal se přístupným pro všechny. Nevybral si několik vyvolených s nimiž by se shromažďoval a ignoroval ostatní. Ducha Božího zarmucuje, když egoismus uzavírá člověka od jeho bližního, zvláště, jde-li o ty, kteří vyznávají, že jsou Jeho dětmi.

Kristus přišel, aby dal světu příklad, jak dokonalé by mohlo být lidství, kdyby se spojilo s Božstvím. Ukázal světu velikost nového období ve svém projevu milosti, soucitu i lásky. Dal člověku nové pojetí Boha. Jako nejvyšší z lidí ve svých promluvách dal lidem poznání božské vlády a tím zjevil spravedlnost smíření milosti a spravedlnosti. Spojení milosti a spravedlnosti v sobě nezahrnuje žádné ústupky hříchu, nebo přehlížení jakýchkoliv požadavků spravedlnosti; tím že každá božská vlastnost má své stanovené místo, ^{1SM 261} by milost měla být projevena v trestání hříšného, zatvrzelého člověka bez toho, aniž by byla smazaná její dobrota a soucitná povaha. Spravedlnost spočívá v odpuštění tomu hříšníkovi, který činí pokání, aniž by byla porušena její bezúhonnost.

Kristus náš nejvyšší kněz

Toto vše je možné, protože Kristus si podržel lidskou přirozenost, podílel se na božských vlastnostech, postavil kříž mezi lidstvím a božstvím a překlenul prostor, který dělil hříšníka od Boha.

„Nebo nikoli nepřijal andělů, ale símě Abrahamovo přijal. Pročež ve všem připodobněn býti měl bratřím, aby milosrdný byl, a věrný nejvyšší kněz v tom, což se u Boha k očistění hříchů lidu díti mělo. Nebo že sám trpěl, pokoušín byv, může také pokušení trpícím spomáhati." (Žd 2,16-18)

„Nebo nemáme nejvyššího kněze, kterýž by nemohl čitedlen býti mdlob našich, ale zkušeného ve všem nám podobně, kromě hříchu." (Žd 4,15)

„Všeliký zajisté nejvyšší kněz z lidu vzatý, za lidi bývá postaven v jednáni s Bohem, totiž aby obětoval i dary i oběti za hříchy, kterýž by mohl, jakž sluší, lítost míti nad neznajícími a bloudícími, jsa i sám obklíčen nemocí. A pro ni povinen jest, jakož za lid, tak i za sebe samého obětovati za hříchy. A aniž kdo sobě sám té cti osobuje, ale ten, kterýž by byl povolán od Boha, jako i Aron. Tak i Kristus ne sám sobě té cti osobil, aby byl nejvyšším knězem, ale ten, kterýž řekl jemu: Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tebe. Jakž i jinde praví: Ty jsi kněz na věky podle řádu Melchisedechova. Kterýž za dnů těla svého modlitby a ponížené prosby k tomu, kterýž ho mohl zachovati od smrti, s křikem velikým a slzami obětoval, a vyslyšán jest v tom strachu. A ačkoli byl Syn Boží, z toho však, což strpěl, naučil ^{1SM 262} se poslušenství. A tak dokonalý jsa, učiněn jest všechněm sebe poslušným původem spasení věčného." (Žd 5,1-9)

Ježíš přišel, aby přinesl mravní sílu spojenou s lidským úsilím a Jeho následovníci by neměli v žádném případě dovolit, aby ztratili ze zřetele Krista, který je jejich příkladem ve všem. Řekl: „A já posvěcuji sebe samého za ně, aby i oni posvěceni byli v pravdě." (J 17,19) Ježíš předkládá pravdu svým dětem, aby k ní mohli vzhlížet, a tímto pohledem se nechali ovlivnit. Jeho milostí se mohli proměnit od přestupování pravdy k poslušnosti, od nemravnosti k čistotě, od hříchu k svatosti srdce a spravedlnosti života.

Zvláštní třída v nebi

Někteří mezi spasenými přijali Krista v posledních hodinách života, na ty je pamatováno v nebeském vedení, jestliže pro smrt nepochopili dokonale plán spasení. Kristus uvede spasené stranou řeky života a objasní jim to, co na této zemi již nestačili pochopit.

- Manuscript 150, bez označení data