(Tento článek se objevil v The Signs of the Times 9.6.1898)

Po pádu člověka satan prohlásil, že život lidí prokázal nepřijatelnost zákona Božího a podle jeho názoru by měl vesmír přijmout tuto myšlenku. Satanova slova se zdála být pravdivá a proto přišel Kristus, aby odhalil lháře. Majestát nebes vzal na sebe spornou věc člověka a stejným celkovým vybavením, které mohl člověk získat, vzdoroval pokušením ďábla, jako musí i člověk vzdorovat. To byla jediná cesta, aby se padlé lidstvo mohlo stát spoluúčastno na Božské přirozenosti. Tím, že Kristus přijal lidskou přirozenost, mohl porozumět lidským zkouškám, starostem i pokušením, kterými byl obklopen. Andělé, kteří nepoznali hřích, nemohli být nakloněni člověku v jeho zkouškách. Kristus, který sestoupil, aby vzal na sebe lidskou přirozenost a byl pokoušen ve všem právě tak jako my, mohl tak poznat do jaké míry má přispěchat ku pomoci všem, kteří stojí před pokušením.

Přijetím lidství přijal Kristus účastenství každého lidského jedince. Stal se hlavou lidstva. Protože byl Božský i lidský, svou velkou lidskou rukou mohl obejmout lidstvo a Svou Božskou rukou vzdát hold trůnu Věčného.

^{1SM 253} Jaký pohled se to naskytl nebi! Kristus, který ani v nejmenším nepoznal hřích a nebo poskvrnění, přijal naši přirozenost v jejím zvrhlém stavu. Již to bylo ponížení, které si člověk neumí přestavit. Bůh se projevil v těle. Ponížil se, jaký to důvod k zamyšlení, k opravdovému a upřímnému rozjímání! Byl tak nekonečně vznešeným Majestátem Nebes a nyní se pokořil tak nízko, aniž by ztratil sebemenší část své důstojnosti a slávy! Ponížil se do chudoby a do nejhlubšího pokoření mezi lidmi. Pro naši záchranu se stal chudý, abychom my mohli Jeho chudobou zbohatnout. Řekl: „Lišky doupata mají, a ptactvo nebeské hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil." (Mt 8,20)

Kristus se podvolil pohrdání a posměchu, opovržení i výsměchu. Věděl z doslechu, že jeho poselství plné lásky, dobroty i milosti je nesprávně vykládáno i užíváno. Nazývali Ho knížetem démonů, protože dosvědčoval své Božské synovství. Jeho zrození bylo nadpřirozené, ale Jeho vlastním národem, který byl zaslepen v duchovních věcech, to bylo považováno za pokoření a zneuctění. Nebylo jediné kapky hořkosti, kterou by neokusil, ani nejmenší svízel, kterou by nesnášel, jen aby mohl přivést mnohé syny a dcery k Bohu.

Ježíš byl skutečně na této zemi mužem bolesti a zármutku. Skutečnost, že ve snaze zachránit padlé lidstvo z věčného zatracení, opustil svůj nebeský domov, by měla shodit do prachu všechnu naši pýchu, zahanbit všechnu naši marnivost a odhalit náš hřích soběstačnosti. Pohlédni na Něho, jak strádání, protivenství, zármutek i bolest hříšného lidstva stává se Jeho vlastním. Nemůžeme si z toho vzít ponaučení, že tyto útrapy a duševní strádání byly důsledkem hříchu?

Kristus přišel na tuto zem, vzal na sebe lidství, stal se člověkem, aby ve sporu se satanem ukázal, že člověk, tak jak byl Bohem stvořen, ve spojení s Otcem i Synem, má uposlechnout každý Boží příkaz. Ústy svého služebníka prohlásil: „Přikázání jeho nejsou těžká." (1J 5,3) Byl to hřích, který oddělil člověka od Boha a i nadále je to hřích, který toto oddělení udržuje.

Proroctví v Edenu

Nepřátelství, jak bylo uvedeno v proroctví v Edenu, nebylo omezeno pouze na satana a Kníže života. Bylo všeobecné. Satan a jeho andělé se považovali za nepřátele celého lidství. Bůh řekl: „Nepřátelství položím mezi tebou a mezi ženou, i mezi semenem tvým a semenem jejím; ono potře tobě hlavu, a ty potřeš jemu patu." (Gn 3,15)

Nepřátelství položené mezi semenem hada a semenem ženy bylo nadpřirozené. Nepřátelství s Kristem bylo v jednom smyslu přirozené, v opačném smyslu bylo nadpřirozené, protože lidství a Božství bylo spojeno. A nikdy se nepřátelství nevyvinulo tak zřetelně, jako když se Kristus stal obyvatelem této země. Nikdy předtím se nestalo, aby na této zemi žil někdo, kdo by nenáviděl hřích tak dokonalým hněvem jako Kristus. Viděl jeho svůdnost a omamnou sílu na svaté anděly a všechny své síly zaměřil proti němu.

Kristova čistota a svatost, Jeho neposkvrněná spravedlnost a Jeho bezhříšnost byla neustálým zahanbením hříchu ve smyslném a hříšném světě. V Jeho životě vzplanulo světlo pravdy uprostřed mravní temnoty, kterou satan zastřel svět. Kristus odhalil satanův podvod i lstivý charakter a v mnohých srdcích zlomil jeho zhoubně zvrácený vliv. To pobouřilo satana k tak hluboké nenávisti. Rozhodl se vést se svými padlými anděly boj co možná nejrázněji, vždyť na světě povstal Ten, který byl dokonalým zastáncem Otce, Ten, jehož povaha i skutky popřely satanovo nepravdivé vylíčení Boha. Satan obvinil Boha z těchto vlastností, které měl sám. Nyní spatřil v Kristu Boha projeveného v Jeho pravé povaze, soucitného, milostivého Otce, který si nepřeje, aby kdo zahynul, ale aby k Němu přišli všichni v pokoře a měli život věčný.

Hluboké světské požitkářství bylo satanovo nejúspěšnější ^{1SM 255} pokušení. Plánoval, aby srdce i myšlení lidí bylo natolik zaujato světskými záležitostmi, aby už nezbyl prostor pro nebeské potřeby. Ovládá myšlení v jejich světské lásce. Věci pozemské zastiňují nebeské a vzdalují Pána z dohledu i poznání. Falešná teorie i falešní bohové se chovají v úctě místo pravdy. Lidé jsou okouzleni třpytem a pozlátkem světa. Jsou tak zaujati pozemskými záležitostmi, že mnozí jsou ochotní spáchat jakýkoliv hřích, pro získání světských výhod.

Satan uvažoval, že v tom porazí Krista. Myslel si, že ve svém lidství bude snadněji překonán. „Pojal ho ďábel na horu vysokou velmi, a ukázal mu všechna království světa i slávu jejich, a řekl jemu: Toto všecko tobě dám, jestliže padna, budeš se mi klaněti." (Mt 4,8-9). Kristus však zůstal pevný. Pocítil sílu tohoto pokušení, pro náš prospěch se s ním střetnul a zvítězil. Použil zbraně, kterou může použít a jí se obhájit každý člověk - Jeho slovo je mocný rádce - „Psáno jest." (Mt 4,4.10)

S jakým hlubokým zájmem byl tento spor pozorován nebeskými anděly a nepadlými světy, jak byla opět sjednána úcta zákona. Nejen pro tento svět, ale pro celý nebeský vesmír byl tento spor navždy vyřízen. Mocnosti temna také sledovaly možnou vyhlídku vítězství nad Božským i lidským zástupem lidského pokolení, aby odpadlíci mohli zvolat „vítězství" a svět i jeho obyvatelé by se pro vždy stali jeho královstvím.

Ale satan dosáhl jen paty, nedosáhl hlavy. Při smrti Kristově satan přiznal a poznal že byl poražen, že jeho pravá povaha se jasně projevila před celým nebem a nebeské bytosti i světy, které Bůh stvořil zůstanou svaté, na straně Boží. Viděl, že zcela pozbyl vyhlídky na možný vliv do budoucna. Kristovo lidství bude dokazovat po celou věčnost rozhodnutí sporu.

^{1SM 256} Bezhříšnost Kristovy lidské přirozenosti

Tím, že na Sebe vzal lidskou přirozenost po pádu, Kristus se ani v nejmenším nepodílel na hříchu. Byl vystaven lidské slabosti, kterou je člověk obklopen, „aby se naplnilo povědění skrze Izaiáše proroka, řkoucího: Onť vzal na se mdloby naše, a neduhy nesl." (Mt 8,17). Dotýkaly se Ho pocity našich lidských slabostí a byl stejně tak pokoušen jako my. Ale nepoznal hříchu. Byl Beránkem nevinným a nepoškvrněným (1Pt 1,19). Kdyby satan i v nejmenším svedl Krista ke hříchu, byl by potřel Spasitelovi hlavu. Jak se i stalo, mohl potřít jen Jeho patu. Kdyby dosáhl i hlavy, byla by zmařena naděje lidstva. Boží hněv by postihl Krista tak, jako Adama. Kristus i církev by zůstaly bez naděje.

Nemusíme se zabývat pochybnostmi o dokonalé bezhříšnosti lidství Kristova. Naše víra musí být soudnou vírou, vzhlížející k Ježíši v plné důvěře, v dokonalé a oddané víře ve smírčí oběť. To je podstatné, aby se duše nezahalila do tmy. Toto svaté zastoupení nám umožňuje záchranu, až do krajnosti, neboť On dokázal udivenému vesmíru, dokonalou pokoru ve své lidské přirozenosti a bezvýhradnou poslušnost všech Božích zákonů. Božská moc se vztahuje na člověka, aby se mohl stát spoluúčastníkem Božské přirozenosti a unikl tak mravní zkáze, která ve světě působí rozkoš. Proto se může kající a věřící člověk stát spravedlností Boží v Kristu.