(Tento článek se objevil v The Review and Herald 5.4.1906)

„Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všecky věci skrze ně učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest. V něm život byl, a život byl světlo lidí. A to světlo v temnostech svítí, ale tmy ho neobsáhly." „A Slovo to tělo učiněno jest, a přebývalo mezi námi, (a viděli jsme slávu jeho, slávu jakožto jednorozeného od Otce,) plné milosti a pravdy." (J 1,1-5.14)

Tato kapitola představuje charakter a důležitost Kristova díla. Ten, kdo pochopí jeho podstatu, přikládá veškerou moc Kristu a hovoří o Jeho velikosti a vznešenosti. Přirovnává Božské paprsky vzácných pravd ke světlu, vycházejícímu ze slunce. Ukazuje Krista jako jediného Prostředníka mezi Bohem a lidmi.

Nauka o převtělení Krista do lidského těla je tajemství, „tajemství skryté od věků a národů." (Kl 1,26) Je velkým tajemstvím hlubokého smyslu pobožnosti. „A Slovo to tělo učiněno jest, a přebývalo mezi námi." (J 1,14) Kristus vzal na sebe lidskou přirozenost, ^{1SM 247} která je nižší než nebeská přirozenost. Nic nemůže ukázat krásněji milostivost Boha, jak toto: „tak miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal." (J 3,16) Jan uvádí překrásně tuto skutečnost tak prostě, že všichni mohou tyto předložené myšlenky pochopit a být osvícení.

Kristus nechtěl nikomu namluvit, že přijímá lidskou přirozenost. On tak skutečně učinil. On měl ve skutečnosti lidskou přirozenost. „Dítky účastnost mají těla a krve, i On též podobně účasten jest jich." (Žd 2,14) Byl synem Marie. Podle lidského pokolení pocházel ze semene Davidova. Byl prohlášen za člověka a to člověka Krista Ježíše. Pavel píše: „Tím větší zajisté slávy tento nad Mojžíše jest hoden, čím větší má čest stavitel nežli sám dům." (Žd 3,3)

Kristova preexistence

Ale zatímco Boží slovo mluví o Kristově lidství když byl na zemi, mluví také jasně o Jeho preexistenci. Slovo existovalo jako Božská Bytost, dokonce, jako věčný Syn Boží ve spojení a jednotě se svým Otcem. Od věků byl prostředníkem smlouvy, tím jediným, v němž všechny národy země, Židé i pohané, pokud Ho přijali, byly požehnány. „To Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh." (J 1,1) Než byli stvoření lidé a andělé, Slovo bylo u Boha a bylo Bohem.

Svět byl Jím učiněn „a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest." (J 1,3) Jestliže Kristus učinil všechny věci, byl tedy dříve, než všechny věci. Slova řečená v této spojitosti jsou tak nezvratná, že nikdo nemusí být na pochybách. Kristus byl v nejvyšším stupni bytí Bohem i v nejvyšším smyslu slova. On byl u Boha od věčnosti nad vším, požehnaným pro příští věčné věky.

Pán Ježíš Kristus, Božský Syn Boží, existoval od věčnosti jako jedinečná osoba a přesto jedno s Otcem. Byl nepomíjející slávou nebe. Byl velitelem nebeských sborů a jako své právo přijímal ^{1SM 248} velebení a pocty andělů. To nebylo žádným oloupením Boha. Prohlašuje: „Hospodin měl mne při počátku cesty své, před skutky svými, přede všemi časy. Před věky ustanovena jsem, před počátkem, prvé než byla země. Když ještě nebylo propasti, zplozena jsem, když ještě nebylo studnic oplývajících vodami. Prvé než hory založeny byly, než byli pahrbkové, zplozena jsem; Ještě byl neučinil země a rovin, ani začátku prachu okršku zemského. Když připravoval nebesa, byla jsem tu, když vyměřoval okrouhlost na propastí." (Př 8,22-27)

Světlo i sláva jsou obsaženy v pravdě, že Kristus byl jedno s Otcem dříve, než byly položeny základy země. Je to světlo, ozařující temná místa a ty se stávají Božskou původní slávou. Tato pravda, nekonečná a tajemná sama v sobě, vysvětluje jiná tajemství i jinak nevysvětlitelné pravdy, pokud jsou chovány jako posvátné ve světle nepřístupnosti a nepochopitelnosti.

„Prvé než hory stvořeny byly, nežlis sformoval zemi, a okršlek světa, ano hned od věků a až na věky, ty jsi Bůh silný." (Ž 90,2) „Lid, kterýž bydlil v temnostech, viděl světlo veliké, a sedícím v krajině a stínu smrti, světlo vzešlo jim." (Mt 4,16) Zde je preexistence Kristova i účel Jeho projevení našemu světu ukázáno jako živé paprsky světla od věčného trůnu. „Sbeřiž se nyní po houfích, ó záškodnice, oblehni nás, nechať bijí holí v líce soudce Izraelského. Ale ty Betléme Efrata, jakškoli jsi nejmenší mezi tisíci Judskými, z tebe mi vyjde ten, kterýž má býti Panovníkem v Izraeli, a jehož východové jsou od starodávna, ode dnů věčných." (Mi 5,1-2).

Pavel prohlásil: „My pak kážeme Krista ukřižovaného, Židům zajisté pohoršení, a Řekům bláznovství, ale povolaným i Židům i Řekům Krista, Boží moc a Boží moudrost." (1K 1,23-24)

^{1SM 249} Tajemství

To, že Bůh se takto projevil v těle, je opravdu tajemství a bez pomoci Ducha Svatého nemůžeme doufat, že bychom ho pochopili. Nejvíce ponižující poznání pro člověka je, aby pochopil nicotnost lidské moudrosti a pošetilost konání vlastním úsilím bez pomoci, kterou má hledat u Boha. Může namáhat své intelektuální schopnosti až do krajnosti, může mít podle zdání světa, nejvyšší vzdělání, stále zůstává v očích Božích jako nevzdělanec. Staří filosofové se chlubili svou moudrostí, ale jak na svých vahách zhodnotili Boha? Šalomoun byl vzdělaný, ale jeho moudrost byla pošetilostí, neboť poznal, že neobstál v mravní záležitosti bez hříchu, v síle charakteru vytvořeného podle Božské podobnosti. Jako výsledek bádání, svého horlivého usilování a vytrvalého zkoumání Šalomoun prohlásil, že veškerá moudrost je marností.

Moudrostí světa nepoznáme Boha. Světská mínění o Božském charakteru, jejich nedokonalé poznání Jeho vlastností, nemůže zvětšit lidské duševní vnímání a chápání. Světské myšlení se neshoduje s vůlí Boží, ale vrhá se do očividného modlářství. „Měvše se za moudré, blázni učiněni jsou: Nebo směnili slávu neporušitelného Boha v podobenství obrazu porušitelného člověka, i ptactva, i hovad čtyřnohých, i zeměplazů." (Ř 1,22.23) Toto je hodnota všeho bádání i poznání odděleného od Krista.

Kristus prohlašuje: „Já jsem ta cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne." (J 14,6) Kristu je dána moc, dát život všemu stvoření. Sám Pán říká: „Jakož mne poslal ten živý Otec, a já živ jsem skrze Otce, tak kdož jí mne, i on živ bude skrze mne." „Duch jest, kterýž obživuje, tělo nic neprospívá. Slova, kteráž já mluvím vám, Duch jsou a život jsou." (J 6,57.63) Kristus zde nepoukazuje na své učení, ale na svoji osobu, Božství svého charakteru. A ^{1SM 250} opět říká: „Amen, amen pravím vám: Že přijde hodina, a nyní jest, když mrtví uslyší hlas Syna Božího, a kteříž uslyší, živi budou. Nebo jakož Otec má život sám v sobě, tak dal i Synu, aby měl život v samém sobě. A dal jemu moc i soud činiti, nebo Syn člověka jest." (J 5,25-27).

Znamení Kristova narození

Bůh i Kristus již od počátku věděli o odpadnutí satana i o pádu Adama skrze lživou moc odpadlíka. Plán spásy byl určen pro záchranu padlého lidstva, aby jim byla dána další možnost. Kristus byl jmenován do funkce Prostředníka již od stvoření Božího, ustanoveným od věčnosti, aby byl naším Zástupcem a jistotou. Před stvořením světa bylo dohodnuto, že Božství Kristovo bude zahaleno lidstvím. Kristus řekl: „Tělo jsi mi způsobil." (Žd 10,5) Ale nepřišel v lidské podobě, dokud se však nenaplnila plnost času. Potom přišel na náš svět jako nemluvně v Betlémě.

Žádnému narozenému na tomto světě, ani tomu nejnadanějšímu z dítek Božích nebylo dosud nikdy umožněno tolik projevů radosti jako při pozdravení novorozeněte v Betlémě. Andělé Boží prozpěvovali nad pahorky a pláněmi Betléma. Ozývalo se: „Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle." (Lk 2,14). O kéž by alespoň dnes lidská rodina porozuměla tomuto zpěvu! Prohlášení potom učiněná, daná znamení, prozpěvování písně se pozvednou a rozšíří až do posledních dnů a zazní do končin země. Buď sláva Bohu, pokoj na zemi, dobrou vůli lidem. Povstane Syn spravedlnosti, nesoucí smíření na svých křídlech, pak zpěv, který se rozletěl z pahorků Betlémských, se zpětně vrátí jako ozvěna velkého davu, četného zástupu, jako zvuk množství vod, volající: „Haleluja. Ujalť jest království Pán Bůh náš všemohoucí." (Zj 19,6)

Svou poslušností k Božímu desateru Kristus vytvořil podmínky spasení pro člověka. Nestalo se to tím, že vyšel ze své ^{1SM 251} podstaty do jiné; ale plným přijetím lidství na sebe. Tak Kristus poskytl lidstvu život ze sebe sama. Dílo spásy spočívá v lidství Kristově a v uvedení padlého lidstva do jednoty s Božstvím. Kristus vzal na sebe lidskou přirozenost, aby se člověk mohl stát zajedno s Ním, jako On je zajedno s Otcem, aby Bůh si zamiloval člověka, tak jako miloval Svého jednorozeného Syna a aby se člověk mohl stát spoluúčastníkem Božské přirozenosti a být v Něm dokonalý.

Duch Svatý, který pochází z jednorozeného Syna Božího, spojuje lidského jedince, tělo, duši i ducha s dokonalou Božsko-lidskou podstatou Krista. Tato jednota je znázorněna spojením vinné révy s větví. Smrtelný člověk je ve shodě s lidstvím Kristovým. Vírou je lidská přirozenost přizpůsobena Kristově přirozenosti. Stává se zajedno s Bohem v Kristu.