(Tento článek se objevil v The Review and Herald 22.4.1902)

Největší potíže Pavlovi způsobil vliv učitelů ze Židů, odvolávajících se na židovskou věrouku. Tito mu způsobili starosti a byli příčinou neshod v Korintské církvi. Stále poukazovali na účinnost obřadních zákonů, vyvyšovali tyto obřady nad evangelium Kristovo a odsuzovali Pavla, protože se jich nedovolával u nově obrácených na víru.

Pavel se s nimi střetl na jejich vlastní půdě a řekl: „Jestliže pak přisluhování smrti, literami vyryté na deskách kamenných, bylo slavné, tak že nemohli patřiti synové Izraelští v tvář Mojžíšovu, pro slávu obličeje Jeho, kteráž pominouti měla, i kterakž by ovšem přisluhování Ducha nemělo býti slavné? Nebo jestliže přisluhování pomsty slavné bylo, mnohem se více přisluhování spravedlnosti rozhojňuje v slávě." (2K 3,7-9)

Zákon Boží byl předán na hoře Sinaji lidu Izraelskému, jsou v něm uvedeny požadavky Boží k hříšníkovi. Zákon odsuzuje hřích, ^{1SM 237} ale neobsahuje milost nebo spasení. Je dán k životu. Ti, kteří jsou v souladu s Božími nařízeními a radami, přijmou odměnu za poslušnost. Přináší však otroctví hříchu a smrt neposlušným, kterým je k odsouzení.

Jak svatý a slavný je Zákonodárce, tak posvátný a slavný je zákon. Mojžíš po návratu ze svaté hory, na níž byl s Bohem Zákonodárcem, z jehož ruky přijal kamenné desky, ve své tváři odrážel slávu Boží, kterou lid nemohl pohledem snést. Mojžíš musel svou tvář zakrýt závojem.

Sláva, která se odrážela na tváři Mojžíšově byla odrazem spravedlnosti a slávy Kristovy v zákoně. Samotný zákon by byl bez slávy, kdyby v něm nebyl představen láskou a milosrdenstvím Kristus. Zákon nemá moc zachránit. Zůstává bez slávy a významu pokud v něm není viděn Kristus v plnosti spravedlnosti a pravdy.

Obrazy a stíny, podoby posvátné služby spojené s proroctví-mi, poskytovaly Izraelitům zastřený a nejasný pohled na milosrdenství a milost, kterou přineslo světu zjevení Kristovo. Mojžíšovi byl vysvětlen smysl těchto obrazů a stínů pravé podoby, které se vztahovaly ke Kristu. Viděl až k jejich úplnému konci, kdy smrtí Kristovou skončila jejich platnost, byly zbytečné. Obraz se stal skutečným a pravým v podobě Ježíše Krista. Mojžíš poznal, že jedině skrze Krista si může člověk zachovat mravní zákon v srdci. Přestoupením zákona člověk vnesl hřích do světa a hřích následovala smrt. Kristus se stal smiřující obětí za lidský hřích. Dobrovolně nabídl dokonalost svého charakteru namísto lidské hříšnosti. Vzal na sebe odsouzení a zatracení lidí kvůli neposlušnosti. Přinášení obětí a obětování poukazovaly na budoucí oběť, kterou měl přinést On. Zabití beránka obrazně znázorňovalo Beránka, který snímá hříchy světa.

Bylo třeba vidět v pozadí osobu, která byla neviditelná. Byl to Kristus, jak byl zjeven v zákoně, který ozařoval tvář Mojžíšovu. Služba zákona vyrytá literami do kamene, byla službou smrti. Bez Krista by byl hříšník ponechán v zatracení, bez sebemenší naděje na milost. Samotná služba neměla slávu, ale v obrazech a stínech ceremonielního zákona zjevený a zaslíbený Spasitel učinil mravní zákon slavný.

Pavel si přál, aby jeho bratři poznali, že slávou ověnčený a ^{1SM 238} hřích odpouštějící Spasitel dal smysl celému židovskému uspořádání. Přál si také, aby poznali, že Kristus, který přišel na svět a zemřel jako lidská oběť byl obrazem, který se sešel s předobrazem.

Když Kristus zemřel na kříži jako oběť za hřích, obřadní zákon pozbyl svoji platnost. Nadále však zůstal spojen s morálním zákonem a byl slavný. Jako celek měl Božskou povahu a vyjadřoval svatost, spravedlivost nároků i spravedlnost Boží. A jestliže byla slavná služba podle starozákonního uspořádání, oč slavnější musí být skutečnost, v níž se zjevil Kristus, dávající svůj život v oběť a posvěcující Duchem všechny, kteří uvěřili?

Prohlášení zákona Desatera byla úžasným projevem Boží slávy a vznešenosti. K čemu pohnul lid tento projev moci? Padl na ně strach. Jakmile viděli „hřímání to a blýskání, a zvuk trouby, a horu kouřící se ... pohnuli se a stáli zdaleka. A řekli Mojžíšovi: Mluv ty s námi, a poslouchati budeme; a nechť nemluví s námi Bůh, abychom nezemřeli." (Ex 20,18.19) Přáli si, aby Mojžíš byl jejich prostředníkem. Nepochopili, že jejich ustanoveným Prostředníkem je Kristus a že tím, že se zbavili Jeho prostřednictví, se vydávali jistému zahynutí.

„Odpověděl Mojžíš lidu: Nebojte se; nebo pro zkušení vás sám Bůh přišel, aby bázeň Jeho byla mezi vámi, abyste nehřešili. Tedy stál lid zdaleka; Mojžíš pak přistoupil k mrákotě, kde byl Bůh." (Ex 20,20-21)

Odpuštění hříchu, ospravedlnění vírou v Ježíše Krista, přístup k Bohu jedině přes prostředníka, protože ztratili své postavení, jejich vina a hřích, o všech těchto pravdách měli lidé nepatrnou představu. Ve velké míře ztratili požehnání Boha a také jedinou cestu jak se k Němu přiblížit. Ztratili také skoro všechen cit a představu, co je hřích a v čem spočívá spravedlnost. Odpuštění hříchu Kristem, zaslíbeným Mojžíšem, k němuž směřovala jejich předobrazná oběť, bylo jen matně pochopeno.

Pavel prohlásil: „Protož majíce takovou naději, mnohé ^{1SM 239} svobody v mluvení užíváme, a ne jako Mojžíš kladl zástěru na tvář svou, aby nepatřili synové Izraelští k cíli té věci pomíjející. Pročež ztupeni jsou smyslové jejich. Nebo až do dnes ta zástěra v čítání Starého Zákona zůstává neodkrytá; nebo skrze Krista se odnímá. Protož až do dnes, když čten bývá Mojžíš, zástěra jest položena na jejich srdci. Než jakž by se obrátilo ku Pánu, odňata bude ta zástěra." (2K 3,12-16).

Židé odmítli přijmout Krista jako Mesiáše a nemohou tak poznat, že jejich obřady ztratily smysl, že přinášení obětí ztratilo svůj význam. Závoj, který si stáhli ve své neoblomné nevěře mají stále před sebou. Bude odstraněn teprve tehdy, až přijmou Krista, spravedlnost ze zákona.

Mnozí křesťané mají také závoj před očima i na srdci. Také nevidí konec toho, co bylo ukončeno. Nevidí, že to byl jenom ceremonielní zákon, který byl odstraněn smrtí Kristovou. Prohlašují, že i morální zákon byl přibit na kříž. Jak těžký je závoj, který jim brání v pochopení. Srdce mnohých bojují s Bohem. Nejsou poddáni Jeho zákonu. Teprve až dosáhnou souladu s řádem Jeho vlády, pak jim může být Kristus k užitku. Mohou hovořit o Kristu jako o svém Spasiteli, ale On jim nakonec řekne, neznám vás. Neprokázali jste pravé pokání k Bohu pro přestoupení Jeho zákona a nemůžete mít ani ryzí víru ve Mně, neboť posláním bylo vyvýšení zákona Božího v Kristu.

Napodobení Kristova charakteru

Pavel nepoukazoval na morální či ceremoniální zákon, jak se odvažují dnešní kazatelé. Někteří chovají takový nenáviděný odpor k zákonu Božímu, že se dostávají až na cestu jeho veřejného odsuzování a označují ho za hanebný. Sami tak jím pohrdají a umožňují průchod k opovržení majestátu i slávě Boží.

Mravní zákon nikdy nebyl symbolem ani stínem. Existoval před stvořením člověka a bude trvat tak dlouho, pokud bude Boží ^{1SM 240} trůn. Bůh nemůže změnit, ani pozměnit jediný příkaz Svého zákona k zachránění člověka, neboť je základem Jeho vlády. Je nezměnitelný, nekonečný a věčný. Aby mohl být člověk zachráněn a zůstala zachována důstojnost zákona, bylo nutné, aby Syn Boží obětoval sebe jako oběť za hřích. Ten, který hříchu nepoznal, stal se hříchem za nás. Pro nás zemřel na kříži. Jeho smrt byla projevem úžasné lásky Boží k člověku a nezměnitelnosti Jeho zákona.

Kristus ve své řeči na hoře prohlásil: „Nedomnívejte se, že bych přišel rušiti zákona aneb proroků. Nepřišel jsem rušiti, ale naplniti. Amen zajisté pravím vám: Dokud nepomine nebe i země, jediná literka aneb jeden puntík nepomine z zákona, až se všecky věci stanou." (Mt 5,17-18)

Kristus nesl zatracení skrze zákon, byl potrestán podle plánu Božího smrtí a tím bylo člověku umožněno při dodržování zákona Božího přijetí, pro zásluhy Spasitele. Sláva obestřela Jeho oběť. Pak sláva toho, co nebylo odstraněno - Boží zákon desatera, Jeho vzor spravedlnosti - byla jasně viditelná všem, kteří viděli ukončení toho, co bylo odstraněno.

„My pak všickni odkrytou tváří slávu Páně jako v zrcadle spatřujíce, v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně." (2K 3,18) Kristus je obhájce hříšníků. Ti, kteří přijímají Jeho evangelium spatřují Ho s okrytou tváří. Poznávají vztah Jeho poslání k zákonu a uznávají Boží moudrost a slávu jak byla projevena Spasitelem. Sláva Kristova je zjevena v zákoně, který je spodobněním Jeho charakteru a Jeho přetvářející síla padá na duši, pokud se lidé proměňují k Jeho podobě. Stali se účastníky Božské přirozenosti, stále více zpodobňují světu Spasitele, krůček za krůčkem ve shodě s vůlí Boží, až dosáhnou dokonalosti.

Zákon a evangelium jsou v dokonalém souladu. Jedno podpírá druhé. V celé své vznešenosti stojí zákonu tváří v tvář vědomí a působí u hříšníka pocit potřeby Krista, jako smírné oběti za hřích. ^{1SM 241} Evangelium nám dává poznání moci a nezměnitelnosti zákona. „Hříchu jsem nepoznal, než skrze zákon." prohlašuje Pavel. (Ř 7,7) Smysl hříchu a uváděný cíl zákona, nutí jít hříšníka ke Spasiteli. Ve svém zájmu může člověk podat pádné důkazy dané utrpením Ježíše na kříži. Může uplatňovat nárok na spravedlnost Kristovu, neboť je udělena každému litujícímu hříšníku. Bůh prohlašuje: „Toho, kdož ke mně přijde, nevyvrhu ven." (J 6,37) „Jestliže pak budeme vyznávati hříchy své, věrnýť jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti." (1J 1,9)