Proč přišlo toto soužení?

(Vyšlo v Lístcích ze zápisníku, Christian Experience, No.9.)

(Pobyt sestry Whiteové v Australii na sklonku r. 1891 byl odpovědí na žádost Generální konference. Ellen Whiteová tam měla pomoci posilovat nedávno založené dílo. Pobyt se prodloužil na 9 let. Brzy po příjezdu stihla Ellen Whiteovou zdlouhavá a bolestivá choroba. Následující články zachycují její pevnou mysl v tomto soužení. Všimněte si, jaké poučení si Ellen Whiteová z této zkušenosti vzala.)

Každou poštou jsem odesílala 100 až 200 stránek, z nichž většinu jsem psala v té posici, jako jsem teď, t.j. v polosedě na posteli, podložena polštáři, nebo v nepohodlné židli podepřena poduškami.

Pro svou kyčel a páteř je sezení velmi bolestivé. Kdyby tedy v Australii byly takové pohodlné židle jako máte vy v sanatoriu, hned bych si jednu koupila i když stojí 30 dolarů .... Jen s velkým sebezapřením mohu sedět a mít hlavu vzhůru. Musím si ji opírat o polštáře vzadu na židli a sama přitom na půl ležím. Takový je můj nynější stav.

Odvahu jsem však nepozbyla. Cítím, že Pán mě podpírá. Za dlouhých, únavných nočních hodin, kdy jsem nemohla spát, jsem se hodně modlila. A když se zdálo, že každý nerv křičí bolestí a já jsem myslela, že zešílím, vstoupil do mého srdce takový Kristův pokoj, že mne to naplnilo vděčnosti a díku činěním. Vím, že mě má Pán Ježíš rád a já mám ráda Ježíše. Některou noc jsem spala 3 hodiny, zřídka 4 hodiny a mnoho krát jen dvě, a přece mi v těch dlouhých australských nocích připadalo všechno kolem mě jasné a já jsem se radovala ze sladkého společenství s Bohem.

Když jsem si po prve uvědomila svou bezmocnost, velmi jsem litovala, že jsem podnikla cestu přes moře. Proč nejsem v Americe? Proč jsem tu v této zemi za tak drahé peníze? Každou chvíli jsem schovala tvář do přikrývek a dosyta se vyplakala. Dlouho jsem si však tento luxus nedopřávala.

Řekla jsem si: „Co chceš dělat, Ellen Whiteová? Nepřijelas do Austrálie proto, žes cítila, že je tvou povinností jít, kam tě konference poslala, protože to pokládala za nejlepší? Nedělalas to tak vždycky?

Řekla jsem: „Ano, dělala.“ „Jak to tedy, že se cítíš skoro opuštěná a že ztrácíš odvahu? Není to dílo satanovo?“ „Myslím, že ano.“

Osušila jsem si co nejrychleji svoje slzy a řekla si: „Tak dost! Nechci se dál dívat na věc z temné stránky. Ať budu žít dál, nebo zemřu, svěřuji svou duši do ochrany tomu, který za mne zemřel.“

Uvěřila jsem potom, že Pán všechny věci povede k dobrému a po dobu těchto 8 měsíců své bezmocnosti jsem nebyla nikdy malomyslná, ani jsem neměla pochybnosti. Teď tuto věc vidím jako část velkého Božího plánu pro dobro jeho lidu zde v této zemi i pro ty v Americe, i pro své dobro. Nedovedu vysvětlit, proč nebo jak, ale věřím tomu a jsem ve svém soužení šťastná. Mohu důvěřovat svému nebeskému Otci, nechci o Jeho lásce pochybovat. Ve dne v noci mám neustále nad sebou bdělého strážce a chci velebit Pána, neboť Jeho chvála je na mých rtech, protože vychází ze srdce plného vděčnosti.

- Letter 18a, 1892.

Úvahy ve dnech soužení

Modlitba a pomazání- uzdravení však nepřichází ihned 21.5.1892. Krušná, skoro bezesná noc za mou je. Včera odpoledne bratři starší A.G.Daniels a G.C.Tenney se ženami a bratřími Stockton a Smith přišli na mou žádost k nám, aby se modlili za mé uzdravení. Zažili jsme velmi opravdovou modlitební chvíli a dostalo se nám všem velikého požehnání. Ulevilo se mi, ale můj stav se nezlepšil. Udělala jsem teď všechno, co podle Bible v takovém případě udělat mohu a budu očekávat na Pána, aby zapůsobil a věřit, že mne uzdraví, až to zná za správné. Moje víra se drží zaslíbení: „Prostež, a vezmete“ (J Věřím, že Pán naše modlitby slyšel. Doufala jsem, že můj úděl bude okamžitě změněn a mému omezenému úsudku se zdálo, že takto bude Bůh oslaven. Při naši modlitební chvíli jsem získala velké požehnání a mám pevnou jistotu, kterou jsem tehdy dostala: „Já jsem tvůj Vykupitel; já tě uzdravím.“

- MS 19, 1892.

„Já neztratím sebevládu“

23.6.1892. Minula další noc. Spala jsem jen 4 hodiny. Neměla jsem takové bolesti jako jindy, ale byla jsem neklidná a nervosní. Dost dlouho jsem jen ležela a pokoušela se spát, pak jsem se této snahy vzdala a snažila jsem se ze všech sil hledat Pána. Musela jsem stále myslet na Jeho vzácné zaslíbení: „Proste, a dáno bude vám; hledejte, a naleznete; tlucte, a bude vám otevříno“ (Mt 7,7). Modlila jsem se vroucně k Pánu o útěchu a pokoj, který může dát jedině Pán Ježíš. Potřebuji požehnání od Pána, abych neztratila sebevládu, až budu mít bolesti. Ani na chvíli se neodvažuji důvěřovat sobě.

Ve chvíli, kdy Petr přestal hledět na Pána, začal padat. Když si uvědomil nebezpečí a pozvedl oči i hlas k Ježíši a volal. Zachraň mě, Pane, nebo zahynu, zachytila ho ruka vždy ochotná zachraňovat hynoucího a on byl zachráněn....

Doma musím denně hledat pokoj a snažit se o něj.... I když nás sužují bolesti a nervová soustava je oslabena, nesmíme si myslet, že smíme mluvit popudlivě nebo si říkat, že nám není věnována dostatečná pozornost. Dáme-li průchod netrpělivosti, vyháníme ze svého srdce Ducha svatého a uvolňujeme místo satanovým vlastnostem.

Jestliže vymýšlíme omluvy pro sobectví, pro špatné myšlenky a špatné řeči, vychováváme duši ke zlému, a budeme-li to tak dělat dál, zvykneme si ustupovat pokušení. Ocitáme se pak na půdě satanově, přemoženi, slabí a bez odvahy.

Důvěřujeme-li sami sobě, povede to určitě k našemu pádu. Kristus říká: „Zůstaňtež ve mně, a já ve vás. Jakož ratolest nemůže nésti ovoce sama od sebe, nezůstala-li by při kmenu, takž ani vy, leč zůstanete ve mně“ (J 15,4).

Jaké je to ovoce, které máme přinášet? „Ovoce pak Ducha jestiť: Láska, radost, pokoj, snášenlivost, dobrotivost, dobrota, věrnost, krotkost, středmost. Proti takovým není zákon“ (Ga 5,22.23).

Když jsem o těchto věcech uvažovala, cítila jsem stále víc a víc, jak velice hřešíme, když nedbáme na to, abychom zůstávali v Boží lásce. Pán nedělá nic bez našeho přispění. Když se Kristus modlil, Otče zachovej je ve svém jménu, nemyslel tím, že bychom neměli dbát toho, abychom zůstali v lásce a věrnosti Bohu. Živí v Bohu, v živém spojení s Kristem doufáme v zaslíbení a nabýváme ustavičně větší sílu tím, že hledíme na Ježíše. Co může změnit srdce nebo otřást důvěru toho, kdo hledí na Spasitele, a tím se mění k Jeho obrazu? Bude mít takový člověk obavu, že to Bůh bude přehlížet? Bude myslet jen na sebe? Dovolí, aby maličkosti zničily pokoj jeho mysli? Ten, v jehož srdci přebývá Kristus, si chce dobrovolně získat přízeň. Nemyslí na nic zlého a spokojuje se s jistotou, že Ježíš zná a správně oceňuje každou duši, za kterou zemřel. Bůh říká: „Způsobím to, že dražší bude člověk na zlato čisté, člověk, pravím, nad zlato z Ofir“ (Iz 13,12). Ať toto napojí žíznivou duši a způsobí, že budeme pečliví a opatrní, vždy ochotní odpouštět jiným, protože Bůh odpustil nám.

Životní štěstí se skládá z maličkostí. Je v moci každého, aby uváděl do praxe pravou Kristovu laskavost. Nikoliv naše skvělé nadání ale pouze svědomité konání denních povinností nám pomůže zdolávat překážky. Laskavý pohled, pokorný duch, spokojenost, nepředstíraný, upřímný zájem o blaho druhých - to jsou v životě křesťana pomocné prostředky. Jestliže je srdce plné Ježíšovy lásky, projeví se tato láska v životě. Nebudeme hledat svou vlastní cestu, ani umíněné, sobecky usilovat o své štěstí nebo uspokojení. Zdraví těla závisí na plném zdraví srdce víc, než si mnozí lidé myslí.

Člověk se může domnívat, že je přehlížen, že nemá takové postavení, jaké by mohl zastávat, a tak ze sebe dělá mučedníka. Kdo za to může, že není šťasten? Jedna věc je jistá: laskavostí a přátelským jednáním dokáže víc, než bude-li k lidem nevlídný, protože si myslí, že neoceňují jeho domnělou bystrost.

- MS 19, 1892.

Ježíš zná naše bolesti i zármutek

26.6.1892. Jsem ráda, když se rozednívá, protože noci jsou dlouhé a únavné. Když nemohu spát, myslím s vděčnosti v srdci na to, že Ten, který nikdy nedříme, bdí nade mnou pro mé dobro. Vždy znovu nás udivuje, pomyslíme-li na to, že Ježíš ví o všem, oč usilujeme i kvůli čemu se trápíme. Všechna naše soužení poznal na sobě i On. Někteří naší přátelé nevědí nic o lidské strasti nebo tělesných bolestech. Protože nejsou nikdy nemocní, nemohou plně vniknout do pocitů nemocných lidí. Ježíše však naše churavost dojímá. On je ten velký misionář, který uzdravuje. On vzal na sebe podobu člověka a postavil se do čela nové smlouvy, aby spojil spravedlnost a smíření.

- MS 19, 1892.

„Udělej ze mně zdravou ratolest, která nese ovoce“

29.6.1892. Když se probudím, modlím se: Pane Ježíši, ochraňuj dnes své dítě. Vezmi mne pod svou ochranu, udělej ze mne zdravou ratolest živého vinného kmene, která nese ovoce. „Beze mne“, říká Kristus, „nic nemůžete učiniti“ (J 15,5). V Kristu a skrze Něho můžeme učinit všechno.

On, který byl uctíván anděly, který naslouchal hudbě nebeského choru, byl - pokud nebýval na této zemi - vždycky dojat zármutkem dětí, vždy hotov vyslechnout příběh jejich strastí. Často usušil jejich slzy, potěšil je něžným soucitem svých slov, která zaplašila jejich zármutek a dala jim zapomenout na jejich hoře. Znamení holubice, které se vznášelo nad Ježíšem při Jeho křtu, svědčí o Jeho něžné povaze.

- MS 19, 1892.

„Dej, ať nevyslovím žádné nelaskavé slovo“

Dne 30.6.1892. Další velmi únavná noc je už skoro u konce. Ačkoliv mám stále velké bolesti, vím, že mne můj Spasitel neopustil. Modlím se: Pomáhej mi, Pane Ježíši, abych Tě svými rty nezarmoutila. Dej, ať nevyslovím žádné nelaskavé slovo.

- MS 19, 1892.

„Nechci si stěžovat“

Dne 6.7.1892. Jsem tolik vděčná za to, že mohu Pánu povědět o všech svých obavách a zmatcích. Cítím, že jsem pod ochranou Jeho perutí. Nevěřící člověk se jednou zeptal bohabojného mladíka: „Jak je veliký ten Bůh, kterého uctíváte?“ „Tak velký“, zněla odpověď, „že vyplňuje nekonečno, a zároveň tak malý, že přebývá v každém posvěceném srdci“.

Můj drahý Spasiteli, toužím po Tvém spasení. „Jakož jelen řve, dychtě po tekutých vodách, tak duše má řve k Tobě ó Bože“ (Ž 42,2). Toužím po jasnějším pohledu na Ježíše. S láskou myslím na Jeho bezúhonný život, přemýšlím o Jeho podobenstvích. Stále a stále si opakuji slova: „Pojďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtížení jste, a já vám odpočinutí dám“ (Mt 11,28).

Po většinu času mám stále bolesti, ale nechci si stěžovat, nebyla bych hodna jména křesťan. Jsem přesvědčena, že tato lekce utrpení poslouží Boží slávě, bude výstrahou pro jiné, aby se varovali nepřetržité námahy za rozčilujících podmínek, které tolik škodí tělesnému zdraví. - MS 19, 1892.

„Pán mne posiluje“

Dne 7.7.1892. Pán mě posiluje svou milostí tak, že jsem schopna napsat důležité dopisy. Bratři ke mně často přicházejí o radu. Mám pevnou jistotu, že toto unavující trápení slouží slávě Páně. Nechci reptat, neboť když se v noci probudím, cítím, jakoby se na mne díval Ježíš. Nesmírně drahá je mi 51. Kapitola Izaiáše. On nese všechna naše břemena. Čtu si ji s jistotou a nadějí.

- MS 19, 1892.

Ani pomyšlení na ústup

Dne 10.7.1892. Vzbudila jsem v pět hodin Emilku, aby udělala oheň a pomohla mi s oblékáním. (Emilie Campbellová, sekretářka a společnice sestry Whiteové na cestách.) Děkuji Pánu, že jsem měla lepší noc než obyčejně. Když nemohu spát, modlím se a přemýšlím. Stále mne znepokojuje otázka, proč nedostávám požehnání obnoveného zdraví? Mám si tyto dlouhé měsíce nemoci vykládat jako důkaz Boží nelibosti nad tím, že jsem přijela do Austrálie? Odpovídám se vší rozhodností, ne, neodvažuji tak uvažovat. Než jsem odjela z Ameriky, myslela jsem si, že Pán po mně nežádá, abych ve svých letech - a k tomu ještě přepracovaná - jela do tak vzdálené země. Poslechla jsem však hlasu Generální konference, jako jsem dělala vždy, když ve mně samé nebylo jasného světla. Přijela jsem do Austrálie a nalezla tu věřící v podmínkách, které si vyžadovaly okamžité pomoci. Celé týdny po svém příjezdu sem jsem pracovala tolik, jako dosud nikdy ve svém životě. Pán mi dal do úst slova, abych mluvila o potřebě osobní zbožnosti....

Jsem v Austrálii a věřím, že jsem přesně tam, kde si mě Pán přeje mít. Protože utrpení je mým údělem, nepomýšlím ani v nejmenším na ústup. Dostávám požehnanou jistotu, že Ježíš je můj a že já jsem Jeho dítě. Jasné paprsky slunce spravedlnosti rozptylují temnotu. Kdo jiný může chápat bolest, kterou trpím, nežli ten, který je sužován každým naším soužením? Ke komu mohu mluvit, ne-li k tomu, jemuž nejsou cizí naše slabosti a který ví, jak pomoci těm, na které přicházejí zkoušky?

Když se úpěnlivě modlím za uzdravení a zdá se mi, že neodpovídá Pán, můj duch ve mně téměř uhasíná. Pak mi drahý Spasitel připomene svou přítomnost, když mi řekne: Nemůžeš důvěřovat tomu, kdo tě vykoupil svou vlastní krví? Vyryl jsem si tě do dlaní. Tehdy se moje duše sytí božskou přítomností. Mám pocit, jakoby můj duch opustil tělo a stoupal vzhůru před Boží tvář.

- MS 19, 1892.

Bůh ví, co je nejlepší

Dne 14.7.1892. Když na mne přišlo to soužení, které mě trápí už několik měsíců, byla jsem překvapena, že nebylo jako odpověď na modlitbu odstraněno ihned. Ale zaslíbení „Dosti máš na mé milosti“ (2K 12,9), se v mém případě naplnilo. Z mé strany nemůže být pochyb. Mé hodiny bolesti byly hodinami modlitby, neboť jsem věděla, ke komu se mám se svými starostmi uchýlit. Tím, že jsem se pevně přidržela neomezené moci, dostalo se mi té výsady, že jsem znovu nabyla sil. Ve dne v noci stojím na pevné skále Božích zaslíbení.

Mé srdce jde s důvěrou a láskou vstříc Ježíši. On ví, co je pro mne nejlepší. Mé noci by byly osamělé, kdybych se neodvolávala na zaslíbení: „Vzývej mne v den soužení, vytrhnu tě, a ty mne budeš slaviti“ (Ž 50,15).

- MS 19, 1892.

Čemu mne naučily měsíce utrpení

Procházím velkou zkouškou bolestí, utrpení a bezmoci, ale tím vším jsem získala zkušenost, která je pro mne cennější než zlato. Zpočátku, když jsem byla přesvědčena, že nebudu moci uskutečnit svůj plán navštívit sbory v Austrálii a Novém Zélandě, zabývala jsem se vážně otázkou, je-li mou povinností opustit Ameriku a jet do tak vzdálené země. Měla jsem veliké bolesti. Mnoho bezesných hodin jsem strávila tím, že jsem znovu a znovu probírala naši zkušenost od doby, co jsme odjeli z Evropy do Ameriky. Viděla jsem před sebou jen úzkosti, utrpení a tíhu břemene. Pak jsem si řekla, k čemu to všechno je?

Rozebírala jsem podrobně všechno, co se v několika minulých letech událo, i dílo, ke kterému mě Pán povolal. Ani jednou mě neopustil a často mi jasně prokázal svou přítomnost. Poznala jsem, že si nemám na co stěžovat, ale že naopak byla moje zkušenost obohacena o mnoho vzácných věcí. Pán věděl lépe než já, co potřebuji a já jsem cítila, že mě táhne docela blízko k sobě a že musím být opatrná, abych Mu nepřepisovala, co by měl se mnou udělat. Taková neusmířenost byla ve mně na začátku mého utrpení a bezmocnosti, ale netrvala dlouho a pocítila jsem, že moje soužení je součástí Božího plánu. Poznala jsem, že když jsem byla v pololeže a polosedě, mohla jsem užívat svých ochromených rukou, a třebaže jsem měla velké bolesti, mohla jsem hodně psát. Od svého případu do Austrálie jsem napsala 1600 stran na papíru této velikosti.

„Vím, komu jsem uvěřila“

Po minulých 9 měsíců jsem málokdy spala víc než dvě hodiny, a tak začala občas kolem mne narůstat temnota. Ale já jsem se modlila a uvědomovala si s pocitem sladké úlevy, že se přibližuji Bohu. Naplnila se na mně zaslíbení „Přibližte se k Bohu, a přiblížť se k vám“ (Jk 4,8). „Když se přivalí jako řeka nepřítel, jejž duch Hospodinův pryč zažene“ (Iz 59,19), naplnilo mě Boží světlo. Cítila jsem Ježíšovu posvátnou blízkost a viděla jsem, že jsem dostala dostatek milosti neboť moje duše se opírala o Boha a já jsem byla plna vděčné chvály k tomu, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. Mohla jsem vyznat celým srdcem: „Vím, komu jsem uvěřila“ (2Tm 1,12). „Věrnýť jest Bůh, kterýž nedopustí vás pokoušeti nad vaši možnost, ale způsobíť s pokušením také i vysvobození, abyste mohli snésti“ (2K 10,13). Skrze Ježíše Krista jsem slavně zvítězila a udržela výhodné postavení.

Nedovedu v mém soužení vystopovat Boží úmysl, ale On ví, co je nejlepší a já chci svěřit svou duši, tělo i ducha Jemu, jako svému Věrnému Stvořiteli. „Nebo vím, komu jsem uvěřil, a jist jsem tím, že mocen jest toho, co jsem u Něho složil, ostříhati až do onoho dne“ (2Tm 1,12). Kdybychom se vychovávali a cvičili, abychom měli více víry, více lásky, trpělivosti i naprostou důvěru v našeho nebeského Otce, vím, že bychom při všech zápasech tohoto života pociťovali každým dnem více pokoje a štěstí.

Pán se neraduje, když my se zlobíme a trpíme mimo Jeho náruč. Je nutné, abychom více pokojně a s bdělostí očekávali na Pána. Přemýšlíme jedině tehdy, když máme pocit, že nejsme na správné cestě a stále vyhlížíme nějaké znamení, které by nám to potvrdilo, jenž my se nebudeme zodpovídat z toho, co cítíme, ale z víry.

Choďte ve víře

Jakmile se cele oddáme moci psaného Slova, máme žít ve víře, a to ať cítíme nějaké zvláštní uspokojení nebo ne. My Boha zneuctíváme, když ukazujeme, že v Něj nedoufáme po tom, co nám dal tak podivuhodné důkazy své velké lásky, když vydal svého jednorozeného Syna Ježíše na smrt za nás, abychom v Něho uvěřili, vložili v Něj svou naději a bez ptaní či pochybování důvěřovali Jeho Slovu.

Když se tiše s vírou modlíte, hleďte neustále na Ježíše, přidržujte se Jeho síly, i když se vám zdá, že ji nijak necítíte. Jděte stále kupředu, jakoby každá modlitba měla vystoupit až k Božímu trůnu, aby našla odpověď u toho, který své zaslíbení vždy plní. Jděte stále dál, zpívejte Pánu, chvalte Ho z celého srdce, i když jste sklíčeni pocitem tíhy a smutku. Říkám vám to jako jedna z těch, která ví, že světlo přijde, nakonec budete mít radost, mlhy a chmury se rozplynou a my vyjdeme z muřivé moci stínu a temnoty do jasné sluneční záře Jeho přítomnosti.

Kdybychom dosvědčovali větší víru, více se radovali z požehnání, o nichž víme, že jsme je už dostali - totiž velkého milosrdenství, snášenlivosti a Boží lásky - naše síla by rostla každým dnem. Nemají drahocenná slova, která vyřkl Kristus, Boží Kníže, jistotu a sílu, která by měla na nás zapůsobit tak že si uvědomíme, že náš nebeský Otec bude ochotnější dát Ducha svatého těm, kteří Ho prosí, než jsou rodiče ochotni dávat dobré dary svým dětem?

Každý den bychom se měli obětovat Bohu v té víře, že On oběť přijímá a nezkoumat, odpovídá-li náš stupeň cítění naší víře. Pocity a víra je něco tak rozdílného, jako západ a východ. Víra není závislá na pocitech. My musíme naléhavě volat k Bohu ve víře a potom podle svých modliteb žít. Naši jistotou a důkazem je Boží slovo, a když poprosíme, musíme věřit bez pochybování. Chválím Tebe, ó Bože, chválím Tě. Tys mne nezklamal a splnil jsi své slovo. Ty ses mi zjevil a já patřím Tobě, abych činila Tvou vůli.

Bděte tak věrně, jako bděl Abraham, aby havrani nebo nějací dravci neusedli na vaši oběť a dar Bohu. Žádné pochybnosti by se neměly vyslovovat nahlas. Ve slovech, kterými jsou uctívány síly temna, není nikdy světlo. Denně by se měl na nás projevovat život našeho vzkříšeného Pána.

„Dobrořeč duše má Hospodinu, a všechny vnitřnosti mé jménu svatému Jeho“ (Ž 103,1). Konejme teď, prosím, Ty i já každý den děkovné bohoslužby. Není to snad naše povinnost za to, že ušetřil Tvůj život po všechna tato léta jako odpověď na modlitbu víry? Odevzdej sebe i svou slabost do Jeho rukou a plně v Něho doufej. Chceme, aby Boží Slovo bylo pro náš život velkou směrnicí, nebeským universálním lékem v našich rukou, Ty i já jsme se společně snažily vysvětlovat lidem pravou polohu učení, které se skládá ze svatosti, milosrdenství, pravdy a lásky. Pokoušely jsme se podávat to vše co nejprostěji, aby lidé pochopili, že jádro křesťanství je jednoduché. Je to láska spojená se svatostí. Udělaly jsme, co bylo v našich silách, bychom ukázaly, že křesťanství je korunou a slávou lidského života zde na tomto světě, přípravou ke vstupu do města Božího, abychom byli drahými vykoupenými lidmi v příbytcích, které odešel pro nás připravit. Chval tedy Pána, chvalme Ho.

Neodmítej jídlo, Mariano, protože Tvůj světský lékař by chtěl, abys jedla a velký Lékař by si přál to také. Sestra (M.J.) Nelsonová obstará vše, o co požádáš. Nikdo nebude mít větší radost než já, bude-li Tvůj život zachován, abys mohla pokračovat v díle. Jestliže pro Tebe nebo pro mě přichází čas, abychom zemřely v Ježíši, to neznamená, že zkracovat smíme svůj život tím, že odmítneme potravu, kterou naše tělo potřebuje. Jez tedy, moje drahá, i když nemáš na jídlo chuť a přispívej takto svým dílem ke svému uzdravení. Dělej vše, co je ve Tvých silách, aby ses zotavila a pak, jestliže se Bohu zalíbí, aby Tě nechal odejít, udělala jsi, co jsi mohla. Já si Tvé práce cením. Chval Pána, Mariano, že Ježíš, velký Lékař, Tě může uzdravit.

- Letter 379, 1904.

College View, Nebraska 16.9.19O4

Drahá sestro Mariano,
Vidím Tě stále před sebou a trápí mě, že se ve své mysli trápíš. Velmi bych si přála, abych Tě mohla nějak posilnit. Nebyl snad Ježíš, drahý Spasitel, ochoten pomoci vždy, když jsi to potřebovala? Nezarmucuj Ducha svatého a přestaň se sužovat. Toto jsi přece tolikrát říkala ostatním. Modlím se, aby Tě posílil a slova těch, kdo nejsou nemocni tak jako jsi Ty a aby Ti Pán pomáhal.

Je-li to vůle Páně, že máš zemřít, měla bys cítit, že je to Tvá výsada a že svěřuješ celý svůj život, tělo i duši i ducha do rukou spravedlivého a milosrdného Boha. Mýlíš se, jestliže se domníváš, že Bůh Tě odsuzuje. Prosím Tě, aby sis přestala myslet, že Tě Pán nemá rád. Svěř se bez zábran milosrdným zaslíbením, která nám dal. On Tě očekává, protože Tě pozval…. Nemusíš si myslet, že jsi učinila něco, co přiměje Pána, aby s Tebou jednal se vší přísností. Já to vím. Věř jen v Jeho lásku a vezmi Ho za slovo…. Naše myšlení nesmí ovládnout žádné podezřívání nebo nedůvěra. Naši víru nesmí mást žádná bázeň z Boží velikosti, Kéž nám Bůh pomáhá, abychom se dovedli ponížit v tichosti a pokoře. Kristus odložil své královské roucho i královskou korunu, aby se mohl s lidmi stýkat a ukázat, že lidské bytosti mohou být dokonalé. Oděn v roucho milosrdenství žil na naší zemi dokonalým životem, aby nám podal důkaz své lásky. Učinil to, co mělo znemožnit nevíru v Něho. Poslušen Božího svrchovaného příkazu, ponížil se a vzal na sebe lidskou přirozenost. Jeho život ukazuje, jaké by mohly být naše životy. Aby se nás nezmocnily žádné obavy z Boží velikosti, které by zničily naši víru v Boží lásku, vzal Kristus na sebe lidské starosti i zármutky. Lidské srdce, které se Mu odevzdá, je možno přirovnat k posvátné harfě, která vyluzuje posvátnou hudbu.

- Letter 365, 1904.

College View, Nebraska 26.9.1904

Drahá sestro Mariano,
Modlím se, aby byl Tvůj život zachován do našeho příštího setkání - ale Ty bys neměla zemřít, ale žít….

Hleď na Ježíše, doufejte v Něho, ať žiješ nebo ať umíráš. On je Tvým vykupitelem, On je dárcem našeho života. Zemřeš-li v Ježíši, On Tě vyvede z hrobu do slavné nesmrtelnosti. Kéž On sám Ti dá i nadále pokoj a útěchu, naději i radost.

Doufej cele v Ježíše, On Tě nikdy neopustí, ani se Tě nezřekne. On říká: Vyryl jsem si Tě na dlani. Mariano, jestli odejdeš dříve než já, tam se poznáme. Uvidíme, jaké skutečně jsme. Kéž Kristův pokoj vejde do Tvé duše. Buď věrná ve svém doufání, protože Bůh je věrný ve svém zaslíbení. Vlož svou slabou, nervosní ruku do Jeho pevné dlaně a nech Ho, aby Tě držel, posiloval, povzbuzoval a utěšoval. Chystám se odtud odjet. Tolik bych si přála být v této chvíli s Tebou. Mnoho pozdravů. - Letter 382, 1904.

Poselství jiným, jejichž život brzy skončí

Cítím s Tebou, třebaže jsi od nás daleko. Chtěla bych Ti říci: Nevzdávej se naděje, ale pevně se drž zaslíbení: „Proste, a bude vám dáno(Lk 11,9). Jen neměj pocit beznaděje, jestliže ten, který může uzdravit, ten, který zná konec od samého začátku, dovoluje aby Jeho dítěti zemřelo v den vzkříšení. Říkej: Ó Bože, ne má vůle, ale Tvá se staň“…. Jestliže Tvá žena klesá ve svém trápení, pamatuj, že existuje budoucí život. Poslední zatroubení přivolá všechny, kteří přijali Krista, věřili v Něho a doufali v Něj pro své spasení.

Moje drahá sestro, budeme se za Tebe modlit. Náš soucit teď patří Tobě. Předložíme Tvůj případ velkému Lékaři. Drž se pevně ruky Toho, který může požehnat a uzdravit, jestliže uzná, že je to pro Tvé současné i věčné dobro. A teď, milý bratře a sestro, pokud jste oba naživu, užijte tohoto drahocenného času k tomu, abyste si vírou přivlastnili drahá zaslíbení Božího slova. Jsem ráda, že oba dokazujete, že poníženě hledáte odpuštění pro každý hřích. To je vaše výhoda, nepochybujte o tom.

Náš drahý Spasitel dal svůj život za hříchy světa a zaručil se svým slovem, že zachrání všechny, kteří k Němu přijdou. „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdo věří v Něho, nezahynul, ale měl život věčný“ (J 3,16). To jsou podmínky pro získání věčného života., Naplňujte je a budete mít jistotu naděje, ať žijete nebo umíráte. Doufejte v Vykupitele, zachránce našich duší. Předložte svůj bezmocný život Jemu a On vás přijme, požehná vám a spasí vás. Jen věřte. Přijímejte Ho celým svým srdcem a vězte, že On chce, abyste získali korunu života. Kéž je to vaše největší a nejopravdovější prosba. Odevzdejte se Mu cele, bez výhrad a On vás očistí ode všeho poskvrnění a učiní z Vás „Nádoby ke vznešeným účelům, když se umyjete a vyperete svůj oděv v krvi Beránkově, tak zvítězíte…. Nepovolujte ve víře.

- Letter 45, 1905.

Dopis kazateli, který umírá na rakovinu

Myslíme na Tebe a vzpomínáme na Tebe ve svých modlitbách u rodinného oltáře. Když nemohu v noci spát, prosím Boha za Tebe.

Hluboce s Tebou cítím a budu se i nadále modlit, aby na Tobě spočinulo Boží požehnání. On Tě nenechá bez útěchy. Tento svět má jen malou cenu, ale drahý bratře a sestro, Ježíš říká: „Proste, a dánoť bude vám°; hledejte, a naleznete; tlucte, a bude vám otevříno“ (Mt 7,7). Vyprošují pro Vás toto zaslíbení….

Drahý bratře, jednou v noci se mi zdálo, že se nad Tebou skláním a říkám: „Ještě chvíli vydrž, ještě trochu svíravé bolesti, ještě pár hodin utrpení a pak odpočinek, požehnaný odpočinek. Zaujmeš-li jasný postoj, najdeš pokoj. Všichni lidé musí být zkoušeni a tříbení. Všichni musíme pít hořký kalich a být křtěni utrpením. Kristus však okusil smrti za každého člověka v její nejtrpčí podobě. On dovede politovat a vyjádřit soucit. Jen zůstaň v Jeho náručí. On Tě má rád, On Tě vykoupil svou věčnou láskou. Buď věrný až do smrti a dostaneš korunu života.

„Všichni, kteří žijí v našem státě, poznají soužení. Já vím, že Bůh ti dá milost, že se Tě nezřekne. Připomínej si Boží zaslíbení: „Piš: Blahoslavni jsou od této chvíle mrtví, kteříž v Pánu umírají. Duch zajisté dí jim, aby odpočinuli od prací svých, skutkové pak jejich jdou za nimi“ (Zj 14,13). Buď zmužilý. Chtěla bych být teď s Tebou, kdybych mohla, ale setkáme se v den vzkříšení.“….

Také sestře C jsem předala slova útěchy. Když jsem ji povzbuzovala, zdálo se, že místnost je plná Božích andělů. Buďte jen oba zmužilí. Pán vás neopustí, ani se vás nezřekne.

- Letter 312, 1906.