^{GC 237} V Holandsku vyvolala papežská krutovláda velmi záhy rozhodný odpor. Sedm set let před Lutherem odhalili podstatu římského papežství dva stateční biskupové, kteří byli posláni do Říma jako vyslanci a poznali skutečnou podstatu „svaté stolice“. Obvinili ho slovy: Bůh „učinil svou církev, svou královnu a choť, vznešeným a věčným opatřením pro její dítky, dal jí věno, které nepomíjí ani se nekazí, dal jí věčnou korunu a žezlo; ... z toho všeho tyjete jako chycený zloděj. Usadil jste se v Božím chrámě, stal jste se vlkem ovcím, místo abyste jim byl pastýřem; ... chcete, abychom uvěřili, že jste nejvyšším knězem, chováte se však spíše jako tyran. ... Místo co byste měl být služebníkem služebníků, jak se sám nazýváte, usilujete stát se pánem pánů. ... Kvůli vám lidé opovrhují Božími přikázáními. ... Duch Svatý buduje všechny církve na celé zemi. ... Město našeho Boha, jehož jsme občany, sahá do všech končin nebes a je větší než město, nazvané svatými proroky Babylón, které tvrdí, že je Boží, vyvyšuje se až do nebe a chvástá se, že jeho moudrost je nesmrtelná, a bez odůvodnění prohlašuje, že se nikdy nezmýlilo a ani zmýlit nemůže.“ (Gerhard Brandt: Dějiny reformace v Nizozemí a v okolních zemích, sv. 1, str. 6)

^{GC 238} V následujících staletích povstávali další lidé, aby opakovali stejný protest. První učitelé, kteří procházeli různými zeměmi pod různými jmény, nesli charakter valdenských misionářů a všude šířili známost evangelia, přišli také do Holandska. Jejich učení se rychle šířilo. Přeložili valdenskou Bibli ve verších do holandštiny. Prohlašovali, že „má velkou přednost - nejsou v ní smyšlenky, klamy, podvody, nýbrž jen slova pravdy, ledacos je v ní tu a tam sice řečeno tvrdě, snadno se však v ní dá nalézt jádro toho, co je dobré a svaté“. (Gerhard Brandt: Dějiny reformace v Nizozemí a v okolních zemích, sv. 1, str. 14) Tak popisovali její působení přátelé staré víry ve dvanáctém století.

Pak začalo pronásledování. Ale přes mučení a hranice počet věřících stále rostl. Prohlašovali, že Bible je v náboženských záležitostech jedinou neomylnou autoritou a že „nikdo nesmí být k víře nucen, ale má být pro víru získáván kázáním“. (Martyn, sv. 2, str. 87)

Lutherovo učení našlo v Holandsku příznivou půdu. Povstávali upřímní a věrní muži a hlásali evangelium. Z jednoho kraje Holandska přišel Menno Simons. I když byl vychován jako římský katolík a vysvěcen na kněze, Bibli vůbec neznal a nechtěl ji číst ze strachu, aby ho nesvedla ke kacířství. Když v něm začaly klíčit pochybnosti, zda je pravdivé učení o proměňování vína a chleba, považoval je za pokušení od satana. Modlitbou a pokáním se pokoušel pochybností zbavit, ale marně. Snažil se umlčet hlas svědomí tím, že se účastnil různých zábav a radovánek, aby přišel na jiné myšlenky, avšak bez účinku. Po nějakém čase byl přiveden ke studiu Nového zákona. Po přečtení Nového zákona a Lutherových spisů přijal reformovanou víru. Krátce nato viděl, jak v sousední vesnici sťali muže jen proto, že se dal znovu pokřtít. Začal proto studovat, co se v Bibli píše o křtu dětí. Nemohl pro to najít v Písmu jediný důkaz, naopak poznal, že Bible jako podmínku křtu požaduje pokání a víru.

^{GC 239} Menno vystoupil z římské církve a zasvětil svůj život vyučování toho, co přijal. V Německu i v Holandsku se objevili fanatici, kteří hlásali nesmyslné a buřičské učení, které podkopávalo pořádek a slušnost a vedlo k násilnostem a vzpourám. Menno pochopil, k jak strašným následkům by tato hnutí nevyhnutelně vedla, proto se horlivě stavěl proti bludnému učení a ztřeštěným názorům fanatiků. Mnoho lidí, kteří byli těmito fanatiky svedeni, se zřeklo jejich zhoubného učení. V Holandsku zůstalo také mnoho potomků původních křesťanů, lidí, kteří přijali valdenské učení. Mezi nimi Menno horlivě a úspěšně pracoval.

Celých dvacet pět let cestoval i se svou manželkou a dětmi, prožíval velké těžkosti a strádání, často byl vystaven nebezpečí života. Prošel Holandsko a severní Německo, působil hlavně mezi prostými lidmi. Měl však dalekosáhlý vliv. I když získal jen omezené vzdělání, byl přirozeně výmluvný, neochvějně poctivý, skromný a laskavý, upřímně a opravdově zbožný. Vlastním životem dával příklad, jak plnit zásady, kterým učil, a tím vzbuzoval v lidech důvěru. Jeho následovníci byli rozehnáni a pronásledováni. Trpěli tím, že je zaměňovali s fanatickými münsterovci. Přesto byl jeho působením obrácen velký počet lidí.

Nikde nebylo reformační učení přijímáno tak všeobecně jako v Holandsku. A jen v málo zemích byli jeho přívrženci tak strašně pronásledováni. V Německu zakázal reformaci Karel V., který by nejraději poslal všechny její přívržence na hranici, avšak knížata se postavila proti této tyranii jako hradba. V Holandsku měl však větší moc a jedno nařízení o pronásledování protestantů stíhalo druhé. Číst Bibli, poslouchat ji nebo kázat o ní či dokonce jen mluvit o ní znamenalo vystavovat se nebezpečí trestu smrti upálením. ^{GC 240} Modlit se k Bohu tajně, přestat se klanět obrazům a sochám nebo zazpívat žalm bylo rovněž trestáno smrtí. I ti, kdo se zřekli svých „bludů“, byli odsouzeni k smrti stětím, pokud šlo o muže, nebo pohřbením zaživa, pokud šlo o ženu. Za vlády Karla V. a Filipa II. takto zahynuly tisíce lidí.

Jednou byla před inkvizitory přivlečena celá rodina obviněná z toho, že se neúčastní mše v kostele a uctívá Boha doma. Když byli vyslýcháni, jak uctívají Boha, nejmladší syn odpověděl: „Poklekneme na kolena a modlíme se, aby Bůh osvítil naši mysl a odpustil nám naše hříchy. Modlíme se za našeho panovníka, aby jeho vláda byla úspěšná a jeho život šťastný, modlíme se za vrchnost, aby ji Bůh zachoval.“ (Wylie, sv. 18, kap. 6) Někteří soudci tím byli hluboce dojati, přesto však byl otec a jeden z jeho synů odsouzen k upálení.

Zběsilost pronásledovatelů byla tak veliká jako víra mučedníků. Nejen muži, ale i ženy a mladé dívky projevovaly neochvějnou odvahu. „Ženy stávaly při svých mužích, když je upalovali a když trpěli žárem ohně, šeptaly jim slova útěchy nebo jim zpívaly žalmy, aby je potěšily.“ „Mladé dívky se ukládaly do svých hrobů, v nichž je pochovávali zaživa, jako by se ukládaly k spánku ve svých ložnicích, nebo vstupovaly na popraviště a na hranici oblečeny do nejlepších šatů, jako by šly na svou svatbu.“ (Wylie, sv. 18, kap. 6)

Jako v době, kdy se pohanství snažilo zničit evangelium, stala se krev křesťanů semenem. (Viz Tertullianus: Apologie, odst. 50) Pronásledování mělo za následek jen to, že počet svědků pravdy rostl. Panovník rozzuřený nezdolnou odhodlaností lidu, neustával ve svém krutém díle, ale nadarmo. Pod vedením ušlechtilého Viléma Oranžského nakonec revoluce Holandsku přinesla náboženskou svobodu.

V horách Piemontu, na francouzských rovinách a na pobřeží Holandska poznamenala pokrok evangelia krev mučedníků. ^{GC 241} Naopak severské země přijaly evangelium v klidu. Studenti při návratu z Wittenberku přinesli reformační víru domů do Skandinávie. Také vydání Lutherových spisů napomáhalo šíření světla. Prostý, tvrdý lid Severu se odvracel od zkaženosti, přepychu a pověr Říma a vítal čistotu, prostotu a životodárné pravdy Bible.

Tausen, „reformátor Dánska,“ byl synem rolníka. Už jako malý chlapec prokázal bystrý rozum. Toužil po vzdělání, ale majetkové poměry rodičů mu to neumožnily, proto vstoupil do kláštera. Čistotou svého života, pílí a věrností si získal přízeň představeného. Při zkouškách se ukázalo, že má nadání, které by církvi mohlo prokázat v budoucnu dobré služby. Představení rozhodli, že mu poskytnou vzdělání na některé německé nebo holandské univerzitě. Mladý student si mohl vybrat školu sám s jedinou výhradou, že to nesmí být Wittenberk. Stipendista církve nesmí být ohrožován jedem kacířství, tvrdili mniši.

Tausen si vybral Kolín nad Rýnem, který byl tehdy stejně jako dnes jednou z bašt katolictví. Tady ho ovšem záhy znechutila mystika vzdělanců. Tehdy se mu dostaly do rukou Lutherovy spisy. Přečetl je s údivem a s nadšením a velice zatoužil, aby mohl na vlastní uši slyšet učení z úst reformátora. Tím by ovšem mohl pobouřit svého představeného v klášteře a ztratit jeho podporu. Přesto se však rozhodl a zakrátko byl zapsán jako student ve Wittenberku.

Když se vrátil do Dánska, vstoupil opět do svého kláštera. Nikdo ho do té chvíle nepodezříval z luteránství. Sám si nechával své tajemství pro sebe, snažil se však vést své druhy k čistší víře a svatějšímu životu, aniž by v nich vzbudil nějaké předsudky. Otvíral Bibli a vysvětloval její pravý význam a nakonec jim kázal Krista jako jedinou spravedlnost pro hříšníka a jedinou naději na spasení. ^{GC 242} Představený kláštera, který do něho vkládal velké naděje jako do statečného obránce církve, se na něj velmi rozzlobil. Okamžitě ho poslal do jiného kláštera, kde ho zavřeli do cely a drželi pod přísným dohledem.

Jeho strážci se zděsili, když se několik mnichů po krátké době přihlásilo k protestantství. Přes mříže své cely hlásal Tausen svým druhům pravdu. Kdyby se dánští církevní otcové vyznali v tom, jak církev potírá kacířství, okamžitě by Tausenův hlas umlčeli. Místo toho, aby ho zavřeli do kobky v nějakém podzemním vězení, vyhnali ho jen z kláštera. Nic jiného ani udělat nemohli. Král totiž právě vydal výnos, kterým poskytoval ochranu učitelům nového učení. Tausen začal kázat. Měl přístup do kostelů a lid se hrnul, aby poslouchal jeho kázání. Nebyl sám, kdo hlásal Boží slovo. Do dánštiny byl přeložen Nový zákon a byl rozšířen v mnoha výtiscích. Katolíci se snažili toto dílo mařit, nemohli však zabránit jeho šíření. Zanedlouho se Dánsko přihlásilo k reformaci.

Do Švédska přinesli vodu života také mladí lidé, kteří se napili ze studnice ve Wittenberku. Dva z vůdců švédské reformace, Olaf a Laurentius Petriovi, synové kováře v Orebro, studovali pod vedením Luthera a Melanchtona. Pravdy, které poznali, horlivě šířili. Olaf strhával lid jako velký reformátor svou horlivostí a výřečností, zatímco Laurentius povahou podobný Melanchtonovi, byl spíše přemýšlivý, hloubavý a rozvážný. Oba horlivě zbožní, měli hluboké teologické vzdělání a neochvějnou odvahu šířit pravdu. Katolíci ovšem jejich dílo mařili. Duchovní podněcovali nevědomý a pověrčivý lid. Olaf Petri byl často napadán lůzou a v několika případech se na poslední chvíli zachránil útěkem. Přitom reformátory podporoval a chránil král.

^{GC 243} Za vlády římské církve upadl lid do chudoby a byl utlačovaný. Církev ho připravila o Písmo, nechala mu náboženství tvořené jen symboly a obřady, které nerozvíjely mysl, ale vracely lid k pověrám a pohanským zvykům předků. Národ se rozdělil na soupeřící tábory, jejichž neustálé třenice jen zvyšovaly bídu všech. Král se rozhodl, že provede reformu ve státě i v církvi, a vítal schopné pomocníky v boji proti Římu.

Olaf Petri přesvědčivě obhájil reformační učení proti zástupcům Říma před panovníkem a předními činiteli Švédska. Prohlásil, že učení církevních otců je možno přijmout jen tehdy, je-li v souladu s Písmem. Prohlásil, že podstata nauky o víře je vyložena v Bibli jasně a prostě, takže ji všichni mohou pochopit. Kristus řekl: „Mé učení neníť mé, ale toho, jenž mne poslal.“ (J 7,16) A Pavel prohlásil, že kdyby hlásal evangelium odchylné od toho, které přijal, nechť je proklet. (Gal 1,8) Reformátor prohlásil: „Jak se tedy mohou jiní odvažovat vydávat dogmata podle své libovůle a vnucovat je jako věci nutné ke spáse?“ (Wylie, sv. 10, kap. 4) Dokázal, že církevní dekrety nemají platnost, jestliže odporují Božím přikázáním, a hlásal velkou protestantskou zásadu, že „jedině Písmo je měřítkem víry a života.“

Tento zápas, ač se odehrával poměrně v ústraní, ukazuje, „jací lidé tvořili řady a šiky vojska reformátorů. Nebyli to lidé nevzdělaní, sektáři, hluční diskutéři, vyhledávající spory. Toho byli vzdáleni. Byli to lidé, kteří zkoumali Boží slovo a věděli jak zacházet se zbraněmi z Biblické zbrojnice. V učenosti předstihli svou dobu. ^{GC 244} Vezmeme-li v úvahu tak skvělá střediska, jako byl Wittenberk a Curych, a tak slavná jména, jako je Luther a Melanchton, Zwingli a Ecolampadius, o nichž víme, že to byli vůdcové hnutí, budeme přirozeně očekávat, že měli neobyčejnou sílu a dosahovali velkých úspěchů. Jejich žáci se jim samozřejmě nemohli vyrovnat. Podíváme-li se však na odlehlé Švédsko a vezmeme-li v úvahu neznámá jména jako Olaf a Laurentius Petri, učedníky mistrů, co uvidíme? Učence a bohoslovce, kteří dokonale ovládli celou soustavu pravd evangelia a kteří snadno zvítězili nad učiteli katolických škol a hodnostáři církve.“ (Wylie, sv. 10, kap. 4)

Výsledkem rozprav bylo to, že švédský král přijal protestantskou víru a o něco později se pro ni vyslovilo i národní shromáždění. Olaf Petri přeložil do švédštiny Nový zákon a na přání krále začali oba bratři překládat celou Bibli. Tak dostal švédský lid poprvé Boží slovo v rodném jazyce. Sněmovna nařídila, aby kazatelé v celém království vysvětlovali Písmo a aby se děti ve škole učily číst Bibli.

Požehnané světlo evangelia postupně a jistě zahánělo tmu nevědomosti a pověrčivosti. Osvobozen od římského útlaku, dosáhl národ takové síly a velikosti jako nikdy předtím. Švédsko se stalo jednou z pevností protestantismu. O sto let později, v době největšího ohrožení, se tento malý a do té doby slabý národ - a to jako jediný v Evropě - odvážil podat pomocnou ruku, aby vysvobodil Německo z hrozného sevření třicetileté války. Zdálo se, že celá severní Evropa se zakrátko dostane znovu pod krutovládu Říma. Švédská vojska však pomohla Německu zastavit nápor katolických vojsk, dobýt svobodu protestantům - kalvinistům i luteránům - a obnovit svobodu svědomí pro ty země, které přijaly reformaci.