Melbourne, Austrálie, 15.7.1892

Příčina, proč tak mnozí nemají úspěchů, spočívá v tom, že příliš důvěřují sami sobě a necítí bezpodmínečnou potřebu setrvat v Kristu, když vycházejí, aby hledali a zachraňovali, co je ztraceno. Dokud nebudou mít Ducha Ježíšova a nebudou vyučovat pravdě, jaká je v Ježíši, nevykonají mnoho. Chodím před Bohem s třesením. Nevím, jak psát, nebo mluvit o obsáhlosti smírčí oběti. Nevím, jak podat tuto záležitost v její živé moci, jak ji vidím. Chvěji se strachem, abych nesnížila lacinými slovy velký plán vykoupení, skláním svou duši v úctě a pokoře před Bohem a říkám: Kdo je způsobilý pro tyto věci? Jak mám mluvit, jak mám psát bratřím, aby zachytili paprsky světla, přicházejícího s nebe? Co je nám říci?

„Jak se a čiň první skutky“

Ovzduší církve je tak mrazivé, její duch je takového druhu, že mužové a ženy nemohou udržovat a trpělivě následovat příkladu prvotní a v nebesích zrozené zbožnosti. Vřelost jejich, prvotní láska vyprchala a nebudou-li zavlaženi křtem Ducha svatého, bude jejich svícnem pohnuto s místa, pakli že se nebudou káti a činiti první skutky. První věcí církve tehdy bylo, že věřící vyhledávali přátele, příbuzné a známé a vyprávěli jim se srdcem přetékajícím láskou o tom, čím je jim Ježíš a čím oni jsou Ježíši. Ach, kéž by Pán probudil ty, kdo jsou na odpovědných místech, aby nepracovali vlastním chytráctvím. Dílo, které by vyšlo z jejich rukou by nemělo značku Kristovu, ani jeho jméno.

Znetvořující moc sobectví

Sobectví znetvořuje a převrátí vše, co dělají neposvěcení pracovníci. Potřebují se modlit, ale nemodlí se. Potřebují bdít na modlitbách. Potřebují pociťovat svatost Slova, ale necítí toho. Zacházejí s posvěcenými věcmi, jako s věcmi všedními. Duchovní věci musí být vnímány duchovně. Dokud nebudou moci píti vodu života a Kristus v nich nebude studnicí vody, prýštící k životu věčnému, neobčerství nikoho, nebudou nikomu požehnáním a nebudou-li činiti pokání, bude svícnem jejich pohnuto z místa. Je třeba vytrvalé trpělivosti, neutuchající křesťanské lásky k bližnímu, všemohoucí víry v díle záchrany duší. Naše „já“ nesmí stát v popředí. V zacházení s lidskými dušemi musí být používáno moudrosti, získané od Krista.

Každý pracovník, který chce mít úspěch v získávání duší, musí se pustit do práce, oproštěn od svého „já“. Zde není místa pro vadu, nebo hněv, pro svévolnou panovačnost, pro vyhrožování a mluvení marnosti, do díla je nutno přijít se srdcem zapáleným láskou pro Ježíše a pro vzácné duše, za které zemřel. Ti soběstační nemohou skrýti svou slabost. Když se dostaví pokušení a zkoušky, mají příliš vysoké mínění o sobě a sebedůvěru a ukazují tak, že Ježíš není s nimi. Takových soběstačných duší není málo a musí ještě prodělat tvrdou školu zkoušek, porážek a zklamání. Jen několika málo se dostane té milosti, že uvítají takovouto zkušenost, ale mnoho jich při zkušování odpadne. Dávají pak vinu okolnostem a domnívají se, že jejich schopnosti nejsou druhými dosti uznávány. Kdyby se pokořili pod ruku svého Pána, vyučil by je.

To nejdůležitější ve službě

Ti, kdo se každého dne neučí ve škole Kristově, kdo netráví hodně času na modlitbách, nejsou způsobilí, aby pracovali na díle Božím v žádném jeho odvětví, neboť jestliže tak činí, jistě je přemůže lidská zkaženost a oni pozvednou svých duší k marnostem. Ti, kdo se stávají spolupracovníky s Ježíšem Kristem, kdo duchovně zacházejí s věcmi duchovními, budou pociťovat potřebu ctnosti a moudrosti nebeské při práci na Jeho díle. Jsou také někteří, kteří ani nehoří, ani nesvítí, přesto však jsou spokojeni. Jsou žalostně studení a neteční. Velké množství těch, kteří pravdu znají, okázale zanedbávají povinnosti, za které je Pán bude činit odpovědnými.

Bůh nám dal Ježíše a v Něm se nám sám zjevil. Náš Vykupitel praví: „Miluje-li mne kdo, slova mého ostříhati bude a Otec můj bude jej milovati a k němu přijdeme a příbytek u něho učiníme“. Jan 14,23. „A protož zůstaniž ve vás to, což jste slýchali od počátku. Zůstane-li ve vás to, co jste slýchali od počátku i vy také v Synu i v Otci zůstanete“. 1.Jan 2,24. Když poznáme Boha a Ježíše Krista, kterého On poslal, zmocní se naše duše nevýslovná blaženost. Ach, jak potřebujeme Boží přítomnosti. Každý pracovník by měl vysílat modlitby k Bohu za křest Duchem svatým. Měly by se sdružovat skupiny a volat k Bohu o zvláštní pomoc, o nebeskou moudrost, aby lid Boží věděl, jak plánovat a uskutečňovat dílo Boží.

Zvláště by se pak měli lidé modlit, aby Pán vyvolil své nástroje a pokřtil své misionáře Duchem svatým. Po deset dní se učedníci modlili, než se dostavilo svatodušní požehnání. Vyžadovalo to této doby, aby poznali, co to znamená obětovat působivé modlitby, přibližovat se stále více Bohu, u víře vzhlížet k Ježíši a změnit se v Jeho podobu. Když se požehnání dostavilo, naplnilo celé místo, kde byli shromáždění a vybavení mocí vyšli, aby konali skutečné dílo pro svého Mistra.

Volba mužů pro úřad kazatelský

Celkem příliš lehce volíme muže pro svaté dílo nám svěřené. Následkem této lehkomyslnosti pracují v misijních polích neobrácení mužové, kteří jsou plní vášnivých žádostí, kteří jsou nevděční, kteří jsou nesvatí. Ačkoliv někteří z nich byli často kárání, nezměnili způsoby svého života a jejich rozkošnické způsoby přivádějí pohanění na věc Boží. Jaké ovoce ponese tato práce? Proč si nepřipomínají všichni naši pracovníci, že se musíme setkati u soudu s každým slovem dobrým, nebo zlým? Každé vnuknutí Ducha Božího, vedoucí člověka k dobru a k Bohu je zaznamenáno v nebeských knihách a pracovníku, skrze kterého Pán dával světlo, dostane se chvály ve dni Hospodinově. Budou přestupovat pracovníci k dílu bez hlubokého pochopení jeho svatosti, když si uvědomí věčnou odpovědnost, jež na nich spočívá? Neměli bychom očekávat hluboké působení Ducha Božího na muže, hodlající přijmout úřad kazatelský?

Apoštol praví: „Oblecte se v Pána Jezukrista a nepečujte o tělo podle žádostí jeho”. Řím.13,14. Nechť každá duše dbá těchto slov a nechť je jí známo, že Pán Ježíš nepřijímá kompromisu. Úroveň díla dozná značného snížení, přijímají-li a drží-li se pracovníci, kteří trvají na nedokonalosti svého charakteru a nepodají-li plného důkazu způsobilosti pro úřad kazatelský. Mnozí v odpovědných postaveních nedbají přísné připomínky apoštoloy, ale pečují o vyplnění žádostí svého těla. Dokud se pracovník neobleče v Pána Ježíše Krista a nenalézá v něm moudrost, posvěcení a vykoupení, jak může jen představovat náboženství Ježíšovo? Vždyť schopnost jeho výkonů, všechna odměna je v Kristu. Na těch, kdo přijímají svaté postavení pastýřů, musí být janě vidět, že se bez vší výhrady plně oddají dílu. Musí přijmout Krista za svého osobního Spasitele. Čím to je, že někteří dlouholetí kazatelé nerostou v milosti a známosti Pána Ježíše? Bylo mi ukázáno, že uspokojují své sobecké sklony a činí pouze to, co odpovídá jejich sobeckým žádostem a myšlenkám. Pečují o shovívavost a pýchu a smyslnost a uskutečňují své sobecké ambice a plány. Jsou naplněni sebeúctou. I když se jim zdají jejich zlé sklony tak drahé, jako pravá ruka, nebo pravé oko, musí se jich pracovník zbavit, nebo jinak nemůže být přijat Bohem. Ruce jsou vkládány na muže, aby byli odděleni pro úřad kazatelský dříve, než byli pečlivě vyzkoušeni co do kalifikace pro svaté dílo, ale oč lepší by bylo, kdyby dokonale pracovali před přijetím za kazatele, než aby museli procházet tuhými zkouzškami,když byli již jednou uvedeni do svého postavení a počali na díle pracovat.

Posvěcený život

Následující citát ukazuje, co může pravé posvěcení a to bychom měli požadovat od našich pracovníků.

„Harlan Page zasvětil sebe Bohu s rozhodnutím, že bude žít a pracovat, aby šířil slávu Boží zachraňováním duší, jdoucích do zahynutí. Když jsem po prve získal naději, pravil na svém úmrtním loži, cítil jsem, že musím pracovat pro duše. Modlil jsem se rok co rok, aby mne Bůh učinil nástrojem pro záchranu některých. Jeho modlitby byly předivně zdpovězeny. Page nikdy neztratil příležitost, aby nesvítil duším. Dopisy, rozmluvami, úvahami, modlitbami, prosbami a výstrahami právě tak, jako svatým a upřímným příkladem snažil se obrátit bloudící, nebo poučit věřící. V továrnách, školách a kdekoli jinde konal toto dílo jako stroj a jedině mocná síla milosti může vysvětlit, jak mohl tak pokorný člověk vykonat tak mnoho. Jeho život je výmluvným komentářem ke slovům: „Což bláznivého jest u světa, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré a to, což jest u světa mdlé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné. A neurozené u světa a za nic položené vyvolil Bůh, anobrž kteréž nejsou, aby ty věci, kteréž jsou, zahladil”. 1.Kor.1,27,28. Naše víra ve věčné pravdy je slabá a náš smysl pro povinnost umdlévá, když zanedbává spásu svých bližních. Probuďme se ke svým povinnostem a majíce jazyk, nebo péro, zasvěťme je službě nejvyššího, nikoli ve své vlastní síle, ale silou a pevnou důvěrou”.

Máme zesílené světlo. Máme svaté mocné poselství nésti svěstu a Bůh určuje, aby měli jeho vyvolení učedníci hlubokou zkušenost a aby byli nadáni mocí Ducha svatého. „Nepatřím, nač patří člověk. Člověk zajisté hledí na to, což jest před očima, ale Hospodin hledí k srdci”. 1.Sam.16,7. To byla lekce, kterou David nikdy nezapomněl a praví na smrtelném loži ve svědectví Šalomounovi: „Ty také, Šalomounce, synu můj, znej Boha otce svého, a služ Jemu celým srdcem a myslí ochotnou. Nebo všecka srdce zpytuje Hospodin a všeliká mysi tanutí zná. Budeš-li ho hledati, nalezneš jej, pak-li ho opustíš, zavrže tě na věky”. 1.Par.28,9.

Žijeme v důležitém období dějin této země a se světlem pravdy, která nás osvětluje, nemůžeme být ani na okamžit omluveni, budemeli míti nízkou úroveň. Jako spolupracovníci Kristovi máme tu výsadu, že se smíme s ním podílet na Jeho utrpení. Musíme hledět na Jeho vzor, studovat Jeho charakter a napodobovat Jeho život. Čím byl Kristus ve svém dokonalém člověčenství, tím musíme být také i my, neboť musíme si vypěstovat svůj charakter pro věčnost.

Pro další studium: DW 437-445, 4T 315,318,320,371-383, 437, 441,442.