2. 2. 1895

Předvídající jednotvárnost náboženských obřadů v našich sborech musí být změněna. Musí být zaveden kvas činnosti, aby členové naší církve mohli pracovat podle nových směrnic a vynalézali nové metody. Moc Ducha svatého zapůsobí na srdce, až bude odstraněna tato mrtvá, nepůsobivá jednotvárnost a mnozí, kteří si dříve mysleli, že jsou pouhými neužitečnými diváky, načnou se vší vážností pracovat. Pracující církev na zemi je ve spojení s pracující církvi na nebi. Bůh pracuje, andělé pracují, i lidé mají pracovat na obrácení duší. Mělo by být vyvíjeno úsilí něco učinit, dokud den trvá a milost Boží se zjevuje, aby duše mohly být pro Krista zachráněny. Všude, kamkoliv pohlédneš, hynlu duše ve svých hříších a Bůh praví každé věřící duši: Pospěš jim ku pomoci s poselstvím, které ti dám.

Spořivost v domácnosti

Pán učinil z lidí své nástroje, proto mají se srdcem naplněným láskou k Ježíši spolupracovat s ním na obrácení lidí od bludu k pravdě. Bůh udílí zemi své požehnání v záření slunka a v prškách. Způsobuje, že země vydává plnost svých pokladů člověku k užívání. Pán učinil člověka svým almužníkem, aby rozdával nebeské dary tím, že přivádí duše k pravdě. Chtějí se moji bratři v Americe dotázat, jak je zastihla pravda, když ještě byli v temnotě? Mužové a ženy přinášeli své desátky a oběti Bohu a peněžité prostředky naplňovaly pokladnice a mužové byli vysíláni, aby šířili dílo.

Tentýž proces musí být opakován, mají-li být i dnes dosaženy duše v temnotách. Ale viděla jsem, že jsou mnozí, kteří zadržují desátky a jiní opět zadržují jejich část a přece vzrůstá veliké misijní dílo každým rokem. Měli bychom se naučit šetřit ve svých domácnostech, neměli bychom peníze zbytečně vydávat, poněvadž potřeba a chudoba, bída všemožného druhu se nám vtírá a my jsme povolámni, abychom pomáhali všem potřebným a zkormouceným. Musíme hledět, aby ti, kdo potřebují pokrm a šactva, byli zaopatřeni, aby ti, kdo jsou chudí duchem, porozuměli dobrotě spasení.

Vážná práce

Když jsme zapojeni do vážné práce, pracujíce dle svých různých schopností, přiznává se Bůh k nám a dává nám milost za milost. Církev pracující pro duše, je církev posící, církev věřící a církev přijímající. Církev, jejíž členy nalézáme před Bohem na kolenou, vyprošující si Jeho milosrdenstí, hledající jej každým dnem, je církví sycenou chlebem života a napájenou vodou života. Zaslíbení: „Začkoli byste prosili Otce ve jménu mém, dá vám”, Jan 15,16, se u nich potvrzuje. Kristu podobná činnost, prováděná s vytrvalou horlivostí přináší veliký zisk. Nastane rozhojnění v lásce a lidské nástroje si budou vážit toho, co Bůh chce skrze ně učinit, budou-li stát věrně na svém místě. Tehdy se církev zvedne a bude svítit u vědomí, že sláva Boží spočívá na ní a že tma ustupuje. Misijní úspěch bude úměrný úsilí, přicházejícímu z celého srdce a dokonale posvěcenému. Každý odklon od pravé misijní snahy, nedostatek záliby v misijním duchu zapůsobí na církev a nastane odklon od duchovnosti. Ale každé vážné úsilí podniknuté na poli misijním, přineslo církvi duchovní ozdravění a nejen že se rozmnožil počet členů církve, ale zvýšilo též její svatou horlivost a radost.

Lid Boží, zachovávající přikázání, bude za krátko velmi zkoušen, ale všichni, kdo chodili ve světle a světlo šířili, poznají, že Bůh zakročuje v jejich prospěch. Když se jim bude ve všem co nejvíce zbraňovat, tehdy zjeví Pán svým věrným svou moc. Když národ, pro který Bůh pracoval tak báječným způsobem a nad kterým rozprostřel šíť své věemohoucnosti, opustí protestantské zásady a dodá odvahy a podpora římskému katolicismu v omezení náboženské svobody, tehdy vystoupí Bůh ve své vlastní síle a bude pracovat za svůj lid, který zůstal věrným. Řím bude teranizovat, ale Kristus je naším útočištěm.

Oběť sebezapření

Mnozí příliš dlouho spali. Zatím, co někteří intenzivně pracovali a projevovali neutuchající energii, stáli ostatní jako diváci a pohotově kritizovali jejich metodu a výsledky. To činí ochotně, ač sami nikdy nezkoušeli, jak by mohly být vzácné duše pro Krista zachráněny. Jsou vždy hotoví vyhledávat chyby a na těch, kdo něco dělají. Když tyto lenivé, lhostejné duše procitnou a ukáží některé známky varacející se svědomitostí,jsou zklamány, když jim ostatní ihned nenaleznou příjemná místa, pohodlná v d le. Zažijí veliké leknutí, když poznají, že dílo nemůžč být konáno bez pečlivosti, sebezapření a sebekřižování. Očekávají úspěch a domnívají se, že musí dosáhnout téhož stupně úspěchu, jako apoštolové o Letnicích. Tohoto úspěchu dosáhnou, projedou-li zkušeností pokorně sebezapírající obětí, jako činili apoštolové. Budou-li předkládat tak vážné a upřímné prosby ze srdcí zlomených, zkroušených a věřících, jako činili apoštolové, bude též tatáž míra úspěchu doprovázeti jejich práci. „Nebo takto dí ten důstojný a vyvýšený, kterýž u věčnosti přebývá, jehož jméno jest Scvatý: Na výsosti a v místě svatém bydlím, ano i s tímn, kterýž jest zkroušeného a poníženého ducha přebývám, obživuje ducha ponížených, obživuje také srdce zkroušených”. Iz. 57,15.”Však na toho patřím, kdož jest chudý a zkroušeného ducha a třese se před slovem mým”. Iz. 66,2.

Misijní práce doma

Domácí misijní duch je mezi námi málo znám a je ho velmi zapotřebí v každém směru díla. Část církve počala projevovat jistou misijní činnost. Ale neprobudíme-li se všichni a plně, pak nás předejdou ti, kdo neznají přítomnou pravdu a uzavrou nám cestu.

Jakou dobu by to potřebovalo, aby byli probuzeni zahaleči, kteří po léta v Battle Creeku váhali? Kdy se z nich stanou věrní vědkové Boží? Jak dlouho bude ještě trvat, než se zapřáhnou do jha s Kristem? Kolik času denně oddělují pro službu Bohu? Kolik jich má určitý čas pro uvažování v hospodírnosti, aby měli dary a oběti pro dům Hospodinův? Kolik srdcí se rozpálilo praktickou dobročinností? Kolik jich vyvinulo vážné úsilí, aby inspirovalo druhé k práci pro Mistra? Abychom úspěšně pracovali ve svých domovech, potřebujeme ducha, víru a vytrvalost, která nepovolí, ani nezmalomyslní. V nebi není ani jednoho nečinného a nikdo nemůže vstoupit do příbytku hlášených, kdo neměl lásky pro Krista, kdo neusiloval o spasení druhých.

Kdo může říci, jaká práce mohla být vykonána v našich sborech, kdyby vyznavači pravdy nebyli opustili tyto slabé sbory, aby se mohli nahrnout do Battle Creeku? Kdyby všichni naši lidé byli věrnými, pilnými a bohabojnými služebníky Kristovými a kdyby usilovali o to, aby jejich vliv sahal v jejich domovech co nejdéle, kolik duší mohlo být zachráněno. Vzplanuvší pochodeň na jednom místě mohla zapálit mnohé jiné a to mohlo mít za následek, že mohl být slyšen hlas chvály a díkůvzdání a mnozí mohli zvolat: „Tomu pak, kterýž mocen jest nade všecko učiniti mnohem hojněji, než my prosíme”. Ef. 3,20.

Pro další studium: 6T 24-29, 9T 43-48, 285-288.