Cooranbong, Austrálie, 6.7.1896

Drahý bratře -----:

Bylo mně odhaleno, že Pán zkouší a zkušuje všechny, kteří nesou jméno Kristovo, ale zvláště ty, kteří jsou šafáři v některém oboru Jeho věci. Spojení se zvláštním dílem Božím pro tuto dobu, nese sebou mnoho odpovědnosti a čím vyšší postavení důvěry, tím větší odpovědnost s ním spojená. Jak mnoho pokory a upřímnosti potřebuje člověk, který zastává takové postavení. Jak musí být úzkostlivý a jak málo smí sobě důvěřovat. Jak pečlivě musí Bohu vzdávat chválu a díkůčinění!

Po boku mužů zastávajících postavení důvěry, stojí strážný, který je vždy hotov je kárat a usvědčovat ze zla a hříchu, nebo odpovídat na jejich prosby o pomoc. Bdí nad tím, zda mužové, nesoucí výsadu odpovědnosti hledají moudrost u Boha a využívají každé příležitosti ke zdokonalení svého charakteru dle Boží podoby. Když se odkloní od přímosti a poctivosti, odvrací se Bůh od nich, nebojují-li se vší vážností, aby rozuměli vůli Boží, pokud se jich týká, nemůže jim Bůh žehnat, ani dopřát zdaru a nemůže je ani podpírat.

Těm, kterým Bůh svěřil odpovědná místa, nemají se nikdy vyvyšovat, nebo obracet pozornost lidí ke své vlastní práci. Musí dávat všechnu slávu Bohu. Nesmějí bažit po moci, aby mohli vládnout nad Božím dědictvím, neboť to činí pouze ti, kteří jsou pod vládou satanovou.

Tento systém vlády, nebo zničení, vidíme příliš často v našich institucích. V tomto duchu si libují některé osoby v odpovědném postavení a z toho důvodu nemůže Bůh vykonat to dílo, které by si přál skrze ně uvést ve skutek. Svým způsobem jednání ukazují ti, kteří mají takového ducha, jakými by byli i v nebesích, kdyby jim byla svěřena odpovědnost.

Ti, kteří pohlížejí na lidské duše ve světle kříže na Golgatě, nepotřebují scházet s pravé cesty proto, že by se ohlíželi na úctu, která by jim mohla být projevována. Důvod, proč Bůh připustil, aby někteří s lidské rodiny byli tak bohatí a někteří tak chudí, zůstane pro člověka věčným tajemstvím, jestliže správně neupraví svůj vztah k Bohu a nebude-li provádět jeho plány, místo aby jednali dle vlastních sobeckých představ, že si musejí bohatého člověka více vážit, než svého chudého souseda. Bůh dává svítit svému slunci na spravedlivé i nespravedlivé a toto slunce představuje Krista. Slunce spravedlnosti, svítící jako světlo světa, dávající své požehnání a milosrdenství, viděné i neviděné, stejně bohatému i chudému. Touto zásadou se musíme řídit ve svém chování vůči svým bližním. Pán jest učitelem nejvyššího mravního cítění, nejvznešenějších zásad a žádný člověk se nemůže od nich odvrátit a být bez viny. Pochybování, zda je Bůh ochoten dát nám, abychom druhým sdělovali požehnání duchovní i časné, které nám dobrovolně dal, je nejvyšší urážkou Boží dobroty.

Co tvoří křesťana

Čisté náboženství, spravedlivý a svatý život dělá z člověka křesťana. Ale po celou dobu od svého odpadnutí v nebesích je satanův život neustálým klamem a podlostí. A tak zvaní křesťané se učí jeho způsobům a praktikám. Dělají si nárok na to, že slouží věci Boží a zatím odvracejí své bližní od jejich potřeb, aby tak sloužili sami sobě.

Každá lidská bytost byla koupena za cenu drahou a jako dědictví Boží má jistá práva, kterých nikdo nemá práva jich pozbavovat. Pán nepřijme službu obojetníků a ramenářů.I ta nejmenší výhoda, získána tímto způsobem, zneucťuje Boha a pravdu. Ti, kteří mají biblické náboženství, budou konat spravedlnost, milovat milosrdenství a chodit pokorně se svým Bohem. Toto jsou směrnice, dané Bohem spravedlnosti v této věci.

Znovu zdůrazňuji, aby byla pěstována živá víra v Boha. Jsou také takoví, kteří se domnívají, že slouží Bohu a zatím jsou pevně spoutáni nevěrou a věrolomností. Těm se zají křivolaké stezky, stezkami přímými.Svým životem neustále znesvěcují pravdu Boží, zkažené zásady prolínají jejich počínání a kamkoliv se obrátí, tak rozsívají símě zla. Místo aby přiváděli druhé ke Kristu, vyvolává jejich vliv dotazy a pochyby. Matou duše v pravdě hloubáním o teorii, odvádějící je od pravdy. Pomáhají kouti okovy pochyb a nevěry, kritizují a obviňují a duše přesně klopýtají do zahynutí. Krev duší bude lpět na těch, kteří vyznávají, že slouží Bohu, zatím co konají dílo jeho nepřítele.

Jakými máme být?

Jakými lidmi máme být, když to vše víme? Máme vyvyšovat lidskou moudrost a ukazovat na časného, proměnlivého ducha a chybujícího člověka, jako na útočiště v době soužení? A nebo máme vlastním příkladem dokazovat svou víru spolehnutím na moc Boží, odhalovat síť falešných nauk, náboženství a filosofování, kterou rozprostřel satan, aby polapil neobezřelé a nerozvážné duše? Budeme-li takto plnit Slovo Boží, budeme světlem tomuto světu, neboť uvádíme-li Slovo Boží ve skutek, ukazujeme všem, kteří přicházejí do sféry našeho vlivu, že uctíváme a respektujeme Boha, že pracujeme pod Jeho vedením. Bůh očekává od svých služebníků, že Ho budou zjevovat světu pokorným a opatrným chozením, láskou, trpělivostí, dlouhoshovívavostí a dobrotou.

Bůh očekává od těch, jimž dal svou svatou důvěru, aby nesli plnou odpovědnost. Člověk je postaven do světa, aby byl zkušován a ti, jimž byla svěřena odpovědná postavení (funkce) důvěry, se musí rozhodnout, zda chtějí vyvyšovat sebe nebo svého Stvořitele, zda chtějí užívat své moci k utiskování svých bližních, anebo k vyvyšování a oslavování Boha.

Zvýšena odpovědnost zavazuje. Kdo chce být věrným služebníkem, ten se musí dát cele a věrně do služby největšímu Učiteli, jakého kdy svět znal. Jeho myšlení a zásady musí být mocí Boží udržovány v čistotě. Každého dne se musí učit, jak by se stal hodným důvěry v něj kladené. Jeho mysl musí být pobádána mocí Boží. Jeho charakter nesmí být poskvrněn vlivem příbuzných, přátel, nebo sousedů. Občas se musí zříci aktivního života, aby mohl rozmlouvat s Bohem a slyšet Jeho hlas, řkoucí jemu: „Upokojtež se a vězte, žeť jsem já Bůh“. Žalm 46,11.

Ovoce ducha ponese ten člověk, který miluje Boha a chodí po stezkách Páně tak, jak rostou hrozny vína na živém kmeni. Kristus je jeho pevnost, jeho bašta. Kristus prožíval ve svém člověčenství Zákon Boží a tak má činit každý člověk, který se chce vírou chápat silného a mocného Boha v boji o sílu. Když uzná, že nemůže bez Krista po svém boku ničeho učinit, dá mu Bůh moudrost. Ale musí pěstovat lásku ke Kristu ve svém srdci a cvičit se v Jeho učení, neboť což nemá milovat Krista, jako Kristus miloval Boha? Což nemá ukazovat všem, s nimiž přichází do styku, že se těší Kristově přítomností více, než kdykoli před tím? Pro svou zvýšenou odpovědnost musí též mít zvětšenou známost Boha a musí zjevovat živou víru, pracující z lásky a očišťující duši.

Častá příčina selhání

Když je mužům svěřeno v důvěře vysoké postavení, zapomínají často udělat si čas na modlení, domnívají se, že nemají času, aby cvičili svou schopnost v odpovídání na usvědčování Ducha svatého. Ale kdyby tito mužové seděli u nohou pokorného a líbezného Ježíše, plnili by důvěřivě svou svatou povinnost, nikoli sami v sobě, ale ve svém Bohu. Přinášeli by Bohu oběť ušlechtilého života, který zná sebezapření a dovede nésti svůj kříž. Ježíš by byl nastolen v jejich srdci a dával by jim tělesnou, duchovní i mravní sílu, aby Ho hlásali.

Bůh touží pracovat skrze ty, kterým dal schopnosti pro veliké věci. Touží po tom, aby Ho ti, kteří zaujímají odpovědná místa, představovali světu. Přeje si, aby byl Kristus uznáván za největšího Učitele, jakého kdy svět měl, aby tak svítili skrze Něj, jako světlo světa. „Kteříž pak koli přijali jej, dal jim moc syny Božími býti, těm, kteříž věří ve jméno jeho“. Jan 1,12. Ale aby se tak mohlo stát, Bůh požaduje, aby každá duchovní i tělesná schopnost byla Jemu obětována, jako posvěcená oběť.

Avšak jakmile jsou někteří mužové dosazeni v důvěře do svatých postavení, mají se za velké muže. A když chovají takové myšlenky, končí tím přání po božském osvícení, které jedině může učinit muže velkými. Takoví lidé utlumují v sobě každou možnost pravé velikosti, poněvadž nechtějí být osvíceni Sluncem Spravedlnosti.

Ale lidé nemohou potlačit světlo života i když pevně zavírají oči, aby je neviděli. Slunce Spravedlnosti nesvítí o nic méně, i když se ubohé bláhové bytosti obklopují temnotou, kterou si samy vytvořily.

Zvláštní nebezpečí mužů, postavených na odpovědných místech

Lidé, kteří zavírají oči před božským světlem, jsou nevědomí a politováníhodní, neznalí jak Písem, tak i moci Boží. Působení Ducha svatého jim není příjemné a připisují je fanatismu. Bouří se proti světlu a činí tak, aby je uhasili, neboť nazývají temnotu světlem a světlo temnotou. Stěžují si, že učení Kristovo vyvolává nepřístojné vzrušení a fanatismus, který zničí a zkazí všechny, kdo je přijímají za pravé životní povinnosti.

Ti, kteří mají takové přesvědčení a mluví o něm, nevědí, o čem mluví. Libují si v lásce k temnotě. A tak je dlouho věc Boží ohrožená, jak dlouho jsou tyto duše bez Krista udržovány v odpovědných postaveních. Jsou v nebezpečí, že se tak pevně spoutají s temným vůdcem vší vzpoury, že nikdy neuzří světla a čím déle takto drženi, tím beznadějnější je jejich možnost přijmout Krista, nebo poznání pravého Boha. Činí nejistým všechno duchovní a postupující (progresivní) v pravdě. Pod vlivem svého vůdce, stávají se stále rozhodnějšími pracovníky proti Kristu. Ale přes všechny dobré i špatné zprávy, přes odpor nástrojů satanových svítí Slunce Spravedlnosti klidně dále, pátrá po zlu, potlačuje hřích a obživuje ducha pokorných a zkroušených. „Pane, ke komu půjdeme? Slova věčného života máš“. Jan 6,68.

Denní křesťanská zkušenost bezpodmínečně nutnou

Zřejmost pravé ceny a hodnoty mužů v odpovědných postaveních pochází z toho, že mají denní zkušenost křesťana ve věcech Božích. Nalézají hudbu ve slovech, promluvených Kristem: „Když pak přijde ten Učitel, kteréhož já pošlu vám od Otce, Duch pravdy, kterýž od Otce pochází, tenť svědectví vydávati bude o mně. Ano i vy svědectví vydávati budete, nebo od počátku se mou jste“. Jan 16,26-27. Přijmou-li lidé působení a pomoc Ducha svatého - nejbohatší dar, který Bůh může věnovat - budou se moci sdílet o požehnání se všemi, kteří jsou s nimi ve spojení.

Ale Bůh se nemůže zjevit v některých lidech, kterým je svěřena odpovědnost. Nemůže si z nich učinit potrubí, kterým by mohla proudit jeho milost, milosrdenství a láska, neboť uvalují pohanění na Jeho dobrotu projevováním panovačného ducha vůči těm, na které pohlížejí jako na duše v bludu, potřebující pokárání a zastiňující Kristovu lásku a milosrdenství vlastními neposvěcenými vášněmi. Nepříteli všeho dobrého je dovoleno vládnout v jejich srdcích a jejich život ukazuje jeho vlastnosti. Rádi by, aby je vedlo Slovo Boží, ale jejich činy říkají: Nepřejeme si tvé cesty, ale svou vlastní.

O těch, kteří sledují takový způsob života, svými slovy, skutky a svým duchem, bude to zaznamenáno v knihách nebeských toho, o jehož získání nedbají. Bůh je neocení tak, jak oni cení sama sebe. Zneužívají příležitosti, na zkoušku jim poskytnutou a vážně zanedbávají veliké výsady jim propůjčené. Ačkoliv ničeho nenalézají ve Slově Božím, co by omlouvalo, nebo ospravedlňovalo jejich počínání, nebo podpíralo a připouštělo jejich mínění, přesto setrvávají na své vlastní cestě. V onom dni, kdy na všechny přijde soud, bude nad nimi vyřčen ortel: „Zvážen jsi na váze a nalezen jsi lehký“. Dan. 5,27.

Šafářství lidí

Bůh může svěřit lidem peníze a majetek, ale právě pro tyto peníze a tento majetek nemohou se lidé povznášet vzhůru. Vše, co mají, je jim pouze svěřeno. Je jim to zapůjčeno Bohem, aby mohli tříbit svůj charakter podle Jeho charakteru. Jsou zkoušení. Bůh chce vidět, zda se ukáží hodnými věčného bohatství. Užívají majetku svého Pána k tomu, aby se povýšili nad své bližní, neukazují se hodnými místa v království Božím. Ve velkém dnu zúčtování uslyší tato slova: „Poněvadž tedy v mamoně nepravé věrní jste nebyli, spravedlivé do vám svěří? A když jste v cizím věrni nebyli, což vašeho jest, kdo vám dá“? Luk. 16,11-12.

Ale jestliže šafáři Boží pohlížejí na své poklady jako na dary a snaží se projevovat soucit, zájem a lásku ke svým bližním, jsou v souladu s charakterem Božím, který dal svého jednorozeného Syna na smrt pro jejich spasení. Cení-li si duší lidských podle ceny zaplacení za jejich vykoupení, nebudou prosazovat vlastní pohnutky, ale budou zjevovat vlastnosti Ducha Božího a Boží vůle a stanou se tak potůčky, jimiž bude moci prýštit lidstvu velkodušné, milující cítění našeho Boha.

Služba (funkce) neštěstí a protivenství

Pán dopustil, aby přišlo na lidi neštěstí, aby na ně doléhala chudoba, protivenství, aby byli zkoušení, aby takto si mohl ověřit ty, které postavil do příznivějších okolností. A když se ukáži věrnými ti, kterým svěřil své statky, prohlašuje je za hodné kráčet s ním v bílém, aby se stali králi a kněžími před Bohem. „Kdo jest věrný v mále, i ve mnoze věrný jest. A kdož v mále jest nepravý, i ve mnozeť nepravý jest“. Luk. 16,10. „Protož složíce všelikou zlost a všelikou lest a pokrytectví a závist i všechna utrhání, jakožto nyní zrozená nemluvňátka, mléka beze lsti, Božího slova žádostiví buďte, abyste jím rostli, jestliže však okusili jste, kterak dobrotivý jest Pán. Ke kterémuž přistupujíce, ke kameni živému, od lidí zajisté odvrženému, ale od Boha vyvolenému a drahému. I vy, jako kamení živé, vzdělávejte se v dům duchovní, kněžstvo svaté, k obětování duchovních obětí, vzácných Bohu skrze Jezukrista. A protož praví Písmo: „Aj, zakládámť na Sionu kámen úhelný, vybraný, drahý, v kterýž kdokoli věří, nikoli nebude zahanben. Vám tedy věřícím jest poctivost, ale nepovolným kámen, kterýž zavrhli stavitelé, tenť učiněn v hlavu úhelní a kámen úrazu a skála pohoršení. Těm, kteříž se urážejí na slovu, nepovolní jsouce, k čemuž i odložení jsou. Ale vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid dobytý, abyste zvěstovali ctnosti toho, kterýž vás povolal ze tmy v předivné světlo své“. 1.Petr 2,1-9.

Postavení nemá posvěcující moci

Jsou přijatelné duchovní oběti přinášené Bohu, když mužové ve velmi odpovědných postaveních sebe oslavují a tak zneuctívají Boha? To se stalo a Bůh pohlíží s nevolí na jejich počínání. Místo, aby rostli v Kristu, své živé hlavě a zjevovali jeho božské vlastnosti světu, rostou do země. Jejich „já“ je považováno za velmi důležité a tak sobectví se přidalo k jejich dílu. Není vidět oddanost Bohu, duchovní život v Ježíši Kristu není rozvinut.

Bůh nemůže dát svou moudrost lidem, kteří považují své postavení za dostačující omluvu, aby se mohli odvrátit od Biblických zásad k svému vlastnímu časnému soudu, jako by jim postavení v díle Páně dávalo volnost hovoru a moc přecházeti resoluce a vymýšleti plány a metody, které nejsou v souhlase s vůlí Boží. Takoví lidé musí poznati, že vysoké postavení nemá moci, aby posvětilo jejich srdce. Bůh jim dovoluje, aby zastávali tato postavení, aby je mohl zkušovat, zda zjeví Boží charakter, nebo charakter slabého, časného člověka, který se nikdy zcela nepodřídil Boží disciplině. Postavení nemá moci, aby rozvíjelo charakter člověka. Záleží tedy zcela na člověku, aby dokázal, zda chce pracovat sám, což znamená, že bude zpracovávat satan, anebo chce-li být zpracováván Duchem Božím.

„Vám tedy věřícím jest poctivost, ale nepovolným kámen, kterýž zavrhli stavitelé, tenť jest učiněn v hlavu úhelní a kámen úrazu a skála pohoršení“. 1.Petr 2,7. Učinili jsme všichni Krista svou spravedlností? Je postaven jako ctěný pamětní kámen úhelný? Jsou jeho lekce pokory oblibovány a řídíme se dle nich? Uskutečňujeme jeho lekce milosrdenství, spravedlnosti a lásky Boží ve svém životě?

Bůh pramenem síly

Ach, jakou slabost ukazují lidé, kteří se oddělují od Pramene moudrosti a moci! Nejsou lidé oslavováni? Není lidské cítění a nedokonalé rysy charakteru velmi hodnoceny, zatím co Kristus a jeho spravedlnost jsou odmítány? Což nevpravili lidé sobectví do všeho, čehokoli se dotkli a nezjevují je vytrvale a rozhodně ve svém počínání? Nepřijali s pohrdáním poselství od Boha? Nezacházeli s prostředky, které jim nepatřily, jakoby měli právo nakládat s nimi dle své libosti? A když bylo těchto prostředků použito, aby byla otevřena nová pole, nepočínali si tak, jako by to pocházelo z jejich osobního majetku a nečiní si nároky na úctu a uznání za takové nesprávné věnování? Nebylo použito peněz, přinesených jako oběť Bohu na výstavbu rozlehlých budov v Battle Creeku, aby byl charakter dán dílu, jak se praví, ale ve skutečnosti proto, aby byla dána příležitost lidem ukázat svého ducha a schopnost řídit tyto rozlehlé obchodní domy?

„Ale vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid dobytý, abyste zvěstovali ctnosti toho, kterýž vás povolal ze tmy v předivné světlo své. Kteříž jste někdy ani lidem nebyli, nyní pak jste lid Boží, kteříž jste někdy byli nedošli milosrdenství, nyní pak jste došli milosrdenství. Nejmilejší, prosímť vás, abyste jako příchozí a pohostinní zdržovali se od tělesných žádostí, kteréž rytěřují proti duši. Obcování své mezi pohany majíce dobré, aby místo toho, kdež utrhují vám jako zločincům, dobré skutky vaše spatřujíce, velebili Boha v den navštívení“. 1.Petr 2,9-12.

Zlo sobecké služby

Jak pohlížejí lidé na dílo Boží, když mají pocit, že je jim dovoleno být neposlušnými, nevděčnými, nesvatými, zatracujícími a hrubými, když raději slouží sami sobě, než svému Pánu? Někteří sice doufají se svatou důvěrou, ale přesto tvoří si vlastní úděl svým duchem a charakterem, který zjevují. Zda však kdy na to pomyslí, jak budou jejich skutky vypadat u soudu? Kdyby byla důležitá pravda pro tuto dobu trvalou zásadou v duších těch, kteří slouží v díle Páně, jak vážně by bojovali, aby získali dokonalost charakteru, aby mohli obklopit duše všech, s nimiž přicházejí do styku, životodárným a svatým ovzduším, které by přivedlo k novému životu srdce pokorných a zkoušených!

Je zákonem Božím, že každý, kdo uvěří pravdě tak, jaká je v Ježíši Kristu, bude ji hlásat. Individuelní myšlení a přesvědčení bude ji hlásat uplatnění. Každý, kdo by nacházel zalíbení v nevěře a kritizování, každý, kdo se cítí schopen posuzovat dílo Ducha svatého, bude šířit toho ducha, jakým je oživován. Je to již povahou nevěry, nevěrnosti a odporování milosti Boží, že se sama dá pocítit a slyšet. Rozum ovlivněný těmito zásadami vždy bojuje, aby si udělal místo pro sebe a získal přívržence. Všichni, kteří kráčejí po boku odpadlíka, jsou proniknuti jeho duchem, aby sdíleli s druhými své myšlení a výsledek vlastních badání a cítění, které je pudilo k jednání, neboť není snadnou záležitostí potlačovat zásady, na jejichž základě jednáno.

Někteří, o nichž se domníváme, že jsou srdcem i duší oddáni Bohu, jednají proti Němu a Jeho dílu. Jiní jim důvěřují, ale zklamání je přikrývá jako rouška. Jejich mysl je ovládána neutuchající, nezkrotnou energií a žádostivostí odhalit je a vlastním jednostranně vyjádřeným míněním uvalují na pravdu pochybování a nevěru. Někteří nesouhlasí se Svědectvími, poněvadž mužové ve vysokých postaveních se vyjádřili, že s nimi nesouhlasí, neboť

Svědectví neodpovídají jejich názorům, ale naopak, tato kárají každou stopu sobectví.

Zlo neposvěcené konsolidace

Vše, co bylo plánováno pro konsolidaci, ukazuje, že se lidé snaží uchvátit žezlo moci a ovládat lidského ducha. Ale Bůh s nimi v jejich plánech nespolupracuje a hlas, který nyní mají ve věci Boží, není hlasem Božím. Ukázali se zcela nehodnými místa jako moudří šafáři, neboť používají své síly k tomu, aby odvrátili lidi od jejich práva, jen aby tím sami vyzískali. Někdy se sice projeví zdánlivá velkodušnost, ale Bůh zná jejich pohnutky a nepřijme jejich oběti, dokud se nebudou káti a nebudou svědomitými činiteli Jeho Slova.

Nutnost Božské jednoty

Je zapotřebí velké jednoty v díle a věci Boží, ale po dlouhou dobu vyvolávají různé vlivy nespokojenost a odpor, a mužové, kteří mají v rukou moc, málo toho dbají. Říkají sami sobě až bude konsolidace dokonána, pak jim již ukážeme, kdo je zde pánem. Pak uvedeme věc do pořádku. Ale nikdy to nebudou moci vykonat.

Musíme si být vědomí jako jedinci i jako členové církve Boží, zvláštního díla, které nám bylo svěřeno. Pavel píše Timoteovi: „Budiž sebe pilen i učení a trvej, nebo to čině, i samého sebe spasíš, i ty, kteříž tebe poslouchají“. 1.Tim.4,16. Máme před sebou velmi důležité dílo. Opětovně píše Pavel: „Mně nejmenšímu ze všech svatých dána jest milost ta, abych mezi pohany zvěstoval ta nestihlá bohatství Kristova. A vysvětlil všechněm, jaké by bylo obcování tajemství skrytého od věků v Bohu, kterýž všecko stvořil skrze Ježíše Krista. Aby nyní oznámena byla knížactvu a mocen na nebesích skrze církev různá (rozličná) moudrost Boží. Podle předuložení věčného, kteréž uložil v Kristu Ježíši, Pánu našem“. Ef. 3,8-11.

„Tebe pak, synu člověčí, tebe jsem strážným ustanovil nad domem Izraelským, abys slyšel z úst mých slovo, napomínal jich ode mne. Když bych já řekl bezbožnému: Bezbožníče, smrtí umřeš a neřekl bys, vystříhaje bezbožného od cesty jeho, ten bezbožný pro nepravost svou umře, ale krev jeho z ruky tvé vyhledávati budu. Pakli bys ty vystříhal bezbožného od cesty jeho, tak aby se od ní odvrátil, avšak neodvrátil by se od cesty své, onť pro nepravost svou umře, ale ty duši svou vysvobodíš“. „Jestliže dím spravedlivému: Jistě živ budeš a on doufaje v spravedlnost svou, činil by nepravost, žádná spravedlnost jeho nepřijde na paměť, ale pro tu nepravost svou, kterouž činil, umře.

Zase řeknu-li bezbožnému: Smrti umřeš, avšak odvrátí-li se od hříchu svého a činiti bude soud a spravedlnost, což v zástavě jest, navrátí-li bezbožný, což vydřel, nahradí-li, v ustanoveních života bude-li choditi, nečině nepravosti, jistě že bude živ, neumře. Žádní hříchové jeho, jimiž hřešil, nebudou mu vzpomínáni, soud a spravedlnost činil, jistě že bude živ. A vždy říkají synové lidu tvého: Není pravá cesta Páně, ježto jejich cesta není pravá. Když by se odvrátil bezbožný od nezbožnosti své a činil by soud a spravedlnost, podle těch věcí živ bude. A přece říkáte: Není pravá cesta Páně. Každého z vás podle cest jeho souditi budu, ó dome Izraelský“. Ez. 33,7-9, 13-20.

Přednost díla záchrany duší

Záchrana lidských duší je nekonečně vysoko nad každým dílem na našem světě. Kdo se dostane pod vliv pravdy a skrze víru se stává účastníkem Kristovy lásky, je již toto ve skutečnosti poslání na světě. Má se stát spolupracovníkem Kristovým, má hlásat pravdu tak, jak je v Kristu Ježíši. A když mužové v kterémkoliv odvětví díla Božího hledí dostat myšlení i schopnosti lidských nástrojů našeho Pána pod svou moc, převzali do svých rukou pravomoc nad svými bližními, kterou nemohou udržeti bez nespravedlnosti a hříchu. Pán neustanovil žádného člověka soudcem, ani pérem, ani hlasem dělníků Božích.

Existují mužové, jejichž charakter a život svědčí o tom, že jsou falešnými proroky a svůdci. Toho nesmí slyšet, ani trpět. Ale ti, jichž Bůh používá, jsou pod jeho vedením a on ustanovil lid s lidským krátkozrakým soudem, aby kritizovali a odsuzovali a zavrhovali dílo jen proto, poněvadž každá myšlenka uplatňována v díle nesouhlasí s tím, co oni sami mají za pravdu.

Omylnost lidského soudu

Lidé se mohou stát právě takovými, jako byli farizeové - lstivými, prohnanými, aby odsoudili největšího Učitele, jakého kdy svět měl. Kristus podal jasné důkazy, že je poslán Bohem, avšak židovští zákoníci sami se uchopili práce, ku které je nepřítel ponoukal a obvinili Toho, kdo je Tvůrcem Soboty, že je jejím rušitelem. Ó, bláhovostí a slabosti lidské!

A dnes někteří lidé dělají totéž. Ve svých poradách se odvažují pronášet soud nad dílem Božím, neboť se dobře pocvičili v tom, co Pán nikdy od nich nepožadoval. Udělali by lépe, kdyby pokořili svá vlastní srdce před Bohem a dali ruce pryč od archy Boží, nemá-li je stihnout hněv Boží, neboť mluvil-li kdy Bůh skrze mne, dosvědčuji, že kritizovali a vynášeli nezdravé soudy a já vím, že to není správné. Jsou pouze lidé smrtelní a jsouce sami v temnotách, domnívají se, že druzí bloudí.

Ale ti lidé, kteří si dovolují soudit druhé, by měli mít širší rozhled a říci si: Dejme tomu, že názory druhých nesouhlasí s našimi myšlenkami, máme je snad proto prohlásit za kacíře? Máme snad my neinspirováni lidé vzít na sebe odpovědnost za pranýřování výrokem: Toto se nesmí objevit v tisku?

Jestliže dosud setrvávají na svých vlastních názorech, shledají brzy, že je Bůh nebude v jejich počínání podpírat. Zastávají snad stanovisko, že vše, co podporují (prosazují) je neomylné? Že není ani stínu bludu, nebo chyby v tom, co oni předpokládají? Nemohou se jiní lidé, kteří podávají právě tolik důkazů, že jsou vedení a vyučování Bohem, uchopit některého výrazu v jejich díle, které nemohou srovnat ve všech podrobnostech se svým názorem a přikázat jim, aby jej vynechali?

Nejsou naše minulé zkušenosti v těchto věcech dostačující? Naučíme se vůbec kdy těm lekcím, které se máme na přání Boží naučit? Uvědomíme si kdy, že nám není dáno ovládat svědomí lidí? Máte-li zvolené výbory pro dílo konané po léta v Battle Creeku, rozpusťte je a pamatujte si, že nekonečný Bůh nedal mužům žádná taková postavení, jaká zastávali v Minneapolis a jaká zaujímali od té doby.

Nebuďme svědomím svým bližním

Cítím hluboce v této věci s muži, kteří jsou svědomím svým bližním. Jděte s cesty a nechte Boha, aby nám zpracovával vlastní nástroje. Někteří konají takové dílo, že je Bůh bude volat k zodpovědnosti. Otáže se jich: Kdo to požadoval z vašich rukou?

Není mi dáno na vůli, abych vložila své psaní do rukou mužů, kteří cítí, že by měli hlídat své bratry. Bratři postaveni v důvěře, neuvědomíte si vlastní nedokonalost a neoblečete se vy sami v plnou výzbroj spravedlnosti?

Nechcete být právě tak bdělými a kritickými k vlastnímu duchu, temperamentu a slovům, jako jste ke druhým, nemá-li být Bůh zneuctěn a pravda postavena do špatného světla? Učiníte-li tak, velmi se zdokonalí bystrost vašeho ducha. Pravda, živé Slovo bude jako oheň ve vašich kostech, vyzařující jasně a zřetelně a představující světu Krista.“Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré a slaví Otce vašeho, kterýž jest v nebesích“. Mat. 5,16.

Či nemohl vidět nikdo z těch, kteří se učinili hlídači, tendenci získat postavení v úmyslu, aby nabyli vše ovládající mocí? Kde byl jejich jasný duchovní bystrozrak? Proč mohli rozeznat třísku v oku bratrově, zatím co měli břevno ve vlastním oku? Ach, potřeboval-li kdy na zemi nějaký chrám očištění, pak je nyní potřebují ústavy v Battle Creeku. Nechcete-li hledat Boha co nejpokorněji, abyste mohli hlásat Laodicejské poselství jasnou zřetelnou řečí? Kde jsou strážní Boží, kteří by viděli nebezpečí a dali varování? Buďte ujištění, že mají z úst lidských zaznít poselství z inspirace Ducha svatého. „Volej vším hrdlem… oznam lidu mému převrácenost jejich a domu Jákobovu hříchy jejich. Jakkoli každého dne mne hledají…. Jako by byli národ, kterýž spravedlnost činí a soudu Boha svého neopouští“. Iz. 58,1-2.

My jsme bojovníci Kristovi. On je vůdce, (hlava) našeho spasení a my jsme pod jeho vedením a vládou. Musíme nosit jeho výzbroj, musíme se řadit jen pod Jeho korouhev. Nesmíme podceňovat bratry vojíny, ale své nepřátele, abychom mohli vybudovat království Kristovo. Jsme spolupracovníky Božími. Musíme na se vzíti celou výzbroj Boží a pracovat pod zorným úhlem nebeského Vesmíru. Nechť každý člověk koná svou povinnost, jak mu bylo Bohem určeno.

Pro další studium: 2T 503, 4T 84-87, 413, 9T 19-29, 281-284.