^{3T 212} 10. prosince 1871 mi byla ukázána nebezpečí bratra K. Jeho vliv na dílo Boží není takový, jaký by měl nebo mohl být. Zdá se, že nevidí následky svého jednání, nepostihuje, jakou stopu nechává za sebou. Nepracuje tak, aby Pán mohl jeho dílo přijmout. Viděla jsem, že je v tak velkém nebezpečí, jako byl Moses Hull, než opustil pravdu. Spoléhal na sebe. Domníval se, že v díle je tak nepostradatelný, že dílo pravdy se bez něho neobejde. Bratr K má velice podobný názor. Příliš mnoho spoléhá na vlastní sílu a moudrost. Kdyby mohl vidět svou slabost tak, jak ji vidí Bůh, nikdy by si nelichotil, neboť by se pokládal za nejslabšího. A nebude-li Bůh jeho záštitou a silou, jeho víra ztroskotá právě tak, jako u Mosesa Hulla.

Při své práci nečerpá sílu z Boha. Spoléhá na vzrušení, které podněcuje jeho ctižádost. Pracuje-li jen s několika málo lidmi, kde není nijaké zvláštní vzrušení, které by ho podněcovalo, ztrácí odvahu. Když se dílo nedaří a není-li on unášen tímto zvláštním vzrušením, neutíká se blíže k Bohu a nevynakládá opravdivější úsilí probít se temnotou a zvítězit. Bratře K, často se stáváš dětinským, slabým a neproduktivním, právě tehdy, když máš být nejsilnější. To by ti mělo jasně naznačit, že tvá horlivost a nadšení nepochází vždy z pravého zdroje.

Bylo mi ukázáno, že tu je nebezpečí mladých kazatelů, kteří se pouští do diskuse. Všemožně usilují o slovní výzbroj, pak užívají uštěpačných řečí a ve svém úsilí utkat se s protivníkem, často zapomínají na Pána. Diskusní vzruch zmenšuje jejich zájem o ta shromáždění, kde tento zvláštní vzruch není. Ti, kdo se pouští do diskusí, nejsou ti nejúspěšnější pracovníci a nejlepší budovatelé díla. Někteří dychtí po diskusi a dávají přednost především této práci. ^{3T 213} Nestudují s pokorou Písmo, aby poznali jak získat lásku Boží, jak říká Pavel: „Aby Kristus srkze víru přebýval v srdcích vašich, abyste v lásce vkořeněni a založeni jsouce mohli stihnout se všechněmi svatými, kteraká by byla širokost a dlouhost, a hlubokost a vysokost. A poznati lásku Kristovu, kteráž přesahuje umění, abyste naplněni byli ve všelikou plnost Boží.“Ef. 3,17-19.

Mladí kazatelé by se měli vyhnout diskusím, neboť ty nezvyšují duchovnost ani pokoru mysle.V některých případech může být žádoucí utkat se s některým sebevědomým vychloubačem proti pravdě Boží v otevřené diskusi, ale všeobecně tyto diskuse, ať už ústní nebo písemné, nadělají více škody než dobra. Po diskusi větší odpovědnost zůstává na kazateli, aby udržel zájem. Měl by si dát pozor na reakci, která se dostavuje po náboženském vzrušení a neměl by podléhat znechucení.

Lidé, kteří nechtějí uznat naprosto jasné požadavky Božího zákona, všeobecně půjdou cestou bezzákonnosti, neboť tak dlouho stáli na straně toho velkého protivnika v boji proti Božímu zákonu, který je základem jeho vlády v nebi i na zemi, že v tom jsou již vycvičeni. Ve svém odboji nechtějí otevřít své oči a svědomí světlu. Zavírají je, aby nebyli osvíceni. Jejich případ je tak beznadějný jako byl případ Židů, kteří nechtěli vidět světlo, které jim přinesl Kristus. Obdivuhodné důkazy, které jim dal o svém mesiášství v zázracích, které dělal uzdravováním nemocných, kříšením mrtvých a skutky, které žádný nekonal a konat nemohl, neobměkčily jejich srdce, aby přemohli své bezbožné předsudky, nýbrž inspirovali je ďábelskou nenávistí a zlobou, jakou měl satan, když byl svržen s nebe. Čim větší bylo světlo a důkazy, které měli, tim větší byla jejich nenávist. Byli rozhodnuti usmrcenim Krista uhasit světlo.

Odpůrci Božího zákona, který je základem Boží vlády na nebi i na zemi, zastávají totéž stanovisko,jako nevěřící Židé. ^{3T 214} Jejich odbojná moc bude provázet ty, kdož zachovávají přikázání Boží. Zavrhnou jakékoli množství světla. Jejich svědomí byla tak dlouho umlčována a jejich srdce se tak zatvrdílo jejich volbou tmy před světlem, že se domnívají, že je to jejich přednost, aby dosáhli svůj cíl falešně svědčit nebo snížit se k jakémukoli pochybnému jednání nebo svodu, jak to učinili Židé, když zavrhli Krista. Domnívají se, že cíl posvěcuje prostředky. Ve skutečnosti křižují Otcův zákon, jako Židé ukřižovali Krista.

Měli bychom vynaložit všechno úsilí, abychom využili každé příležitosti zvěstovat pravdu v její čistotě a prostotě, kde nějaká touha nebo zájem slyšet důvody naší víry je. Ti, kdo setrvávali jen většinou na proroctvích a teoretických bodech našeho vyznání, měli by bezodkladně studovat v Písmě praktické stránky, měli by hlouběji čerpat ze studnice božské pravdy. Pečlivě by měli studovat Kristův život a jeho naučení pro praktickou zbožnost, kterážto naučení jsou dána k užitku všech a která mají být pravidlem správného života všech, kteří věří v Kristovo jméno. Měl by je proniknout duch jejich velikého Příkladu a měli by mít jasnou a správnou představu o tom, jak posvěcen má být život Kristova následovníka.

V příkladech a naučeních se Kristus zajímal o každého člověka,ať patřil ke kterékoli třídě. Jedl a bydlel s bohatými a chudými a seznamoval se se zájmy a problémy lidí, aby našel přístup k jejich srdcím. Jeho rozmluvy uspokojily a potěšily i nejučenější lidi a přece byly tak jasné a prosté, že jim mohla rozumět i nejprostější mysl. Kristus využil každé příležitosti, aby poučil lidi o nebeských naukách a příkazech, které měly proniknout do jejich života a které by je svým svatým, povznešeným charakterem odlišovaly od ostatních vyznavačů. Tyto lekce božského naučení nepůsobí na lidská svědomí tak, jak by měly. Tato Kristova kázání vyzbrojují kazatele, věřící přítomné pravdě,úvahami, které budou oceněny téměř při každé příležitosti. ^{3T 215} Člověk, zkoumající Písmo, má rozsáhlé studijní pole, o které nemůže mít zájem, když by ve svém srdci neměl ducha nebeského Učitele. Jde o naučení, která Kristus zvěstoval všem třídám. Tisíce lidí všech povahových odstínů a každého společenského stupně byly přitahovány a uchvacovány tím, co jim zvéstoval.

Někteří kazatelé, kteří dlouho zvěstovali přítomnou pravdu, se dopustili ve své práci velkých poklesků. Naučili se být výbojnými lidmi.Prostudovali argumentační tématiku pro diskusní příležitosti, a to, co si připravili, rádi také použili. Boží pravda je jasná, zřetelná a přesvědéivá. Je souladná a v porovnání s bludem září krásou a pravdou. Není-li srdce člověka naplněno předsudky, postihne její trvalou hodnotu. Naši kazatelé zdůvodňují pravdu různými argumenty, které jimi byly připraveny, a není-li žádných překážek, pravda vítězí. Bylo mi však ukázáno, že v mnoha případech si slávu získaného vítězství přivlastňuje ubohý nástroj, a lidé, kteří smýšlejí více přízemně než duchovně, vychvalují a uctívají nástroj a získaným vítězstvím nevyvyšují Boží pravdu.

Lidé, kteří rádi diskutují, všeobecně ztrácejí svou duchovnost. Nedůvěřují v Boha jak by měli. Protivníka chtějí porážet teoretickou pravdou. Duch Kristův nemá s tím nic společného. Diskutér, vyzbrojen důkazy jakkoli přesvědčivými, si brzy myslí, že má dost síly, aby zvítězil nad svým odpůrcem a přestává počítat s Bohem. Někteří z našich kazatelů se především zajímají o disputace. Jakoby je diskusní ovzduší vzrušovalo. Cítí se silní a mluví odhodlaně. A v takové podrážděnosti unikne mnohé, co lidé pokládají za zcela správné, co však samo o sobě správné rozhodně není. Křesťanský kazatel by se měl stydět, že něco takového vyřkl.

^{3T 216} To všechno škodlivě ovlivňuje kazatele, kteří mají co činit s posvátnými, vznešenými pravdami, které mají být vůní k životu nebo k smrti pro ty, kdo je slyší. Z diskusí kazatel všeobecně získává pocit soběstačnosti a nadřazenosti.To není vše. Dychtiví diskutéři nebývají dobrými pastýři stáda. Myšlenkově jsou připraveni odrážet odpůrce a stíhat je jízlivě; nedovedou se sklonit k zarmouceným a útěchy potřebným srdcím. Dlouho osvědčovali, že zanedbali praktické potřeby Božího stáda. Mají jen zcela nepatrné poznání Kristových kázání, jež pronikají každodenní život křesťana, a neradi je studují. Povyšují se nad prostou práci. Pokud nebyli domýšliví, Bůh jim pomáhal a Boží andělé jim sloužili, všechno jejich úsilí korunovali úspěchem a přesvědčovali muže i ženy o pravdě. Avšak myšlenková příprava pro diskusní vystupování je často vedla k hrubému a nešetrnému vystupování. Ztratili zájem o něžný soucit, jež má trvale doprovázet úsilí Kristova pastýře.

Kazatelé, zaměřeni na diskuze, nejsou všeobecně schopni pomoci stádu tam, kde pomoci nejvíce potřebuje. Tím, že zanedbali praktické náboženství ve svých vlastních srdcich a životech, nemohou o něm poučovat stádo. Bez vzrušení nedovedou pracovat, bez něho jako by byli zbaveni síly. Mluví-li, pak to vypadá jako by nevěděli, jak zvěstovat radostné poselství v pravý čas. Mají-li zvěstovat pravé poselství, které by bylo pokrmem pro Boží stádo a které by zasáhlo a ovlivnilo srdce, vracejí se k některému starému a známému tématu, prokousávají se již známými, bezduchými a nezajímavými důkazy a tak místo světla a života přinášejí stádu i sobě temnotu.

^{3T 217} Někteří z našich kazatelů nepěstují duchovní život, ale spíše určitý druh okázalé horlivosti a jistou činnost, která se opirá o nejistý základ. V dnešní době potřebujeme kazatele klidné zbožnosti, myšlenkové síly a odevzdanosti, svědomí a víry umocněné aktivitou a horlivostí. Dvojice vlastností, rozum a odevzdanost, aktivita a horlivost patří k sobě.

Diskutující kazatelé jsou mezi námi lidé nejméně spolehliví, neboť v době nesnází díla se nelze na ně spolehnout. Uveďte je tam, kde je jen malý zájem, a oni projeví nedostatek odvahy, horlivosti a skutečného zájmu. Jsou tak závislí na vzrušení, které vzniká v diskusí nebo opozici, jako opilec na kořalce. Tito kazatelé potřebují nové obrácení. Musi pít hlubokými doušky z krvavých proudů vycházejících z věčné Skály.

Ježíš jednal v zájmu věčného blaha hříšníků. Chodil , dobře čině. Dobročinnost byla životem Jeho duše. Nejen,že prokazoval dobro všem, kdo přišli k němu s prosbou o milosrdenství, ale vytrvale je vyhledával. Nikdy se nenadchl potleskem a nedal se znechutit kritikou nebo zklamáním. Když musel čelit největšímu odporu a nejsurovějšímu zacházení, měl odvahu. Nejvýznamnější projev, jaký nám inspirované Slovo zaznamenává, je Kristovo kázání jednomu jedinému posluchači. Když unaven odpočival u studny, přišla pro vodu jistá Samaritánka, viděl příležitost oslovit ji a jejím prostřednictvím i Samaritány, kteří žili ve velké temnotě a bludu. Ač byl unaven, zvěstoval pravdy svého duchovniho království, které potěšily tuto pohanskou ženu a probudily v ní obdiv ke Kristu. Odešla a zvěstovala: „Pojďte, vizte člověka,kterýž pověděl mi všecko, což jsem koli činila. Není-li on ale Kristus?“J 4,29. Svědectví této ženy vedlo mnohé k obrácení a k víře v Krista. Její zpráva přivedla k Němu mnohé, kteří uvěřili, když slyšeli Jeho slovo.

^{3T 218} Ať je jakkoli nepatrný počet zajímajících se posluchačů, je-li zasaženo jejich srdce a přesvědčen rozum, mohou jako Samaritánka šířit zvěst, která probudí touhu stovek jiných lidí, aby ve vlastním zájmu začali sami dále přemýšlet. Při úsilí probudit touhu po poznání budeme nejednou znechuceni. Pozorujete-li zpočátku jen nepatrný zájem, pak to nemusí být důkazem, že jste se zmýlili v povinnosti a působišti. Roste-li pozvolna zájem a lidé si počínají ne impulzivně, ale rozvážně a cílevědomě, pak je zájem mnohem zdravější a trvanlivější než tam, kde je náhle vytvořeno ovzduší velkého vzruchu a zájmu a kde jsou vzrušeny city poslechem diskuse a prudkého zápasu obou stran, a kde lítají otázky pro a proti pravdě. Tím je vyvolán prudký odpor, lidé se zajímají o různá stanoviska a dochází k unáhlenému rozhodování. Výsledkem bývá situace, vyznačující se unáhleností a nerozvážností. Chybí zde rozvaha a soud. Zavládne-li vzrušení, anebo nastane-li nesprávným jednáním reakce, pak zájem již nelze probudit. Pocity a sympatie lidu byly podníceny, ale jejich soudnost nebyla přesvědčena, jejich srdce nebylo zasaženo a pokořeno před Bohem.

Při zvěstování nepopulární pravdy, která zahrnuje v sobě těžký kříž, kazatelé by měli dbát na to, aby každé slovo bylo takové, jaké ho chce mít Bůh. Jejich slova by nikdy neměla zabíjet. Pravdu by měli zvěstovat v pokoře a s hlubokou láskou k duším a upřímnou touhou po jejich spáse. A pak ať pravda tne do živého. Neměli by se chovat jako Goliáš, když vyzýval zástupy izraelských. Izrael nevyzýval Goliáše, ale Goliáš se choval vyzývavě vůči Bohu a jeho lidu. Vyzývavost, vychloubačnost a výsměch, nechť přichází ze strany protivníků pravdy, kteří jsou v roli Goliáše. Avšak nic z tohoto ducha by se nemělo projevit u těch, které Bůh poslal zvěstovat poslední varovné poselství tomuto hynoucímu světu.

Goliáš spoléhal na svou výzbroj. ^{3T 219} Strašil izraelské armády svým vyzývavým zlostným vychloubáním, a přitom vystavoval na obdiv svou výzbroj, v níž byla jeho síla. David ve své pokoře a horlivosti pro Boha a jeho lid, rozhodl se postavit na odpor tomuto vychloubači. Saul souhlasil a dal Davidovi svou vlastní královskou výzbroj. David ji však odmítl. Odložil královskou výzbroj, neboť ji nevyzkoušel. Měl vlastní zkušenosti s Bohem a důvěřuje mu, získal zvláštní vítězství. Kdyby si byl oblékl Saulovu výzbroj, budil by dojem bojovníka, zatímco byl jen malým Davidem, který dohlížel na ovce. Měl za to, že Saulově výzbroji není třeba připisovat nějaký význam, neboť cele spoléhal na Hospodina Boha Izraelského. Z potoka vybral několik oblázků a se svým prakem a holí, jeho jedinými zbraněmi vyšel ve jménu Boha Izraelova proti ozbrojenému bojovníkovi.

Goliáš pohrdl Davidem, neboť jeho zjev naznačoval, že jde jen o mladíka nezkušeného v boji. Goliáš se vysmíval Davidovi a zlořečil mu ve jménu svých bohů. Uvědomoval si to jako urážku, má-li se utkat v boji s neozbrojeným mladíkem. Vychloubal se tím, co mu udělá. David nebyl rozzloben pro takové snižování vlastní osoby a nezalekl se také jeho strašných hrozeb, ale odpovéděl: „Ty jdeš na mne s mečem a kopím a s pavézou, ale já k tobě jdu ve jménu Hospodina zástupů, Boha vojsk Izraelských, kterémuž jsi ty utrhal. „1.S. 17,45. David říkal Goliáši, že ve jménu Hospodinově mu způsobí to, čím Goliáš vyhrožoval Davidovi. „A zvíť všecko shromáždění toto, že ne mečem ani kopím vysvobozuje Hospodin, nebo Hospodinův jest boj. Protož vydáť vás v ruce naše.“1.S. 17,47.

Naší kazatelé by neměli vyvolávat a provokovat diskusi. Výzva k diskusi ať je na straně protivníků Boží pravdy. Bylo mi ukázáno, že bratr K a ostatní kazatelé si z velké části počínali jako Goliáš. A pak, když se vyvolaly diskuse, spoléhali na své připravené důkazy, jako Saul chtěl, aby David spoléhl na jeho výzbroj. Nespoléhali jako pokorný David na Boha Izraele a neměli ho za svou záštitu. ^{3T 220} Spoléhali jen na sebe a byli vychloubační jako Goliáš, vyvyšovali se a neutíkali se k Ježíši. Věděli, že pravda je mocná a proto nepokořili svá srdce, u víře nespoléhali na Boha, aby pravdě dal vítězství. Zpyšněli a ztratili rovnováhu, pak diskuse často nebyly úspěšné a výsledkem byla škoda na vlastní duši i na duši jiných.

Bylo mi ukázáno, že někteří z mladých kazatelů si přímo libují v diskusi a neuvědomí-li si její nebezpečí, stane se jim osidlem. Bylo mi ukázáno, že bratr L je ve velkém nebezpečí. Myšlenkově se ubírá nesprávným směrem. Je v nebezpečí, že opustí prostý způsob práce. Bude-li mít dostatečnou moudrost, aby jako David se zřekl Saulovy výzbroje, pak mu může být pomoženo dříve, než zajde příliš daleko. Tito mladí kazatelé by měli zkoumat jak praktická, tak teoretická naučení Kristova a měli by se učit od Ježíše jeho vlídnosti, tichosti, pokoře a skromnosti. Octnou-li se jako David v situaci, kde Boží dílo skutečně vyžaduje umlčet člověka, který se posmívá Izraeli, a jdou-li proti němu v síle Boží a spoléhají-li cele na Něho, pomůže jim a svou pravdu dovede k slavnému vítězství. Kristus nám dal příklad: „Ješto Michal archanděl, když s ďáblem odpor maje, hádal se o tělo Mojžíšovo, neměl vynésti soudu rouhavého, ale řekl: Ztrestiž tě Pán.“ Juda 9.

Jakmile kazatel ustoupí z pozice, kterou by služebník Slova měl vždy zastávat, propadne-li komičnosti a zesměšňování svého protivníka, nebo použije-li ostré, sarkastické výrazy a vysmívá-li se mu, pak koná to, co si Spasitel světa konat nikdy nedovolil; tím se dostává na půdu nepřítele. Kazatelé, kteří soupeří s protivníky Boží pravdy, neutkávají se v boji jen s lidmi, ale se satanem a zástupem jeho zlých andělů. Satan hledá příležitost, jak ovládnout kazatele, kteří obhajují pravdu; přestanou-li cele spoléhat na Boha a vytratí-li se z jejich slov duch a láska Kristova, andělé Boží je nemohou posilovat a posvěcovat. ^{3T 221} Přenechávají je jejich vlastní síle a zlí andělé se hrnou do jejich temna. Proto se zdá, že odpůrci pravdy někdy vítězí a diskuse způsobuje víc škody než užitku.

Boží služebníci by se měli přiblížit k Bohu. Bratři K,L,M a N by měli pěstovat více osobní zbožnosti, než zálibu v diskusi. Měli by usilovat o to, aby byli pastýři stáda raději, než aby ovlivňováním pocitů lidu vytvářeli vzrušenou situaci. Tito bratři jsou v nebezpečí, že budou více spoléhat na svou popularitu a úspěch u lidu jako vtipní diskutéři, než aby spoléhali na to, že směji být pokornými, věrnými pracovniky, tichými, odevzdanými následovniky Kristovými a jeho spolupracovniky.