^{6T 269} Noví světitelé soboty

V našem okolí jsou dvě třídy chudých. Jedni, kteří se sami zničili nevázaným počínáním a pokračují ve svém přestoupení a druzí, kteří pro pravdu upadli do stísněných poměrů. Své bližní máme milovat jako sebe a jednat moudře vůči oběma třídám.

Není otázkou, co si počít s chudými Páně. Má se jim pomoci v každém případě, kde je to k jejich prospěchu.

Bůh chce, aby Jeho lid ukázal hříšnému světu, že Pán tyto chudé nenechá zahynout. Měli bychom pomoci zejména těm, kteří byli zapuzeni pro pravdu a musí trpět. Potřebujeme velkorysá otevřená a šlechetná srdce, jež se zapírají a ujímají se právě oněch případů, které Pán miluje. Chudí mezi Božím lidem potřebují ve své bídě péči. Musí se nalézt cesta, jak by bylo možné uhradit jejich obživu. Některým se musí ukázat, jak mají pracovat. Jiní, kteří těžce pracují a jsou zatíženi až po hranici svých schopností, aby uživili rodinu, potřebují zvláštní pomoc. Měli bychom se podílet na jejich osudu a pomáhat jim, aby si opatřili práci. Měl by se založit fond, aby se takovým chudým rodinám, jež Boha milují a zachovávají Jeho přikázání, pomáhalo.

Musí se ale dbát na to, aby prostředky pro tuto službu neplynuly do jiných kanálů. Je jistě rozdíl, zda pomáháme chudým, kteří pro zachovávání Božích přikázání trpí nedostatek a bídu, ^{6T 270} nebo zda je zanedbáváme, abychom pomáhali rozhazovačům, kteří přikázání Boží pošlapávají. Bůh se na tento rozdíl dívá. Světitelé soboty by sice neměli přejít kolem trpících nouzí v církvi Boží, ale také by si neměli naložit břemena těch, kteří neustále přestupují Boží přikázání a zrovna na to spoléhají, že se jim z některé strany pomůže. To není pravá misijní práce. To se neshoduje s vůlí Boží.

Všude, kde se zakládají sbory, mají jejich členové konat věrné dílo pro potřebné věřící. Ale nemají se při tom zastavit. Mají pomáhat jiným, bez ohledu na jejich víru. Výsledkem takového úsilí bude, že někteří z nich přijmou přítomnou pravdu.

Chudí, nemocní a staří

„Byl-li by u tebe nuzný někdo z bratří tvých, v některém městě tvém, v zemi tvé, kterouž Hospodin Bůh dá tobě, nezatvrdíš srdce svého a nezavřeš ruky své před nuzným bratrem svým, ale štědře otevřeš jemu ruku svou a ochotně půjčíš jemu, jakž by mnoho potřeboval toho, v čemž by nouzi měl. Vystříhej se, aby nebylo něco nepravého v srdci tvém a řekl bys: Blíží se rok sedmý, jenž je rok odpuštění a bylo by nešlechetné oko tvé k bratru tvému nuznému, tak, že bys neudělil jemu, pročež by volal proti tobě k Hospodinu a byl by na tobě hřích. Ale ochotně dáš jemu a nebude srdce tvé neupřímné, když bys dával jemu, nebo tou příčinou požehná tobě Hospodin Bůh tvůj ve všech skutcích tvých a ve všem díle, ke kterémuž bys vztáhl ruku svou. Neboť nebudete bez chudých v zemi vaší, protož přikazuji tobě řka: Abys ochotně otvíral ruku svou bratru svému a nuznému svému v zemi své.” (5Moj 15,7-11) ^{6T 271}

Za různých okolností zchudli mnozí lidé, kteří milují Boha a poslouchají Ho. Mnozí nejsou pečliví a nevědí, jak mají hospodařit. Jiní zchudli nemocí a neštěstím. Ať je tomu tak nebo onak, jsou v bídě a je důležitým odvětvím misijní práce jim pomáhat.

Všechny naše sbory by měly pečovat o své vlastní chudé. Naše láska k Bohu se má projevit v tom, že našim potřebným a trpícím souvěrcům, jejichž bídu známe a kteří vyžadují naší péči, máme činit dobro. Na každém spočívá zvláštní závazek vůči Bohu, aby se zvláštním soucitem pamatoval na Jeho potřebné chudé. V žádném případě se kolem nich nesmí přejít bez povšimnutí.

Pavel napsal sboru v Korintu: „Chceme vám povědět, bratří, jakou milost dal Bůh sborům macedonským. Tak se osvědčily v mnohém soužení, že z jejich nesmírné radosti a veliké chudoby vzešla jejich bohatá štědrost. Mohu jim dosvědčit, že dobrovolně dávali podle největší možnosti, ano i nad možnost; s velkou naléhavostí nás prosili, aby se směli účastnit této pomoci pro bratry v Judsku. Překonali všechno naše očekávání: dali sami sebe předně Pánu a z vůle Boží také nám. A tak jsme vybídli Tita, který započal toto dílo lásky, aby je mezi vámi také dokončil.” (2Kor 8,1-6)

V Jeruzalémě byl hlad, Pavel věděl, že v cizině bylo rozptýleno mnoho křesťanů a že ti, kteří zůstali, se pravděpodobně netěší lidskému soucitu a jsou vystaveni nepřátelství pro své vyznání. Proto napomínal sbory, aby bratry v Jeruzalémě podporovali penězi. Ve sborech sebrané peníze přesahovaly apoštolovo očekávání. Puzeni láskou Kristovou věřící dávali bohatě a měli radost, že takto mohli vyjádřit svou vděčnost k Vykupiteli ^{6T 272} a svou lásku k bratrům a sestrám. To je podle slova Božího pravá základna lásky k bližnímu.

Úkol starat se o naše letité bratry a sestry, kteří nemají přístřeší se nám vnucuje stále. Co se pro ně má udělat? Poznání, jež mi dal Pán, se opakovalo: Není nejlepším řešením vybudovat pro ně ústavy, které pečují o staré, aby mohli být pohromadě v jedné společnosti. Také by neměli být odesíláni z domu, aby se jim dostalo péče. Členové každé rodiny by měli sloužit svým vlastním příbuzným. Není-li to možné, přejde tato péče na sbor. Měli bychom to brát jako povinnost a přednost. Každý, kdo má Kristova ducha, má ke slabým a letitým zvláštní úctu a něžné city.

Bůh připouští, že v každém sboru jsou chudí. Smí být mezi námi a Pán přenáší na členy sboru osobní zodpovědnost, aby se o ně starali. Svou odpovědnost nesmíme odsunout na jiné. Těm, kteří jsou v našich sborech, máme prokazovat tutéž lásku a tentýž soucit, jak by to dělal Kristus, kdyby byl na našem místě. Máme se natolik ukáznit, abychom pracovali v Kristově duchu.

Kazatel by měl vychovávat různé rodiny a sbor posilovat v tom, aby se samy staraly o své nemocné a chudé. Měl by vyzvat bratry a sestry, aby pomáhali těmi schopnostmi, jež jim Bůh propůjčil. Je-li v tom ohledu sbor přetížen, měly by přijít na pomoc jiné sbory. Ať členové sboru osvědčí jemnocit a důvtip, aby opatrovali ty, kteří patří k lidu Páně. Ať odmítnou přepych a zbytečné ozdoby, aby mohli pomoci trpícím. Jestliže tak jednají, plní prakticky radu z Izaiáše 58. kapitoly a budou mít podíl na zaslíbených požehnáních.