^{6T 273} „Neboť tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal.” On „neposlal svého Syna na svět, aby odsoudil svět, ale aby spasen byl svět skrze něho.” (Jan 3,16.17) Láska Boží zahrnuje všechny lidi. Když Kristus dával učedníkům velký příkaz, řekl: „Jděte po všem světě, a kažte evangelium všemu stvoření.” (Mk 16,15)

Kristus chce, aby se pro lidstvo udělalo větší dílo, než jsme dosud viděli. Jeho úmyslem není, aby tak mnozí přednostně stáli pod korouhví satanovou a jako najati vedli odboj proti Boží moci. To neodpovídá plánu Vykupitele světa, aby jeho vykoupené vlastnictví žilo a umíralo v hříších. Proč je tedy tak málo dosaženo a zachráněno? Protože si mnozí vyznavači křesťanství počínají jako velcí odpadlíci. Tisíce těch, kteří neznají Boha, by se dnes mohli těšit z jeho lásky, kdyby se ti, kteří tvrdí, že Mu slouží, řídili ve svém působení příkladem Kristovým.

Pozemská a duchovní požehnání spasení platí všem lidem. Mnozí viní Boha, že je svět plný nedostatku a utrpení. Ale Bůh nikdy nechtěl, aby tato bída trvala, On nechce, aby měl jeden člověk luxusní statky, život v přebytku, zatímco děti jiných volají po chlebě. Pán je dobrotivý Bůh. On učinil dalekosáhlá opatření pro potřeby všech a svými zástupci, kterým svěřil své statky, chce ukojit potřeby všech svých tvorů.

Kdo věří slovu Páně, ať čte poučení obsažené ve třetí a páté knize Mojžíšově. ^{6T 274} Tam se poučí, jaké výchovy se dostalo izraelským rodinám. Když Boží vyvolený národ tu měl stát odloučený a posvěcený, oddělený od pohanských národů, které neznaly Boha, přece měl s cizinci vlídně jednat. Neměli jimi opovrhovat proto, že nenáleželi k Izraeli. Izraelité měli cizince milovat, protože Kristus zemřel právě tak za ně, aby je zachránil, jako za Izrael. Na jejich děkovných bohoslužbách, při nichž vypravovali o Božích milostivých skutcích měl být vítán také cizinec. V době žní měli na poli zanechat část pro cizince a chudé. Cizinci měli být také účastni Božích duchovních požehnání. Pán, Bůh Izraele poručil, aby je přijímali, jestliže si zvolili společnost těch, kteří Boha znají a ctí. Takovým způsobem se dověděli o zákoně Božím a oslavovali ho svou poslušností.

Bůh chce ještě dnes, aby jeho dítky předávaly světu duchovní a pozemská požehnání. Pro každého učedníka Kristova v každé době platí vzácná slova Spasitelova: „Řeky z nitra jeho poplynou vody živé.” (Jan 7,38)

Ale místo toho, aby dary Boží sdělovali, věnují se mnozí křesťané jen svým úzkoprsým zájmům, sobeckým způsobem zadržují svým bližním požehnání Boží.

I když Bůh opatřil zemi svými dary a její obilnice naplnil vším, co zpříjemňuje život, nachází se všude nouze a bída. Štědrá Prozřetelnost přenechala lidem v nadbytku vše, co by ukojilo bídu všech, ale šafáři Boží jsou nevěrní. V domnělém křesťanském světě je tak mnoho přehnaných vydání, že by se tím mohly ukojit potřeby všech hladových a nazí se mohli obléci. Mnozí, kteří přijali jméno Kristovo, ^{6T 275} promrhávají své peníze za sobecké radovánky, za ukájení svých neřestí, za opojné nápoje a drahé pamlsky, za přepychově zařízené domovy, za nábytek, šatstvo, zatímco trpícím přejí sotva soucitný pohled nebo soustrastné slovo.

Jaká bída je právě v našich takzvaných křesťanských zemích! Pomyslete na postavení chudých v našich velkých městech! V těchto městech jsou masy lidí, kterým se nevěnuje ani tolik péče jako dobytku. Jsou tisíce nešťastných dětí, jež jsou otrhané a polovyhladovělé a jejichž obličeje prozrazují neřest a ničemnost. Rodiny směstnány v těsných příbytcích, mnohé ve tmavých sklepech, jež páchnou vlhkostí a špínou. Děti se rodí v těchto hrozných místech. Děti a mládež vidí málo půvabného a sotva co z krásy přírody, kterou Bůh stvořil, aby potěšil smysly. Trpíme za to, aby tyto děti vyrůstaly v této atmosféře, v níž jejich povahu utváří zlo, zpustlost a špatný příklad kolem nich. Ony slyší jméno Boží jen při proklínání. Neslušná slova, výpary alkoholu a dým tabáku, mravní ponížení všeho druhu, s nímž se setkávají, kazí jejich smysly. Z těchto míst bídy zaznívá žalostný křik po pokrmu a oděvu mnohých, kteří neznají modlitbu.

Naše sbory musí konat dílo, o němž mnozí nemají představy, ano, dílo, které tu leží téměř ještě nedotčeno. „Neboť jsem lačněl a dali jste mi jísti, žíznil jsem a dali jste mi píti, hostem jsem byl a přijímali jste mne, nahý a přioděli jste mne, nemocen jsem byl a navštívili jste mne, v žaláři jsem seděl a přicházeli jste ke mně.” (Mt 25,35-36) Mnozí myslí, že peníze, které obětují, jsou všechno, co od nich lze žádat, to je ale omyl. Peněžní prostředky nemohou nahradit osobní službu. ^{6T 276} Je to sice správné, když své prostředky odevzdáme, ještě mnozí by tak měli učinit, ale podle síly a možnosti se od všech vyžaduje osobní práce.

Dílo získávání potřebných, utiskovaných, trpících a bezmocných je práce, kterou by měl každý sbor dávno konat. Máme projevovat něžný soucit Samaritána, když se staráme o tělesnou bídu, nasycujeme hladové, přijímáme k sobě chudé, kteří byli vykázáni ze svých bytů a každý den bereme od Boha milost a posilu, která nás činí schopnými proniknout do hloubek lidské bídy a pomáhat těm, kteří si sami nemohou pomoci. Když to děláme, máme příznivou příležitost velebit Krista, toho Ukřižovaného.

Každý člen církve by měl považovat za svou zvláštní povinnost pracovat pro sousedy. Přemýšlejte o tom, jak nejlépe můžete pomoci těm, kteří o náboženských věcech nechtějí nic vědět. Navštěvujete-li přátele a sousedy, tak máte účast na jejich duchovním a tělesném blahu. Představujte jim Krista, jako hříchy odpouštějícího Spasitele. Pozvěte své sousedy k sobě do domu a čtěte jim ze vzácných slov Božích a knih, které objasňují Boží pravdy. To se ve spojení s prostými písněmi a vroucími modlitbami dotkne jejich srdcí. Členové církve by se na konání tohoto díla měli připravit. Je to právě tak důležité, jako záchrana duší, jež se nacházejí v temnotě v cizích zemích. Zatímco někteří cítí starost o duše v cizině, měli by mnozí ve vlasti cítit odpovědnost za drahocenné duše ve své blízkosti a horlivě pracovat pro jejich záchranu.

Hodiny strávené v zábavách, které neosvěžují tělo ani duši by se měly využít k návštěvě chudých, nemocných nebo k pomoci trpícím bídou. ^{6T 277}

Když se snažíme pomáhat chudým, pohrdaným, opuštěným, nesmíme pro ně pracovat tak, že se budeme chovat pyšně a budeme jim projevovat svou důstojnost a převahu, neboť tak ničeho nedocílíme. Musíme se skutečně obrátit a učit se od Toho, který je tichý a pokorný srdcem. Musíme mít Pána stále před očima. Jako služebníci Kristovi si musíme stále opakovat, abychom to nezapomněli: „Jsme draze vykoupeni.”

Bůh požaduje nejen tvou dobročinnost, ale i to, abys měl veselou tvář, slova plná naděje a uměl stisknout ruku. Když vyhledáváš zarmoucené duše Páně, nalezneš některé, jež pozbyly naději. Vrať jim sluneční svit. Jsou takoví, kteří potřebují chléb života, předčítej jim ze slova Božího. Některé tíží onemocnění mysli, jež nemůže zmírnit žádný pozemský balzám a vyléčit žádný lékař, modli se za ně a přiveď je k Ježíši.

Při zvláštních příležitostech se mnozí poddávají sentimentálním citům, jež vedou k impulsivním činům. Ti se domnívají, že tím pro Krista něco velikého učiní, ale není tomu tak. Jejich horlivost brzy odumře a pak zanedbávají službu Kristovu. Bůh nepřijímá náladovou službu. Cituplnou a křečovitou činností nemůžeme našim bližním prokázat dobro. Křečovité úsilí konat dobro působí často více škody než užitku.

O metodách, jak pomáhat potřebným, by se mělo pečlivě uvažovat na modlitbách. Měli bychom Pána úpěnlivě prosit o moudrost, neboť On ví lépe než krátkozrací smrtelníci, jak se musí pečovat o ty, které stvořil. Jsou někteří, kteří bez rozdílu dají každému, kdo je snažně prosí o pomoc. To není správné. Při snaze pomáhat druhým bychom měli poskytovat pravou pomoc. Jsou lidé, kteří při každé pomocné akci stále a stále vystavují sebe jako zvlášť pomoci potřebné. Jsou závislí tak dlouho, ^{6T 278} dokud vidí něco, na čem mohou záviset. Když takovým věnujeme nespravedlivě mnoho času a pozornosti, můžeme podporovat lenost, bezmocnost, marnotratnost a nestřídmost.

Když dáváme chudým, měli bychom uvažovat: Podporuji marnivost? Pomáhám jim, nebo škodím? Nikdo, kdo si může vydělat na svou vlastní obživu nesmí být na obtíž jiným.

Mínění, že svět mi dluží život, je vnitřně nepravdivé, klamné a loupežnické. Když ale někdo přijde k našim dveřím a prosí o jídlo, neměli bychom jej hladového poslat pryč. Jeho chudoba může být následek neštěstí. Svět nikomu nedluží život, kdo umí pracovat a sám si vydělat na živobytí.

Měli bychom pomáhat takovým, kteří neustále zápasí se slabostmi a chudobou, když musí živit velkou rodinu. Mnohá vdova se svými osiřelými dětmi pracuje daleko nad své síly, aby uživila malé a sebe a opatřila stravu a oděv. Mnohé takové matky z přepracování zemřely. Každá vdova potřebuje nadějeplnými, povzbudivými slovy pomoci a mnohé potřebují skutečnou pomoc.

Praví Boží muži a ženy, lidé plni pochopení a moudrosti by si měli všímat chudých a potřebných, především mezi souvěrci. Měli by podávat zprávu sboru a poradit, co se musí udělat.

Místo toho, abychom chudé posilovali v domnění, že by mohli mít jídlo a pití zdarma, nebo skoro zdarma, měli bychom je přivést k tomu, aby si sami mohli pomoci. Měli bychom se snažit jim dát práci a je-li třeba, poučit je, jak pracovat. Učte členy chudých rodin vařit, šít a látat, jak správně opatřovat domácnost. Chlapci a dívky by se měli vyučit ^{6T 279} nějakému užitečnému řemeslu, nebo jinému povolání. Máme chudé vychovávat k tomu, aby si vše připravili sami. To je první pomoc, neboť se takto budou moci nejen sami uživit, ale budou také schopni pomáhat jiným.

Je vůlí Boží, aby chudí a bohatí byli spojeni páskou soucitu a ochoty pomáhat. On poroučí, abychom se starali o každý případ utrpení a bídy, který poznáme.

Nemyslete si, že to bude na újmu vaší důstojnosti, když posloužíte trpícím lidem. Nedívejte se lhostejně a s pohrdáním na takové, kteří zničili chrám duše. Jim patří božský soucit. Ten, který všechny stvořil, o všechny pečuje, ano, i ti, kteří padli nejhlouběji, nenacházejí se mimo dosah jeho lásky a soucitu. Jsme-li Jeho opravdovými učedníky, máme projevovat téhož ducha. Láska, která je oživena láskou k Ježíši, uzří v každém, ať je bohatý nebo chudý, hodnotu, kterou lidé nedovedou ocenit. Tvůj život má zjevovat lásku, která je větší než můžeš vyjádřit slovy.

Výčitkami srdce lidí často zatvrdnou, ale lásce, která se jim v Kristu prokazuje, nemohou odolat. Máme hříšníky pobídnout, aby se necítili jako zavrženi od Boha. Vybídněte hříšníky, aby se dívali na Krista, který jedině může uzdravit hříchem poskvrněnou duši. Vysvětlete zoufalému a odvahy zbavenému trpiteli, že má naději. Tvé poselství buď: „Aj, Beránek Boží, který snímá hříchy světa.” (Jan 1,29)

Byla jsem poučena, že lékařská misie i mezi nejzchátralejšími nalezne ještě lidi, kteří přes své nestřídmé a výstřední životní návyky reagují na to, jak se s nimi jedná. Ale oni potřebují uznání a povzbuzení. Jistota, trpělivost a vážná práce jsou nutné, aby je pozvedly. Sami se nedovedou napravit. ^{6T 280} Mohou sice slyšet Kristovo volání, ale jejich uši jsou nevnímavé, aby pochopili jeho význam, jejich oči jsou slepé, aby viděly, že i pro ně je ještě něco dobrého. Jsou mrtví v přestoupeních a hříších. Avšak ani oni nemají být vyloučeni ze slavnostního spasitelného poselství. I jim se má dostat pozvání: „Pojď”. Ačkoliv se cítí nehodnými, Pán říká: „Pobídněte je, aby vstoupili.” Nedbejte na žádné omluvy! Láskou a vlídností se jich zmocněte! „Ale vy nejmilejší, vzdělávejte se na té nejsvětější víře své, v Duchu svatém modlete se, ostříhejte se v lásce Boží, očekávajíce milosrdenství Pána našeho Jezukrista k věčnému životu. A nad některými zajisté lítost mějte, rozeznání v tom majíce. Jiné pak strašením k spasení přivozujte z ohně je vychvacujíce.” (Juda 20-23) Objasněte jim hrozné následky přestoupení zákona Božího. Ukažte jim, že Bůh není příčinou bolesti a utrpení, ale že se člověk svou nevědomostí a hříchem ocitl v tomto postavení.

Tato služba správně vykonávaná zachrání mnohého chudého hříšníka, jenž byl církvemi zanedbáván. Mnozí jinak věřící touží po pomoci, kterou jim jsou křesťané povinni udělit. Kdyby se dítky Boží vnitřně podílely na osudu svých sousedů, pak by mnozí z nich byli získáni přítomnou pravdou. Nic nebude, nebo nemůže práci razit cestu tak, jako když se lidem pomáhá tam, kde jsou. Tisíce by se dnes mohly těšit poselství, kdyby ti, kteří předstírají, že milují Boha a zachovávají jeho přikázání, pracovali jako Kristus.

Vede-li lékařské misie takovým způsobem muže a ženy k záchrannému poznání Krista a jeho pravdy, pak se oplatí každý peněžní výdaj i námaha, neboť to je dílo, jež nepřestane.