Místo, které můj manžel tak dlouhou dobu v díle Božím zastával, vyznačovalo se zvláštními rysy. Jeho přizpůsobení se požadavkům povolání a jeho jasné předvídání, vedlo jeho spolubratry kazatele k tomu, aby jemu přenechávali zodpovědnost, kterou měli nést sami. Tím vším mu bylo velice přitíženo. ^{3T 96} A zatímco jeho bratři nenesli břímě zodpovědností, připravili se o cennou zkušenost, kterou mohli přednostně získat, kdyby svoji duševní činnost byli usměrnili k zodpovědnosti, poznali a uvědomili si, co musí být učiněno k pozvednutí díla.

Můj manžel byl velice zkoušen tím, když jeho spolubratři kazatelé nestáli při něm tehdy, když nejvíc potřeboval jejich pomoci. Toto opětovné zklamání téměř zničilo jeho důvěru ve vytrvalost jeho spolubratří kazatelů. Jeho odvaha byla tak podlomena, že se cítil oprávněn být rozzloben a dovolil, aby jeho mysl setrvávala na znechucení. Před touto temnotou ho Bůh chtěl zachránit, neboť byl v nebezpečí, že ztroskotá. Když je člověk duševně stísněn, je zcela přirozené, že se připomíná minulost a přemýšlí o minulém utrpení. Tehdy ho přepadají pochybnosti nepochopení, proč Bůh dovolil, aby byl tak zbytečnými zkouškami tísněn.

Duch Boží byl zarmoucen, protože můj manžel cele nesvěřil cesty Bohu a neodevzdal se cele do Jeho rukou, a nepřestal nepřemýšlet o pochybnostech a nedůvěře v upřímnost jeho bratří. Tím, že mluvil o pochybnosti a znechucení, neodstranil zlo, nýbrž oslabil své síly a satanu dal příležitost, aby ho trápil a tísnil. Nesprávně si počínal, když mluvil o své znechucenosti a setrvával na nepříjemných stránkách své zkušenosti. Mluvením o tom šířil temnotu, nikoli světlo. Někdy touto znechuceností zatížil i své bratry, což mu ani nepomohlo, nýbrž jen oslabilo jeho ruce. Měl si učinit pravidlem nemluvit o nedůvěře a znechucení a neprodlévat u svých nesnází. Jeho bratři všeobecně ho milovali, soucítili s ním a omluvili ho, neboť poznali tíhu starostí, která na něm spočívala a viděli i jeho odevzdanost Božímu dílu.

Můj manžel pracoval neúnavně, aby literární dílo pozvedl a aby prosperovalo. Viděla jsem, že jeho bratři s ním víc soucítili, než si toho sám byl vědom. Dychtivě hledali v časopise něco z jeho pera. ^{3T 97} Je-li v jeho spisech nějaký radostný tón, mluví-li o povzbuzení, pak jejich srdce je potěšeno, dokonce někteří jsou dojati i k slzám radosti. Pakliže ale mluví o stínech a smutku, pak tváře jeho bratří a sester při četbě zahalují se do smutku a duch, který charakterizuje jeho spisy, se odráží i na nich.

Pán chce poučit mého manžela, aby měl ducha odpuštění a aby zapomínal na temné stránky své zkušenosti. Vzpomínky nepříjemné minulosti jen zastiňují přítomnost a on znovu musí prožívat nepříjemné chvíle svého života. Tím se dostává do temnosti a ještě bolestněji drásá svého ducha. Toto je slabost mého manžela a nelíbí se Bohu. Vyjádření vlastních pocitů mu může zdánlivě na čas přinést úlevu, to však jen přiostřuje vědomí a velikost jeho utrpení a zkoušek, až je všechno v jeho představě zveličeno. Omyly jeho bratří, které byly příčinou těchto jeho těžkostí, vypadají tak těžké, že se mu jejich nesprávné činy zdají být nesnesitelné.

Můj manžel tak dlouho tápal v této temnotě tím, že se zabýval nešťastnou minulostí, že měl jen nepatrnou sílu ovládnout svoji mysl; neměl setrvávat na minulých věcech. Okolnosti a události, na které by kdysi nebyl ani pomyslel, rozrůstaly se před ním do vážných nepravostí jeho bratří. Tak citlivým se stal k chybám, pro které trpěl, že je nutné, aby byl co nejdále od Battle Creeku, kde se udály mnohé z těch nepříjemných událostí. Pán uzdraví jeho raněného ducha, jestli mu dovolí pohřbít minulost. Manžel neměl by již o ní mluvit ani psát.

Zcela určitě se to Pánu nelíbí, aby se můj manžel vracel k těžkostem a zvlášť bolestivým okolnostem minulosti. Kdyby byl na všechno pohlížel tak, že to nebylo učiněno jemu, nýbrž Pánu, jehož je nástrojem, pak by byl obdržel velikou odměnu. On však reptání svých bratří pokládal za nelaskavost projevenou vůči němu a cítil se být povolán k tomu, aby všem dal vědět o nesprávném jednání těch, kteří si na něho naříkali a že si jejich kritiku a urážky nezasloužil.

^{3T 98} Kdyby si můj manžel byl uvědomil, že všechno to může přenechat Pánu a že jejich reptání a nedbalost jsou namířeny proti Mistru a ne proti služebníku ve službě Mistrově, nemusel to nést tak bolestně a nebylo by se ho to dotýkalo. Byl by nechal, aby Pán, jehož je služebníkem, bojoval o své dílo a obhájil ho. Pak by byl nakonec obdržel vzácnou odměnu za všechno utrpení pro Krista.

Viděla jsem, že můj manžel nemá setrvávat na trpkých skutečnostech našich zkušeností. Nemá také psát o svých bolestech, nýbrž jim být vzdálen jak jen možno. Pán uzdraví rány minulosti, jestli svou pozornost od nich odvrátí. „Nebo toto nynější lehoučké soužení naše převelmi veliké věčné slávy břímě nám působí, když nepatříme na ty věci, kteréž se vidí, ale na ty, kteréž se nevidí. Nebo ty věci, kteréž se vidí, jsou časné, ale které se nevidí, jsou věčné.“ (2K 4,17.18.) Když chybující bratři vyznávají své poklesky, měl by tato doznání přijmout a velkoryse, ušlechtile snažit se povzbudit ty, kteří byli nepřítelem svedeni. Měl by pěstovat ducha odpuštění a neprodlévat na chybách a omylech jiných; neboť tím nejen oslabuje svou vlastní duši, nýbrž trápí ducha svých bratří, kteří pobloudili, zatímco udělali všechno, co udělat mohli, když doznali ochotu napravit svá minulá pobloudění. Jestliže Bůh uzná za nutné ukázat jim něco z jejich minulého jednání, aby pochopili, jak se vyhnout budoucím chybám, jistě to udělá. Můj manžel by si to neměl brát za svou povinnost; neboť tím oživuje minulá utrpení, která podle vůle Páně, má zapomenout.