^{3T 368} Přemyšlím nad příkladem věrného Abrahama, jak z poslušnosti k Božímu příkazu, který obdržel v nočním vidění v Bersabé, putuje s Izákem. Před sebou vidí horu, kterou Bůh určil za obětní místo, snímá dřevo z ramen svého sluhy a klade ho na Izáka, kterého měl obětovat. Vykročil s pevným, i když smrtelně zápasícím rozhodnutím, vykonat to, co od něho žádá Bůh. Se zlomeným srdcem a rozechvěnou rukou bere oheň, při čemž se Izák ptá: „Otče, tu je oheň a dřevo, ale kde je oběť?“ Avšak Abraham mu na to nyní nemůže odpovědět. Otec a syn postavili oltář a pro Abrahama nadchází strašná chvíle oznámit Izákovi to, co celou cestou vířilo v jeho srdci, že totiž Izák sám je obětí. Izák není již chlapcem, je to již urostlý mladík, který může odepřít podvolit se vůli svého otce. On však neobviňuje svého otce z pomatenosti, ani se nesnaží změnit jeho úmysl. Podrobuje se, důvěřuje lásce svého otce, je jistý, že by nepřinesl tuto hroznou oběť, svého jediného syna, kdyby to od něho nežádal sám Bůh. Na Boží rozkaz třesoucí se laskavé ruce soucitného otce svazují Izáka. Syn se podrobuje být obětí, protože věří v správnost svého otce. Když je však vše hotové, když otcova víra a synova poslušnost prošly zkouškou, anděl Boží zadržel ruku Abrahamovu, která byla připravena zabít syna. I řekl jemu: „Nevztahuj ruky své na dítě, aniž mu co čiň, neboť jsem již poznal, že se Boha bojíš, když jsi neodpustil synu svému, jedinému svému pro mne.“ Gn 22,12.

Tento Abrahamův čin víry je zaznamenán k našemu užitku. Učí nás velké úloze důvěry v Boží požadavky, nechť jsou jakkoli těžké a bolestné. Děti učí dokonalé podřízenosti svým rodičům a Bohu. Abrahamova poslušnost nás poučuje, že nic nám nemá být tak vzácné, abychom to nemohli dát Bohu.

^{3T 369} Izák byl předobrazem Syna Božího, který byl obětován za hříchy světa. Bůh chtěl Abrahamovi názorným způsobem ukázat evangelium spásy, jako radostnou zvěst o spasení člověka. Aby to mohl učinit, pak tuto pravdu mu učinil živou skutečností. Aby vyzkoušel jeho víru, žádal od něho, aby zabil svého milovaného syna Izáka. Hlubokým zármutkem a nezměrným zápasem této strašné zkoušky musel Abraham projít proto, aby mu Bůh mohl pronikavěji vrýt do paměti svůj plán vykoupení padlého člověka. Vlastní zkušeností měl pochopit, jak nevýslovné je sebezapření věčného Boha, když dá svého vlastního Syna na smrt, aby zachránil člověka od úplné zkázy. Žádná jiná duševní muka Abrahamova nemohla by se srovnat s tim co vytrpěl, když se rozhodl poslechnout Boží příkaz obětovat svého syna.

Bůh vydal svého Syna pokoře, sebezapření, chudobě, únavě, obvinění a strašné smrti na kříži. Žádný anděl se však nenašel, který by mu byl donesl toto radostné poselství: „Dost! Nemusíš zemřít, můj milý synu!“ Zástupy andělů zarmouceně, ale s nadějí očekávaly, že jako v případě Izáka, Bůh nakonec zabrání potupné smrti svého Syna. Pokoření v soudní síni pokračovalo, posmívali se Ježíši, tupili Ho a poplivali. Snášel posměch, urážky a nadávky od těch, kteří ho nenáviděli, dokud na kříži nesklonil svou hlavu a nezemřel.

Mohl nám dát Bůh nějaký větší důkaz své lásky, než že dovolil, aby Jeho Syn prošel tímto utrpením? Když Boží dar člověka byl dar dobrovolný, Jeho láska nekonečná, pak má být i naše důvěra, poslušnost, celé naše srdce se všemi tužbami podobně odevzdané.Bůh žádá všechno, co člověk jen může dát. Podřízenost z naší strany musí být úměrná Božímu daru, musí být úplná a v ničem nedostatečná. Všichni dlužíme Bohu. On má k nám své požadavky, které nesplníme, jestliže nedáme sebe jako úplnou a dobrovolnou oběť. Požaduje od nás hotovou a ochotnou poslušnost, nic méně nepřijme. Nyní máme příležitost získat Boží lásku a přízeň. ^{3T 370} Tento rok může být posledním rokem v životě pro některé, kteří toto čtou. Mezi mladými čtenáři této výzvy jsou někteří, kteří by si raději vyvolili radovánky světa, než pokoj, který dává Kristus opravdu hledajícímu a radostnému čtenáři.

Bůh váží náš charakter, náš život a pohnutky na vahách svatyně. Bude to strašné, když náš Vykupitel, který zemřel na kříži, aby si naše srdce připoutal k sobě, nad někým vyřkne, že mu chybí láska a poslušnost. Bůh nám dal velké a vzácné dary. Dal nám světlo a známost své vůle, takže nemusíme bloudit nebo chodit ve tmě. Být zvážen na váze a nalezen lehkým v den posledního soudu a odplaty, bude strašným koncem, který už nemůžeme nikdy napravit. Naši mladí přátelé, budou se marně hledat vaše jména v Boží knize?

Bůh vám určil práci, kterou máte pro Něho vykonat, která z vás učiní Jeho spolupracovníky. Všude kolem vás jsou duše, které třeba zachraňovat. Jsou ti, které můžete povzbudit a být jim požehnáním. Můžete obrátit duše od hříchu k spravedlnosti. Když si uvědomíte svou zodpovědnost před Bohem, pocítíte potřebu opravdově se modlit a věrně bdít proti satanovým pokušením. Jste-li skutečnými křesťany, budete cítit více lítosti nad mravní zkažeností ve světě, než lehkovážně dbát o to, jak se co nejokázaleji oblékat. Budete mezí těmi, kteří vzdychají a sténají nad ohavnostmi, které se páší na zemi. Odoláte pokušením satanské marnivosti, ozdobování a okrašlování zevnějšku. Srdce i rozum, které v ničemných věcech nacházejí zálibu a přitom zanedbávají své velké povinnosti, zakrňují a slábnou.

Jestliže mládež v našich dnech chce, může spolupracovat s Kristem. V této spolupráci zesílí jejich víra a utvrdí se jejich známost Boží vůle. Každé opravdové předsevzetí a každý správný čin bude zaznamenán v knize života. ^{3T 371} Přeji si, abych mohla probudit mládež, aby uviděla a pocítila hříšnost takového života, žitého jen pro vlastní uspokojení. Kdyby mladí lidé chtěli odpoutat své myšlenky od pozemských věcí tohoto světa a vzít si za úkol oslavit Boha, dostali by Jeho pokoj, který převyšuje všeliký lidský rozum.