^{3T 252} Poselství k laodicejskému církevnímu sboru je hroznou obžalobou a vztahuje se na Boží lid v přitomnosti.

„Andělu pak církve laodicejské piš: „Toto praví Amen, svědek ten věrný a pravý, počátek stvoření Božího: Vím skutky tvé, že ani jsi studený, ani horký. Ó bys studený byl aneb horký. A tak že jsi vlažný, a ani studený, ani horký, vyvrhnu tě z úst svých. Nebo pravíš: Bohatý jsem a zbohatl jsem a žádného nepotřebuji, a nevíš, že jsi bídný, a mizerný, i chudý, i slepý, i nahý“. Zj 3,14-17.

Pán nám zde ukazuje, že poselství, které mají jeho služebníci varovně zvěstovat Božímu lidu, není nějakým pokoj a bezpečnost hlásajícím poselstvim. Toto poselství není jen teorií, ale každé jeho slovo má praktický dosah. Lid Boží je v laodicejské církvi, v poselství k ní je představen ve stavu hříšné bezpečnosti. Věřící jsou chováni v naději,že jsou na vysokém stupni duchovního poznání. „Neb pravíš: Bohatý jsem a zbohatl jsem a žádného nepotřebuji, a nevíš, že jsi bídný, mízerný, chudý a slepý a nahý“.

^{3T 253} Může existovat větší sebeklam než domněnka, že je vše s námi v pořádku, zatímco všichni jednáme převráceně? Poselství Věrného Svědka zastihne lid Boží v takovémto žalostném sebeklamu a církev si to neuvědomuje. Věřící nevědí, že jejich stav před Bohem je přežalostný. Zatímco si namlouvají, že jsou na duchovní výši, poselství Věrného Svědka láme jejich sebejistotu hrozným odhalením pravého stavu jejich duchovní slepoty, chudoby a nahoty. Tak pronikavé a přísné svědectví nemůže být žádným omylem, protože je oznamuje věrný svědek a Jeho svědectví musí být správné.

Těžké je pro ty, kteří se cítí v bezpečí a myslí si, že jsou bohatí v duchovních poznatcích, aby přijali poselství, které zvěstuje, že jsou svedeni, že žijí v klamání sama sebe a že potřebují všechno od základů. Neposvěcené srdce je „nejlstivější a nejpřevrácenější nade všechno“. Jr 17,9. Bylo mi ukázáno, jak mnozí si namlouvají, že jsou dobrými křesťany, avšak nemají ani paprsku Ježíšova světla. Nemají žádnou živou vlastní zkušenost v božském životě. Potřebují důkladné a hluboké pokory před Bohem dříve, než pocití, že musí o to vážně a vytrvale usilovat, aby dosáhli vzácných darů Ducha.

Bůh vede svůj lid krok za krokem. Křesťanův život je neustálý zápas a pochod. V tomto boji není přestávky. Jen ustavičným, vytrvalým úsilím možno dosáhnout vítězství nad satanovým pokušením. Jako lid vítězíme světlem a mocí pravdy. V našem stanovisku nás plně podporují přemnohá, jasná svědectví Písma. Velmi nám však chybí biblická pokora, trpělivost, víra, láska, sebezapření, bdělost a obětavý duch. Potřebujeme pěstovat biblickou svatost. Mezi lidem Božím převládá hřích. Jasná poselství napomenutí laodicejské církvi není přijímáno. Mnozí lpí na svých pochybnostech a oblíbených hříších, zatímco jsou v tak velkém sebeklamu že cítí a říkají, že nic nepotřebují. ^{3T 254} Domnívaji se, že svědectví Ducha Božího svým ostřím nemíří a nevztahuje se na ně. Takoví nejvíce potřebují milost Boží a duchovní rozpoznání, aby odhalili svůj nedostatek duchovního poznání. Chybí jim skoro všechny nutné předpoklady k zdokonalení křesťanské povahy. Nemají praktické znalosti biblických pravd, které vedou k pokoře života a k podřízení vlastní vůle vůli Kristově. Nežijí v poslušnosti vuči všem Božím požadavkům.

Nestačí jen vyznávat, že pravdě věříme. Všichni bojovníci Kristova kříže jsou skutečně zavázáni pustit se do boje proti nepříteli duší, odsoudit zlo a podporovat spravedlnost. Avšak poselství věrného Svědka odhaluje skutečnost, že náš lid žije v hrozném sebeklamu, a že je proto potřebné, aby věřící byli napomenuti k tomu, aby přemohli duchovní spánek a vzbudili se k rozhodné činnosti.

V posledním vidění mi bylo ukázáno, že ani toto rozhodné poselství věrného Svědka nesplnilo Boží úmysl. Lid spí ve svých hříších. Členové nepřestávají tvrdit, že jsou bohatí a že nic nepotřebují. Mnozí se ptají: „Nač byly dány všechny tyto výstrahy? Proč nás Svědectví ustavičně obviňují z nevěry a z těžkých hříchů? Milujeme pravdu, daří se nám dobře, jinak nepotřebujeme tato svědectví napomenutí a pokárání. Ale nechť tito reptáci pohlédnou do svých vlastních srdcí a srovnají své životy s praktickým učením Písma. Nechť pokoří svou duši před Bohem, aby Boží milost osvítila jejich temnotu a šupiny spadnou z jejich očí a oni poznají svou skutečnou ubohost a chatrnost: Pocítí nutnost koupit si zlato, jímž je čistá víra a láska, bílé roucho, jímž je neposkvrněný charakter, očištěný drahou krví Vykupitele a mast na oči, jíž je milost Boží, která umožní rozeznávat duchovní věci a odhalovat hřích. Tyto dary jsou vzácnější, než zlato z Ofír.

^{3T 255} Bylo mi ukázáno, že hlavní příčinou, proč se dnes Boží lid nachází v tomto stavu duchovní slepoty, spočívá v tom, že nechce přijmout napomenutí. Mnozí pohrdali napomenutím a pokáráním, která dostali. Věrný Svědek odsuzuje vlažnost Božího lidu, která pomáhá satanu ovládnout ho v tomto období čekání. Sobecké, pyšné a hřích milující lidi vždy přepadávají pochybnosti. Satan dovede vnuknout pochybnosti a vymyslit námitky proti důraznému svědectví, která posílá Bůh a mnozí si pokládají za ctnost, za znak své vzdělanosti nevěřit, pochybovat a chytrácky uhýbat. Ti, kteří chtějí pochybovat, směle mohou. Bůh nehodlá odstranit každou příležitost k nevěře. On dává důkazy, které třeba důkladně pokorně a pozorně zkoumat. Každý by se měl rozhodovat pod vahou zřejmých skutečností.

Život věčný má nekonečnou cenu a bude nás stát všechno co máme. Bylo mi ukázáno, že náležitě nedoceňujeme věčné věci. Už i na tomto světě, cokoliv má nějakou cenu, získává se námahou a někdy i za cenu nejbolestivějších obětí. To vše je jen k dosažení pomíjitelných pokladů. Chceme snad být méně ochotnými vytrvale zápasit a usilovat a nepřinášet největší oběti, abychom obdrželi poklad nekonečné ceny a život věčný? Mohou nás stát nebeské hodnoty přiliš mnoho?

Víra a láska jsou vzácné poklady, jichž se lidu Božímu nedostává. Bylo mi ukázáno, že nevíra v napomenutí, povzbuzení a pokárání zháší světlo lidu Božímu. Nevěra jim tak zaslepuje oči, že nevědí o svém pravém stavu. Věrný Svědek takto popisuje jejich slepotu: „Nevíš, že jsi bídný, ubohý, chudý, slepý i nahý.“

Víry v druhý brzký příchod Kristův ubývá. Mnozí nejen srdcem, ale i slovy a nejzřetelněji skutky vyjadřují: „Můj Pán ještě nepříjde.“ V tomto čekatelském období nerozumnost ochromuje smysly lidu Božího, že nerozeznává znamení času. ^{3T 256} Hrozná, rozmáhající se nepravost volá po větším úsilí a po živém svědectví, jak se má zabránit pronikání hříchu do církve. Víra nebezpečně ochabla a jen každodenním posilováním může vzrůst.

V počátcích hlásání třetího andělského poselství museli ti, kteří se rozhodli pro práci v díle Božim leccos i riskovat, museli přinést oběti. Dílo začali šířit v chudobě a snášeli mnohá sebezpaření a pohanění. Naráželi na nejrozhodnější protivenství, která je v úzkosti pudila k Bohu a zachovala jim živou víru. Náš nynější způsob systematické podpory díla starostlivě pamatuje na naše kazatele a jejich víra není nijak podrobována zkoušce starostmi o životní potřeby. Ti, kteří se nyní rozhodují zvěstovat pravdu, nemusí se k tomu odvažovat s nejistotou a nemusí nic riskovat, ani přinášet zvláštní oběti. Systém pravdy dostávají do rukou hotový v literatuře, která pravdě otvírá dveře.

Někteří mladí lidé se pouštějí do práce, aniž by si opravdově uvědomili vznešený charakter díla. Nemusí podstupovat žádná sebezapření, překonávat těžkosti anebo odpor, což by je vedlo k hlubší víře. Nepěstují skutečné sebezapření, ani ducha obětavosti. Některé povznáší pýcha natolik, že necítí žádnou zodpovědnost za svěřené dílo. Věrný Svědek praví těmto kazatelům: „Rozhorliž se tedy a čiň pokání.“ Někteří jsou pýchou tak povznešení, že jsou překážkou a kletbou dílu Božímu. Nepůsobí požehnaně na jiné. Tito mužové se musí nejprve sami cele obrátit k Bohu a nechat se posvětit pravdou, kterou zvěstují jiným.