^{3T 131} Nejkrásnější činnost, jakou lidé mohou konat, je formovat mladou mysl. Měli bychom věnovat největší péči pracovním metodám výchovy mladých, jestliže v nich chceme rozvíjet velké a šlechetné duševní schopnosti. Když se rodiče a učitelé nejdříve nenaučili sebeovládání, trpělivosti, vytrvalosti, něžností a lásce, jistě se nehodí na výchovu dětí. Jen málo je těch, kteří si uvědomují nejpodstatnější potřeby mysli a jak usměrňovat rozvoj charakteru, myšlenkový vzrůst a city mladých.

Výchova dětí má svůj čas a výchova mládeže též. Je důležité celou výchovu co nejlépe sladit. Děti možno vychovat k službě hříchu, anebo k službě spravedlnosti. Včasná výchova formuje povahy mladých pro život světský i pro život náboženský. Šalomoun hovoří: „Vyučuj mladého podle způsobu cesty jeho; nebo když se i zestará, neuchýlí se od ní“. Př 22,6. Toto je jasné. Šalomoun radí vychovávat, usměrňovat a rozvíjet. Když to chtějí rodiče a učitelé docílit, musí se s porozuměním zamýšlet nad možnou cestou dítěte. To vyžaduje více než jen knižní znalosti. Jde přece o výchovu k dobru, poctivosti, spravedlnosti a svatosti. ^3T132 Jedná se o střídmost, zbožnost, bratrskou lásku k Bohu a lidem. Když nám jde o tento cíl, potom musíme věnovat pozornost tělesné, rozumové, mravní a náboženské výchově.

Výchova dětí ve škole nemá se podobat výcviku zvířat, protože děti mají rozumovou vůli, která má ovládat všechny jejich síly. Němá zvířata třeba cvičit, protože nemají rozum. Lidskou mysl třeba vychovávat k sebekázni. Je třeba ji vychovávat, aby usměrňovala celou bytost, zatímco zvířata ovládá krotitel a podrobuje si je. On je myslí, rozumem a vůlí svého zvířete. I děti se dají vychovávat, jakoby neměly žádnou vůli. Jejich osobnost se může dostat pod dohled nějakého dozorce; tehdy však každý záměr a projev vůle dětí se láme na vůli učitele.

Takto vychovávané děti budou vždy prozrazovat nedostatek mravní síly a osobní zodpovědnosti. Nikdo je nenaučil jednat promyšleně a zásadně, jejich vůli usměrňoval jiný a neprobouzel v nich rozumové síly, aby se cvikem rozvinuly a zmohutněly. Nebyli usměrňováni podle vnitřních možností v kázni, aby v náležitém případě projevily patřičnou rozumovou osobnost. Učitelé by neměli takto postupovat, ale věnovat zvláštní pozornost posilování slabších schopností, aby všechny síly byly v činnosti a aby nabyly vždy většího a většího rozsahu, aby se mysl rozvila do náležitých proporcí.

Je mnoho rodin, kde se zdá, že určitá výchovná metoda náležitě uplatňuje svůj vliv na děti. Když se však tento systém tříští, děti jakoby nedovedly myslet, jednat a rozhodovat za sebe. Tak dlouho byly pod tělesnou nadvládou, která nepřipouštěla smýšlet a jednat samostatně ani tam, kde je to nanejvýš nutné, takže se ani neodvažují rozhodovat se podle nějakého vlastního úsudku. ^{3T 133} Když potom opouštějí rodiče a mají stát na vlastních nohou, lehce je ovlivňují názory a úsudky jiných. Nemají ustálenou povahu. Nebyl v nich probuzen úsudek ani v rámci praktických potřeb a proto se jejich mysl nerozvinula a nezmohutněla. Tak dlouho je vedli rodiče, že děti na ně ve všem spoléhaly, rodiče byli jejich rozumem a úsudkem.

Na druhé straně třeba dbát o to, aby děti nemyslely a nejednaly celkem nezávisle od rodičů a učitelů. Děti je třeba vychovávat, aby respektovaly ověřené mínění a daly se vést rodiči a učiteli. Měly by být tak vychované, aby smýšlely ve shodě se svými rodiči a učiteli a aby mohly pozorovat, že je to užitečné dbát jejich rad. Když potom vycházejí z rukou rodičů a učitelů, jejich charaktery nebudou jako třtina větrem se klátící.

Přísná výchova mládeže bez patřičného zaměření k samostatnému myšlení a jednání, aniž by se v rámci daných možností rozvinuly myšlenky respektu k sobě a důvěry ve vlastní tvořivé schopnosti, vždy vychová skupinu rozumově a mravně slabých jednotlivců. Když potom mají stát jako samostatní jednotlivci, ukáže se, že byly pěstovány jako zvířátka a ne vychovávány. Přísná rodičovská a učitelská kázeň místo aby vůli usměrňovala, násilně si ji jen podřizovala.

Rodiče a učitelé, kteří se vychvalují tím, že dokonale ovládli mysl a vůli svých dětí, přestali by se honosit, kdyby mohli vidět životní osudy dětí, které ovládali silou a hrůzou. Ty nejsou vůbec připravené obstát ve tvrdých situacích života. Když jsou potom přinuceny přemýšlet a jednat samostatně; bez rodičovského, anebo učitelského dohledu, je skoro jisté, že se špatně rozhodnou a povolí moci pokušení. ^{3T 134} V běžném životě se jim nedaří a podobné nedostatky ukazuje i jejich náboženský život. Kdyby vychovatelé dětí mohli vidět budoucí následky svých pochybených metod, změnili by svůj výchovný plán. Ti učitelé, kteří se těší, že skoro úplně ovládají vůli svých žáků, nejsou nejlepšími učiteli, i když jim to zatím lichotí.

Bůh neurčil, aby jeden myšlenkově ovládal druhého. Ti, kteří se snaží mysl, svědomí a vůli svých žáků formovat vlastní osobností, berou na sebe těžkou zodpovědnost. Takoví žáci se mohou při určitých příležitostech projevit jako dobře vycvičení vojáci. Jakmile se však dozor ztratí, projeví se při nich nedostatek samostatného zásadního jednání. Nejužitečnější a trvale úspěšní učitelé jsou ti, kteří své žáky vychovávají k uvědomění, že na nich samých záleží, zda z fondu svých vlastních sil dorostou na zásadní lidi, kteří obstojí v každé životní situaci. Jejich dílo se nemusí povrchním pozorovatelům jevit jako nejlepší metoda a jejich snahy nemusí být tak doceněny jako snahy učitelů bezvýhradně ovládajících mysl a vůli svých žáků. Avšak život žáků přinese lepší ovoce výchovné metody.

Rodičům a učitelům příliš odměřeným hrozí nebezpečí nedostatečného přátelského poměru k dětem a žákům. Často jsou příliš rezervovaní a jednají chladně a odměřeně, což nezíská srdce. Kdyby se lépe přiblížili k žákům a ukázali jim, že je milují a s porozuměním by sledovali všechny jejich snahy a zájmy, nevyjímaje ani sport, a občas byli jako děti mezi dětmi, velmi by je obšťastnili a získali by si jejich lásku a důvěru. ^{3T 135} Děti by potom ochotně respektovaly autoritu svých rodičů a učitelů.

Zvyky a zásady učitele by se měly pokládat za nejdůležitější činitele naproti jejich knižnímu vzdělání. Když je učitel upřímným křesťanem, jistě pocítí potřebu přiměřeně obrátit pozornost svých žáků k tělesné, rozumové, mravní a duchovní výchově. Ve snaze o správný vliv měl by se sám důkladně ovládat a jeho srdce by mělo oplývat láskou k žákům. To se projeví i v jeho chování, slovech a skutcích. Učitel má mít pevný charakter, neboť jen tak může formovat mysl svých žáků a uvádět je do vědeckých poznatků. Včasná výchova mladých všeobecně usměrňuje jejich povahy pro život. Ti, kteří se obírají výchovou mladých, měli by velmi starostlivě probouzet myšlenkové síly, aby je mohli použít k nejlepším účelům.