Viděla jsem, že lidé odporující dílu, které Duch Boží nás nutil konat po více než dvacet šest let, a kteří by chtěli znehodnotit naše svědectví, že nebojují proti nám, ale proti Bohu, který tento úkol svěřil nám a ne jiným. Ti, kdož pochybují a uhýbají a za povinnost si pokládají pochybovat, znechucovat, ztěžovat naše dílo a oslabovat naši víru, naději a odvahu, právě ti rozviřovali zlo, podezíravě obviňovali a dychtivě vyhledávali něco proti nám. Naši lidskou mdlobu pokládají za jasný důkaz, že se mýlíme a sami že mají pravdu. Stačí jim zdání něčeho, aby to pohotově použili k naší škodě, dělají to škodolibě a přeochotně osočují naše káravé svědectví, namířené k odsouzení zla a hříchů, jako projev nesnášenlivého ducha.

Nepřijímáme jejich odsuzování, že naše dílo je důvodem našeho utrpení, a tvrdíme, že Bůh nás povolal k těžšímu úkolu než jiné. ^{3T 261} Pokorně a kajícně uznáváme, že naše víra a odvaha byla těžce zkoušena a že jsme někdy nedovedli plně důvěřovat v Toho, který nás k této práci povolal. Po trpkém zklamání a zkouškách v nové odvaze hluboce litujeme, že jsme vůbec kdy nedůvěřovali Bohu, že jsme připustili, aby nám lidská slabost a nedůvěra zastínila víru a oslabila důvěru v Boha. Bylo mi ukázáno, že staří Boží služebníci trpěli zklamání a znechucení právě tak, jako my, ubozí smrtelníci. Byli jsme v dobré společnosti, přesto nás to neomlouvá.

Když mne můj manžel podpíral v práci, a svědčil v souladu s dílem Ducha Božího, mnozí se domnívali, že jim překáží on, zatímco Pán vložil na něho břímě káravého svědectví, jímž se je snažil přivést k pokání z nepravostí a k smíření s Bohem.

Služebníci povolaní k důležité práci byli vždy přijímáni s nedůvěrou a podezíráním. Když ve staré době Eliáš měl nést poselství lidu, věřící nepřijímali varovné poselství, viděli v něm zbytečnou přísnost. Dokonce se domnívali, že se pominul smysly, protože káral je, vyvolený lid Boží, jako hříšníky a míru jejich zločinů označoval za důvod Božích soudů. Satan a jeho pomocníci vždy bojovali proti těm, kteří přinášejí varovné poselství a kárají hříchy. Neposvěcení lidé se také spojí s protivníkem, s nepřítelem duší, aby dílo věrných Božích služebníků co možno nejvíc ztížili.

Jestliže můj manžel byl nadmíru stísněn, znechucen a sklíčen, jestliže jsme někdy v životě nenacházeli již nic, proč by bylo hodno žít, není to nic zvláštního ani nového. Když si Eliáš, jeden z významných a mocných proroků Božích útěkem zachraňoval život před hněvem rozzuřené Jezábel, unavený a vyčerpaný toužil raději zemřít než žít. ^{3T 262} Trpké zklamání nad nevěrností Izraele mu tísnilo ducha a on se domníval, že už dále nemůže důvěřovat v člověka. V jobovské tísni a zatemnění říká: „0 by byl zahynul den, v němž jsem se naroditi měl.“ Jb 3,3.

Kdo není zvyklý vcítit se do hloubky, kdo nenesl břímě vozu zatíženého snopy a kdo se natolik nevžil s Božím dílem, aby mu to bylo součástí vlastní bytosti a dražším než vlastní život, nedovede ocenit pocity mého muže právě tak, jako Izrael nedovedl pochopit to, co cítil Eliáš. Velice litujeme, že jsme byli znechuceni, i když k tomu byly jakékoli okolnosti.