^{3T 279} Eliáš žádá, aby se na horu Karmel sešel všechen Izrael i všichni proroci Bálovi. Strašná vážnost prorokovy tváře působí dojmem člověka stojícího v přítomnosti Hospodina, Boha zástupů. Situace Izraele v jeho odpadnutí žádá neochvějné jednání, nesmlouvavou řeč a pevnou autoritu. Bůh připravuje pravé poselství pro tuto chvíli a příležitost. Někdy dává svého Ducha svým služebníkům, aby volali na poplach dnem i nocí, jako jeho posel Jan: „Připravte cestu Páně.“ Jindy jsou potřební lidé činu, kteří neuhnou od povinnosti a jejichž energie povzbuzuje a žádá: „Kdo je na straně Páně?“, nechť přistoupí k nám. Bůh bude vždy mít vhodné poselství pro svůj lid v jeho různých situacích.

Rychlí poslové jsou rozesláni po celém království s poselstvím od Eliáše. Představitelé jdou z měst, vesnic a rodin. Všichni spěchají odpovédět na výzvu, jako by šlo o nějaký obdivuhodný zázrak. Na Eliášův příkaz Achab shromažďuje proroky Bálovy na Karmel. Srdce odpadlého Izraelského vůdce je zastrašeno a s rozechvěním plní příkaz nesmlouvavého proroka Božího.

Lid se shromažďuje na hoře Karmel, jinak překrásném místě, které obvykle zvlažuje rosa a déšť a přivádí ho k rozkvětu. Nyní však jeho krása povadla pro Boží hněv. Na této hoře, kde bývaly nádherné keře a květiny, Bálovi proroci postavili oltáře pohanské modloslužby. Tato hora byla význačná, skýtala skvělý výhled na okolní kraje a byla v dohledu veliké části království. Protože Bůh byl veřejně zneuctěn modloslužbou zde prováděnou, Eliáš zvolil toto místo za nejpříhodnější prostředí projevu Boží moci a obhájení Jeho cti.

^{3T 280} Proroci Jezábel , počtem osmsetpadesát, přišli jako zástup vojska připraveného k bitvě, s hudbou a okázalou parádou. Jejich srdce se však chvějí při pomyšlení, že na slovo tohoto Hospodinova proroka, izraelská země byla po 3 roky zbavena rosy a deště. Uvědomují si, že se blíží nějaká strašná událost. Důvěřovali svým bohům, ale nemohli vyvrátit Eliášova slova a dokázat mu lež. Jejich bohové byli lhostejní k jejich zběsilým výkřikům, modlitbám a obětem.

Eliáš časně z rána stojí na hoře Karmel uprostřed zástupů odpadlého Izraele a Bálových proroků. V tomto mohutném davu stojí osamělý člověk neochvějně. Ten, jemuž celé království připisovalo vinu za zlořečenství, je před nimi beze strachu a bez průvodu viditelné armády a okázalosti. Stojí tu ve svém drsném rouchu se strašnou vážností v tváři, jako by si byl plně vědom svého svatého poslání Božího služebníka, který má konat Jeho příkazy. Eliáš upírá svůj pohled k vrcholu hory, kde stál oltář Hospodinův, když hora byla pokryta svěžími stromy a květinami. Nyní je to obraz bídy. Na spustlosti zbořeného oltáře Hospodinova lze vidět spuštění Izraele. V dohledu jsou oltáře Bálovy. Achab stojí v čele Bálových kněží a všichni v bázlivém očekávání pozorují Eliáše, co bude mluvit.

V plném slunečním svitu, obklopen tisíci bojovníky, Bálovými proroky a izraelským králem - stojí bezbranný muž Eliáš zdánlivě sám, a přece ne sám. Obklopuje ho nejmocnější zástup nebes. Mocní andělé přišli z nebe, aby chránili věrného a spravedlivého proroka. Zaznívá Eliášův mocný příkaz: „Dokudž kulhati budete na obě straně? Jestližeť jest Hospodin Bohem, následujtež ho; pakli jest Bál, jdětež za ním. A neodpověděl jemu lid žádného slova.“ 1. Kr. 18,21. Ani jediný v tom velikém shromáždění se neodvážil zastat Boha a projevit věrnost Hospodinovi.

^{3T 281} Jak úžasné zklamání a slepota, jako temné mračno přikryla Izrael! Tato slepota a odpadnutí je nestihlo náhle. Zachvacovaly je pomalu, vždy, když nedbali pokárání a varování, které jim posílal Hospodin proti jejich pýše a hříchům. Nyní v této strašné krizi, v přítomnosti modloslužebných kněží a odpadlého krále, zůstali nerozhodní. Nenávidí-li 8ůh nějaký hřích více než druhý, jímž lid se může provinit, pak je to hřích nicnedělání v tísnivé situaci. Lhostejnost a nerozhodnost v náboženské krizi Bůh pokládá za vážný zločin a počítá jej za projev nejhoršího nepřátelství vůči Bohu.

Všechen Izrael mlčí, je znovu slyšet Eliášův hlas, burcující lid: „Já sám pozůstal jsem prorok Hospodinův, proroků pak Bálových jest čtyři sta a padesáte mužů. Nechť jsou nám dáni dva volkové, a ať vyberou sobě volka jednoho, kteréhož nechť rozsekají na kusy a vkladou na dříví, ale ohně ať nepodkládají. Jáť také připravím volka druhého, kteréhož vložím na dříví, a ohně nepodložím. Tedy vzývejte jméno bohů vašich, já pak vzývati budu jméno Hospodinovo, a budeť to, že Bůh, kterýž se ohlási skrze oheň, ten jest Bůh. A odpověděl všecken lid, řka: „Dobráť jest řeč tato.“ I řekl Eliáš prorokům Bálovým: Vybeřte sobě volka jednoho, a připravte ho nejprvé, poněvadž jest vás více, a vzývejte jméno bohů vašich, ale ohně nepodkládejte. A tak vzali volka kteréhož jim dal, a připravili, a vzývali jméno Bálovo od jitra až do poledne, říkajíce: 0 Báli, uslyš nás. Ale nebylo hlasu, ani kdo by odpověděl. I skákali u oltáře, kterýž byli udělali.“ 1.Kr. 18,22-26.

Eliášův návrh byl rozumný. Lid se neodvážil prchnout a našel odvahu odpovědět: „Dobráť jest řeč tato.“ Bálovi proroci se neodvážili nesouhlasit, nebo uhnout. Tuto zkoušku řídil Bůh a on připravil zmatek pro původce modloslužby a svému proroku významné vítězství. Báloví kněží se neodvážili tyto podmínky nepřijmout. S hrůzou a vinou ve svých srdcích, zdánlivě odvážní a nebojácní, postavili svůj oltář, položili naň dříví i oběť a pak začali jásat, zpívat a křičet, jak je přiznačné pro pohanskou modloslužbu. ^{3T 282} V hájích se nesla ozvěna jejich pokřiku: „Báli uslyš nás.“ Zástupy kněží se sešly k oltářům a vyskakováním, svijením, křikem, dupáním, nepřirozenými pohyby, vyškubováním vlasů a bodáním těla provázeli své prosby.

Jitro míjí, přichází poledne a jejich bohové se ani nepohnou soucitem k Bálovým kněžím, oklamaným ctitelům model. Žádný hlas neodpovídá na jejich šílené výkřiky. Kněží ustavičně vymýšlejí, jakým podvodem by mohli zapálit oheň na oltářích a vzdát slávu Bálovi. Ale bdělé oko Eliášovo sleduje každý pohyb. Osmset hlasů již jen chraptí. Jejich roucha jsou zbarvena krvi, ale jejich šílené vytržení přesto neustává. Prosby se mísí s proklínáním boha slunce, že nesesílá oheň na jejich oltářea Eliáš stojí vedle bedlivě pozoruje, aby nedošlo k nějakému podvodu, nebo ví, že kdyby se nějakým způsobem podařilo oheň na oltáři zapálit, byl by na místě na kusy roztrhán. Chce přesvědčit lid o pošetilosti jejich nevěry v pravého Boha a nerozhodnosti mezi dvěma názory, ač měli nespočetné důkazy obdivuhodných skutků Hospodinových a projevů Jeho majestátné moci, jakož i přemnohé projevy Jeho nekonečného milosrdenství a laskavosti.

„Stálo se pak v poledne, že posmíval se jim Eliáš, a řekl: „Křičte vysokým hlasem, poněvadž bůh jest. Neb rozmlouvání má, nebo jinou práci, nebo jest na cestě, snad spí, ať procítí. Takž křičeli hlasem velikým, a bodli se vedlé obyčeje svého nožíky a špicemi tak, až se krví polívali. I stalo se, když pominulo poledne, že prorokovali až dotud, když se obětuje oběť suchá, ale nebylo žádného se ohlášení, ani kdo by odpověděl, ani kdo by vyslyšel.“ 1.Kr. 18, 27-29

Jak rád by byl satan, který padl z nebe jako blesk, přišel na pomoc těm, které svedl, a ovládl a kteří jsou cele odevzdáni jeho službě. ^{3T 283} Rád by seslal blesk a zapálil jejich oběti, ale Hospodin satana spoutal. Omezil jeho moc a všechny jeho svody nemohou přispět ani jedinou jiskrou Bálovým oltářům. Bliží se večer. Proroci Bálovi jsou unaveni, zesláblí a zmateni. Jeden radí to, druhý ono, až konečně ustávají ve svém úsilí. Jejich výkříky a kletby už neznějí na hoře Karmel. Z této soutěže odpadají unavení a zoufalí.

Lid byl svědkem strašných projevů nerozumných, šilených kněží. Pozoroval jejich tanec kolem oltáře, jako by se chtěl uchopit žhavých paprsků slunce, aby zapálily oběti na jejich oltářích. Projevy ďábelské, pohanské modloslužby je unavily. Uvědomují si svoji prohru a s úzkosti čekají, co řekne Eliáš.

Teď mluví Eliáš. „Zatím řekl Eliáš všemu lidu: Přistuptež ke mně. I přistoupil všecken lid k němu. Tedy opravil oltář Hospodinův, kterýž byl zbořený. Nebo vzal Eliáš dvanácte kamenů, vedle počtu pokolení synů Jákobových, k němuž se stala řeč Hospodinova, řkoucí: Izrael bude jméno tvé. A vzdělal z těch kamenů oltář ve jménu Hospodinovu, udělal také struhu vůkol oltáře zšíří, co by mohl dvě míry obilé vsíti. Narovnal i dříví, a rozsekav volka na kusy, vkladl na dříví. A řekl: Naplňte čtyři stoudve vodou, a vylijte na oběť zápalnou i na dříví. Řekl opět: Učiňtež to po druhé. I učinili po druhé. Řekl ještě: Po třetí učiňte. I učinili po třetí. Takže tekly vody okolo oltáře; také i struhu naplnila voda. Stalo se pak, když se obětuje oběť suchá, přistoupil Eliáš prorok, a řekl: Hospodine Bože Abrahamův, Izákův a Izraelův, nechť dnes poznají, že jsi ty Bůh v Izraeli, a já služebník tvůj, a že jsem vedle slova tvého činil všecky věci tyto. Vyslyš mne, Hospodine, vyslyš mne, aťby poznal lid tento, že jsi ty, Hospodine, Bohem, když bys obrátil srdce jejich zase. ^{3T 284} V tom spadl oheň Hospodinův, a spálil oběť zápalnou, dříví i kameni i prsť, též vodu, kteráž byla ve struze, vypil. Což když uzřel všecken ten lid, padli na tváři své, a řekli: Hospodin jest Bohem, Hospodin jest Bohem.“ 1.Kr. 18,30-39.

Eliáš v době večerní oběti opravuje oltář Hospodinův, který po odpadnutí Izraele kněží Bálovi zbořili. Prorok nevolá ani jediného z Božího lidu, aby mu pomohl v této namáhavé práci. Všechny Bálovy oltáře jsou nedotknuté. Obrací se k zbořenému oltáři Božímu, jehož zříceniny jsou mu vzácnější, než všechny ozdobené oltáře Bálovy.

Eliáš spoléhá na Hospodinovu smlouvu s lidem přes všechno odpadlictví tohoto lidu. Klidně a s celou vážností opravuje zbořený oltář ze 12 kamenů podle počtu dvanáctera kmenů Izraelových. Zmatení kněži Bálovi, unaveni marným, zuřivým úsilím, sedí nebo leží kolem a očekávají co učiní Eliáš. Jsou přestrašení a nenávidí proroka za to, že navrhl zkoušku, která dokázala slabost a neschopnost jejich bohů.

Izraelský lid stojí v údivu, bledý, přestrašen a téměř bez dechu, zatímco Eliáš vzývá Hospodina, Stvořitele nebe i země. Lid byl svědkem nezkrotného fanatizmu a šílenství bálových proroků. Naproti tomu jsou svědky klidného a zbožného chování Eliášova. Ten připomíná lidu jejich odpadnutí, které vyvolalo hněv Boží proti nim a pak je vyzývá, aby pokořili svá srdce a obrátili se k Bohu svých otců, aby Jeho zlořečenství bylo od nich odvráceno. Achab a jeho modlářští kněží hledí s údivem a hrůzou. Očekávají výsledek s obavou a hrozným napětím.

Když byla oběť položena na oltář, přikazuje Eliáš lidu, aby oběť i oltář polili vodou a naplnili také příkop kolem oltáře. ^{3T 285} Pak se uctivě sklání před neviditelným Bohem, zvedá své ruce k nebi, klidně se modlí; prostě, bez jakýchkoliv prudkých gest nebo křečovitých pohybů těla. Na karmelské výšině není neslyšet žádné výkřiky. Všech se zmocňuje slavnostní ticho, které tísní kněze Bálovy. Ve své modlitbě Eliáš neužívá žádných zvláštních výrazů. Prosí Hospodina jako svědka celé scény, který slyší jeho upřímnou, vroucí, prostou modlitbu. Bálovi kněží křičeli, zuřili, skákali a modlili se velice dlouho - od rána téměř do večera. Eliášova modlitba je velice krátká, vážná, uctivá a upřímná. Sotva byla vyřčena, oheň sestoupil z nebe jako blesk, zapálil dříví, spálil oběť, pohltil vodu v příkopu a strávil i kamenný oltář. Záblesk tohoto oslnivého zjevu osvítil horu a oslepil zástup. Lidé z izraelského království, kteří nebyli na hoře, zdaleka pozorovali toto shromáždění. Při záblesku jsou zděšeni. Jako by to byl onen ohnivý sloup od Rudého moře, který v noci odděloval Izraelské od zástupu Egypťanů.

Lid na hoře se klaněl v bázni a úctě před neviditelným Bohem. Přítomní nemohou hledět na jasný stravující oheň, který sestoupil z nebe. Bojí se, že budou stráveni ve svém odpadlictvi a hříších. A proto všichni křičí až se to rozléhá po celé hoře i v okolních nížinách se strašnou jasností: „Hospodin jest Bohem, Hospodin jest Bohem.“ Izrael nakonec prohlédá jak byl klamán. Lidé vyznávají své hříchy i velkost svého zneuctění Boha. Jejich hněv se rozněcuje proti prorokům Bálovým. Achab a Bálovi kněží, ohromeni hrůzou, jsou svědky obdivuhodného projevu Hospodinovy moci. Eliáš volá a přikazuje lidu: „Zjímejte ty proroky Bálovy, žádný ať z nich neujde.“ 1. Kr. 18,40. Lid ochotně uposlechl jeho rozkazu. Lidé chytají falešné proroky, kteří je klamali a přivádějí je k potoku Císon. Tam Eliáš tyto modloslužebné kněze pobíjí.

^{3T 286} Po vykonání Božích soudů na falešných kněžích lid vyznal své hříchy a uznal Boha za svého Otce. Boží zlořečenství má být odňato a Bůh obnoví své požehnání svému lidu, opět občerství zemi rosou a deštěm.

Eliáš se obrací k Achabovi: „Jdi, pojez a napíj se, nebo aj, zvuk velikého deště.“ Zatímco Achab šel k hostině, Eliáš odešel od této strašné oběti na vrch hory Karmel modlit se. Usmrcení pohanských kněží mu nepřekáželo, aby se se vší vážností nemodlil. Vyplnil vůli Boží. Jako Boží nástroj učinil co mohl, aby vražděním modloslužebných kněží odstranil příčinu Izraelova odpadnutí. Více už nemohl učinit. Pak se přimlouvá za hříšného odpadlého Izraele. Nejpokornějším modlitebným postojem, tváří mezi svými koleny, s celou upřímností prosí Boha, aby seslal déšť. Šestkrát po sobě posílá svého služebníka pozorovat viditelné znamení, zda Bůh vyslyšel jeho prosbu. Není netrpělivý a neztrácí víru, jestliže Bůh okamžitě nedává znamení, že jeho modlitbu vyslyšel. Neustává ve své vážné modlitbě a svého služebníka posílá po sedmé podívat se, zda Bůh dal nějaké znamení. Služebník se po šestkráte vrátil ze své vyhlídky k moři s neuspokojivou zprávou, že není ani náznak , že by se na jasné obloze tvořila nějaká oblaka. Po sedmé upozorňuje Eliáše, že vidí malý oblak velikosti lidské pěsti. Pro Eliášovu víru to stačí, že nebe se zatáhne. On si je tím jist. Jeho víra slyší v tomto nepatrném mráčku zvuk hojného deště. Po svém služebníku posílá Achabovi poselství: „Zapřáhej a jeď, aby tě nezastihl déšť.“ 1.Kr. 18,44.