Poté, co Eliáš projevil tak neochvějnou odvahu v boji na život a na smrt, poté, co zvítězil nad králem, kněžími a lidem, přirozeně bychom očekávali, že nikdy nepodlehne malomyslnosti a nikdy se nedá zastrašit.

Po prvním setkání s Achabem a po oznámení Božích soudů pro jeho a Izraelovo odpadnutí, Bůh vedl jeho kroky z dosahu královny Jezábel do bezpečí na horách u potoka Karit. Tam Bůh poctil Eliáše tím, že mu nebeský anděl přinášel pokrm ráno i večer. Když pak potok vyschl, přivedl ho k sareptské vdově a každého dne obdivuhodně sytil vdovinu rodinu i Eliáše. Poté, co byl zahrnut důkazy takové Boží lásky a péče, předpokládali bychom, že Eliáš nikdy nepřestane Bohu důvěřovat. Apoštol nám však říká, že to byl člověk podobných slabostí jako my a jako my podléhal pokušení.

Achab vyprávěl své ženě o obdivuhodných událostech onoho dne a o zázračném projevu Boží moci dokazující, že Hospodin, Stvořitel nebe i země, je Bůh; řekl také, že Eliáš pobil Bálovy proroky. Na to se hříchem zatvrzelá Jezábel rozlítila. Hanebná, vyzývavá a ve svém modlářství zatvrzelá, prohlásila Achabovi, že Eliáš nesmí žít.

^{3T 289} Oné noci posel probudil unaveného proroka a oznámil mu přísahu Jezábel, kterou vyřkla ve jménu svých pohanských bohů, že totiž v přítomnosti Izraele Eliáši učiní to, co on učinil kněžím Bálovým. Eliáš měl čelit této hrozbě a přísaze Jezábel odvoláním se na ochranu nebeského Boha, který jej pověřil vykonáním své vůle. Měl říci poslovi, že Bůh, v něhož doufá, bude jeho ochráncem proti nenávisti a hrozbám Jezábel. Eliáše však opustila víra a odvaha. Zmaten povstává z dřímot. Prší a všude je temno. Ztrácí ze zřetele Boha a utíká, jako by mu krvavá pomsta byla v patách, aby si zachránil život. Opouští svého sluhu a ráno je daleko od lidských příbytků, na poušti, sám.

„Co když zvěděl, vstana, odšel pro zachování života svého, a přišel do Bersabé, jenž jest v Judstvu, kdež nechal mládence svého. Sám pak šel po poušti cestou dne jednoho, a přišed, usadil se pod jedním jalovcem a žádal sobě smrti, a řekl: „Již jest dosti Hospodine, vezmi duši mou, nebť nejsem lepší otců svých. I lehl a usnul pod jedním jalovcem. A aj, v touž chvíli anděl dotekl se ho, a řekl jemu: Vstaň, pojez. A když pohleděl vůkol, aj, u hlavy jeho chléb na uhlí pečený a číše vody. I pojedl a napil se a lehl zase. Opět vrátiv se anděl Hospodinův po druhé, dotekl se ho, a řekl: Vstaň, pojez, nebo velmi dlouhou máš cestu před sebou. A vstav, jedl a pil, a šel v síle pokrmu toho čtyřiceti dní a čtyřiceti nocí, až na horu Boží Oréb. Kdežto všed do jeskyně, nocoval tam. A aj,řeč Hospodinova k němu, a řekl jemu: „Co tu děláš Eliáši?“ 1. Kr. 19,3-9.

^{3T 290} Eliáš měl důvěřovat v Boha, který ho varoval, kdy má utéci a kde najít útočiště před nenávistí Jezábel a bezpečí před pátravým slídičstvím Achabovým. Pán ho nyní nevaroval, aby utíkal. Eliáš nečekal, až ho osloví Hospodin. Zbaběle utíkal. Kdyby byl s vírou a trpělivě čekal, Bůh by byl zaštítil svého služebníka a pomohl mu k dalšímu významnému vítězství v Izraeli sesláním svých soudů na Jezábel.

Unavený a skleslý Eliáš, aby si odpočinul usedá. Je znechucen a začíná reptat. Říká: „Již jest dosti, Hospodine, vezmi duši mou, nebť nejsem lepší otců svých.“ Uvědomuje si, že pro něho už život nemá žádnou cenu. Po tak významném projevu Boží moci před tváří Izraele očekával, že lidé budou věrní a zůstanou na Boží straně. Doufal, že Jezábel nebude mít vliv na Achaba a že v Izraelském království nastanou hluboké změny. Když mu bylo oznámeno výhružné poselství Jezábel, zapomněl, že Hospodin je tentýž všemohoucí a slitovný Bůh, který vyslyšel, když ho prosil o oheň z nebe, který i vyslyšel, když prosil o déšť. Bůh přece vyslyšel každou žádost a Eliáš utíká daleko od lidských příbytků a více nechce člověka ani vidět.

Jak Bůh hleděl na svého trpícího služebníka? Opustil ho snad pro jeho malomyslnost a zoufalství, které se ho zmocnilo? Nikoli! Eliáš byl znechucen. Celý den se namáhal bez jídla. Když vedl Achabův vůz a běžel před ním k branám města, byl silný a odvážný. Měl naději, že Izrael se jako národ navrátí a bude věren Hospodinu a znova bude požívat Boží přízně. Na Eliáše však dolehlo ochabnutí, které často následuje po vzletné víře a slavných úspěších. Byl vyvýšen na vrchol Fazga, aby byl pak pokořen do nejnižšího údolí víry. Boží oko však pořád hledělo na svého služebníka. Bůh ho miloval nemenší láskou, když padl se zlomeným srdcem jako Bohem i člověkem zapomenutý; právě tak byl v Boží lásce, jako když na jeho prosbu přišel z nebe oheň a ozářil Karmel.

^{3T 291} Ti, kdo nenesli těžkou odpovědnost a nebyli zvyklí vnikat do hloubky, nemohou pochopit Eliáše a nejsou připraveni s ním soucítit. Bůh zná a může pochopit velikou úzkost z pokušení i velikost zápasu.

Když Eliáš spí pod jalovcem, budí ho jemný dotek a líbezný hlas. Předěšen chce utéci, jako kdyby ho našel pronásledující nepřítel. Avšak v soucitné tváři, s láskou sklánějíci se nad ním nevidí tvář nepřítele, ale přítele. Z nebe byl seslán anděl, aby podpíral věrného služebníka Božího. Jeho hlas říká Eliášovi: „Vstaň, pojez“ Po té, co Eliáš přijal pro něho připravené občerstvení, opět usnul. Boží anděl po druhé probouzí Eliáše. Dotýká se unaveného, vyčerpaného muže a něžně mu říká: „Vstaň, pojez, nebo velmi dlouhou máš cestu před sebou.“ Eliáš se posilnil a nastoupil cestu na Oréb. Byl na poušti. V noci ležel v jeskyni, aby se ochránil před divými šelmami.

Tu se Bůh skrze jednoho ze svých andělů setkal s Eliášem a zeptal se ho: „Co tu děláš, Eliáši?“ Poslal jsem tě k potoku Karit, poslal jsem tě ke vdově ze Sarepty, poslal jsem tě do Samaří s poselstvím Achabovi, kdo tě však poslal na tuto dlouhou cestu na poušť? Jaké máš zde poslání? Eliáš naříká před Pánem nad hořkostí své duše: „Kterýž odpověděl: Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů. nebo opustili smlouvu tvou synové Izraelští, oltáře tvé zbořili, a proroky tvé pobili mečem. I zůstal jsem já sám, teď pak hledají života mého, aby mi jej odjali. Řekl Bůh: Vyjdi a stůj na hoře před Hospodinem. A aj, Hospodin šel tudy, a vítr veliký a silný, podvracující hory a rozrážející skály před Hospodinem, ale nebyl v tom Hospodin. Za tím pak větrem zemětřesení, ale nebyl v tom třesení Hospodin. A za třesením oheň, ale nebyl v ohni Hospodin. A za ohněm hlas tichý a jemný. ^{3T 292} Což když uslyšel Eliáš, zavinul tvář svou pláštěm svým a vyšed, stál u dveří jeskyně, a aj hlas k němu, řkoucí: Co tu děláš, Eliáši? Kterýž odpověděl: Náramně horlil jsem pro Hospodina, Boha zástupů, nebo opustili smlouvu tvou synové Izraelští, oltáře tvé zbořili, a proroky tvé pobili mečem. I zůstal jsem já sám, teď pak hledají života mého, aby mi jej odjali.“ 1.Kr. 19,10-14

Tak se Hospodin sám zjevuje Eliášovi. Ukazuje mu, že tichá důvěra a pevné spolehnuti na Boha mu vždy poskytne v nouzi pomoc.

Bylo mi ukázáno, že můj manžel se mýlil, když povolil malomyslnosti a nedůvěřoval Bohu. Znovu a znovu se mu Bůh zjevoval obdivuhodnými důkazy své péče, lásky a moci. Když však viděl, že jeho zájem a horlivost pro Boha a Jeho dílo nebyly pochopeny a doceněny, někdy povoloval znechucení a zoufalství. Bůh dal mému manželovi i mně zvláštní a důležitý úkol ve svém díle - varovat Jeho lid a radit mu. Vidíme-li, že naše napomenutí jsou zlehčována a místo porozumění nás stíhá nenávist; tu často ochabne důvěra v Boha Izraelského a jako Eliáš podléháme malomyslnosti a zoufalství. V tom byl veliký omyl v životě mého manžela, že se dal znechutit tím, když bratři mu připravili zkoušky místo pomoci. Když pak bratři vidí mého manžela znechuceného v důsledku jejich nevěry a nedostatku porozumění, někteří jsou připraveni jásat nad ním a těšit se z jeho ochablosti. Domnívají se, že Bůh nakonec není s bratrem Whitem, jinak by nemohl být tak skleslý. Takové lidi odkazuji na Eliáše, na jeho malomyslnost a znechucenost. Eliáš, ač prorok Boži, byl mužem podobných slabostí, jaké trápí nás. Máme co dělat s křehkostí smrtelných lidí. Doufáme-li v Boha, on na nás nezapomene. ^{3T 293} Za všech okolností smíme pevně důvěřovat v Boha, že nás nikdy neopustí a nezanechá, zůstaneme-li věrní.

Ve svém utrpení může můj manžel najít odvahu, že má slitovného nebeského Otce, který čte pohnutky a rozumí záměrům srdce. Kdo stojí v první bojové linii a koho Duch vede k zvláštnímu dílu Božímu, často pocítí reakci, když zesílí tlak. Může na něho tísnivě doléhat znechucení a otřást i nejstatečnější víru a oslabovat i nejzdatnější mysl. Bůh zná všechny naše slabosti. Slitovává se svou milostí, když lidská srdce jsou zatvrzelá jako křemen. Lekci trpělivého očekávání a důvěřování v Boha, když se všechno zdá být temné, se musí můj manžel důkladněji učit. Bůh ho pak nezklame v jeho důvěře.