Narodila jsem se 26. listopadu 1827 v Gorhamu, ve státě Maine. Moji rodiče Robert a Eunika Harmonovi byli mnoho let občany tohoto státu. Již v mládí se stali vážnými a oddanými členy metodistické episkopální církve. V této církvi udržovali význačné styky a pracovali neúnavně po dobu čtyřiceti let na obrácení hříšníků a na upevňování Božího díla. V této době se dožili toho potěšení, že viděli svých osm dětí obrácených a v Kristově ovčinci. Ale jejich rozhodný postoj k druhému adventu vedl v roce 1843 k rozluce rodiny s metodistickou církví.

Když jsem byla ještě dítětem, přestěhovali se moji rodiče z Gorhamu do Portlandu, taktéž ve státě Maine. Zde se mně v devíti letech přihodila nehoda, která měla vliv na celý můj život. Se svou sestrou - dvojčetem a jednou naší spolužačkou jsem přecházela obecní pastvinu v Portlandu, když za námi přiběhla asi třináctiletá dívka, která se na nás pro nějakou maličkost rozzlobila a vyhrožovala nám bitím. Naši rodiče nás učili, abychom se nikdy s nikým nehádali, ale abychom ihned v případě nebezpečí spěchali domů, kdykoliv nám bude nadáváno nebo ubližováno. Rychle jsme tak učinily, ale dívka nás rychle sledovala s kamenem v ruce. Obrátila jsem se, abych viděla, jak daleko je za mnou, ale jakmile jsem tak učinila, hodila po mně kamenem a udeřila mně do nosu. Byla jsem ránou omráčena a klesla jsem v bezvědomí k zemi. ^{1T 10}

Když jsem opět nabyla vědomí, nacházela jsem se v kupeckém krámě, mé šatstvo bylo potřísněno krví, která vytékala z nosu a stékala na podlahu. Nějaký laskavý cizinec se nabídl, že mne sveze domů ve svém voze, ale já jsem mu řekla, neuvědomila jsem si svoji slabost, že půjdu domů raději pěšky, než abych pošpinila jeho vůz svoji krví. Poněvadž nevěděl, že mé zranění je tak vážné, svolil k tomu, ale když jsem ušla pouze kousek cesty, cítila jsem se mdlá a omámená. Moje sestra a moje spolužačka mne odnesly domů.

Nemám ponětí, co se se mnou dělo po nějaký čas po tomto úrazu. Moje matka říkala, že jsem nic nevnímala, že jsem ležela malátná (omámená) po tři týdny. Jen ona jediná věřila v možnost mého uzdravení a z nějakých důvodů cítila, že zůstanu naživu. Laskavá sousedka, která měla veliký zájem o můj zdravotní stav, jednou myslela, že již umírám. Chtěla mně koupit pohřební roucho, ale moje matka pravila: "Ještě ne!", protože jí něco říkalo, že neumřu.

Když jsem opět nabyla vědomí, zdálo se mi, že jsem pouze spala. Nepamatovala jsem se na úraz a neznala jsem příčiny své choroby. A když jsem poznenáhlu nabývala sil, byla moje zvědavost probuzena nasloucháním řečí oněch lidí, kteří mne navštěvovali a říkali: "Jaká škoda - ani bych ji nebyla poznala" atd. Požádala jsem o zrcadlo, a když jsem se do něj podívala, ulekla jsem se změny svého vzhledu. Každý tah mého obličeje se zdál být změněn. Mé nosní kosti byly přeraženy a to způsobilo ono znetvoření.

Myšlenka, že budu muset nést toto neštěstí po celý svůj život, byla nesnesitelná. Neviděla jsem již radost ve své existenci. Nepřála jsem si žít a přece jsem se bála zemřít, protože jsem nebyla připravena. Přátelé, kteří nás navštěvovali, dívali se na mne s útrpností a radili mým rodičům, aby zažalovali otce té dívky, která mne, jak říkali, zničila. Ale moje matka byla pro smír. ^{1T 11} Pravila, že by se jen tehdy něco získalo, kdyby takový postup mně navrátil zdraví a přirozený vzhled, ale jelikož to je nemožné, že bude lépe nedělat si nepřátele následováním takové rady.

Lékaři mysleli, že bude nutno vpravit do mého nosu stříbrný drát, aby udržoval jeho tvar. To by bývalo velmi bolestivé a oni se obávali, že by to málo prospělo, jelikož jsem ztratila příliš mnoho krve a prodělala takový nervový otřes, že mé uzdravení bylo víc než pochybné. Domnívali se, že když se pozdravím, budu žít jen krátký čas - byl ze mne téměř kostlivec.

V této době jsem počala prosit Pána, aby mne připravil na smrt. Když křesťanští přátelé navštívili naši rodinu, ptali se mé matky, mluvila-li již se mnou o smrti. Zaslechla jsem to, a to se mnou otřáslo. Přála jsem si stát se křesťankou a prosila jsem vážně za odpuštění svých hříchů. Pocítila jsem klid v duši a lásku ke každému a přála jsem si, aby všem lidem byly odpuštěny hříchy a aby všichni milovali Ježíše jako já.

Velmi dobře si pamatují na jednu zimní noc, kdy sníh pokrýval zemi, nebesa byla osvětlena, obloha zdála se být červená a hrozivá, zdála se otvírat a zavírat a sníh vypadal jako krev. Sousedé byli velmi zděšení. Matka mne vzala z postele do náruče a nesla mne k oknu. Byla jsem šťastná, myslela jsem, že Ježíš přichází a toužila jsem Jej spatřit. Mé srdce bylo přeplněno radostí, tleskala jsem a myslela, že mé utrpení je u konce. Ale byla jsem zklamaná, zvláštní zjev z oblohy zmizel a příštího jitra slunce svítilo jako obvykle.

Nabývala jsem sil velmi zvolna. Když jsem konečně byla schopna zúčastnit se her svých přátel, musela jsem se naučit trpké lekci, že náš osobní zjev často činí rozdíl v chování našich kamarádů. V době mého neštěstí byl můj otec vzdálen v Georgii. Když se vrátil, objímal mé bratry a sestry a pak se tázal na mne. ^{1T 12} Bázlivě jsem se stáhla zpět, když mne matka zavolala, ale můj otec mne nepoznal. Bylo pro něj těžké uvěřit, že já jsem jeho malá Ellen, kterou opustil před několika málo měsíci jako zdravé a šťastné dítě. To se hluboce dotklo mých citů, ale snažila jsem se vypadat vesele, ačkoli mě to málem zlomilo srdce.

Své neštěstí jsem musela ve svých dětských dnech častokrát statečně snášet. Byla jsem neobvykle citlivá a to mi způsobilo velký smutek. Často jsem vyhledávala osamělá místa, ve své zraněné pýše, duševně otřesená a zklamaná přemýšlela jsem zachmuřeně o zkouškách, které jsem odsouzená denně snášet.

Úleva slz mně nebyla dopřána. Nemohla jsem pohotově plakat jako moje sestra, ačkoliv mé srdce bylo obtíženo a bolelo, jako by pukalo, nemohla jsem uronit jediné slzičky. Často jsem cítila, že by se mně velmi ulevilo, kdybych mohla své strasti vyplakat. Někdy zahnala laskavá sympatie přátel olověnou tíhu, která tlačila mé srdce. Jak marnivé a prázdné se mně zdály nyní světské radovánky, jak vrtkavé přátelství mých mladých družek. Tyto malé spolužačky byly podobné většině dospělých lidí, hezký obličej, pěkné šaty je přitahují, ale když neštěstí je odejme, stane se křehké přátelství studeným nebo se dokonce i zlomí. Ale když jsem se obrátila ke svému Spasiteli, utěšoval mne. Hledala jsem vážně Pána ve svých nesnázích a obdržela jsem útěchu. Cítila jsem se být ujištěna, že Ježíš i mne miluje.

Mé zdraví se zdálo býti beznadějně oslabeno. Po celé dva roky nemohla jsem dýchat nosem a školu jsem mohla navštěvovat jen občas. Zdálo se mi nemožným učit se a podržet si v paměti to, čemu jsem se naučila. Táž dívka, která byla příčinou mého neštěstí, byla určena učitelem za třídní. Mezi její povinnosti náleželo, pomáhat mi při psaní a ostatních lekcích. Vždy se zdálo, že upřímně lituje bezpráví, kterého se vůči mně dopustila, ačkoliv jsem si dávala všemožnou péči, abych jí toto nepřipomínala. ^{1T 13} Byla ke mně něžná a trpělivá a zdála být se smutnou a zamyšlenou, když mne viděla namáhavě pracovat, abych získala vzdělání i za tak nepříznivých okolností.

Můj nervový systém byl rozrušen a ruka se mi třásla tak, že jsem dělala pouze malé pokroky ve psaní. Nemohla jsem se dostat dále než k pouhému opisování neobratnou rukou. Když jsem se usilovně namáhala, abych se přiměla k učení, slévala se mi písmena v sebe, velké krůpěje potu mi stály na čele a zmocňovala se mne mdloba a malátnost. Měla jsem zlý kašel a celý můj organismus byl vysílen. Učitelé mi radili, abych opustila školu a nepokračovala ve svých studiích, dokud se můj zdravotní stav nezlepší. Byl to nejtěžší zápas mého mladého života, když jsem měla ustoupit své slabosti a rozhodnout se, že opustím svá studia a vzdám se tak naděje na získání vzdělání.

O tři léta později jsem se znovu pokusila o získání vzdělání. Ale když jsem počala znovu studovat, zhoršovalo se rapidně mé zdraví a bylo zřejmé, že budu-li pokračovat, bude to za cenu mého života. Nechodila jsem do školy, až když mi bylo 12 let.
Moje ctižádost stát se studentkou byla veliká a když jsem přemýšlela o svých zklamaných nadějích, že mám být invalidou po celý život, nemohla jsem se se svým údělem smířit a časem jsem reptala i proti Boží prozřetelností, že toto na mne dopustila. Kdybych se byla svěřila své matce, byla by mne poučila, uklidnila a povzbudila. Ale já jsem skrývala své trápení před svou rodinou a svými přáteli ze strachu, že by mi neporozuměli. Šťastná důvěřivost v lásku Spasitelovu, které jsem se těšila za své nemoci, byla ztracena. Mé vyhlídky na světské radovánky byly zmařeny a nebe se zdálo být pro mne uzavřeno.