Vyprávěla jsem toto vidění věřícím v Portlandu a všichni pevně věřili, že pocházelo od Boha. Boží Duch doprovázel toto svědectví a velebnost věčnosti spočívala na nás. Nevyslovitelná a svatá bázeň mne naplňovala při pomyšlení, že já, tak mladá a slabá, mám být vyvoleným nástrojem, kterým Bůh si přeje dát světlo svému lidu. Jsouc pod mocí Páně, byla jsem naplněna radostí, jako bych byla obklopena anděly na nádherných nebeských dvorcích, kde všude je mír a radost a byla to opravdu smutná a hořká proměna, když jsem se probudila do skutečností smrtelného života.

Ve druhém vidění, které následovalo brzy po prvním, byly mně ukázány zkoušky, kterými musím projít a bylo mi řečeno, že je mojí povinností, abych šla a vypravovala druhým, co Bůh mně odhalil. Bylo mi ukázáno, že moje práce se setká s velkým odporem a že mé srdce bude sevřeno úzkostí, ale že Boží milost bude dostatečná, aby mne vším provedla. Toto vidění mne nadmíru zneklidňovalo, protože vyzdvihovalo moji povinnost, abych šla mezi lid a předkládala pravdu. Mé zdravé bylo tak chatrné, že jsem neustále tělesně trpěla a dle všeho bylo mého života namále. Bylo mi teprve sedmnáct let, byla jsem malá a křehká, nezvyklá společnosti a povahou tak nesmělá a plachá, že bylo pro mně utrpením setkat se s neznámými lidmi. Modlila jsem se vroucně po několik dní a dlouho do noci, aby toto břímě bylo ode mne odňato a vloženo na někoho, kdo by byl schopnějším jé nést. Ale světlo povinnosti se nezměnilo a slova andělova mi zněla neustále v uších: "Oznam druhým, co jsem ti zjevil." ^{1T 63}

Nemohla jsem se smířit s myšlenkou, že mám jít do světa, a setkání s odporem a posměchem jsem se obávala. Měla jsem málo sebedůvěry. Dosud, kdykoliv mne Duch svatý nutil do mé povinnosti, vzchopila jsem se. Při pomyšlení na Ježíšovu lásku a podivuhodné dílo, které pro mne vykonal, zapomněla jsem na všechen strach a plachost. Pevné přesvědčení, že plním svoji povinnost a jsem poslušnou vůle Páně, dodávalo mi překvapující důvěry. V takových chvílích byla jsem ochotna učinit neb vytrpět cokoliv, jen abych pomohla druhým ke světlu a míru Ježíšovu.

Zdálo se mi však nemožným dokončit dílo, které mně bylo předkládáno, pokusit se o to, znamenalo pro mne jistý neúspěch. Přemáhat odpor, který dílo očekával, bylo pro mne více, než bych mohla unést. Jak bych jen mohla, být léty ještě dítětem, putovat od místa k místu a odhalovat lidu svaté pravdy Boží. Mé srdce se svíralo úzkostí při této myšlence. Můj bratr Robert, pouze o dva roky starší, nemohl mne doprovázet, neb byl slabého zdraví a jeho nesmělost byla větší než moje, nic ho nemohlo přimět, aby něco takového podnikl. Můj otec musel pečovat o rodinu a nemohl opustit svůj obchod, ale ujišťoval mne, že Bůh mi jistě cestu upraví, jestliže mne povolal, abych pracovala na různých místech. Ale tato slova povzbuzení přinesla málo útěchy mému ustrašenému srdci, stezka přede mnou se zdála být lemována obtížemi, které nebudu moci překonat.

Toužila jsem po smrti jako po vysvobození z odpovědností, které se na mne hrnuly. Nakonec mne opustil i šťastný pokoj, kterému jsem se tak dlouho těšila a zoufalství se opět zmocnilo mé duše. Zdálo se, jakoby všechny mé modlitby byly marné a moje víra zanikala. Slova útěchy, výčitek neb povzbuzení, vše mi bylo jedno, neboť se mi zdálo, že mi nikdo nemůže rozumět než Bůh a ten mne opustil. Skupina věřících v Portlandu nevěděla o mých duševních procesech, které mne přivedly do tohoto stavu malomyslností, ale věděli, že jsem z nějaké příčiny sklíčená a cítili, ^{1T 64} že to je ode mne hřích, když uvážili laskavý způsob, kterým Pán se ke mně přiznával.

Obávala jsem se, že mi Pán navždy odňal svoji přízeň. Když jsem jen pomyslela na světlo, které dříve oblažovalo moji duši, zdálo se mi nyní být dvojnásob drahocenným u porovnání s temnotou, která mne nyní obklopovala. V domě mého otce se konala shromáždění, ale mé utrpení bylo tak velké, že jsem po nějakou dobu je nenavštěvovala. Moje břímě se stávalo stále těžším, až se můj duch ocitl v takové trýzni, že to bylo pro mne téměř nesnesitelné.

Konečně jsem se odhodlala k účasti na shromáždění ve svém vlastním domově. Církev učinila z mého případu zvláštní předmět svých modliteb. Otec Pearson, který byl proti zjevení se moci Boží v mým dřívějších zkušenostech, modlil se nyní vroucně za mne a radil, abych podrobila svoji vůli vůli Boží. Jako laskavý otec se snažil dodat mi odvahy a útěchy, a nabádal mne, abych věřila, že nejsem opuštěna Přítelem hříšníků.

Cítila jsem se příliš slabou a zoufalou, abych sama projevila zvláštní úsilí, ale mé srdce se spojilo v prosbách s mými přáteli. Starala jsem se nyní málo 0 odpor světa a cítila jsem se připravena podstoupit jakoukoliv oběť, jen když znovu získám milost Boží. Zatím, co byly za mne obětovány modlitby, protrhávala se těžká temnota kolem mne a ustoupila. Zahalilo mne náhlé světlo a síly mne opustily a bylo mi, jako bych se nacházela v přítomností andělů. Jedna z těch svatých bytostí opět opakovala tato slova: "Oznam druhým, co jsem ti zjevil."

Tížila mne však velká obava, abych - jestliže poslechnu volání povinnosti a půjdu ven a budu se vydávat za vyvolenou Nejvyššího, obdařenou viděními a zjeveními pro lid, nepodlehla hříšné povýšenosti a nepozdvihovala se nad úroveň, kterou jsem měla právo si přivlastnit a nepřivolala tím na sebe nelibost Boží a neztratila svoji vlastní duši. Viděla jsem před sebou několik právě takových případů, jaké jsem zde nyní popsala, a mé srdce se lekalo této těžké zkoušky. ^{1T 65}

Prosila jsem úpěnlivě, musím-li již jít a vyprávět, co mi Pán ukázal, abych byla uchráněna nesprávného vyvyšování sebe sama. Anděl pravil: "Tvé modlitby jsou slyšeny a budou vyslyšeny. Obáváš-li se tohoto zla, které tě ohrožuje, ruka Boží tě ochrání, utrpením tě k sobě přitáhne a ochrání tvoji pokoru. Předávej věrně toto poselství. Vytrvej až do konce a budeš jíst ovoce ze stromu života a pít vodu života."

Když jsem opět nabyla vědomí pozemských věcí, poddala jsem se plně Pánu, připravena vyplnit Jeho rozkaz, nechť je jakýkoliv. Boží Prozřetelnost mne vedla k mým sestrám v Portlandu, vzdáleném třicet mil od mého domova. Tuto cestu jsem podnikla se svým švagrem. Tam jsem měla příležitost uplatnit své svědectví.

Po tři měsíce jsem měla takové potíže v hrtanu a na plících, že jsem mohla jen málo mluvit a to pouze slabým a chraptivým hlasem. Při této příležitosti jsem ve shromáždění povstala a počala mluvit šeptem. Tak jsem pokračovala asi pět minut, když mne bolesti a potíže v hrtanu a na plících opustily, můj hlas se stal jasným a silným a tak jsem mluvila s dokonalou lehkostí a volností téměř dvě hodiny. Když bylo mé poselství skončeno, ztratila jsem opět hlas až do té doby, kdy jsem opět stála před posluchači. A nyní se opakovalo ono zvláštní znovunabytí hlasu. Pociťovala jsem trvalou jistotu, že konám vůli Boží a viděla jsem jasné výsledky svého úsilí.

Boží Prozřetelnost mne vedla dále do východní části státu Maine. Bratr William Jordan se vydal na obchodní cestu do Orringtonu, doprovázen svojí sestrou a já jsem byla puzena, abych šla s nimi. Jelikož jsem Pánu slíbila, že půjdu cestou, kterou mi ukáže, neodvážila jsem se odmítnout. V Orringtonu jsem se setkala s bratrem Jakubem Whitem. Znal se s mými přáteli a sám byl taktéž zapojen do díla spasení.

Duch Boží doprovázel poselství, které jsem nesla, srdce se těšilo pravdě a ti, kteří byli malé mysli, ^{1T 66} vraceli se radostně a povzbuzeně opět ke své víře. V Garlandu se sešlo velké množství z různých čtvrtí, aby vyslechlo mé poselství. Ale mé srdce bylo velmi těžké, neboť jsem právě obdržela dopis od své matky, ve kterém mně prosila, abych se vrátila domů, poněvadž prý o mně kolují nepravdivé zprávy. To byla nečekaná rána. Mé jméno bylo dosud prosto jakéhokoliv stínu pomluvy a moje pověst mně byla velmi drahá. Také mne rmoutilo, že moje matka má kvůli mne trpět. Visela na dítkách a její srdce bilo jen pro ně. Byla velmi citlivá a nedůtklivá, když šlo o její děti. Kdybych bývala měla příležitost byla bych se ihned rozjela domů, bylo to však nemožné.

Můj zármutek byl tak velký, že jsem se cítila příliš sklíčena než abych toho večera mluvila. Mojí přátelé mně přemlouvali, abych jen důvěřovala Bohu a konečně se počali bratří za mne modlit. Požehnání Boží na mně spočinulo a vydala jsem onoho večera své svědectví s velkou snadností. Bylo mi, jakoby po mém boku stál anděl a posiloval mne. Volání slávy a vítězství zaznívalo z tohoto domu a všichni jsme pociťovali přítomnost Ježíšovu.

Ve svém díle jsem byla nucena stavět se proti některým, kteří svým fanatismem škodili věci Boží. Tito fanatikové se domýšleli, že náboženství pozůstává z velkého vzrušení a hluku. Mluvili takovým způsobem, že dráždili nevěřící a způsobili tím, že tito je nenáviděli i jejich učení, potom se radovali, že trpí pronásledování. Nevěřící nemohli vidět ani pevnosti ani stálosti v jejich směru. V některých místech bylo bratřím zabraňováno ve shromaždování. Nevinní trpěli s vinnými. Z toho všeho mne srdce velmi bolelo. Bylo kruté, že věc Kristova měla být omezována těmito nerozumnými muži. Neničili pouze své vlastní duše, ale vypálili dílu znamení, které nebylo snadno odstranit. A satan se z toho radoval. ^{1T 67} Dobře se mu hodilo, že s pravdou zacházeli neposvěcení mužové, hodilo se mu, že je smíšená s hlukem a pak se vším všudy zašlapává do prachu. Díval se s triumfem na zmatený nejasný stav dítek Božích.

Jeden z těchto fanatiků pracoval s jistým úspěchem na obrácení mých přátel a dokonce i na mých příbuzných proti mně. Protože jsem věrně vyprávěla co mi bylo ukázáno vzhledem k jeho nekřesťanskému postoji, roztrušoval nepravdy, aby zmařil můj vliv a sebe ospravedlnil. Můj úděl se zdál být neúnosný. Zmalomyslnění těžce na mne doléhalo a postavení dítek Božích mne naplňovalo takovou úzkostí, že jsem musela na čtrnáct dní pro nemoc ulehnout. Moji přátelé mysleli, že nezůstanu na živu, ale bratří a sestry, kteří byli se mnou zajedno v tomto mém zármutku, scházeli se a modlili se za mne. Brzy jsem poznala, že vřelé a upřímné modlitby jsou za mne obětovány. Modlitby zvítězily. Moc silného protivníka byla zlomena, byla jsem osvobozena a ihned se dostavilo vidění. Z toho jsem poznala, že kdykoliv cítím lidské ovlivňování svého svědectví, ať se nalézám kdekoliv, ihned mám volat k Bohu a anděl mi bude poslán ku pomoci. Měla jsem sice již jednoho anděla strážného, který mne neustále doprovázel, ale v případě potřeby sešle Pán ještě dalšího, aby mne vyvedl z moci jakéhokoliv zemského vlivu.