20. listopadu 1855 sestoupil na mne za modlitby náhle a mocně Duch svatý a dostalo se mi vidění.

Viděla jsem, že Duch svatý poznenáhlu odstupuje od církve. Služebníci Boží příliš důvěřují síle důkazů a nemají ono plné spolehnutí na Boha, jaké by měli mít. Viděla jsem, že pouhý důkaz pravdy nepřiměje duše, aby zaujali místo s ostatky, neboť pravda není populární. Služebníkům Božím musí pravda přejít do srdce a krve. Anděl pravil: "Musí ji rozehřát slávou, musí nosit pravdu ve svém srdci a vylévat ji v zápalu a vroucnosti duše těm, kteří naslouchají. Málo je těch, kteří jsou hotovi rozhodnout se jedině pod váhou důkazů, jest nemožným pohnout mnohými pouhou teorií pravdy. Moc a síla musí doprovázet pravdu, aby jimi pohnulo to živé svědectví.

Viděla jsem, že nepřítel je horečně činný, aby zmařil duše. Povýšenost pronikla do řad církve, je zapotřebí více pokory. Mezi posly se příliš mnoho holduje neodvislosti ducha. To musí být odloženo a služebníci Boží se musí více semknout. Bylo možno pozorovat příliš mnoho otázek: "Jsem strážným bratra svého?" Anděl pravil: "Ano, ty jsi strážným bratra svého. ^{1T 114} Máš s bdělostí pečovat o svého bratra, máš mít zájem o jeho prospěch a chovat k němu náklonnost a lásku. Semkněte se!" Bůh ustanovil, aby člověk byl srdečný a poctivý bez přetvářky, měkký, pokorný a prostý. Toto je zásadou nebes, Bůh tak nařídil. Ale ubohý křehký člověk vymyslel něco jiného - následování své vlastní cesty a pečlivě sledování svých vlastních zájmů.

Tázala jsem se anděla, proč byla prostota z církve vykázána a nastolena pýcha a povýšenost. Viděla jsem, že právě to je příčinou proč jsme vždy byli vydáni do rukou nepřítelových. Anděl pravil: "Pohleď a viz, že tento pocit povýšenosti převládá." "Což jsem já strážným bratra svého?" Opět pravil anděl: "Ty jsi strážným bratra svého. Tvé vyznání, tvá víra vyžaduje od tebe sebezapření a obětování se Bohu, jinak bys nebyl hoden života věčného, neboť byl pro tebe draho vykoupen smrtelnou úzkostí, utrpením a svoji krví, milovaného Syna Božího."

Viděla jsem, že mnozí lidé na různých místech, na východě i na západě, hromadí statky, pozemky, domy a používají díla Božího za záminku řkouce, že tak činí, aby mohli pomáhat věci Boží. Přikládají si tak pouta a mohou přinášet jen malý užitek dílu. Někteří opět koupí kus pozemku a pracují se vší své síly, aby jej splatili. Jsou tím tak zaneprázdnění a mohou nastřádat jen pramálo času na modlitbu a pobožnosti a získat tak od Boha sílu ku přemáhání všech svých hříšných návyků. Jsou zadlužení a když dílo potřebuje jejich pomoci, nemohou vypomoci, neboť se musí nejdříve zbavit svých dluhů. Ale když z nich vybředli, jsou vzdálenější toho, aby dílu pomohli, než kdykoliv před tím, poněvadž se opět zaplétají do hromadění nových majetků. Lichotí a namlouvají si, že tento postup je správný, že použijí zisku pro věc Boží. Ale ve skutečnosti si ukládají poklady zde, na této zemi. Milují pravdu slovem, ale ne skutkem. ^{1T 115} Milují dílo právě tolik, jak jejich činy ukazují. Milují svět více a věc Boží méně, přitažlivost země se stává silnější a přitažlivost nebe slabší. Jejich srdce je u jejich pokladu. Svým příkladem ukazují lidem kolem sebe, že zamýšlí zůstat zde, že tento svět je jejich domovem. Anděl pravil: "Jsi strážným bratra svého!"

Mnozí zabředají do zbytečných vydání pouze proto, aby ukojili své pocity, chuti, oči a své smysly tehdy, kdy dílo potřebuje právě tyto promrhané prostředky a kdy služebníci Boží jsou nuzně oděni a nemohou vykonávat svoji práci pro nedostatek prostředků. Anděl praví: "Doba jejich činů brzy pomine. Jejich skutky ukazují, že jejich já je jim modlou a jí, že obětují. Jejich já musí být nejdříve uspokojeno, jejich cit povýšenosti jim praví: "Jsem já strážným bratra svého?" Mnohým se dostává varování, ale nedbají. Jejich já je jejich hlavní předmětem a jemu se musí vše klanět.

Viděla jsem, že církev téměř ztrácí ducha sebezapření a obětavosti, kladou na první místo sebe a své vlastní zájmy a potom teprve pracují pro dílo tak, jak sami uznají za dobré. Taková oběť, jak jsem viděla, je slabá a není přijata Bohem. Všichni by měli mít zájem na tom; aby konali pro šíření díla, co je v jejich silách.

Viděla jsem, že ti, kteří nemají majetku, ale mají tělesnou sílu, musí klást počet Bohu právě z této své síly. Mají být pilnými v zaměstnání a horlivého ducha, nemají přenechávat všechny oběti těm, kteří mají majetek. Viděla jsem, že mohou obětovat, a že je jejich povinností právě tak, jako oněch, kteří vlastní majetky. Ale často ti, kteří jsou nemajetní si neuvědomují, že se mohou zapřít v mnoha věcech, že mohou méně vynakládat na svá těla a uspokojování svých chutí a zálib a tak mnoho ušetřit pro věc Boží a ukládat si tak poklady v nebesích. Viděla jsem, že v pravdě je líbeznost a krása, ale odejmi jí moc Boží a stává se bezmocnou. ^{1T 116}