30. srpna 1846 jsem vstoupila ve stav manželský s bratrem Jakubem Whitem. Bratr White se těšil hlubokým zkušenostem v adventním hnutí a jeho úsilí v šíření pravdy bylo Bohem požehnáno. Naše srdce byla spojena ve velkém díle a společně jsme cestovali a pracovali pro spásu duší.

Započali jsme své dílo bez haléře, s několika málo přáteli a s podlomeným zdravím. Můj manžel zdědil silnou tělesnou konstituci, ale jeho zdraví bylo vážně otřeseno současným namáhavým studiem ve škole a přednáškami. Já sama jsem utrpěla újmu na zdraví již v dětství, jak jsem již vyprávěla. Za těchto podmínek, bez prostředků s velmi málo lidmi, kteří by sympatizovali s našimi náhledy, bez časopisů a bez knih, započali jsme své dílo. V té době jsme neměli modlitebny. A abychom použili stanu, nás tehdy nenapadlo. Většina našich shromáždění se konala v soukromých domech. Naše shromáždění byla malá. Zřídka kdy přišel do našich schůzek někdo jiný mimo adventisty, leda že byl přitažen zvědavostí poslechnout si mluvit ženu.

Začínala jsem nejprve nesměle mluvit na veřejností. Měla-li jsem důvěru, byla mi dána Duchem svatým, mluvila-li jsem nenuceně a pevně, byl to dar Boží. Vedli jsme svá shromáždění obvykle tím způsobem, že jsme se oba dva zúčastnili. Můj manžel pořádal nejprve poučnou přednášku, já jsem pak následovala s obsáhlým poučováním, razila jsem si cestu k cítění shromážděných. Takto můj manžel zaséval, já jsem pak zalévala símě pravdy a Bůh dal vzrůst.

Na podzim 1846 jsme počali zachovávat biblickou sobotu, vyučovat a zastávat ji. ^{1T 76} Moje pozornost na sobotu byla ponejprv obrácena za mé návštěvy v Novém Bedfordu Mass. na počátku téhož roku. Seznámila jsem se tam s bratrem Josefem Batesem, který již dříve přijal adventní víru a byl činným pracovníkem v díle. Bratr Bates světil sobotu a kladl důraz na její důležitost. Já jsem dosud této důležitosti nepociťovala a domnívala jsem se, že B. chybuje, když trvá na čtvrtém přikázání více, než na ostatních devíti. Ale Pán mi dal nahlédnout do nebeské svatyně. Chrám Páně v nebesích byl otevřen a byla mi ukázána truhla smlouvy, pokrytá slitovnicí. Po obou stranách archy stál anděl s křídly rozprostřenými nad slitovnicí a s obličejem obráceným k ní. Anděl, který mně doprovázel, mi vysvětloval, že tito dva andělé představují všechny nebeské zástupy, které poblíž s uctivou bázní k nebeskému zákonu, který byl napsán prstem Božím. Pán Ježíš pozvedl slitovnicí a já jsem spatřila dvě kamenné desky, na kterých bylo vyryto deset přikázání. Byla jsem udivena, když jsem spatřila čtvrté přikázání v samém středu oněch desíti, obklopené jasnou svatozáří. Anděl pravil: "Je to pouze ono jediné ze všech desíti, které blíže určuje živého Boha, jenž stvořil nebe a zemi a všechny věci, které se na ní nacházejí. Když byly položeny základy země, tehdy již byla ustanovena sobota.

Bylo mi ukázáno, že kdyby bývala vždy zachovávána pravá sobota, nebylo by jediného nevěrce ani ateisty. Zachovávání soboty by bývalo uchránilo svět od modlářství. Čtvrté přikázání bylo však pošlapáno, proto jsme my povolaní, abychom napravili toto porušení v zákoně a hájili pošlapanou sobot. "Člověk hříchu", který se povyšoval nad Boha a osoboval si právo měnit časy i zákony, přemístil také sobotu ze sedmého na první den týdne. Tím Boží zákon porušil. Právě před velkým dnem Božím je vysláno varovné poselství, ^{1T 77} aby se lid navrátil k věrnosti vůči zákonu Božímu, který antikrist zrušil. Poučováním a příkladem musí být upozorňováno na mezeru v zákoně. Bylo mi ukázáno, že třetí anděl, hlásající Boží přikázání a víru Ježíšovu, představuje lid, který obdržel toto poselství a pozdvihuje svůj varující hlas, aby svět zachovával Boží přikázání jako zřítelnicí oka svého. Jako odpověď na toto varování počnou mnozí světit sobotu.

Když jsme získali světlo o čtvrtém přikázání, bylo v Maine asi 25 adventistů, kteří zachovávali sobotu, ale rozcházeli se zase v jiných bodech učení a byli bytově tak roztroušení, že byl jejich vliv velmi malý. V ostatních částech Nové Anglie byl jich asi tentýž počet za podobných podmínek. Bylo naší povinností často je navštěvovat v jejich domovech a posilovat je v pravdě a ve víře v Pána. Ale jelikož byli tak roztroušení, byli jsme vždy dlouhou dobu na cestách. Pro nedostatek prostředků najímali jsme ta nejlacinější soukromá vozidla, vozy druhé třídy a na parnících v podpalubí. Pro mé slabé zdraví bylo cestování soukromými vozidly nejpohodlnější. Když jsme se nacházeli v druhořadých vozech, byli jsme obvykle zahaleni tabákovým kouřem, co mělo u mne často za následek mdloby. Když jsme cestovali parníkem v podpalubí trpěli jsme opět kouřem a vedle toho ještě klením a hrubým rozhovorem lodníků a cestující spodiny. V noci jsme se ukládali ku spaní na tvrdé podlaze na krabicích sušeného zboží, na pytlích obilí, tlumoky nám sloužily za podušky a kabáty a šály za přikrývky. Když jsme již příliš trpěli zimou, procházeli jsme se po palubě, abychom se zahřáli. Když jsme byli v létě příliš obtěžování horkem, vycházeli jsme na vrchní palubu nadýchat se chladného nočního vzduchu. To vše bylo pro mne unavující, obzvláště, když jsem cestovala s dítětem. ^{1T 78} Tento způsob života bychom si nikdy sami nebyli zvolili. Bůh nás povolal v naší chudobě a vedl nás pecí soužení, aby nám tak dal zkušeností, které měly mít pro nás velkou cenu a být příkladem pro ostatní, kteří nás měli později v díle následovat.

Náš Mistr byl mužem utrpení, byl obeznámen s bídou a neštěstím a ti, kdož trpí s Ním, budou s Ním i vládnout. Když se Pán zjevil Saulovi při jeho obrácení, neměl v úmyslu ukázat mu, čeho dobrého bude užívat, nýbrž jak velice bude pro Jeho jméno trpět. Utrpení bylo údělem lidu Božího od doby mučedníka Abela. Patriarchové trpěli, protože byli věrní Bohu a poslušní Jeho přikázání. Velká Hlava církve trpěla za nás i první apoštolové trpěli, i první církev trpěla, miliony mučedníků, i reformátoři trpěli. A proč bychom měli my se zaleknout vést život v utrpení, my, kteří máme blaženou naději nesmrtelností, my, kteří budeme dokonalými, jakmile se Kristus zjeví? Kdyby bylo možné dosáhnout stromu života uprostřed ráje Božího bez utrpení, nedovedli bychom se ani radovat z tak bohaté odměny, získané bez utrpení. Zalekli bychom se té slávy, hanbili bychom se v přítomnosti těch, kteří bojovali ten dobrý boj víry, dokonali běh v trpělivosti a došli života věčného. Ale nikdo zde nebude, kdo si nezvolí jako Mojžíš utrpení s lidem Božím. Prorok Jan viděl zástup vykoupených a tázal se: "Kdo jsou tito?" Pohotová odpověď zněla: "To jsou ti, kteří vyšli z velikého soužení, umyli svá roucha a zbílili je v krvi Beránkově."

Když jsme počali hlásat světlo o sobotě, neměli jsme dosud ujasněný pojem o poselství třetího anděla ve Zj 14,9-12. Jádro našeho svědectví před lidem spočívalo ve vysvětlování, že velké hnutí druhého adventu je od Boha, že první a druhé poselství je zjeveno, ^{1T 79} a že třetí má teprve přijit. Věděli jsme, že třetí poselství končí slovy: "Zde je trpělivost svatých, zde jsou ti, kdož zachovávali přikázání a víru Ježíšovu." A viděli jsme právě tak jasně jako to nyní vidíme, že tato prorocká slova poukazovala na reformu soboty, ale co znamenalo uctívání šelmy v tomto poselství nebo co bylo s obrazy a znameními šelmy, o tom jsme neměli určitých představ.

Bůh udělil prostřednictvím Ducha svatého světlo svým učedníkům a tyto věci se jim postupně vysvětlovaly. Vyžadovalo dlouhého studia a úzkostlivé péče, než se k tomu článek po článku propracoval. Péči, úsilím a neustálou prací se dílo dostávalo kupředu, až konečně byly světu dány velké pravdy našeho poselství, jasné, souvislé a dokonale ucelené.

Mluvila jsem již o svém seznámení se s bratrem Batesem. Ukázal se být pravým křesťanem, čestným, zdvořilým a laskavým mužem. Jednal se mnou tak něžně, jako bych byla jeho vlastní dítě. Projevoval velký zájem, když mne poprvé slyšel mluvit. Když jsem domluvila; povstal a pravil: "Jsem nevěřící Tomáš, nevěřím ve vidění. Ale kdybych mohl uvěřit, že svědectví, které nám sestra dnes večer vydávala, je opravdu hlasem Božím k nám, byl bych nejšťastnějším člověkem na zemi. Mé srdce je hluboce dojato. Věřím, že mluvčí je upřímná, ale nemohu si vysvětlit, že by jí byly ukázány tak nádherné věci, o kterých nám vyprávěla."

Několik měsíců po mém sňatku, navštívila jsem se svým manželem konferenci v Topshamu, ve státě Maine, na které byl také bratr Bates přítomen. Tehdy ještě nevěřil, že má vidění jsou od Boha. Toto shromáždění přineslo velký zájem. Duch Boží na mne sestoupil, byla jsem vzata ve vidění Boží slávy a poprvé jsem směla shlédnout jiné planety. Když jsem procitla, vyprávěla jsem, co jsem viděla. Bratr Bates se mne ptal, zda jsem snad studovala astronomii. Odpověděla jsem, že si nevzpomínám, že bych byla kdy jen pohlédla na astronomii. ^{1T 80} Tu pravil: "Je to od Boha." Nikdy před tím jsem ho neviděla tak oproštěného a šťastného. Jeho tvář zářila světlem nebeským a napomínal a povzbuzoval mocně církev.

Z této konference jsem se navrátila s manželem do Gorhamu, kde moji rodiče tehdy bydleli. Zde jsem se velmi roznemohla a nevýslovně jsem trpěla. Moji rodiče, manžel i sestry se spojili na modlitbách za mne, ale přesto jsem trpěla po tři týdny. Často jsem ležela jako mrtvá, ale v odpověď na jejich modlitby, jsem opět ožila. Mé utrpení bylo tak veliké, že jsem úpěnlivě prosila přítomné, aby se za mne nemodlili, neboť jsem si myslela, že jejich modlitby prodlužují moje utrpení. Mojí sousedé mne již měli za umírající. Pánu se líbilo zkoušet po nějakou dobu naši víru. Když se moji přátelé zase jednou za mne modlili, zdál se být jeden bratr velmi obtížen a když pocítil na sobě moc Boží, povstal, přešel pokojem a položil ruce na mou hlavu, řka: "Sestro Ellen, Ježíš Kristus tě uzdraví!" A zvrátil se, sražen k zemi mocí Boží. Věřila jsem, že to bylo dílo Boží a bolesti mne opustily. Moje duše byla naplněna vděčností a pokojem. Mé srdce volalo: "Není pro nás pomoci než u Boha. Můžeme se těšit pohodě jen tehdy, spočineme-li v Něm a čekáme-li jen na Jeho spásu."

Příštího dne byla silná bouře a žádný ze sousedů k nám nepřišel. Mohla jsem již sedět v obývacím pokoji a když někteří sousedé spatřili okna mého pokoje otevřena, domnívali se, že jsem mrtva. Nevěděli, že velký Lékař milostivě sám vstoupil do našeho obydlí, vykázal nemoc a uzdravil mne. Druhého dne jsme jeli 38 mil do Topshamu. Můj otec byl dotazován, kdy bude pohřeb. Optal se: "Jaký pohřeb?" "Pohřeb vaší dcery!" zněla odpověď. Otec odvětil: "Byla uzdravena modlitbou víry a je na cestě do Topshamu."

Několik týdnů na to jsme jeli parníkem z Portlandu do Bostonu. Prudká bouře se strhla a byli jsme ve velkém nebezpečí. ^{1T 81} Loď se hrozně kymácela a vlny se převalovaly až do oken našich kabin. V dámské kabině panoval hrozný strach. Mnohé ženy vyznávaly své hříchy a volaly k Bohu o slitování. Některé opět prosily Pannu Marii, aby je ochraňovala, zatím co jiné opět Bohu slavnostně slibovaly, že mu zasvětí své životy, vyváznou-li. Byly to scény hrůzy a zmatku. Když se loď opět zakymácela a nahnula, obrátila se ke mně jedna žena a pravila: "Vy nejste vyděšena? Myslím, že se již nikdy nedostaneme na pevninu." Řekla jsem jí, že mým útočištěm je Kristus a je-li má práce skončena, že mohu ležet na dně mořském právě tak dobře, jako na kterémkoliv jiném místě, avšak není-li mé dílo dokončeno, neutopí mne všechny vlny oceánu. Důvěřují jedině v Boha, dovede nás bezpečně na pevninu, je-li to pro Jeho slávu.

V této době jsem plně oceňovala křesťanskou nadějí. Scény přede mnou mi živě připomínaly den hrozného hněvu Páně, kdy bouře hněvu Jeho stihne ubohé hříšníky. Potom potekou trpké slzy a bude pláč a nářek, vyznávání hříchu a úpěnlivé prosby o milost, ale bude již příliš pozdě. "Poněvadž jsem volala a odpírali jste, vztahovala jsem ruku svou a nebyl kdo by pozoroval, anobrž strhli jste se všeliké rady mé a trestání mého jste neoblíbili. Pročež i já v bídě vaší smáti se budu, posmívati se budu, když přijde to, čehož se bojíte." Př 1,24-26

S milostí Boží jsme všichni bezpečně přistáli. Ale někteří cestující, projevující za bouře veliký strach, nepřipisovali to Boží milostí, ti o ni žebronili jen proto, aby jim byla majákem v jejich strachu. Jedna, jež slavnostně slibovala, že se stane křesťankou, bude-li zachráněna uvidí-li pevnou zemi, zvolala posměvačně když opouštěla loď: "Chvála Bohu, to jsem ráda, že opět stojím na pevné zemi." Prosila jsem ji, aby se navrátila o několik hodin zpět a vzpomněla si na sliby, učiněné Bohu. Odvrátila se ode mne s výsměchem.

Připomínalo mi to silně pokání na smrtelné posteli. Někteří lidé slouží sobě a satanu po celý svůj život a teprve tehdy, když na ně přikvačí nemoc a mají před sebou strašlivou nejistotu, ^{1T 82} projeví trochu lítostí nad svými hříchy a třeba i řeknou, že by i rádi zemřeli, a jejich přátelé jím uvěří, že jsou opravdu obrácení a hodní království nebeského. Ale když se uzdraví, jsou právě tak vzpurní jako kdykoliv dříve. Připomíná mi to Přísloví 1,27.28. "Když přijde jako zpuštění to, čehož se bojíte a bída vaše jako bouře nastane, když přijde na vás trápení a soužení. Tehdy volati budou ke mně a nevyslyším, ráno hledati mne budou a nenaleznou mne."

V Gorhamu ve státe Maine, narodil se 26. srpna 1847 náš nejstarší syn Henry Nichols (Jindřich Mikuláš) White. V říjnu nám laskavě nabídli bratr a sestra Howlandovi část svého bytu, což jsme rádi přijali a začali hospodařit ve vypůjčeném nábytku. Byli jsme chudí a prožívali jsme zlé časy. Rozhodli jsem se, že se nestaneme na nikom závislými, ale že se budeme sami o sebe starat a hledět, abychom mohli něčím také druhým pomáhat. Ale nedařilo se nám. Můj manžel pracoval velmi namáhavě, dovážeje kameny na stavbu železnice, ale nedostával tolik, kolik mu za jeho námahu přináleželo. Bratr a sestra Howlandovi se ochotně s námi dělili o vše, co měli, kdykoliv jim jen bylo možné, ale také oni žili v tísnivých poměrech. Plně uvěřili v prvé i druhé poselství a velkomyslně dávali ze svých příjmů na šíření díla, ačkoliv byli odkázání jedině na svůj denní výdělek.

Můj manžel opustil železnici a odešel se svoji sekerou do lesa porážet stromy. S nepřestávající bolestí v boku pracoval od časného rána do pozdního večera, aby vydělal asi 50 centů denně. V noci nemohl pro krutou bolest ani spát. Snažili jsme se zachovat si odvahu a spoléhat na Pána. Nereptala jsem. Každého jitra jsem znovu pociťovala vděčnost k Bohu, že nás tak ochraňoval po celou noc a večer jsem děkovala, že nás tak provedl novým dnem. Když nám jednoho dne zásoby došly, odebral se můj muž za svým zaměstnavatelem pro peníze nebo nové zásoby. Bylo bouřlivo a on musel jít pěšky tří míle tam a zpět v dešti. ^{1T 83} Přinesl domů v tlumoku na zádech zásoby v balíčcích, každý zabalený zvlášť, tak jak procházel vesnicí Brunswickem, kde často přednášíval. Když vstoupil velmi namáhavě do dveří sevřelo se mi srdce. Mojí první myšlenkou bylo, že nás Bůh opustil. Řekla jsem svému muži: "Tak daleko to s námi došlo. Což nás Bůh opustil?" Nemohla jsem potlačit svých slz a plakala jsem hlasitě po celé hodiny, až jsem omdlela. Modlili se za mne. Když jsem opět procitla, cítila jsem posilující vliv Ducha sv. a litovala jsem, že jsem klesla do stavu takové malomyslností. Přejeme si následovat Krista a být Jemu podobni, ale často klesáme pod zkouškami a zůstáváme vzdáleni od Něho. Utrpení a zkoušky nás přivádí blíže k Ježíši. Oheň utrpení a zkoušek stravuje všechnu nečistotu a leští zlato.

V této době mně bylo ukázáno, že na nás Pán dopouští utrpení pro naše dobro a připravuje nás k práci pro jiné. Zatřásl naším hnízdem sic jinak bychom se usadili v pohodlí. Naším úkolem byla práce pro duše, kdyby se nám bylo dobře dařilo, stal by se nám domov drahým, že bychom jej byli jen neradi opouštěli. Byli jsme navštěvováni zkouškami, abychom tak byli připravování na ještě větší nesnáze, s kterými se setkáme na svých cestách. Brzy jsme počali dostávat dopisy od bratří z různých států, abychom je navštívili. Ale neměli jsme prostředky, abychom se vydali na cesty. Naše odpověď zněla, že cesta není pro nás otevřena. Domnívala jsem se, že je nemožné cestovat s dítětem. Nepřáli jsme si být závislými a úzkostlivě jsme se snažili žít v mezích svých možností. Byli jsme rozhodnuti raději trpět, než upadnout do dluhů. Dopřála jsem sobě a dítěti denně pintu mléka. Jednoho rána mi zanechal můj muž, než odešel do práce, devět centů, abych si koupila mléka na tři dny. Bylo to pro mne problémem, zda mám koupit mléko pro sebe a dítě nebo zástěrku pro dítě. Odřekla jsem si mléko a koupila látku na zástěrku, abych přikryla holé ručky svého dítěte. ^{1T 84}

Malý Henry brzy velmi ochuravěl a bylo mu stále hůře, že jsme opravdu byli silně rozrušeni. Ležel jako bezduchý, dýchal rychle a těžce. Dávali jsme mu léky, ale bez výsledku. Zavolali jsme lékaře, který prohlásil, že pochybuje o jeho uzdravení. Modlili jsme se za něho, ale změna nenastávala. Omlouvali jsme se právě tímto dítětem, že nemůžeme cestovat a pracovat pro dobro druhých a teď jsme se obávali, že nám je právě proto Bůh vezme. Ještě jednou jsme předstoupili před Pána, prosili jsme Ho, aby se nad námi smiloval a ušetřil života našeho dítěte, slavnostně Mu slíbili, že půjdeme s důvěrou v Něho, kamkoliv nás pošle.

Naše prosby byly vroucí a zoufalé. Vírou jsme se dovolávali zaslíbení Božích a věřili jsme, že naslouchá našemu volání. Světlo nebeské prorazilo mračna a zasvitlo nám. Naše modlitby byly milostivě vyslyšeny. Od této hodiny se dítě počalo zotavovat.

Za svého pobytu v Topshamu obdrželi jsme od bratra Chamberlaina z Connectitutu dopis vyzývající nás, abychom se zúčastnili konference v tomto státě v dubnu 1848. Rozhodli jsme se jít, bude-li nám možno sehnat prostředky. Můj manžel se vyrovnal se svým zaměstnavatelem, který mu dlužil ještě 10 dolarů. Za pět dolarů jsem nakoupila oděv, který jsme nejnutněji potřebovali. Mužův kabát jsem záplatovala, sešívala jsem i záplaty, že na rukávech nebylo ani možno rozeznat původní látku. Zbylo nám pět dolarů na cestu do Dorchesteru v Massachussettes. Naše zavazadlo obsahovalo takřka vše, co bylo naším majetkem na zemi, ale těšili jsme se poklidu duše a čistému svědomí a toho jsme si vážili více než pozemského pohodlí. V Dorchesteru jsme navštívili bratra Nicholse a když jsme jej opouštěli, dala sestra N. mému manželovi pět dolarů, které nám uhradily cestu do Midletownu, Connecticut. Byli jsme cizinci v tomto městě a nikdy jsme neviděli ani jednoho bratra v tomto státě. Zbývalo nám pouze padesát centů. Můj muž si nedovolil najmout povoz, hodil tedy naše zavazadlo na hromadu prken ^{1T 85} a vydali jsme se pěšky na cestu, abychom vyhledali někoho, stejné víry. Brzy jsme našli bratra C., který nás vzal k sobě.

Konference byla v Rocky Hill, ve velké nezařízené místnosti bratra Beldena. Bratří se scházeli, až nás bylo počtem asi padesát, ale tito nebyli dosud v plné pravdě. Naše shromáždění bylo poutavé. Bratr Bates postavil přikázání do jasného světla a jeho důležitost byla zdůrazněna mocným svědectvím. Tato řeč povzbudila ty, kteří byli již v pravdě a probudila ty, kteří nebyli ještě plně rozhodnuti.

Příštího léta jsme byli pozváni k bratřím ve státě New York. Tamní věřící byli chudí a nemohli nám tudíž slíbit úhradu našich výloh. Neměli jsme prostředky k cestování. Zdraví mého manžela bylo slabé, ale naskytla se mu možnost práce při senoseči a tudíž se rozhodl, že podstoupí tuto námahu. Ale vypadalo to, že budeme nuceni žít z víry. Když jsme ráno vstávali, klekali jsme u svých lůžek a prosili Pána, aby nám dal síly ku práci na tento nový den. Nebyli jsme spokojeni, dokud jsme neměli ujištění, že Pán naši modlitbu slyšel. Můj manžel odešel, aby se oháněl kosou, ne ve své vlastní síle, ale z mocí Páně. Navrátil se v noci domů, opět prosil Pána o posilu, aby mohl získat prostředky k šíření Jeho pravdy. Bylo nám často bohatě požehnáno. V dopise bratru Howlandovi v červenci 1848 psal můj muž: "Bůh mi dává sílu, abych mohl celý den tvrdě pracovat. Budiž Jeho jméno pochváleno. Doufám, že získám několik dolarů pro použití v Jeho díle." Trpěli jsme námahou, únavou, bolestí, hladem, zimou a horkem ve své snaze činit dobře svým bratřím a sestrám a byli jsme připraveni trpět ještě více, bude-li to Bůh po nás žádat. Raduji se dnes z toho, že poklid, potěšení a pohodlí v tomto životě jsou oběti na oltáři mé víry a naděje. Záleží-li naše štěstí v tom, že činíme šťastnými své bližní, pak jsme my opravdu šťastnými. Pravý učedník nebude žít proto, aby uspokojoval své milované já, ale pro Krista a dobro Jeho maličkých. ^{1T 86} Musí obětovat své pohodlí, svá potěšení, své záliby, svoji vůli a svá vlastní sobecká přání pro věc Kristovu, jinak nebude nikdy s Ním na Jeho trůně vládnout.

Vydělané peníze za senoseč stačily na úhradu našich běžných potřeb: a také na zaplacení cesty do Západního Nového Yorku a zpět.

Naše první konference v Novém Yorku byla ve Volney, ve stodole jednoho bratra, bylo nás asi třicet pět, všichni kdož mohli být shromáždění z této části státu. Ale z tohoto počtu stěží dva byli jedné mysli. Někteří se přidržovali velkých bludů a každý trval tvrdošíjně na svých vlastních názorech prohlašuje, že jsou v souladu s Písmem.

Tyto podivné rozdíly v mínění mně dělaly těžkou hlavu, poněvadž mi připadalo, že je Bůh zneuctíván. Klesala jsem pod tímto břemenem. Mnozí se obávali, že snad umírám, ale Pán vyslyšel svých služebníků a já jsem se opět sebrala. Světlo nebeské na mně spočinulo a brzy jsem ztratila pojem o pozemských věcech. Anděl mne doprovázející mi ukázal některé bludy těchto přítomných a současně pravdu jako prostředek jejich omylů. Tyto disharmonické náhledy, o kterých se domnívali, že souhlasí s Biblí, souhlasily pouze s jejich vlastním výkladem bible a oni museli opustit své omyly a sjednotit se v poselství třetího anděla. Naše shromáždění skončilo vítězně. Pravda získala vítězství. Bratří se zřekli svých bludů, sjednotili se na poselství třetího anděla a Bůh jim bohatě požehnal a rozmnožil jejich řady.

Z Volney jsme se vydali do Port Gibsonu, abychom se zúčastnili shromáždění ve stodole bratra Edsona. Zde byli přítomní lidé milující pravdu, ale přesto naslouchali bludům a hýčkali je. Pán za nás pracoval svojí mocí před ukončením tohoto shromáždění. Ve vidění mně byla ukázána důležitost odřeknutí se rozporů a sjednocení se na biblických pravdách bratří z Western New Yorku.

Navrátili jsme se do Middletownu, kde jsme zanechali své dítě po dobu své cesty na západ. ^{1T 87} A nyní se dostavila bolestná povinnost. Cítili jsme, že musíme obětovat společnost svého malého Henryho pro dobro jiných duší, že se musíme bez výhrady věnovat dílu. Mé zdraví bylo slabé a on by byl nutně zabral většinu mého času. Byla to těžká zkouška, ale nedovolila jsem dítěti, aby stálo v cestě mým povinnostem. Věřila jsem, že Bůh nám jej zachoval, když byl těžce nemocen, a že by mně jej odňal, kdybych dovolila, aby mně zabraňoval ve vykonávání mé povinnosti. Přinesla jsem Pánu tuto oběť s pocity bolestí a mnoha slzami a vzdala jsem se svého jediného dítěte, tehdy rok starého, aby jiní jemu prokazovali mateřskou lásku a zastupovali matku. Zanechali jsme ho v rodině bratra Howlanda, ke kterému jsme měli největší důvěru. Byli ochotni nést břímě, aby nás uvolnili co nejvíce pro práci ve věci Boží. Věděli jsme, že mohou lépe pečovat o Henryho, než bychom mohli na cestách, a že to je pro jeho dobro, bude-li mít stálý domov a dobrou kázeň. Bylo těžké rozloučit se se svým dítětem. Měla jsem dnem i nocí před očima jeho smutný malý obličejíček, když jsem ho opouštěla, ale v moci Páně vyrvala jsem ho ze své mysli a snažila jsem se činit druhým dobro. Rodina bratra Howlanda se po pět let pečlivě starala o Henryho.