Přes námahu, odpovědnost a starosti, jimiž život mého muže byl přeplněn, nalezla ho šedesátka činným a silným na duchu a na těle. Třikráte klesl pod úderem mrtvice, avšak milostí Boží, přirozeně silnou tělesnou soustavou a přísným dodržováním zdravotních zákonů, bylo mu dopřáno znovu nabýt sil. Opět cestoval, kázal a psal s obvyklou horlivostí a energií. Bok po boku jsme pracovali na díle Kristově po dobu 36 let a doufali jsme, že budeme spolu moci stát na svědectví vítěznému konci. Ale vůle Boží nebyla taková. Vyvolený ochránce mé mladosti, ^{1T 106} druh mého života, společník mých prací a obtíží byl mi odňat a já jsem zanechána, abych dokončila svoji práci a bojovala boj sama.

Jaro a začátek léta 1881 jsme trávili společně ve svém domově v Battle Creek. Můj manžel doufal, že si zařídí své záležitosti tak, abychom se mohli odebrat na pobřeží Tichého oceánu a věnovat se psaní. Cítil, že jsme se dopustili chyby, připustili jsme, aby zdánlivé potřeby věci Boží a stálé prosby našich bratří nás přiměly k aktivní činnosti, ke kázání, zatím co jsme měli raději psát. Můj muž si přál hlouběji vyložit slavné téma vykoupení a já jsem již dlouho pomýšlela na přípravu důležitých knih. Oba jsme pociťovali, že bychom měli dokončit tuto práci dokud naše duševní síly nejsou oslabeny, že jsme povinni nejen sobě, ale i věci Boží, abychom odpočinuli od žáru bitevního a dali našemu lidu vzácné světlo pravdy, které Bůh otevřel naši mysli.

Několik týdnů před smrtí mého manžela kladla jsem mu na srdce důležitost hledání nového pole působností, kde by nám bylo ulehčeno od naších břemen, které nám nutně byla ukládána v Battle Creeku. V odpověď na to mluvil o různých záležitostech, které by vyžadovaly naší pozornosti dříve, než bychom mohli Battle Creek opustit, totiž povinnosti, které někdo musí vykonávat. Potom se tázal s hlubokým zármutkem: "Kde jsou muži, kteří by konali tuto práci? Kde jsou ti, kdož by měli nesobecký zájem na našich institucích a kdo by stáli za pravdou, nedotčeni jakýmkoliv vlivem, s kterým by přišli do styku!"

Se slzami v očích vyjadřoval svoje obavy o naše instituce v Battle Creeku, pravil: "Můj život byl věnován výstavbě těchto institucí. Opustit je, znamená pro mne smrt. Jsou jako mé děti a já nemohu zanechat svého zájmu o ně. Tyto instituce jsou nástrojem Páně k vykonávání zvláštního díla. Satan se pokouší brzdit a zmařit každý nástroj, kterým Bůh pracuje, aby spasil lidstvo. ^{1T 107} Jestliže velký protivník bude moci podkopat tyto instituce ve světském měřítku, jeho věc vyhrála. Je mou největší starostí, abych měl správného muže na správném místě. Jestliže ti, kteří zaujímají odpovědná místa, jsou morálně slabí a vrtkaví v zásadách a jsou-li nakloněni světu, najdou se mnozí, kteří se dají jimi vést. Špatný vliv však nesmí převládat. Raději bych zemřel, než abych viděl tyto instituce špatně vedené nebo odvrácené od účelů, pro který byly vyvolány v život.

Co se mne týče, byl jsem nejdéle a co nejúžeji spjat s nakladatelským dílem. Třikráte jsem klesl, byl jsem raněn mrtvicí, pro svoji horlivost a obětavost v tomto odvětví. Když mi Bůh nyní dal obnovenou tělesnou i duchovní sílu, cítím, že mohu posloužit Jeho věci tak, jak jsem toho dosud nebyl schopen. Musím vidět nakladatelské dílo vzkvétat. Je části mé samotné existence. Kdybych ztratil zájem o toto dílo, ať zapomene pravice má svého umění."

Měli jsme smluvenou účast na táborovém shromáždění v Charlotte v sobotu a v neděli, 23. a 24. července. Jelikož jsem byla churavá rozhodli jsme se, že budeme cestovat soukromým povozem. Po cestě byl můj manžel veselý, ačkoliv pocit vážnosti spočíval na něm. Opětovně chvalořečil Pánu za obdrženou milost a požehnání a jasně vyjádřil své vlastní pocity týkající se minulosti a budoucnosti: "Pán je dobrý a musí být velmi chválen. Je pohotovou pomocí v době potřeby. Budoucnost se zdá být temná a nejistá, ale Pán nedopustí, abychom si pro tyto věci zoufali. Když přijde utrpení, dá nám svoji milost, abychom je unesli. Čím nám Pán byl a co pro nás učinil, mělo by nás učinit tak vděčnými, že bychom nikdy neměli reptat nebo si stěžovat. Naše námaha, břímě a oběti nebudou nikdy všemi lidmi oceněny. Vidím, že jsem tehdy ztratil vyrovnanost duše a požehnání Boží, když jsem si dovolil být znepokojován těmito věcmi. ^{1T 108}

Zdálo se mi příliš tvrdým, že mé pohnutky byly zneuznávány, a že mé nejlepší úsilí pomáhat, posilovat odvahu mých bratří vždy a vždy bylo obráceno proti mně. Ale měl jsem si připomenout Ježíše a Jeho zklamání. Jeho duše trpěla, že nebyl uznáván těmi, jimž přišel požehnat. Měl jsem více stavět na milosti a milosrdenství Božím, chvalořečit více Mu a méně si stěžovat na nevděčnost bratří. Kdybych byl vždy své těžkostí přenechal Pánu a méně myslil na to, co druzí činí proti mně, byl bych měl více pokoje a radostí. Chci se nyní toho chránit, abych nikoho neurazil ani slovem, ani činem a potom pomáhat svým bratřím, aby šli přímou cestou. Nepřestanu truchlit nad jakoukoliv křivdou, spáchanou kolem mně. Očekával jsem od lidi více, než jsem měl. Milují Boha a Jeho dílo a milují také své bratry."

Ani mně nepřišlo na mysl, když jsme takto cestovali, že to je poslední cesta, kterou spolu konáme. Počasí se náhle změnilo z dusného horka v mrazivý chlad. Můj manžel se nachladil, ale myslel, že jeho zdraví je tak dobré, že si trvale neublíží. Pracoval ve shromážděních v Charlotte, podávaje pravdu s velkou jasností a silou. Mluvil o potěšení, které pociťuje když mluví k lidu, jenž projevuje tak velký zájem o věci jemu tak drahé. "Pán skutečně občerstvil moji duši, když jsem lámal druhým chléb života. Po celém Michiganu volají lidé toužebně po pomoci. Jak toužím, abych je potěšil, posílil a dodal jim odvahy vzácnými pravdami, hodícími se pro tento čas."

Po našem návratu domů stěžoval si můj manžel na lehkou nevolnost, avšak dal se do práce jako obvykle. Každého jitra navštěvoval háj v blízkosti našeho domu a spojoval se s Pánem na modlitbě. Úzkostlivě jsme toužili poznat své povinnosti. Z různých míst neustále docházely dopisy, vyzývající nás, abychom se zúčastnili táborových shromáždění. ^{1T 109} Přesto, že jsme se rozhodli věnovat se plně psaní, bylo nám zatěžko odmítnout setkání se s našimi bratry na těchto důležitých schůzkách. Vroucně jsme prosili o moudrost, abychom poznali správnou cestu.

Sobotního jitra, jako obvykle, šli jsme společně do lesíka a můj muž se třikráte vroucně modlil. Zdálo se, že velmi nerad zanechává poradu s Bohem o zvláštní vedení a požehnání. Jeho modlitby byly vyslyšeny, pokoj a světlo se rozlilo v srdci. Chválil Boha a pravil:" Nyní se všeho vzdám pro Ježíše. Pociťuji sladký nebeský mír, ujištění, že Pán nám ukáže naši povinnost, neboť si přejeme plnit Jeho vůli." Doprovodil mne do Tabernaklu a započal pobožnosti zpěvem a modlitbou. Bylo to naposled, co stál po mém boku na kazatelně.

Příští pondělí dostal silnou zimnici a druhého dne jsem i já byla zachvácena. Vzali nás oba do sanatoria do ošetřování. V pátek byly mé příznaky již příznivější. Lékař mne vyrozuměl, že můj manžel se cítí malátným, a že proto předvídá nebezpečí. Ihned mne vzali do jeho pokoje. Jakmile jsem jen pohlédla do jeho obličeje, viděla jsem, že umírá. Pokoušela jsem se ho ze spánku vyburcovat. Rozuměl všemu, co mu bylo řečeno a odpovídal na všechny dotazy, jež mohly být zodpovězeny buď "ano" nebo "ne", ale více říci nemohl. Když jsem mu řekla, že se domnívám, že umírá, nedal najevo žádného údivu. Tázala jsem se ho, zda mu je Ježíš drahým. Řekl: "Ano, ó ano!" "Nepřeješ si žít?" tázala jsem se. Odpověděl: "Nikoliv!"

Poklekli jsme tedy u jeho lože a já jsem se za něj modlila. Smírný výraz spočíval na jeho tváři. Pravila jsem mu: "Ježíš tě miluje. Jeho neumdlévající paže tě podpírají." Odpověděl: "Ano, ano."

Bratr Smith a ostatní bratři se modlili kol jeho lože a vzdálili se pak, aby trávili všinu noci na modlitbách. Manžel mi řekl, že necítí bolesti. Ale zřejmě rychle ochaboval. Dr. Kellog a jeho pomocníci dělali vše, co bylo v jejich moci, aby jeho skon oddálili. ^{1T 110} Pomalu oživoval, ale byl velmi slabý.

Příštího jitra se zdálo, že se pomalu zotavuje, ale k poledni se dostavila zimnice a konečně bezvědomí. V sobotu 6. srpna 1881 v 5 hodin odpoledne klidně vydechl svoji duši bez smrtelného zápasu a sténání.

Smrt mého manžela, tato náhlá a neočekávána rána, dopadla na mne plnou svojí zdrcující ranou. Ve svém osláblém stavu sebrala jsem všechny své síly, abych vydržela do posledka u jeho lože. Ale když jsem viděla jeho oči smrtí uzavřené povolily vyčerpané nervy a klesla jsem zcela vysílená. Po nějakou dobu jsem se potácela mezi životem a smrtí. Plamen mého života hořel tak slabě, že jej mohl zhasit pouhý vánek. V noci se stával můj tep slabším a můj dech tišším, až se zdálo, že ustává úplně Pouze milosti Boží a neutuchající péči a bdělosti lékaře a ošetřovatelů byl můj život zachován.

Ačkoliv jsem po smrti svého manžela neopustila lůžko, odnesli mne příští sobotu do modlitebny, abych byla přítomná jeho pohřbu. Po ukončení kázání měla jsem za svoji povinnost svědčit o ceně křesťanské naději v hodině smutku a tak bolestné ztráty. Když jsem povstala, byla mi dána síla a mluvila jsem asi 10 minut, vyzdvihla jsem milosrdenství a lásku Boží v přeplněném domě. Po ukončení bohoslužeb následovala jsem svého manžela na hřbitov Oak Hill, kde byl uložen k odpočinku až do jitra vzkříšení.

Touto ranou byla má tělesná síla zničena, ale moc Boží milosti mne podpírala v mé velké ztrátě. Když jsem viděla svého manžela vydechnout naposled, cítila jsem, že Ježíš mi je dražším než v kterýchkoliv dřívějších hodinách mého života. Když jsem stála u svého prvorozeného a zatlačila mu oči, řekla jsem: "Pán dal, Pán vzal, budiž jméno Páně pochváleno." Tehdy jsem cítila, že mám v Pánu Ježíši utěšitele. ^{1T 111} A když můj nejmladší byl vyrván z mé náruče a já jsem již neviděla jeho hlavičku na podušce vedle sebe, tehdy jsem řekla: "Pán dal, Pán vzal, budiž Jméno Jeho pochváleno." A když mi byl odňat ten, o jehož velkou náklonnost jsem se opírala, s nímž jsem po dlouhých 36 let pracovala, pokládám své ruce na jeho oči, pravila jsem: "Odevzdávám Ti, Pane svůj poklad k jitru vzkříšení!"

Když jsem ho viděla mne opouštět a četní přátelé se mnou cítili, pomyslela jsem si: "Jaký je to kontrast proti smrti Ježíšově, když visel na kříži! Jaký to rozdíl! V hodině Jeho smrtelné agonie hanobitelé se Mu rouhali a posmívali. Ale On zemřel a prošel hrobem, aby jej osvětlil a prozářil, abychom se mohli radovat a doufat i v pádu smrti, abychom mohli říci, když ukládáme své přátelé k odpočinku v Kristu Ježíši: "Opět se sejdeme!"

Časem jsem měla pocit, že můj manžel přece ani nemohl zemřít. Ale byly slova jako by vryta do mé duše: "Utiš se a věz, že já jsem Bůh!" Trpce jsem pociťovala svoji ztrátu, ale neodvážila jsem se poddávat se svému bezúčelnému hoři. To by nevrátilo život drahému zesnulému. A já nejsem tak sobecká, abych si přála, i kdybych snad mohla, vyrušit ho z jeho klidného spánku a přivést ho zpět do boje života. Jako znavený bojovník se uložil ke spánku. S radostí se chci dívat na místo jeho odpočinku. Nejlepší způsob, jakým mohu já a mé děti uctít památku toho, který padl, je uchopit se díla, kde je zanechal a nést je v síle Ježíšově kupředu až k dokončení. Chceme být vděčni za ty roky užitku, které mu byly dopřány. Pro něj a pro Krista vezměme si z jeho smrti naučení, které nechť nikdy nezapomeneme. Nechť skrze tuto bolestnou ztrátu se staneme laskavějšími, přívětivějšími, ohleduplnějšími, trpělivějšími a pozornějšími k živým.

Chápu se sama svého životního díla v plné důvěře, že můj Spasitel bude se mnou. Máme jen malou chviličku k bojování, ^{1T 112} pak přijde Kristus a toto dějiště bojů se uzavře. Tehdy bude naším posledním úsilím práce s Kristem a pro přiblížení Jeho království. Mnozí, kteří stáli v předních řadách boje., horlivě odpírajíce přicházejícímu zlu, klesnou na poli v plné činnosti. Živí pohlédnou bolestně na padlé hrdiny, ale nebude kdy přerušit dílo. Řady se musí opět sevřít, musí se uchopit korouhev z ruky ochromené smrtí a s obnovenou energií hájit pravdu a čest Kristovu. Jako nikdy před tím musí být odpíráno hříchu, moci temna. Doba vyžaduje energickou a rozhodnou činnost, se strany těch, kteří věří přítomné pravdě. Bude-li se nám zdát čekání našeho Osvoboditele dlouhým, budeme-li zlomeni utrpením a vyčerpání námahou a obtížemi a staneme se proto netrpělivými, abychom přijali čestné propuštění z boje, vzpomeňme si - a nechť tato připomínka odstraní reptání - že jsme zanechání na zemi, abychom se setkávali s bouřemi a boji proto, abychom zdokonalili křesťanský charakter, abychom se lépe seznámili s Bohem, naším Otcem a s Kristem, naším starším Bratrem a abychom pracovali pro Pána, získáváním mnoha duší pro Krista. Moudří budou zářit jako klenba nebeská a ti, kdož obrátí mnohé ku spravedlností, jako hvězdy na věky věků.