20. září 1860 se narodilo mé čtvrté dítě John Herbert White. Když mu byly tři neděle, cítil můj manžel, že je jeho povinností, aby cestoval. Na konferenci bylo rozhodnuto, že br. Loughborough půjde na západ a můj muž na východ. Několik dní před tím, než se vydali na cestu, cítil se můj manžel velice sklíčen. Dokonce chtěl i svoji cestu odložit, avšak toho se obával. Cítil, že má něco vykonat, ale byl zahalen v temnotu. Neměl nikde klidu, ani nemohl spát. Jeho duch byl v neustálém vzrušení. Vyprávěl o tomto svém stavu br. Loughboroughovi a Cornellovi, poklekl s nimi před Pána, hledaje u něho radu. Tehdy se clony protrhly a jasné světlo zazářilo. Můj manžel cítil, že Duch Boží ho vede na západ a br. Loughborougha na východ. Cítil nyní jasně svoji povinnost, vydali se na cestu.

Za nepřítomnosti mého manžela jsme se modlili, aby ho Pán podpíral a posiloval a obdrželi jsme ujištění, že bude s ním. Asi týden před tím, než měl navštívit Mauston Wis. dostali jsme k uveřejnění dopisy od sestry G., udánlivá vidění daná jí Pánem. Když jsme četli tato sdělení byli jsme nešťastni, poněvadž jsme věděli, že nepocházejí z pravého pramene. Obávali jsme se, že můj manžel, nevěda s čím se setká v Mouston, bude nepřipraven na střetnutí s fanatismem a že by ho to mohlo zmalomyslnět. Prodělali jsme již tolik takových výstupů ve své rané zkušenosti a vytrpěli jsme tolik od spurných a nezkrotných povah, že jsme se obávali přijít s nimi do styku. Požádala jsem církev v Battle Creek, aby se modlili za mého manžela a u svého rodinného oltáře jsme vroucně za něho Pána prosili. Se zlomeným duchem a mnoha slzami snažili jsme se svoji kolísající vírou zachytit Božích zaslíbení ^{1T 245} a dostalo se nám důkazů, že Pán naše modlitby slyší, že bude stát při mém muži a že mu udělí radu i moudrost.

Hledala jsem v Bibli verš pro Willieho, určený k opakování v Sobotní škole, povšimla jsem si tohoto místa v Písmu: "Pán je dobrý, je tvrzí v den soužení a zná se k těm, kdo v Něho důvěřují." Nemohla jsem jinak, než nad těmito slovy zaplakat, tak se zdála přiléhavá. Na mé duši spočívala všechna tíha za mého manžela a za církev ve Wisconsinu. Můj manžel pocítil požehnání Boží za svého pobytu ve Wisconsinu. Bůh mu byl pevností v čase soužení a podpíral ho svým svobodným Duchem, když svědčil se vší rozhodností proti tamnímu divokému fanatismu.

Za svého pobytu v Mackfordu, stát Wisconsin, napsal mi můj manžel dopis, ve které podotkl: "Obávám se, že doma není vše v pořádku. Mám nějaké tušení ze strany našeho miminka." Modlil se za svoji rodinu doma, měl předtuchu, že dítě je velmi nemocno. Viděl je ležet před sebou s hrozně oteklým obličejíčkem a hlavičkou. Když jsem obdržela jeho dopis, bylo děcku dobře jako obvykle, ale příštího jitra se velmi roznemohlo. Byl to případ nejprudší růže v obličeji a hlavě. Když můj manžel přijel k br. Wickovi, poblíž Round Grove, Illinois, došel telegram, oznamující mu nemoc dítěte. Po přečtení řekl přítomným, že touto zprávou není překvapen, jelikož ho Pán na to připravil a že všichni jistě ještě uslyší, že obličej dítěte a hlava jsou velmi postiženy.

Mé drahé dítě bylo velkým trpitelem. Čtyřiadvacet dní a nocí jsme nad ním s úzkostí bděli, používali jsme všemožných prostředků k jeho uzdravení a vroucně předkládali tuto záležitost Pánu. Byla jsem svědkyní jeho utrpení, proto jsem nemohla stále ovládat své city. Mnoho času jsem strávila v slzách a pokorných prosbách Pánu. Ale náš nebeský Otec uznal za dobré vzít nám našeho miláčka. ^{1T 246}

Dne 14. prosince se mu přitížilo a já jsem se probudila. Naslouchala jsem jeho namáhavému dechu a hmatala jeho nepatrný puls, poznala jsem, že musí zemřít. Ledová ruka smrti již po něm sahala. Bylo to pro mne hodinou duševních muk. Bděli jsme nad jeho slabým, sípavým dechem dokud neustal a nemohli jsme pociťovat než vděčnost, že jeho utrpení skončilo. Když mé dítě umíralo, nemohla jsem plakat. Srdce mne bolelo, jakoby chtělo puknout, ale nemohla jsem uronit ani slzičky. Na pohřbu jsem však omdlela. Byli jsme zklamáni, že br. Loughborough nemohl sloužit pohřební obřady, a tak mluvil můj manžel k přeplněnému domu. Potom jsme doprovodili naše dítě na hřbitov na Oak Hill, aby tam odpočívalo, dokud nepřijde Dárce Života, aby zlomil okovy hrobu a učinil ho nadále nesmrtelným.

Když jsme se navrátili z pohřbu, zdál se nám náš domov opuštěným. Byla jsem usmířená s Boží vůli. Přesto však mne skličovala malomyslnost a trudnomyslnost. Nemohli jsme se vzchopit ze zklamání minulého léta. Nevěděli jsme, co můžeme očekávat od stavu Božího lidu. Satan získal nadvládu nad myšlením některých bratří, kteří byli s námi v díle úzce spojeni, dokonce i nad některými, kteří byli obeznámeni s naším posláním a viděli ovoce naší námahy, kteří nebyli pouhými svědky častých projevů Boží moci, ale kteří pociťovali ji i na vlastním těle. V co jsme mohli doufat do budoucnosti? Dokud mé dítě žilo, domnívala jsem se, že rozumím své povinnosti. Tiskla jsem své drahé robátko na své srdce a radovala jsem se, že budu alespoň na jednu zimu zbavena jakékoliv odpovědnosti, neboť nemohlo přece být moji povinnosti, abych v zimě cestovala se svým děťátkem. Ale nyní, když mi bylo odňato, byla jsem opět vržena do velkých rozpaků.

Stav Boží věci a Božího lidu nás téměř drtil. Naše štěstí je vždy závislé na stavu Boží věci. Prospívá-li Jeho lid, cítíme se i my volnými, ale když je odpadlický a nesvorný, ^{1T 247} nemůže nás nic obveselit. Všechen náš zájem a celý náš život je spjat s postupem a vzestupem poselství třetího anděla. Jsme s tím spjati a když neprospívá, zakoušíme velké duševní utrpení.

Když asi v této době rekapituloval můj manžel minulost, počínal téměř ke každému ztrácet důvěru. Mnohý z těch, kdo byl vyzkoušeným přítelem, přešel k nepřátelům a mnozí, kterým nejvíc pomáhal svým vlivem a svojí hubenou peněženkou opětovně se ho pokoušeli pomluvit a naložit všechno břímě na něho. Když se ubíral jednoho Sobotního dne do naší modlitebny, přepadl ho tak strhující pocit nespravedlnosti, že se odvrátil a hlasitě plakal, zatím co shromáždění na něho čekalo.

Od počátku své práce jsme byli povoláni, abychom vydávali jasné vyhraněné svědectví, abychom kárali nepravosti a nikoho nešetřili. A na celé této naší cestě se vždy nalezli takoví, kteří se stavěli proti našemu svědectví a následovali nás, mluvili hladkou řečí, zastřenou neumělým náhozem, mařili tak naší práci. Pán nás vedl, abychom kárali, ale jedinci se stavěli právě mezi nás a lid, aby naše svědectví bylo neúčinným. Mnoha viděními nám bylo ukázáno, že se nesmíme vyhýbat hlásání a radám Páně, ale že musíme burcovat Boží lid, neboť usíná ve svých hříších. Ale málo jich s námi sympatizovalo, zatím co mnozí souhlasili se zlem a s těmi, kteří byli pokárání. To vše nás zkrušovalo a cítili jsme, že nemáme již pro církev svědectví. Nevěděli jsme komu můžeme důvěřovat. Když nás toto všechno zavalilo, naděje v nás zmírala. Kolem půlnoci jsme se ukládali na odpočinek, ale já jsem nemohla usnout. Srdce mě prudce bolelo, nenalézala jsem úlevy a několikrát jsem i omdlela.

Můj manžel poslal pro bratry Amadona, Kellogga a C. Smitha. ^{1T 248} Jejich vroucí modlitby byly vyslyšeny, dostavila se úleva a dostalo se mi vidění. Bylo mi ukázáno, že máme ještě před sebou velké dílo, že musíme vydávat ostré a vyhraněné svědectví. Byly mně předvedeny osoby, vyhýbající se jasnému svědectví. Viděla jsem účinek jejich učení na Boží lid.

Byl mně též ukázán stav Božího lidu -- . Mají teorii pravdy, ale nejsou skrze ni posvěceni. Viděla jsem, že je práce poslů, kteří přicházejí na nové místo, horší než ztracená, dokud nevydají ostré, jasné svědectví. Mají udržovat odstup mezi církví Kristovou a mezi formálními, mrtvými vyznavači. V tomto směru se stala chyba v -- . Bratr N. se obával, aby nenarazil, kdyby se ukázaly zvláštnosti naší víry, korouhev se sklonila, aby se mohla setkat s lidmi. Mělo jim však být zdůrazněno, že máme pravdy životní důležitosti a že jejich zájem o věčnost závisí na rozhodnutí, které učiní. Že se musí vzdát svých model,mají-li být posvěceni pravdou, musí vyznat své hříchy a dále, že to musí přinést ovoce pokání.

Ti, kteří se chápou vznešeného díla poselství třetího anděla, musí vystupovat rozhodně a v Duchu a Boží moci kázat nebojácně pravdu, byť i často ťala do živého. Mají zvednout korouhev pravdy a přimět lid, aby vystoupil až k ní. Příliš často byla snižována až k lidu v jeho zatemnění a hříchu. Jedině ostré svědectví přivede lid k rozhodnutí, umírněné svědectví toho nedokáže. Lid má možnost naslouchat tomuto druhu učení z populárních kazatelen, ale ti služebníci, jimž Bůh svěřil vznešené a strašlivé poselství, ti musí vydávat ostré a jasné svědectví, které má vyvést a uschopnit lid pro Kristův příchod. Naše pravda je o tolik vážnější než pravda vyznavačů pouze dle jména, ^{1T 249} oč jsou nebesa vyšší než země.

Lid je uspán ve svých hříších a musí být vyburcován, aby mohl setřást tuto ospalost. Jejich kazatelé kázali příjemné věci, ale Boží služebníci, nesoucí svatou, živou pravdu, mají hlasitě volat a nikoho nešetřit, aby pravda strhla roucho bezpečí a nalezla cestu k srdci. Ostré svědectví, které mělo být vydáváno lidu v --- bylo jejich kazateli opomenuto. Setba pravdy byla zaseta do trní a byla jím udušena. U některých zlé návyky bujely a nebeská milost odumřela.

Boží služebníci musí vydávat ostré svědectví, které zasáhne naše přirozené srdce a vytříbí charakter. Bratři N. a O. postupovali násilně v -- . Takové kázání, jaké tam měli, nikdy nevykoná to, čeho si Bůh přeje, aby bylo vykonáno. Kazatelé nominálních církví již dosti pokřivují a zahalují ostré pravdy, které přísně kárají hřích.

Dokud lidé správně a opravdově nechápou poselství a dokud jejich srdce nejsou připravena, udělají lépe, zanechají-li toho. Bylo mi ukázáno, že církev v --- musí nabýt zkušeností, ale bude to nyní pro ni mnohem tvrdší, než kdyby ji bylo dáno ostré svědectví hned na samém počátku, kdy poprvé poznali, že bloudí. Tehdy by se trny snáze byly vytrhaly. Avšak viděla jsem, že jsou v --- muži mající morální hodnotu, kteří budou zkušování v přítomné pravdě. Jestliže se církev vzchopí a plně se obrátí, navrátí se k nim Pán a dá jim svého Ducha. Tehdy bude jejich vliv mluvit pro pravdu.