Rodina mého otce dosud příležitostně navštěvovala metodistický chrám a také třídní shromáždění v soukromých domech. Jednoho večera jsem šla se svým bratrem Robertem do třídního shromáždění. Předsedající bratr byl přítomen. Když došla řada na mého bratra, mluvil s velkou pokorou, ale přesto velmi jasně o potřebě dokonalé způsobilosti na setkání se s naším Spasitelem, až přijde v nebeských oblacích s mocí a velkou slávou. Když můj bratr mluvil, vyzařovalo nebeské světlo z jeho obvykle bledého obličeje. Vypadalo to, jako by byl duchem přenášen přes přítomné shromáždění a mluvil v přítomnosti Pána Ježíše. Když jsem byla já zavolána, abych promluvila, vstala jsem se srdcem, lehkým a plným lásky a míru. Vyprávěla jsem o svém velkém utrpení, které jsem prodělala u vědomí svých hříchů, jak jsem konečně obdržela dlouho hledanou milost úplného odevzdání se do vůle Boží a vyjádřila jsem svoji radost z poselství brzkého příchodu svého Vykupitele, který vezme své dítky k sobě.

Ve své prostotě jsem očekávala, že moji metodističtí bratři a sestry porozumí mým citům a budou se radovat se mnou. Ale byla jsem zklamána, některé sestry vzdychaly a hřmotně šoupaly židlemi, obracely se ke mně zády. ^{1T 36} Nechápala jsem, čím jsem je urazila, mluvila jsem velmi stručně. Pociťovala jsem mrazivý vliv jejich nesouhlasu. Když jsem přestala mluvit, zeptal se mne bratr B. nebylo-li by příjemnějším žít dlouho, užitečně a činit druhým dobro, než aby Pán Ježíš náhle přišel a zahubil ubohé hříšníky. Odpověděla jsem mu, že toužím po příchodu Pána Ježíše. Potom bude konec hříchů a budeme se navždy radovat z posvěcení a nebude ďábla, který by nás zkoušel a sváděl se správné cesty.

Vyptával se mne pak, zda bych nechtěla raději klidně zemřít na svém loži, než abych za živa procházela utrpením přeměny ze smrtelnosti do nesmrtelnosti. Odpověděla jsem, že si přeji, aby Pán Ježíš přišel a vzal své dítky k sobě, že jsem ochotna žít nebo zemřít dle vůle Boží, a že snadno snesu všechny bolesti, které budou trvat jen okamžik jako mihnutí oka. Že bych si přála, aby čas rychle plynul a přinesl ten toužebně očekávaný den, kdy tato naše ohyzdná těla budou proměněna a přizpůsobena slavnému tělu Kristovu. Takto jsem dokazovala, že žiji-li Pánu ve vší upřímnosti, musím také vážně toužit po Jeho zjevení. To se zřejmě mnohým přítomným nelíbilo.

Když předsedající bratr oslovil ostatní ve třídě, vyjádřil velkou radost z očekávání na ono tisíciletí, kdy země bude naplněna znalostí Pána tak, jako vody naplňují moře. Přál si již vidět to slavné ohlašované období. Když bylo po shromáždění, uvědomila jsem si teprve citelný chlad těch, kteří byli dříve ke mně tak přátelští. Vracela jsem se s bratrem domů se smutkem v srdci, že nám naši bratři neporozuměli, a že blízký příchod Pána Ježíše má tak malou odezvu v jejich srdcích. Ale byli jsme vděčni, že můžeme vnímat tak drahocenné světlo a těšit se na příchod Páně.

Nedlouho potom jsme se pět dostavili do třídního shromáždění. ^{1T 37} Hledali jsme příležitost, abychom mohli promluvit o vzácné lásce Boží, která oživovala naše duše. Zvláště já jsem chtěla vyprávět o Boží dobrotě a milosti ke mně. Tak velká změna se se mnou stala, že jsem považovala za svojí povinnost, použít každé příležitosti, abych svědčila o lásce Spasitelově.

Když bylo na mně, abych promluvila, vyprávěla jsem o důkazech Kristovy lásky ke mně a o radostném očekávání Spasitele. Víra, že Kristův příchod je blízký, otřásla moji duší tak, že jsem vážněji hledala posvěcení Duchem Božím. Zde mne vedoucí školy přerušil, řka: "Obdržela jsi posvěcení skrze metodismus, sestro a ne skrze nějakou bludnou teorii." Cítila jsem, že musím vyznat, že mé srdce neobdrželo nového posvěcení skrze metodismus, ale osobním zjevením se Pána Ježíše. Tím, že jsem teprve nalezla pokoj, radost a dokonalou lásku. Tak jsem dokončila své svědectví, poslední, které jsem vydala ve třídě svých metodistických bratří.

Robert potom mluvil svým jemným způsobem tak jasně a dojímavě, že mnozí plakali, ale ostatní odmítavě pokašlávali a chovali se nejistě. Když jsme opustili učebnu, mluvili jsme opětně o víře a velmi jsme se divili, že naši křesťanští bratři a sestry tak těžce snášejí, když se mluví o příchodu našeho Spasitele. Uvažovali jsme, že by jim nebylo tak obtížné naslouchat o druhém příchodu Páně, kdyby jej milovali tak, jak by měli, ale naopak vítali by tuto zprávu s radostí.

Byli jsme přesvědčeni, že již nemůžeme chodit do třídních shromáždění. Naděje na slavný příchod Páně naplňovala tak naše duše, že bychom o něm museli mluvit, kdykoliv bychom byli vyzváni k hovoru. A to se zdálo rozpalovat hněv přítomných proti dvěma pokorným dětem, které se odvážily i proti oposici přiznávat k víře, která naplňovala jejich srdce pokojem a štěstí. ^{1T 38} Bylo zřejmé, že bychom nemohli svobodně mluvit v třídním shromáždění, neboť naše svědectví vyvolávalo úsměšky a vtipkování, která jsme zaslechli po ukončení shromáždění a to od bratří a sester, kterých jsme si vážili a které jsme milovali.

Adventisté se shromažďovali tohoto času v Beethovenově síni. Můj otec tam chodil se svoji rodinou zcela pravidelně. Doba druhého adventu měla být r. 1843. Doba, ve které duše mohly být ještě zachráněny, se zdála být příliš krátká, takže jsem se rozhodla, že učiním vše, co je v mé moci, abych hříšníky uvedla do světla pravdy. Ale zdálo se být čirou nemožností, že bych já, tak mladá a tak slabého zdraví, mohla tolik učinit v tak velkém díle.

Měla jsem dvě sestry. Sáru, která byla o několik let starší a Alžbětu, své dvojče. Rozmlouvaly jsme spolu o této záležitosti a rozhodly jsme se, že získáme co nejvíc peněz a nakoupíme knihy a traktáty, které rozdáme zdarma. To bylo to nejlepší, co jsme mohly podniknout a udělaly jsme to málo s radostí. Mohla jsem vydělat pouze 25 centů denně, ale můj šat byl prostý, nic jsem neutratila za zbytečnou okrasu, neboť marnivá parádivost se jevila hříšnou mému zraku. Tak jsem měla vždy malý fond stranou, za který jsem mohla zakoupit vhodné knihy. Svěřily jsme je rukám zkušených osob, aby je rozdaly.

Každý potištěný list byl drahocenný v mých očích, neboť to byl posel světla světu, prosící, aby se připravil na blízkou velkou událost. Den co den jsem seděla v posteli, podepřena poduškou, dokončovala jsem třesoucími se prsty úkol mně přikázaný. Jak pečlivě jsem ukládala drahocenné kousky stříbra, které jsem za to dostala a které měly být vydány za četbu, jež měla osvětlit a probudit ty, kteří byli dosud v temnotě. Nebyla jsem nikdy v pokušení, abych utratila svůj výdělek pro své osobní potěšení. Záchrana duší tížila moji mysl a srdce mne bolelo pro ty, kteří si domýšleli, že žijí v bezpečí, ^{1T 39} zatím co bylo světu dáno poselství výstrahy.

Jednoho dne jsem naslouchala rozhovoru své matky a sestry o přednášce, kterou nedávno vyslechly na téma, že duše nemá přirozenou nesmrtelnost. Opakovaly některé texty duchovního, které to dokazovaly. Mezi těmi, na které si pamatuji a které na mně silně zapůsobily, jsou: "Duše, která zhřešila, nechť zemře." "Žijící vědí, že zemrou, ale mrtví nevědí nic." "Kdo jediný má se ve svůj čas ukázati, kdo je požehnaný a jediný vládce, král králů a pán pánů, který jediný má nesmrtelnost." 1 Tm 6,15.16.

"Těm zajisté, kteříž trvají v dobrém skutku, slávy a cti a nesmrtelnost hledají, životem věčným." Citovala matka předešlé verše a pravila: "Proč by měli hledat to, co už mají?"

Naslouchala jsem těmto novým myšlenkám s intensivním zájmem. Když jsem osaměla se svoji matkou, zeptala jsem se jí, zda opravdu věří, že duše není nesmrtelná. Její odpověď zněla, že se obává, že jsme byli, co se toho týče, na omylu, tak jako v mnohém jiném.

"Ale matko," pravila jsem, "což opravdu věříš, že duše spí v hrobě až do zmrtvýchvstání? Myslíš, že když zemře křesťan nejde ihned do nebe a hříšník do pekla?"

Odpověděla: "Bible nám nepodává důkaz, že existuje věčně hořící peklo. Kdyby bylo takové místo, jistě by byla o něm v bibli zmínka."

"Jak matko," zvolala jsem udivena, "to je divná řeč od tebe. Věříš-li této teorii, nezmiňuj se nikomu o tom, neboť se obávám, že by hříšníci získali touto vírou jistotu a nikdy by si již nepřáli hledat Pána."

"Je-li to ryzí biblická pravda," odvětila, "byla by spíše prostředkem k získání hříšníků pro Krista, než aby jim zabraňovala ve spasení. Jestliže Boží láska nepřiměje vzpírající se duši k povolnosti, nedoženou ji nikdy ani hrůzy věčně hořícího pekla ku pokání. ^{1T 40} A vůbec se mi nezdá být poctivé získávat duše pro Ježíše dovoláváním se jejich nejnižších pudů podlého strachu. Ježíšova láska přitahuje, podmaní si i to nejzatvrzelejší srdce."

Až několik měsíců po této rozmluvě slyšela jsem něco více o této nauce. Ale v této době jsem o tomto předmětu mnoho přemýšlela. Když jsem o tom slyšela kázat, věřila jsem, že je to pravda. Nyní mi vzešlo světlo o spánku mrtvých, clona tajemství, která zahalovala vzkříšení, byla odhalena a tato velká událost sama vzala na sebe novou vznešenou důležitost. Moje mysl byla často zmatena a zneklidněna přemýšlením jak uvést v soulad okamžitou odměnu neb potrestání zemřelých s nepopíratelným faktem budoucího vzkříšení a soudu. Získala-li by duše hned po smrti buď věčnou blaženost neb věčná muka, nebylo by přece zapotřebí vzkříšení ubohého těla.

Ale tato nová a krásná víra mne poučila, proč inspirovaní pisatelé tak trvají na vzkříšení těla. To proto, že celá bytost odpočívá v hrobě. Nyní teprve jasně jsem pochopila omyl, ve kterém jsme se v tomto bodě dříve nacházeli. Nejasnost a zbytečnost posledního soudu, když duše zesnulých již byly jednou souzeny a určeny svému osudu, byla mně nyní úplně jasná. Viděla jsem, že jediná naděje opuštěných je pouze v útěše na slavný den, kdy životodárce zlomí okovy hrobu a spravedliví mrtví vstanou a opustí své vězení, aby byli přioděni slavným nesmrtelným životem.

Naše celá rodina věřila učení o brzkém příchodu Páně. Můj otec byl dlouho pokládán za pilíř metodistické církve, ve které dlouho působil a kde všichni členové rodiny byli činnými členy, ale netajili jsme se svojí novou vírou, ačkoliv jsme ji nevnucovali druhým v nevhodných chvílích, aniž jsme se chovali nepřívětivě vůči naší církvi. ^{1T 41} Ale přesto nás jednou navštívil metodistický kazatel a při této příležitosti nám oznámil, že naše víra se neshoduje s metodismem. Nevyptával se nás na důvod, proč věříme jinak, ani se nedovolával Bible, aby nás usvědčil z bludu, ale konstatoval, že jsme přijali novou a podivnou víru, kterou metodistická církev nemůže uznat.

Můj otec odvětil, že se asi mýlí, když nazývá tuto víru novým a zvláštním učením, že již Kristus, když vyučoval své žáky, kázal o svém druhém příchodu. Řekl: "V domě otce mého příbytkové mnozí jsou, kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám. Já pak jdu, abych vám připravil místo. Až odejdu a připravím vám místo, přijdu zase a poberu vás s sebou, abyste kde jsem já i vy byli." Když byl vzat do nebes před jejich zraky a oblak je zaclonil jejich pohledu, když jeho věrní následovníci stáli a hleděli za svým mizícím Pánem, dva muži v bílém rouše postavili se vedle a pravili: "Muži Galilejští, co stojíte a hledíte do nebe? Tento Ježíš, kterýž je od vás vzhůru vzat do nebes, takť přijde jak jste viděli způsob jeho jdoucího do nebe."

Rozpálen svým námětem pravil otec: "A inspirovaný Pavel napsal svým bratřím v Tessalonice takto epištolu, aby jim dodal odvahy: "Vám pak, úzkost trpícím, aby dáno bylo odpočinutí s námi při zjevení Pána Ježíše s nebe, s anděly, moc Jeho, v plameni ohně, kterýž pomstu uvede na ty, již neznají Boha a neposlouchají evangelium Pána našeho Jezukrista. Když přijde, aby oslaven byl v svatých svých a předivný ukázal se ve všech věřících v onen den. Neboť Pán sám sestoupí s nebe s plesáním, s hlasem archanděla a troubou Boží, a mrtví v Kristu vstanou první. ^{1T 42} A potom, my živí budeme zachvácení do oblaků vstříc Pánu ve vzduchu, a tak budeme stále s Pánem. Protož se utěšujme těmito slovy."

"To je veliké oprávnění pro naši víru. Ježíš a jeho apoštolové trvají s radostí a triumfem na druhém příchodu a svatí andělé prohlašují, že Kristus, který vstoupil na nebesa, opět přijde. A to je náš přestupek, že věříme slovům Ježíšovým a Jeho učedníků. To je velice staré učení a nenese skvrnu kacířství.

Duchovní se již nepokoušel odvolávat se ani na jediný verš, který by nás usvědčil z bludu, ale omluvil se nedostatkem času. Radil nám, abychom v klidu opustili církev a vyhnuli se tak veřejnému výslechu. Věděli jsme, že někteří naši bratři dostali podobnou radu v téže věci a nechtěli jsme, aby se tomu rozumělo, že se stydíme přiznat svoji víru nebo že nejsme sto podepřít ji Písmem. Moji rodiče trvali na tom, že musí být obeznámeni s důvody této žádosti.

Jedinou odpovědí však bylo vyhýbavé prohlášení, že jsme jednali proti základním pravidlům církve a že bude tudíž nejlépe, když dobrovolně z ní vystoupíme, abychom se vyvarovali výslechu. Odpověděli jsme, že dáváme přednost výslechu podle všech pravidel a prosíme, aby nám bylo oznámeno, jaký hřích nám je přisuzován, jelikož si nejsme vědomi, že bychom se prohřešovali tím, že se těšíme na Spasitelův příchod.

Nedlouho potom jsme byli vyzvání, abychom se dostavili do shromáždění, konaném v chrámové sakristii. Bylo zde pouze několik přítomných. Vliv mého otce a jeho rodiny byl takový, že si naši protivníci nepřáli předložit náš případ většímu počtu členů sboru. Jediné, co nám bylo vytýkáno, že jsme jednali proti jejich předpisům. Na náš dotaz, který předpis jsme přestoupili, bylo nám po krátkém váhání sděleno, že jsme navštěvovali jiná shromáždění a zanedbávali pravidelné schůzky ve svém sboru. ^{1T 43} Prohlásili jsme, že část rodiny byla po nějakou dobu na venkově, že žádný, kdo zůstal ve městě, nevynechal třídní shromáždění déle, než po několik týdnů a to jen proto, že byli morálně nuceni neúčastnit se, protože svědectví, která přinášeli se setkávala s netajeným nesouhlasem. Také jsme jim připomněli, že jisté osoby, které nenavštěvovaly třídní shromáždění po celý rok, stále se těší dobré pověsti.

Byli jsme tázání, chceme-li doznat, že jsme se odchýlili od jejich pravidel a souhlasíme-li s tím, že se jim v budoucnu přizpůsobíme. Odpověděli jsme, že se neodvažujeme odhodit svoji víru a zapřít svatou Boží pravdu, že se nemůžeme zříci naděje na brzký Spasitelův příchod, že musíme pokračovat v uctívání Pána tím způsobem, kterému oni říkají kacířství. Můj otec obdržel ve své obraně Boží požehnání a všichni jsme opouštěli sakristii se svobodným duchem u vědomí svého práva a schvalujícího Ježíšova úsměvu.

Příští neděli na počátku hodu lásky, předsedající starší sboru přečetl naše jména, počtem sedm, jako propuštěna z církve. Konstatoval, že jsme nebyli vyloučeni pro špatné neb nemorální chování, že jsme bezvadného charakteru a záviděníhodné pověsti, ale že jsme vinni tím, že jsme jednali proti pravidlům metodistické církve. Prohlásil také, že jsou dvéře nyní otevřené a že se všemi, kdo se provinili podobným přestoupením pravidel, bude naloženo tímtéž způsobem.

Byli ještě mnozí v kostele, kdo očekávali na Spasitelův příchod a tato hrozba byla vyslovena proto, aby je zastrašila a přiměla k povolnosti. V mnohých případech přinesla tato politika žádaný výsledek a Boží milost byla zaprodána za místo v církvi. Mnozí věřili, ale neodvážili se vyznat svoji víru, aby nebyli vyhnáni ze synagogy. Ale někteří přece brzy potom vystoupili a přidružili se k těm, kdo očekávali Spasitele.

V této době byla tato prorocká slova neobyčejně drahocenná: ^{1T 44} "Vaši bratři, kteří vás nenávidí, vyhánějí vás pro jméno mé, pravíce k sobě: Oslavujme Pána. Ale zatím On se zjeví k vaší radostí a oni budou zahanbeni."