V březnu 1840 navštívil Wiliam Miller Portland v Maine a pořádal první řadu přednášek o druhém příchodu Kristově. Tyto přednášky vyvolaly velký zájem a chrám v Casco ulici byl dnem i nocí přeplněn. Žádné divoké rozrušení nebyla na těchto schůzkách, ale slavnostní vážnost ovládala mysl těch, kteří naslouchali jeho přednáškám. Velký zájem nebyl projevován pouze ve městě, ale i venkované přicházeli každého dne, přinášeli si s sebou košíčky s jídlem a zůstávali od rána do skončení večerního shromáždění.

I já jsem se zúčastnila se svými přáteli těchto schůzek a naslouchala jsem překvapujícímu oznámení, že Kristus přijde již roku 1843 - pouze v několika krátkých letech. W. Miller nastínil proroctví s takovou přesností, že srdce posluchačů naplnila přesvědčením. Trval na prorockých údobích a přinášel mnoho důkazů, aby upevnil svoje stanovisko. Jeho slavnostní a mocné výzvy a napomínání těch, kdož byli nepřipraveni, udržovaly zástup jako přikovaný.

Byla pořádaná zvláštní shromáždění, ve kterých hříšnicí měli možnost hledat svého Spasitele a připravit se na hrozné události, které měly brzo nastat. Hrůza a přesvědčení se nesly celým městem. Tvořila se modlitební shromáždění, nastalo všeobecné probuzení mezi různými denominacemi, neboť všechny cítily více nebo méně vliv, který způsobilo učení o brzkém příchodu Kristově.

Když hříšníci byli vyzvání k lavici pokání, stovky jich odpovídalo na tuto výzvu a já mezi nimi. Prodírala jsem se zástupem a zaujala své místo s ostatními, kteří hledali spásu. Ale ve svém srdci jsem měla pocit, že nikdy nebudu hodnou, abych byla nazývaná dítkem Božím. ^{1T 15} Nedostatek sebedůvěry a přesvědčení, že by mé pocity nikdo nepochopil, zabránilo mi, abych hledala radu a pomoc u svých křesťanských přátel. Takto jsem kráčela zbytečně v temnotách a v zoufalství, zatímco oni neproniknuvše do mé zdrženlivosti, vůbec můj pravý stav neznali.

Jednoho večera jsem se vracela s bratrem Robertem ze shromáždění, kde jsme naslouchali dojemné přednášce o přibližujícím se království Kristově, po které následovala vážná a slavnostní výzva ke křesťanům a hříšníkům, aby se připravili na soud a příchod Páně. Byla jsem až do duše pohnuta tím, co jsem slyšela. Tak hluboko jsem měla v srdci pocit svého provinění, že jsem se obávala, že mně Pán nedovolí, abych se navrátila domů.

Tato slova mně stále zněla v uších "slavný den Páně je přede dveřmi, kdo bude moci obstáti, až se zjeví?" Mé srdce volalo: "Ochraňuj mne Pane po celou noc, nepovolávej mne v mých hříších, smiluj se nade mnou, spas mne." Poprvé jsem se pokusila vysvětlit své pocity svému bratru Robertovi, který byl o dva roky starší. Řekla jsem mu, že nemám odvahu si odpočinout ani spát, dokud nezvím, že mi Bůh odpustil mé hříchy.

Můj bratr mně ihned neodpověděl, ale příčina jeho mlčení mně byla brzy zjevná, plakal ze sympatie s mým zoufalstvím. To mi dodalo odvahy, abych mu svěřila více, abych mu vypravovala, že jsem pomýšlela na smrt ve dnech, kdy se mi život zdál být příliš těžkým břemenem, ale že mne nyní naplňuje hrůzou myšlenka, že bych měla zemřít v nynějším hříšném stavu a být věčně zatracena. Ptala jsem se ho, zda myslí, že Bůh ušetřil mého života alespoň po tuto jedinou noc, strávím-li ji ve smrtelných mukách na modlitbách. Odpověděl: "Myslím, že ano, budeš-li Ho prositi s vírou. A já se budu modlit s Tebou za Tebe i za mne. Ellen nikdy nesmíme zapomenout slova, která jsme dnes večer slyšeli". ^{1T 16}

Když jsme přišli domů, strávila jsem celé dlouhé hodiny v temnosti na modlitbách a v slzách. Jedna z příčin, která mně přiměla, abych své city skrývala před svými přáteli, byla obava, že bych slyšela slova, která by mi vzala odvahu. Moje naděje byla tak malá a moje víra tak slabá, že by mne přivedlo k zoufalství, kdyby byl někdo druhý býval téhož náhledu o mém stavu jako já. A já jsem toužila po někom, kdo by mi řekl, co mám dělat, abych byla spasena, jaké kroky podniknout, abych se setkala se svým Spasitelem, abych se docela mohla oddat svému Pánu. Měla jsem to za velkou věc být křesťanem a cítila jsem, že to vyžaduje z mé strany nějakého zvláštního úsilí.

Moje mysl nacházela se po celé měsíce v tomto stavu, obvykle jsem navštěvovala se svými rodiči metodistické shromáždění, ale od té doby, co jsem se počala zajímat o brzký Kristův příchod, navštěvovala jsem i shromáždění v ulici Casco. Příštího léta se odebrali moji rodiče na táborové shromáždění metodistů v Buxtonu v Maine a vzali mne s sebou. Byla jsem plně rozhodnuta, že tam budu hledat vážně Pána a bude-li možno, že obdržím odpuštění svých hříchů. Ve svém srdci jsem velmi toužila po křesťanské naději a míru, který vyplývá z víry.

Byla jsem velmi povzbuzena nasloucháním rozjímání o slovech: "Půjdu ke králi a zahynu-li, zahynu." Ve svých poznámkách obracel se mluvčí k těm, kteří kolísali mezi nadějí a strachem a toužili dosáhnout odpuštění svých hříchů a obdrželi odpouštějící Kristovu lásku, ale přece byli v pochybnostech a v poutech nesmělosti a strachu z nezdaru. Radil takovým, aby se poddali Pánu a spolehli bez odkladu na Jeho milost. Naleznou u milostivého Spasitele, ochotného darovat jim žezlo, milosrdenství, tak jako král Asverus nabídl Esteře odznak své přízně. Vše, co je požadováno od hříšníka třesoucího se v přítomnosti Páně je pouze vytáhnout ruku víry a dotknout se žezla jeho milosti. Tento dotek zajišťuje odpuštění a mír.

Ti, kdož čekali, až se stanou hodnějšími božské milosti dříve, ^{1T 17} než se odváží požadovat pro sebe Boží zaslíbení, dopustili se osudné chyby. Ježíš sám jedině očisťuje od hříchů, jedině On nám může odpustit naše provinění. Zaslíbil, že bude naslouchat naším prosbám a vyslýchat modlitby těch, kdož k Němu přijdou ve víře. Mnozí mají neurčitý pojem, že musí vyvinout nějaké úžasné úsilí, aby získali Boží přízeň. Ale všechna sebedůvěra je marná. Pouze ve spojení s Ježíšem skrze víru stane se z hříšníka věřící Boží dítko plné naděje. Tato slova mne posílila, utěšila a dala mi poznání, co musím dělat, abych byla spasena.

Viděla jsem nyní svoji cestu jasněji a temnota se počínala rozptylovat. Vážně jsem hledala odpuštění svých hříchů a snažila jsem se cele oddat Pánu. Ale často jsem byla ve velkém zoufalství, poněvadž jsem nezakoušela duchovní vytržení, o kterém jsem se domýšlela, že je důkazem mého přijetí Bohem. A neodvážila jsem se bez něj věřit, že jsem obrácená. Jak mnoho jsem potřebovala poučení o jeho jednoduchosti.

Když jsem byla skloněna před oltářem s ostatními, kteří hledali Pána, vysílala jsem z celého srdce prosbu: "Pomoc mi, Ježíši, zachraň mne, nebo zahynu. Nepřestanu úpěnlivě prosit, dokud má modlitba nebude vyslyšena a mé hříchy odpuštěny." Cítila jsem svůj ubohý a bezmocný stav jako nikdy před tím. Když jsem však poklekla a pomodlila se, spadla náhle ze mne všechna tíha a mému srdci bylo lehčeji. Nejprve se mne zmocnil pocit úleku a pokoušela jsem se znovu na sebe vnést tíhu dřívějších muk. Domnívala jsem se totiž, že nemám práva být veselou a šťastnou. Ale Ježíš se mi zdál být velmi blízký. Mohla jsem k Němu přijít se všemi svými starostmi, se vším svým neštěstím a pokušeními tak, jako k Němu přicházeli pro úlevu všichni nuzní, když byl ještě na zemi. Měla jsem v srdci jistotu, že rozumí mým zvláštním mukám, a že má pro mne pochopení. Nemohu nikdy zapomenout onoho vzácného ujištění Ježíšovy soucitné něžnosti vůči mně, tak nehodné Jeho pozorností. V tom krátkém okamžiku, když jsem byla skloněna s ostatními na modlitbách, poznala jsem lépe než kdykoliv dříve božský charakter Kristův. ^{1T 18}

Jedna z matek izraelských přišla ke mně a pravila: "Drahé dítě, nalezla jsi Krista?" Chtěla jsem právě odvětit "ano", když zvolala: "Zajisté, Jeho mír je s tebou, vidím to na tvém obličeji." Znovu a znovu jsem si opakovala: "Může toto být zbožnost? Nemýlím se snad?" Zdálo se mi to příliš vznešenou předností, než abych si na ni mohla činiti nárok. Ačkoliv jsem byla příliš nesmělá, abych si to otevřeně přiznala, přece jsem cítila, že mi Spasitel požehnal a odpustil mé hříchy.

Brzy na to bylo po shromáždění a my jsme se vydali na cestu k domovu. Moje mysl byla plná kázání, napomínání, povzbuzování a modliteb, které jsme vyslechli. Všechno v přírodě se mně zdálo změněné. Po dobu shromáždění bylo stále oblačno a deštivo a moje pocity byly v souladu s počasím. Nyní svítilo slunce, zářivě a jasně zaplavovalo zemi světlem a teplem. Zeleň stromů a trávy byla čerstvější a modř oblohy hlubší. Země se zdála usmívat v Božím míru. Tak paprsky Slunce Spravedlnosti pronikly mraky a temnotu mé mysli a rozehnaly její chmury.

Zdálo se mi, že každý musí žít v míru s Bohem a být oživován Jeho Duchem. Vše, na čem spočinuly moje zraky, zdálo se být změněno. Stromy byly nádhernější a ptáčkové líbezněji zpívali než kdykoliv jindy, zdáli se oslavovat Stvořitele svým zpěvem. Neodvážila jsem se ani promluvit ze strachu, aby toto štěstí neuprchlo a abych nepřišla o vzácný důkaz Ježíšovy lásky ke mně.

Když jsme se přiblížili k domovu v Portlandu, míjeli jsme pracující muže na silnici. Mluvili spolu o obyčejných věcech, ale moje uši byly hluché ke všemu, co nebylo chvalořečením Boha, a proto jejich slova doléhala k mému sluchu jako upřímné děkování a radostné Hosana. Obrátila jsem se ke své matce a pravila jsem: "Proč nebyli všichni tito muži na táborovém shromáždění, když všichni tak chválí Boha?" Tehdy jsem nerozuměla, proč mé matce vyhrkly slzy s očí a proč něžný úsměv osvětlil její tvář, ^{1T 19} když naslouchala mým prostým slovům, která v ní vyvolala vzpomínku na podobnou vlastní zkušenost.

Moje matka milovala květiny a měla velikou zálibu v jejich pěstování a to činilo nám dětem domov přitažlivým a radostným. Ale nikdy se mi nezdála naše zahrada tak líbeznou a milováníhodnou jako v den našeho návratu. Poznávala jsem výraz Kristovy lásky v každičkém keři, v každičkém poupěti a v každé květině. Tyto předměty krásna zdála se mluvit společnou řeči o lásce Boží.

Měli jsme v zahradě krásnou růžovou květinu, nazvanou růže sárenská. Vzpomínám si, že jsem k ní přistoupila a dotkla se zbožně jejích něžných lístků. V mých očích se zdála mít posvěcení. Mé srdce přetékalo něžností a láskou k těmto nádherným Božím stvořením. Viděla jsem božskou dokonalost v těchto květinách, které krášlí zemi. Bůh je pěstuje a Jeho vševidoucí oko na nich spočívá. On je učinil a nazval je dobrými.

"Ach" pomyslila jsem si "když tak miluje a stará se o květiny, které tak okrášlil, čím něžněji bude pečovat o dítky, které stvořil k svému obrazu." Tiše jsem sama sobě opakovala: "Jsem dítko Boží, jeho milující péče mne obestírá. Chci být poslušnou a nechci se mu nijak znelíbiti, ale chci chválit jeho drahé jméno a stále Jej milovat."

Můj život se mi zdál být ve zcela jiném světle. Utrpení, které zastiňovalo mé dětství, zdálo se být změněno milostí k mému dobru, aby odvrátilo mé srdce od světa a jeho neuspokojujících radovánek a naklonilo je k trvalým půvabům nebes.

Brzy po našem návratu z táborového shromáždění byla jsem vzata s několika jinými do církve na zkušební dobu. Byla jsem dobře obeznámená s obřadem křtu. Přesto, že jsem byla tak mladá, shledávala jsem správným pouze jeden způsob křtu uznávaný Písmem, a to bylo ponoření. Několik mých metodistických sester snažilo se mně marně přesvědčit, že pokropení je biblickým křtem. Metodistický duchovní souhlasil s ponořením kandidátů, ^{1T 20} jestliže z přesvědčení dávají přednost tomuto způsobu, ačkoli dával na srozuměnou, že pokropení by bylo Bohu právě tak přijatelné.

Konečně byl nám určen čas, kdy jsme se měli dostavit k tomuto slavnostnímu obřadu. Byl právě větrný den, když jsme počtem dvanáct, vstupovali do moře, abychom byli pokřtěni. Vlny se zvedaly vysoko a bily do pobřeží, ale jelikož jsem zvedla tento kříž, můj pokoj byl jako klidný tok řeky. Když jsem vystoupila z vody, byly mé vlastní síly skoro u konce, neboť moc Páně spočívala na mně. Cítila jsem, že od té chvíle nejsem z tohoto světa, ale že jsem vstala z vodního hrobu k novotě života.

Ještě téhož dne odpoledne byla jsem přijata do církve, jako její právoplatný člen. Nějaká mladá žena, stojící vedle mne byla také kandidátkou pro přijetí do církve. Moje mysl byla klidná a šťastná, dokud jsem nezpozorovala zlaté prsteny třpytící se na prsten této sestry a velké nádherné náušnice v jejích uších. Pak jsem si všimla jejího klobouku ozdobeného umělými květinami a drahými stuhami upravenými do obloučků. Moje radost byla zkalena touto marnivostí u osoby, která se vydávala za následovnici pokorného a skromného Ježíše.

Očekávala jsem, že duchovní udělí šeptem výtku nebo napomenutí této sestře, ale on si zřejmě nevšímal jejího okázalého zjevu a žádné pokárání jí nebylo uděleno. Obě jsme přijaly pravici společenství, ruka ozdobena drahokamy byla stisknuta zástupcem Kristovým a jména nás obou byla napsána do církevní knihy.

Tato okolnost mne nemálo ohromila, když jsem si vzpomněla na slova apoštola v 1Tm.2,9 „Takž také i ženy, aby se oděvem slušným a stydlivostí a s středmostí ozdobovaly, ne křtaltováním sobě vlasů, neb zlatem aneb perlami nebo drahým rouchem. Ale tak, jak sluší ženám, kteréž dokazují při sobě pobožností dobrými skutky“. ^{1T 21} Naučení Písma zdálo se být otevřeně přehlíženo těmi, na které jsem hleděla jako na oddané křesťany a kteří měli více zkušeností než já. Bylo-li napodobování oděvu světáků opravdu tak hříšné, jak jsem se domnívala, zajisté: by tomu tito křesťané rozuměli a přizpůsobili by se vzoru Bible. Co se pak mne týče, rozhodla jsem se, že budu následovat svého přesvědčení o povinnosti. Cítila jsem však, že pravým opakem ducha evangelia je věnovat Bohem nám daný čas a prostředky k okrašlování svých osob a že pokora a sebezapření by lépe slušely těm, jejichž hříchy stály nekonečnou oběť Syna Božího.