Někteří kazatelé se mylně domnívali, že nemohou mluvit svobodně, jestliže nepozvednou do krajnosti svého hlasu a nebudou mluvit hlasitě a rychle. Takoví by měli pochopit, že hluk a hlasité, spěšné mluvení nejsou důkazem přítomnosti Boží moci. Není to moc a síla hlasu, které způsobuje trvalý dojem. Kazatelé by měli být zpytovatelé Bible a měli by se svědomitě seznamovat s důvody naší víry a naděje a pak tyto předkládat plně ovládaným hlasem a citem, takovým způsobem, aby je mohl lid klidně uvážit a rozhodovat se na podkladě uvedených důkazů. A když kazatelé pociťují moc argumentů, které předkládají ve formě velebně zkušující pravdy, dostane se jim horlivosti a vážnosti odpovídající jejich známosti. Boží Duch posvětí na jejich vlastní duši pravdy, které předkládají druhým a budou sami zavlaženi tím, že zavlažují druhé.

Viděla jsem, že mnoho našich kazatelů neví, jak si zachovat sílu, aby byli sto vykonat největší množství práce bez vyčerpání. Kazatelé by se neměli modlit tak hlasitě a tak dlouho až do vyčerpání vší své síly. Není zapotřebí unavovat modlitbou hrdlo a plíce. Boží ucho je stále otevřeno k slyšení procítěné prosby svých pokorných služebníků a nevyžaduje od nich, aby v rozmluvě s Ním unavovali svá mluvící ústrojí. U Boha platí dokonalá důvěra, pevné spolehnutí, vytrvalé držení se zaslíbení Božích, prostá víra, že On je a že odmění všechny, kteří Ho pilně hledají.

Kazatelé by měli sami sebe ukáznit a naučit se, jak vykonat nejvíc práce v krátké době jim vyměřené a přece si zachovat sílu, tak aby v případě požadování zvláštního úsilí měli reservu životní energie dostačující pro případ, kdy by ji mohli použít, aniž by sobě ublížili. ^{1T 646} Někdy je zapotřebí vší síly, již mají pro úsilí v jistém daném bodě a když dříve vyčerpali svůj fond síly a nemohou poručit síle, aby toto úsilí podnikla, je vše, co již učinili ztraceno. Někdy musí být nasazeny všechny duševní i fysické síly, aby se mohlo co nejrozhodněji vystoupit a řadit důkazy v nejjasnějším světle a předložit je lidu nejostřejším způsobem a přinutit je nejsilnějšími výzvami na cestu k domovu. Když duše již opouštějí řady nepřítele a počínají se navracet na stranu Páně, tehdy je zápas nejvážnější a nejhorlivější. Satan a jeho andělé pociťují nevoli, že někdo, kdo sloužil pod korouhví temnosti, se staví pod krví potřísněnou korouhev knížete Imanuele.

Byly mně ukázány nepřátelské voje zápasící s námahou v boji. Vítězství nezískala žádná strana a na konec si věrní uvědomují, že jejich síla a moc ochabuje a že budou neschopni umlčet své nepřátele, dokud na ně nezaútočí a nezmocní se jejich bojových nástrojů. Tehdy seberou všechny své síly a s nasazením vlastního života se vrhnou na nepřítele. Je to hrozný zápas, ale je získáno vítězství, bašty jsou ztečeny. Je-li v kritické době armáda vyčerpáním zesláblá, že je jí nemožno podniknout poslední útok a rozbořit nepřátelská opevnění, je celá bitva trvající po celé dny, týdny, ba i měsíce ztracena. A mnoho životů je obětováno, a ničeho není získáno.

Podobné dílo je před námi. Mnozí jsou přesvědčeni, že máme pravdu a přece jsou svázáni jakoby železnými pouty. Neodváží se riskovat následky svého postoje na straně pravdy. Mnozí se nachází v údolí rozhodování, kde je zapotřebí zvláštních, horlivých a ostrých výzev, které by je přiměly složit zbraně jejich bitvy a zaujmout místo po boku Páně. Právě v tomto kritickém okamžiku ovíjí satan tyto duše těmi nejsilnějšími pouty. ^{1T 647} Jsou-li Boží služebníci zcela vyčerpáni, protože již vydali všechny zásoby své tělesné i duševní síly, domnívají se, že nemohou již ničeho více učinit a často opouštějí zcela pole, aby započali působit kdekoli jinde. A všechno, téměř všechno, čas, prostředky, i námaha byly utracena pro nic a za nic. Ano, a to je horší, než kdyby byli v tomto místě vůbec nezačali pracovat, neboť když byl lid jednou hluboce Božím Duchem usvědčen a přiveden až k rozhodnutí a pak zanechán, aby zase ztratil svůj zájem a rozhodl se proti těmto jasným důkazům, nebude již tak lehce opět otřesen tímtéž předmětem. V mnoha případech se již rozhodli s konečnou platností.

Kdyby si kazatelé uchovali v reservě své síly a právě v tom okamžiku, kdy jde do tuhého, vyvinuli nejvážnější úsilí, nejsilnější výzvy, nejbedlivější pozornost a jako udatní vojíni zaútočili v nejkritičtějším okamžiku, získali by vítězství. Duše by měly sílu roztrhnout satanova pouta a učinit rozhodnutí pro věčný život. Dobře řízená práce v pravý čas by přinesla úspěch dlouho zkoušenému úsilí právě tak, jako zapříčiňuje i jen po několik málo dní opuštěná práce v mnoha případech úplné selhání. Kazatelé se musí věnovat svému dílu jako misionáři a naučit se, jak nejlépe využít svého úsilí.

Někteří kazatelé jsou na samém počátku celé série shromáždění velmi horliví, berou na sebe břemena, jež jim Bůh nést nepřikázal, vyčerpávají své síly zpěvem, dlouhým, hlasitým modlením a mluvením a pak jsou vyřízeni a musí jít domů si odpočinout. Co však bylo takovým úsilím vykonáno? Doslovně nic. Tito dělníci měli ducha a horlivost, ale neměli praktické rozumnosti. Nedávali najevo moudré vůdcovství. Řídili se citem, ale nezískali ani jediného vítězství nad nepřítelem. Jeho pevnost nebyla ztečena.

Bylo mně ukázáno, že Kristovi kazatelé se mají pro zápas vycvičit. Ve vedení Božího díla je požadována větší moudrost, ^{1T 648} než od generálů v politických bitvách. Kazatelé Boží volby jsou zapojeni do velkého díla. Nebojují pouze proti lidem, ale proti satanu a jeho andělům. To vyžaduje moudrého vůdcovství. Musí se stát badateli Bible a cele se odevzdat dílu. Když započnou v jednom místě práci, mají být schopní udat důvod naší víry, nikoli však překotně a bouřlivě, nýbrž s pokorou a s bázní. Přesvědčující moc a síla spočívá v silných argumentech předkládaných s tichostí a v bázni Boží.

V těchto posledních a nebezpečných dnech je potřebí schopných Kristových služebníků, schopných ve slově i učení, znalých Písma a chápajících důvody naší víry. Bylo mně poukázáno na tato Písma, jejichž smysl nebyl některými kazateli uváděn ve skutek: "Ale Pána Boha posvěcujte v srdcích svých. Hotovi pak buďte vždycky k vydání počtu všelikému, kdož by od vás požádal zprávy z naděje té, kteráž jest v vás, a to s tichostí a s bázní." "Řeč vaše vždycky budiž příjemná, ozdobená solí, tak abyste věděli, kterak byste měli jednomu každému odpověděti." "Neslušíť pak na služebníka Páně vaditi se, ale aby byl přívětivý ke všechněm, způsobný k učení, trpělivý, kterýž by v tichosti vyučoval ty, kteříž se protiví, zda by někdy dal jim Bůh pokání ku poznání pravdy. Aby sami k sobě přijdouce, dobyli se z osídla dáblova, od něhož jsou zjímáni k činění jeho vůle." 1Pt 3,15 Kl 4,6 2Tm 2,24-26.

Boží člověk, kazatel Krista, musí být dokonale vyzbrojen ke každému dobrému skutku. Vychloubavý, domýšlivý služebník zakládající si na své hodnosti nehodí se pro toto dobré dílo. Ale na kazatele je nutná slušnost. Kazatel evangelia by neměl být nevšímavý a lhostejný ke svému postoji. Je-li Kristovým představitelem, mělo by být jeho chování, jeho postoj, jeho gesta takové povahy, aby nevyvolával u pozorovatele odpor. Kazatelé by měli mít jemnocit. Měli by odložit všechny neotesané způsoby, ^{1T 649} hrubé výrazy a posuňky a měli by se důstojným chováním pokorně povzbuzovat. Měli by být oděni způsoby odpovídajícími důstojnosti jejich postavení. Jejich řeč by měla být v každém ohledu vážná a vybraná. Bylo mně ukázáno, že je špatné volit hrubé, neuctivé výrazy, vyprávět pro zábavu anekdoty nebo ukazovat komické obrázky, aby se vyvolalo veselí. Sarkasmus a slovní hříčky se slovy protivníkovými nejsou Božím způsobem. Kazatelé by se neměli domnívat, že si nemohou zlepšit hlas anebo způsoby, mnoho může být vykonáno. Hlas může být vycvičen, že ani velmi dlouhé mluvení nepoškodí hlasivky.

Kazatelé by měli milovat pořádek, udržovat disciplinu a pak budou moci s úspěchem učit disciplině Boží církev, aby pracovala harmonicky jako dobře vycvičená četa vojáků. Jsou-li disciplina a pořádek potřebné pro úspěšnou akci na válečném poli, tím potřebnější jsou v boji, který my vedeme, jelikož předmět, který má být získán, má mnohem větší cenu a je vznešenějšího charakteru než ten, za který bojují nepřátelské síly na bojišti. Ve sporu, který my vedeme, jsou v sázce věčné zájmy.

Andělé pracují harmonicky. Všechny jejich pohyby charakterizuje dokonalý pořádek. Čím těsněji napodobujeme pořádek a harmonii andělských zástupů, tím úspěšnější bude námaha těchto nebeských nástrojů pro naše dobro. Nevidíme-li však potřeby svorného působení a jsme-li nepořádní, nedisciplinovaní a dezorganizovaní ve svém jednání, nemohou andělé, kteří jsou dokonale organizováni a postupují v dokonalém pořádku, pro nás s úspěchem pracovat. V zármutku se od nás odvracejí, nejsou zmocněni žehnat zmatku, neklidu, roztržitosti a dezorganizaci. Všichni, kdo si přejí spolupráci s nebeskými posly, musí pracovat v souladu s nimi. Ti, kdo mají pomazání shůry, budou ve svém úsilí podporovat pořádek, disciplínu a soulad v postupování a teprve tehdy budou Boží andělé moci s nimi spolupracovat. Avšak nikdy, ^{1T 650} nikdy neuznají tito nebeští poslové ani neschválí nesprávnost, nepravidelnost, dezorganizaci nebo nepořádek. Všechny tyto nepravosti jsou výsledkem satanovy snahy oslabit naše síly, podlomit odvahu a předejít úspěšným akcím.

Satan dobře ví, že úspěch může být jedině doprovázen pořádkem a jednotným jednáním. On dobře ví, že vše, co je ve spojení s nebesy, je v dokonalém pořádku, že podrobení se a dokonalá disciplína vyznačuje dílo andělských zástupů. Je jeho dobře promyšlenou snahou odvádět vyznávající křesťany co nejdále od nebeských zařízení /metod práce/. Proto svádí i vyznávající Boží lid tím, že se nežádá, aby uvěřili, že pořádek a disciplína jsou nepřátelé duchovnosti, že je jediná jejich bezpečnost jít vlastní cestou a zvláště, aby zůstali odděleni od Kristova těla, které je jednotné a pracuje na zavedení disciplíny a souladu akce. Všechna snaha o zavedení pořádku je pokládána za nebezpečnou, za omezování svobody, a proto obávána jako papežství. Tyto svedené duše mají za ctnost chlubit se svou svobodou, myslet a jednat nezávisle. Nechtějí přijímat cizí mínění, nejsou nikomu přístupní. Bylo mně ukázáno, že satanovo zvláštní dílo je přivádět lidi k domnění, že Bůh přikazuje, aby si hledali vlastní cesty a vyvolili vlastní způsob života nezávislý na bratřích.

Bylo mně poukázáno na Izraelské dítky. Velmi brzo po vyjití z Egypta byli organisovaní a podrobení důkladné disciplíně. Bůh kvalifikoval ve své zvláštní prozřetelnosti Mojžíše, aby stál v čele vojů Izraelských. Byl mocným válečníkem, který vedl egyptskou armádu a ve vůdcovství nemohl být žádným člověkem předstižen. Bůh nedopustil, aby byl Jeho svatostánek nošen bez výběru, některým kmenem, který by mohl být zvolen. Byl tak přesným, že zvláště označil pořadí, které mělo být při nošení archy zachováváno, a že určil zvláštní rodinu z rodu Léví, aby ji nosila. Když to bylo pro dobro lidu a pro Boží slávu, že měli na jistém místě rozbít své stany, ^{1T 651} oznámil Bůh svou vůli tím, že způsobil, aby se oblak zastavil přímo nad svatostánkem, kde setrval do té doby, kdy si přál, aby se opět vydali na cestu. Při všem jejich putování bylo od nich požadováno, aby zachovávali dokonalý pořádek. Každý kmen nesl vlastní korouhev se znakem domu svého otce, každý rod musel tábořit pod vlastní korouhví. Když se archa dala do pohybu, pochodovaly různé kmeny v pořadí pod vlastními korouhvemi. Rod Lévitů byl Pánem určen, aby uprostřed něho byla nošena posvátná archa, Mojžíš a áron putovali před archou, synové Aronovi šli za nimi a každý nesl troubu. Dostávalo se jim direktiv od Mojžíše, které musel lidu hlasem trumpet sdělovat. Tyto trouby vydávaly zvláštní zvuk, kterému lid rozuměl a řídil podle nich svůj postup.

Nejprve byl dán trubači zvláštní signál, aby byla vzbuzena pozornost lidu, pak museli všichni pozorně naslouchat a být poslušni jistého zvuku trumpet. V hlasu trub nebylo zmatených zvuků, proto nebylo pro zmatek v postupování omluvy. Vedoucí každé čety udával přesné směrnice o žádaném postupu a nikdo, kdo byl pozorný, nebyl ponechán v nevědomosti o tom, co má dělat. Když se někdo opomněl řídit požadavky danými Pánem Mojžíšovi a Mojžíšem lidu, byl potrestán smrtí. Nebylo výmluvy, že neznali povahu těchto požadavků, protože tím pouze dokazovali, že se stavěli vědomě nevědomými a dostalo se jim za jejich přestupek spravedlivého potrestání. Jestliže neznali Boží vůli o sobě, bylo to jejich vlastní vinou. Měli tutéž možnost získat známost jako ostatní lid, proto byl jejich hřích neznalosti, nepochopení, v Božích očích právě tak veliký, jako kdyby byli slyšeli a potom se dopustili přestupku. ^{1T 652}

Pán ustanovil zvláštní rodinu kmene Lévi, aby nosila archu. Ostatní Levité byli zvláště Bohem určeni, aby nosili svatostánek a všechno Jeho nářadí a aby svatostánek stavěli a snímali. A když některý člověk ze zvědavostí, nebo z nedostatku pořádkumilovnosti opustil své místo a dotkl se jen některé části svatostánku nebo nářadí, nebo dokonce když se jen i přiblížil některému dělníku, musel být vydán na smrt. Bůh nedopustil, aby Jeho svatý stánek byl nošen, stavěn a snímán někým jen tak bez výběru, nějakým kmenem, který si mohl zvolit tento úřad, ale byly vybrány osoby, které dovedly ocenit svatost díla, ve kterém byly zapojeny. Těmto Bohem určeným mužům bylo nařízeno, aby vštípili lidu v paměť zvláštní svatost archy a všeho, co k ní přináleželo, aby nepohlíželi na tyto věci, aniž by si uvědomili jejich svatost a nebyli tak vyřazeni z Izraele. Na vše, patřící k nejsvětějšímu místu, muselo být vzhlíženo s největší úctou.

Putování dítek Izraele je věrně popsáno, osvobození, které jim Bůh způsobil, jejich dokonalá organizace a zvláštní pořádek, jejich hřích reptání proti Mojžíšovi a tím proti Bohu, jejich přestupky, jejich vzpoury, jejich potrestání, jejich mrtvoly rozseté po poušti pro jejich neochotu podřídit se Božím moudrým zřízením - tento věrný obraz visí před našimi zraky jako varování, abychom nenásledovali jejich příkladů a nepadli jako oni.

"Ale s mnohými z nich nebyl Bůh spokojen, proto našli záhubu na poušti. Nuže, tyto věci jsou nám příkladem, abychom nebyli žádostiví špatných věcí jako byli oni. Ani nebuďte modloslužebníky, jako byli někteří z nich, jak jest psáno: Lid jedl a pil a vstával ke hrám. Aniž se dopouštějme smilství, jako se někteří z nich dopouštěli a padlo jich jednoho dne třiadvacet tisíc. Aniž pokoušejme Krista, jako někteří z nich pokoušeli a byli zahubeni hady. ^{1T 653} Aniž reptejme, jako někteří z nich také reptali a byli vyhubeni vrahy. Všechny tyto věci se jim přihodily pro příklad a jsou napsány pro naše napomenutí, pro nás, na které přijde konec světa. Proto nechť ten, kdo myslí, že stojí, hledí, aby nepadl." 1K 10,6-12. Změnil se Bůh z Boha pořádku v Boha nepořádku? Nikoli, je tentýž v přítomné prozřetelnosti jako v minulé. Pavel praví: "Bůh není tvůrcem zmatku, ale pokoje." Je právě tak přesný nyní jako tehdy. A On přikazuje, abychom se učili lekci pořádku a organizace z dokonalého pořádku zavedeného ve dnech Mojžíšových pro dobro dítek Izraele.