Zkušenosti od 26. dubna 1867 do 20. října 1867.

Vraceli jsme se na sever a na své cestě jsme měli dobré shromáždění ve West Windsoru a po návratu domů jsme měli shromáždění ve Fairplains a Orleansu. Věnovali jsme pozornost také stavebním záležitostem, ^{1T 593} osazovali jsme svoji zahrádku a vysazovali jsme vinnou révu, ostružiny, jahody a maliny. Potom jsme se vrátili ve společnosti dobré delegace na Generální Konferenci v Battle Creeku.

První sobotu na své cestě jsme strávili v Orleansu, kde jsme drželi půst. Byl to pro nás den velmi slavnostní. Snažili jsme se pokořit před naším Bohem a se zkroušeným duchem a pláčem, všichni jsme vroucně prosili, aby nám Bůh požehnal, abychom mohli plnit Jeho vůli na nastávající Konferenci. Tak nějak jsme věřili a doufal, že se na tomto shromáždění naše vypovězení skončí.

Když jsme přišli do Battle Creeku shledali jsme, že naše dřívější úsilí nesplnilo, co jsme doufali. Klepy a nedůvěra stále existovaly. Moje duše byl plna hluboké úzkostí a plakala jsem hlasitě po několik hodin. Nebyla jsem s to potlačit svůj zármutek. Za rozhovoru mně vyprávěl přítel, s kterým jsem se znala po 22 let klepy, které slyšel, že plýtváme penězi. Tázala jsem se, v čem jsme marnotratní. Zmínil se o koupi drahé lenošky. Vyprávěla jsem mu tedy o všech okolnostech. Můj manžel byl velmi vyhublý a sedění v obyčejné houpací židli ho krajně znavovalo, ba dokonce bolelo a z toho důvodu si lehal na postel nebo pohovku valnou část dne. Věděla jsem, že takto nenabude síly a prosila jsem ho, aby více seděl, ale bylo na uváženou na jaké židli.

Na své cestě na východ, kam jsem pospíchala k loži svého umírajícího otce, nechala jsem svého manžela v Brookfieldu, N.Y., a v Utica jsem se ohlížela po rozkládací lenošce. Obchodník neměl žádnou v ceně, kterou jsem byla ochotna zaplatit a která obnášela asi 15 dolarů, ale nabídl mně výbornou židli s válečkem místo s houpáním v ceně 30 dolarů za 17 dolarů. Věděla jsem, že to je lenoška v každém ohledu vyhovující. Ale bratr, který mně doprovázel, mne nabádal, abych si počkala na nově zhotovenou lenošku, ^{1T 594} která by stála jen o tři dolary méně. Lenoška nabízená za 17 dolarů měla svoji skutečnou hodnotu. Ale ustoupila jsem radě bratrově, čekala jsem, až byla levnější dohotovena, zaplatila jsem ji a dala ji donést manželovi. Ve Wisconsinu a Iowě jsem se setkala se zprávou o této naší výstřední koupi. Ale kdo mně může odsoudit. Kdybych měla totéž ještě podniknout, udělala bych to právě tak, s jednou výjimkou, spolehla bych se na vlastní úsudek a koupila bych lenošku, která by sice stála o několik dolarů více, ale měla by cenu dvojnásobnou, než ta, kterou jsem získala. Satan často ovlivňuje duše, aby zmařil každý pocit milosrdenství a soucitu. Zdá se, že srdce stane se železné a ztratí se obé: Lidské i božské.

Doslechla jsem se též, že jistá sestra vykládala v Mephis a Lapeer, že ve sboru Battle Creekském nemají ani nejmenší důvěru ve svědectví sestry Whiteové. Byla položena otázka, zda se to vztahuje na psaná svědectví. Odpověď zněla, že na psaná vidění nikoli, ale na svědectví přinášená ve shromážděních ve sboru, poněvadž jim její život odporuje. Opět jsem si vyžádala interview s několika vyvolenými, zkušenými bratřími a sestrami, včetně osob, které šířily tyto zprávy. Tam jsem si vyžádala, aby mně ukázali, v čem není můj život v souladu s mým učením. Byl-li můj život tak nedůsledný, aby opravňoval k řečem, že církev v Battle Creeku nemá té nejmenší důvěry v má svědectví, nemůže být těžkým uvést důkazy mého nekřesťanského života. Nemohli ničeho takového udat, co by ospravedlnilo učiněná prohlášení, a doznali, že všichni byli v neprávu a že jejich podezření a žárlivost byly bezdůvodné. Ráda jsem odpustila těm, kteří nám ublížili, a řekla jsem jim, že vše, co si od nich žádám je, aby působili proti vlivu, který proti nám vyvolali a tím, že budu uspokojena. Slíbili, že to udělají, ale neudělali nic. ^{1T 595}

O mnoha jiných, zcela nesprávných velmi zveličených pomluvách o nás bylo veřejně mluveno v různých rodinách a to v době Konference a většina na nás pohlížela zvláště na mého manžela s podezřením. Některé vlivné osobnosti jevily chuť nás rozdrtit. Byli jsme v nouzi a můj manžel se pokoušel prodat postradatelné věci, a proto byl pokládán za špatného. Doznal, že dal souhlas, aby mu bratři nahradili ztrátu naší kravky, a na to pohlíželi jako na strašný hřích v domnění, že je náš Greenville. Ale nemohli jsme majetek v Battle Creeku prodat a v naší ztížené situaci napsal můj muž některým bratřím, aby nám půjčili peníze. A za to ho zatratili a nařkli ho z hrabivosti. A jeden bratr kazatel, který se o to nejvíce přičinil, dal se slyšet: "Nepřejeme si, aby bratr E. koupil pozemek bratra Whitea, protože potřebujeme jeho peníze pro Zdravotní ústav." Co jsme mohli udělat? Nikam jsme se nemohli obrátit, ale byli jsme obviněni.

Pouze 65 hodin před tím, než se můj manžel zhroutil, stál do půlnoci v modlitebně a snažil se získat 300 dolarů na zaplacení tohoto domu. A aby podepřel tuto svoji výzvu, upsal v čele subskripce deset dolarů za sebe a též za mne. Ještě před půlnoci bylo částky téměř dosaženo. Starší sboru byl našim starým přítelem., Když jsme se ocitli v nejkrajnější bídě a opuštěni všemi přáteli, napsal mu manžel o našem postavení s prosbou, zda by mu sbor nemohl vrátit oněch 20 dolarů, které by s povděkem přijal. V době Konference nás tento bratr navštívil a udělal z této záležitosti vážnou věc. Ale než vstoupil do našeho domu, byl již nakažen jistou dávkou všeobecné nákazy. S hořkostí jsme to snášeli, a kdyby nás byl Pán zvláštním způsobem nepodpíral, nebyli bychom mohli na Konferenci svobodně přinést své poselství. ^{1T 596}

Než jsme se navrátili z Konference, dlel br. Andrews, Pierce a Bordeau v našem domě na zvláštních modlitbách, z nichž jsme všichni měli bohaté požehnání, zvláště můj manžel. To mu dodalo odvahy, aby se navrátil do našeho nového domova. Nyní však ho přepadly prudké bolesti zubů a v této době jsme také započali se zprávami pro Review. Pro bolesti zubů přestal jediný týden kázat, ale pracoval v Orange a Wrightul, se sborem doma, v Greenbush a Bushnell kázal a křtil jako dříve.

Když jsem se vrátila z Konference, zmocnila se mně o prospívání Boží věci velká nejistota. V mém myšlení povstaly pochybnosti, kde před šesti měsíci nebylo žádných. Pohlížela jsem na Boží lid jako na účastníky ducha tohoto světa, viděla jsem, že napodobují jeho zvyky a hledí svrchu na prostotu naší víry. Zdálo se, že se církev v Battle Creek od Boha odvrací a bylo nemožným vyburcovat ji z jejího stavu. Svědectví mně daná Bohem vůbec nepůsobila a bylo jich v Battle Creeku nejméně dbáno ze všech části pole. Třásla jsem se o Boží věc. Věděla jsem, že Pán svůj lid neopustil, ale že jejich hříchy a nepravosti je od Boha odloučily. V Battle Creeku je velké srdce díla. Každý jeho úder je pociťován údy těla po všem poli. Když je toto srdce zdrávo, je pociťován životodárný oběh krve v celém těle světitelů soboty. Když však je srdce nemocno, bude oslabení každého odvětví díla dosvědčovat tuto skutečnost.

Mám zájem na tomto díle, vždyť je můj život jím prostoupen. Prospívá-li Sión, jsem šťastná, když však živoří, jsem smutná, zoufalá, skleslá. Viděla jsem, že se Boží lid nachází ve stavu vzbuzujícím obavy a že mu je Jeho přízeň odňata. Uvažovala jsem dnem i nocí o tomto smutném obraze a úpěnlivě jsem ve velké úzkosti prosila: "Ó, Pane, nevydávej své dědictví v porouhání. Nedopusť, aby pohané řekli: Kde je jejich Bůh?" Cítila jsem, že jsem zcela odříznuta ode všech představitelů díla a jsem v podstatě sama. Netroufala jsem si nikomu důvěřovat. ^{1T 597} V noci jsem probudila manžela slovy: "Obávám se, abych se nestala nevěrnou." Tedy jsem prosila Boha, aby mne zachránil svým mocným ramenem. Neviděla jsem, že mých svědectví bylo dbáno a brala jsem v úvahu i myšlenku, že je snad moje úloha v díle skončena. Měli jsme smluvené shromáždění v Bushnell, ale prohlásila jsem svému manželovi, že nemohu jít. Brzy se vrátil z poštovního úřadu s dopisem od bratra Mattesona a tento dopis obsahoval následující sen:

"Drahý br. White. Nechť je s Tebou požehnání našeho Boha a nechť Tě tyto řádky naleznou prospívajícího na těle i na duchu. Cítím velikou vděčnost Pánu za Jeho dobrotu k Tobě a věřím, že se budeš nyní těšit dokonalému zdraví a svobodě při hlásání posledního poselství.

Měl jsem pozoruhodný sen o Tobě a sestře Whiteové a pokládám za svoji povinnost, tak dalece Ti jej vyprávět, jak moje paměť dovolí. Zdálo se mně, že to vyprávím sestře Whiteové jako výklad toho, co mně také bylo dáno ve snu. Když jsem se probudil, něco mne nutkalo, abych vstal a napsal to do všech podrobností, že bych to jinak zapomněl. Ale neučinil jsem to částečně proto, že jsem byl unaven a částečně proto, že jsem to měl za pouhý sen. Ale uváživ, že jsem nikdy dříve o vás nesnil a že je tento sen tak rozumný a tak úzce s vámi spjat, došel jsem k závěru, že vám jej musím vyprávět. Následující je vše, na co se mohu upamatovat:

Byl jsem v rozlehlém domě, ve kterém byla kazatelna asi taková, jaké používáme v naší modlitebně. Na ní stálo mnoho hořících lamp. Tyto lampy potřebovaly neustálého doplňování olejem a dosti nás bylo zaměstnáno přinášením oleje a naplňováním oněch lamp. Br. White a jeho družka se pilně účastnili a zpozoroval jsem, že sestra Whiteová nalévá více oleje než kdokoli jiný. Potom šel br. White ke dveřím vedoucím do skladiště, ^{1T 598} kde bylo mnoho sudů oleje. Otevřel dveře a vešel následován sestrou White. Právě v tom okamžiku přicházel hlouček mužů, s velkým množstvím něčeho černého, co vyhlíželo jako saze, naházeli to všechno na bratra a sestru White a zcela je tím zakryli. Byl jsem velmi zarmoucen a s obavou jsem hleděl, jak to skončí. Viděl jsem bratra a sestru White usilovně se snažící dostat se z pod sazí a po dlouhém zápolení se z toho vymanili, příjemní jako vždy a zlí mužové a saze zmizely. Potom se bratr a sestra Whiteovi dali horlivěji do naplňování lamp než dříve, ale s. Whiteová měla stále náskok."

Zdál se mně také následující výklad. Lampy představovaly lid ostatku. Olej byla pravda a nebeská láska, již Boží lid potřebuje stále doplňování. Lid zabývající se plněním lamp byli Boží služebníci, pracující na žni. Nemohu se přesně vyjádřit, kdo byl onen hlouček zlých lidí, ale byli to mužové vedení ďáblem, který je zvláště vedl proti bratru a sestře White. Sestra White byla po nějakou dobu velmi zoufalá, ale nakonec byla vysvobozena Boží milostí a jejich vlastním úsilím. Potom konečně spočinula na nich Boží moc a hráli vynikající úlohu v hlásání posledního poselství milosti. Ale sestra White měla bohatší část nebeské moudrosti a lásky než všichni ostatní.

Tento sen více posílil moji důvěru, že Bůh vás vyvede a dokončí započaté dílo nápravy a že se budete jedenkráte více těšit z Ducha svatého než v dobách minulých, ano přehojně. Nezapomínejte, že je pokora dveřmi, které vedou k bohaté posile Boží milosti. Kéž Bůh požehná Tobě i Tvoji družce a dětem a kéž dá, abychom se setkali v nebeském království. Váš v křesťanské lásce

John Matteson.

Oakland Wisconsin, July 15. 1867

^{1T 599}

Tento sen mně dodal jisté odvahy. Důvěřovala jsem br. Mattesonovi. Než jsem ho viděla na vlastní oči, byl mně jeho případ ukázán ve vidění, jako pravý opak případu br. F. z Wisconsinu. Poslední byl krajně nehodný nést jméno křesťana, ještě méně jméno posla. Ale br.Matteson mně byl ukázán jako pokorný a zachová-li své posvěcení, bude kvalifikován, aby přiváděl duše k Božímu Beránku. Br.Matteson neznal mé duševní pokušení a zkoušky. Mezi námi nebyla nikdy vyměněna ani řádka a sen ať kdy a od koho přišel, připadal mně jako vztažená ruka mně ku pomoci.

Měli jsme mnoho starostí se stavbou s vypůjčenými penězi a způsobovalo nám to mnoho těžkostí. Dodržovali jsme své úmluvy a pracovali úporně i v nejparnějším létě. Pro nedostatek peněz jsme vycházeli společně na pole, kopali, sekali a shrabovali jsme seno. Chopila jsem se vidlí a stavěla stohy a můj manžel napichoval svými slabými pažemi seno a podával mi je. Chopila jsem se štětky a vymalovala jsem větší část vnitřku našeho domku. Tím vším jsme se oba příliš znavili. Nakonec jsem náhle polevila a dále jsem již nemohla. Po několik jiter za sebou jsem omdlela a můj manžel musel navštívit shromáždění beze mne.

Náš starý, těžce se vlekoucí povoz byl by málem zabil nás i naše spřežení. Dlouhé cestování v něm, námaha ve shromážděních, domácí pečování a práce bylo pro nás přespříliš a obávala jsem se, že je mé dílo již dokonáno. Můj muž se snažil mně dodat odvahy a nutil mne, abych opět vyrazila a dostála úmluvám v Orange, Greenbush a Ithaca. Konečně jsem se rozhodla, vyrazit nebude-li to se mnou horší, v cestě pokračovat. Jela jsem deset mil klečíc ve voze na podušce a opírajíc svoji hlavu o druhou podušku na manželově klíně. On řídil vůz a podpíral mne. Příštího jitra jsem se cítila lépe a rozhodla jsem se pokračovat. Bůh nám pomáhal, že jsme mocně mluvili v Orange a bylo zde vykonáno slavné dílo pro odpadlíky a hříšníky. V Greenbush mně byla dána volnost a síla. ^{1T 600} V Ithaca nám Pán pomáhal, že jsme mohli mluvit k velkému shromáždění, s jakým jsme se dosud nikdy nesetkali

Za naší nepřítomnosti rozhodli bratři King, Fargo a Maynard z milosrdenství k nám a k našemu spřežení, že se nám má dostat lehkého, pohodlného vozidla. Proto na naší zpáteční cestě vzali mého manžela do Ionia a zakoupili vůz, který máme nyní. Právě takový jsme potřebovali, aby mně uspořil mnoho únavy z cestování v parném létě.

V této době jsme obdrželi žádost, abychom se zúčastnili svolávacích shromáždění na Západě. Při čtení těchto dojemných proseb jsme plakali. Manžel mně řekl: "Ellen, nemůžeme navštívit tato shromáždění. V nejlepším případě bych se stěží postaral na takové cestě o sebe, ale kdybys ty omdlela, co bych si počal? Ale, Ellen přece musíme jet." A když takto mluvil, hrozily mu slzy zadušením. Uvažovala jsem o naší slabosti a o stavu Boží věci na Západě a cítila jsem, že bratři potřebují naši práci, řekla jsem: "Jakube, nemůžeme se zúčastnit těchto shromáždění na Západě, ale jet musíme." Když někteří z našich věrných bratří viděli naše postavení, nabídli se, že nás doprovodí. A to stačilo, aby rozhodlo tuto záležitost. Ve svém novém povoze jsme opustili 29. srpna Greenville, abychom se zúčastnili generálního shromáždění ve Wrightu. Čtyři povozy nás doprovázely. Cesta byla velmi pohodlná a příjemná ve společnosti nás chápajících bratří. Shromáždění bylo vítězné.

7. a 8. září jsme se těšili z krásné pohody v Monterey s bratry z kraje Alleganského. Zde jsme se sešli s bratrem Loughboroughem, který počínal poznávat křivdy a nepravosti v Battle Creek a litoval, že i on hrál jistou roli v těchto špatnostech, které uškodily Boží věci a na nás uvalily krutá břemena. Na naši prosbu nás doprovodil do Battle Creeku. Ale než jsme opustili Monterey vyprávěl nám tento sen:

"Když přijeli 7. září bratr a sestra Whiteovi do Monterey, ^{1T 601} požádali mne, abych je doprovázel do Battle Creeku. Váhal jsem s rozhodnutím v domnění, že by bylo snad mojí povinností setrvat v Monterey a řekl jsem jim, že je v Battle Creeku proti nim jen malá oposice. Když jsem se po několik dní za tuto věc modlil, odebral jsem se jednoho večera na odpočinek po úzkostlivé prosbě k Pánu o světlo v této záležitosti.

Zdálo se mi, že jsem byl s několika jinými členy toho sboru Battle Creekského v několika vozech. Vozy byly nízké, stěží jsem mohl stát vzpřímen. Byly špatně větrány a byl v nich pach, jako by nebyly větrány po celé měsíce. Cesta, po které jely, byla velmi hrbolatá, vozy se zuřivě otřásaly a otřesy shazovaly naše zavazadla a někdy i shodily některé cestující. Museli jsme zastavovat, abychom jak zavazadla tak i cestující sebrali a stopy zahladili. Pracovali jsme nějakou dobu a připadalo nám, že se nedostáváme kupředu. Byli jsme opravdu smutně vyhlížející skupina poutníku.

Náhle jsme dojeli k otáčidlu, které bylo dosti veliké, aby pobralo celý vlak. Tam stáli bratr a sestra Whiteovi, a když jsem z vozu vystoupil, řekli: "Tento vlak jede zcela špatně. Musí být obrácen v pravém úhlu." Oba se chopili kliky mechanismu otáčidla a táhli vší silou. Nikdy nepracovali lidé usilovněji při pohánění ručního vozíku než oni u klik tohoto otáčidla. Stál a pozoroval jsem, až jsem uviděl vlak se otáčet a tehdy jsem promluvil: "Hýbe se" a jal jsem se jim pomáhat. Věnoval jsem jen málo pozornosti vlaku, poněvadž jsme byli zcela zaujati otáčením.

Když jsme tuto práci dokončili, vzhlédli jsme a celý vlak byl přeměněn. Na místo nízkých, špatně větraných vozů, ve kterých jsme jeli, stály zde vozy široké, vysoké, dobře větrané se širokými, čistými okny, upravené a zářící co nejskvěleji, ^{1T 602} elegantnější než jakýkoli hotelový vůz, jaký jsem kdy viděl. Koleje byly rovné, hladké a pevné. Vlak se plnil cestujícími, jejichž obličeje byly veselé a šťastné, ale nesly výraz jistoty a velebnosti. Všichni se zdáli vyjadřovat co největší uspokojení s vykonanou změnou a největší důvěru v úspěšnou další jízdu. Bratr a sestra White byli tentokrát s sebou a jejich tváře zářily svatou radostí. Když se vlak rozjel, byl jsem tak rozradostněn, že jsem se probudil s dojmem, že můj sen se vztahuje na sbor v Battle Creek a na záležitosti Boží věcí v něm. Bylo mně dokonale jasno, že je mojí povinností jet do Battle Creeku a podat tam dílu pomocnou ruku. Jsem nyní rád, že jsem zde a že vidím požehnání Páně, provázející horlivou práci bratra a sestry White v uspořádávání záležitostí."

J. N. Loughborough

Než jsme opustili Monterey dal mně bratr Loughborough následující vylíčení jiného snu, který měl v době úmrtí své manželky. Tento popis byl pro mne také velkým povzbuzením.

"Prorok, který má sen, nechť vypravuje sen." Jr 23,28

"Jednoho večera jsem se uložil k odpočinku, když jsem byl dlouho uvažoval o strastech bratra a sestry Whiteových, o jejich vztahu k dílu poselství třetího anděla i o tom, jak jsem selhal, že jsem jim v jejich soužení nestál po boku. Pokusil jsem se vyznat svoji nepravost Pánu a vyprošoval jsem si požehnání pro bratra a pro sestru White.

Ve svém snu jsem se ocitl ve svém rodném městě, na úpatí dlouhého návrší. Mluvil jsem se značnou vážností a řekl jsem: Ach, kéž bych jen nalezl onen všeuzdravující pramen. Viděl jsem přicházet krásného, dobře oděného mladého muže, který pravil: "Dovedu tě k prameni." Vedl mne a já jsem se snažil ho následovat. Šli jsme podél návrší, ^{1T 603} prošli jsme s nesnázemi tři vlhká močálovitá místa, kterými protékaly slabé praménky bahnité vody. Nedalo se zde jinak přejít než broděním. Když jsme to překonali, přišli jsme na krásnou pevnou půdu a na místo, kde byla ve hrázi prohlubeň a z ní tryskal proud té nejčistší, perlivé vody. Byla zde umístěná široká nádrž, velmi podobná vaně na ponořování nemocných ve Zdravotním ústavě v Battle Creeku. Roura vedla od pramene do nádrže na jedné straně a na druhé straně z ní voda přetékala. Slunce zářivě svítilo a voda se v jeho paprscích třpytila.

Když jsme se blížili prameni, neříkal mladík nic, ale pohlížel na mne a usmíval se s výrazem spokojenosti. Kynul jednou rukou směrem k prameni, jako by říkal: Nemyslíš, že to je pramen, který vše uzdravuje? Dosti velká skupina osob, v čele s bratrem a sestrou White, přicházela z opačné strany k prameni. Všichni vyhlíželi spokojeně a radostně, avšak na jejich tvářích se zdála spočívat svatá velebnost.

Zdálo se, že bratr White má velmi zlepšené zdraví, byl veselý a šťastný, ale vypadal unaveně, jako by byl urazil větší vzdálenost. Sestra White držela v ruce velký pohár, který nořila do pramene, pila jeho vodu a podávala druhým. Bratr White oslovil skupinu a řekl jim: "Nyní budete moci spatřit účinek této vody." Potom se napil a v okamžiku jej to oživilo tak jako všechny ostatní, kteří pili s ním, na jejich tvářích se objevila odvaha a síla. Myslím, že mezitím co bratr mluvil a tu a tam polkl doušek vody, položil ruce na okraj nádrže a třikrát se ponořil. Po každé, když vystoupil, byl silnější než dříve, ale při tom stále hovořil a nabádal ostatní, aby se vykoupali ve "studnici", jak tomu nyní říkal a aby pili její uzdravující vodu. Jeho hlas, právě tak jako hlas sestry White, zněl melodicky. Pociťoval jsem velkou radost, že jsem našel onen pramen. ^{1T 604} Sestra White mně přicházela vstříc s kalichem vody pro mne. Ale tak jsem se radoval, že jsem se probudil dříve, než jsem se této vody napil.

Dej Pán, abych mocně pil z této vody, protože věříme, že to není jiná, než o které Kristus pravil, že bude "prýštit k životu věčnému."

J. N. Loughborough

Monterey Mich., 8. září 1867

14. a l5.září jsme měli užitečné shromáždění v Battle Creeku. Zde můj manžel svobodně pranýřoval některé hříchy těch, kteří zaujímají vysoká postavení v Boží věci, a po prvé za dvacet měsíců se zúčastnil večerních shromáždění a kázal. Bylo započato dobré dílo a církev, jak bylo uveřejněno v Review, nás ujistila, že bude stát při nás, budeme-li po svém návratu, ze Západu pokračovat, ve své práci s nimi.

S bratrem a sestrou Maynardovými a s bratrem Smithem a Olmstadem jsme se zúčastnili velkých západních shromáždění, jejichž hlavní úspěchy byly plně popsány v Review. Na shromáždění ve Wisconsinu jsem se cítila dost slabou. Pracovala jsem v Battle Creek daleko nad své síly a téměř jsem ve voze za cesty omdlévala. Po dobu čtyř neděl jsem velmi trpěla na plíce a jen s obtíží jsem mluvila k lidu. V sobotu večer jsem si přikládala teplé obklady na plíce a hrtan, ale zapomněli jsme na přikrytí hlavy a plícní obtíž se přenesla na mozek. Když jsem ráno vstala, měla jsem zvláštní pocit na mozku. Zdálo se mně, že se hlasy chvějí a vše se kolem mne zdálo, že se houpá. Při chůzi jsem se potácela a málem jsem padla na podlahu. Posnídala jsem v naději, že se mi tím uleví, ale nesnáz se ještě stupňovala. Velmi jsem se roznemohla a nemohla jsem ani rovně sedět.

Po dopoledním shromáždění se vrátil manžel domů se zprávou, že slíbil, že budu odpoledne mluvit. ^{1T 605} Zdálo se mi nemožné postavit se před posluchače. Když se mne manžel tázal, na jaké téma bych chtěla mluvit, nemohla jsem zachytit a podržet ani jediné věty ve svém mozku. Ale myslela jsem si, když si Bůh přeje, abych mluvila, jistě mne posílí, a proto jsem se toho chtěla vírou odvážit. Nemohu selhat. Potácela jsem se ke stanu s divným zmatkem v mozku, ale řekla jsem kazatelům na stanovišti, že budu mluvit, budou -li mne podpírat svými modlitbami. U víře jsem se postavila před lidi a asi v pěti minutách se mně v hlavě i plícím ulevilo a bez nesnází jsem mluvila více než hodinu k patnácti stům lačných posluchačů. Když jsem přestala mluvit, zmocnil se mne pocit dobroty a Boží milosti a nemohla jsem se ubránit, abych znovu nepovstala a nevyprávěla o své nemoci a Božím požehnání, kterým mne za mého kázání podpíral. Od tohoto shromáždění pociťovaly mé plíce značnou úlevu a počala jsem se uzdravovat.

Na Západě jsme se setkali s pomluvami proti mému manželu. Tyto byly obvyklé a běžné v době Generální Konference a byly roznášeny po všech částech pole. Chci zde uvést jednu jako vzorek. Říkalo se, že je můj manžel tak chtivý peněz, že se pustil do prodávání starých láhví. Fakta jsou tato: Když jsme se měli stěhovat, tázala jsem se manžela, co budeme dělat s množstvím starých láhví. A on řekl: "Vyhoď je." A právě tehdy vešel náš Wilie a nabídl se, že je vyčistí a prodá. Řekla jsem mu, aby to udělal a že si může ponechat, co za ně dají. A když jel můj manžel na poštu, vzal Williho a láhve s sebou do vozu. Méně nemohl učinit pro svého vlastního věrného malého syna. Willie láhve prodal a dostal peníze. Na cestě k poštovnímu úřadu vzal manžel jednoho bratra z Review úřadu do vozu a ten se s ním bavil cestou tam i zpět a protože viděl Willieho přistupovat k vozu a ptát se otce na cenu láhví a potom viděl lékárníka promlouvat s manželem o tom, ^{1T 606} co tolik zajímalo Willieho, tento bratr, aniž by se byl slovem zmínil mému manželu o této věci, ihned oznamoval, že byl bratr White ve městě prodávat staré láhve, a že proto musí být poblázněný. Poprvé jsme slyšeli o láhvích v Iowě za pět měsíců.

Tyto věci byly před námi skrývány, takže jsme je nemohli opravit a byly neseny jako na křídlech větru našimi domnělými přáteli. A byli jsme udiveni, když jsme doptáváním a nedávným přiznáním téměř všech členů našeho sboru zjistili, že téměř všichni uvěřili některým nebo všem nepravdivým zprávám a že tito tak zvaní křesťané chovali pocity kritiky, hořkosti a ukrutnosti proti nám, zvláště pak proti mému slabému manželu, zápasícímu o život a svobodu. Někteří měli zlého, ničícího ducha a představovali ho jako zbožného a přece hrabivého.

Při návratu do Battle Creeku žádal manžel radu bratří, aby církev tuto záležitost vyšetřila a zaujala proti těmto nepravým zprávám své stanovisko. Bratři se sešli z různých částí Států a manžel žádal neohroženě všechny, aby přednesli vše, co mohou proti němu, aby tomu mohl otevřeně čelit a tak skoncovat s těmito soukromými pomluvami. Omyly, které dříve doznal v Review, plně nyní vyznal na veřejném shromáždění i jednotlivcům a vysvětlil též mnoho věcí, na kterých se zakládaly nepravé a bláhové stížnosti a všechny přesvědčil o nepravdivosti těchto obvinění.

A když se jednalo o skutečné hodnotě našeho majetku, shledali jsme k jeho údivu i k překvapení všech přítomných, že obnášela pouze 1500 dolarů, vedle jeho koní a vozu a zbytků vydaných knih a tabulek, jejichž prodej v minulém roce, jak bylo tajemníkem zjištěno, nerovnal se úrokům z peněz, které dlužil vydavatelství. ^{1T 607} Tyto knihy a tabulky nemohou být pokládány za zvláště cenné a určitě ne pro nás v našem nynějším postavení.

Když byl manžel zdravý, neměl kdy vést účetnictví a po dobu jeho nemoci byly jeho záležitosti v rukou druhých. Naskytla se otázka: Co se stalo s jeho majetkem? Byl ošizen? Byly udělány chyby v jeho účtování? Nebo dal snad něco ve spletitém, zmateném stavu svých záležitostí na ten nebo onen dobrý účel, neznaje jeho skutečnou možnost placení a nevěděl ani kolik dal?

Dobrým výsledkem tohoto pátrání je, že zůstala neotřesena důvěra v ty, kteří měli na starosti účtování našich záležitostí a že není důvodu se domnívat, že by naše obmezené prostředky mohly být připisovány chybám v účtování. Proto po prozkoumání manželových obchodních záležitostí po dobu desíti let a jeho velkodušného způsobu vydávání peněz ku pomoci díla ve všech odvětvích, je nejlepší a nejohleduplnější ten závěr, že bylo našeho majetku použito pro věc přítomné pravdy.

Můj manžel nevedl účetnictví a co dal, může být načrtnuto jedině z paměti nebo z toho, co bylo kvitováno v Review. Skutečnost, že naše peněžní hodnota je tak malá právě v době, kdy byl můj manžel představován jako zámožný a ještě bažící po větším majetku, způsobila nám radost, jelikož to je nejlepší vyvrácení nařknutí, ohrožujících náš vliv a křesťanský charakter.

I kdybychom přišli o svůj majetek, radujeme se v Pánu, jestliže ho bylo použito pro šíření Jeho věci. Radostně jsme strávili nejlepší své dny, vydali nejlepší své síly a téměř se opotřebovali v téže věci, cítíme slabosti a choroby předčasného stáří a přece se radujeme. Ale je nám hořko při pomyšlení, že naši vyznávající bratři napadají náš charakter a náš vliv, představují nás jako zámožné, světské a bažící ještě po větších statcích. Dopřejte nám radost z našeho charakteru a vlivu, který jsme si draze vydobyli v uplynulých dvaceti letech ^{1T 608} tohoto časného života za cenu chudoby a oslabeného zdraví a budeme se radovat a radostně dáme Boží věci i to málo, co z nás ještě zbylo.

Vyšetřování bylo důkladné a končilo osvobozením z nařknutí proti nám a nastolením dokonalé jednoty. Bylo vyznáno srdečně a dojemně kruté počínání vůči nám a zvláštní a pozoruhodné Boží požehnání spočinulo na nás všech. Pomlouvači byli umlčeni, hříšníci obrácení a 44 duší bylo pohřbeno ve křtu. Můj manžel pokřtil 16 a bratři Andrews a Loughborough 28. Jsme povzbuzeni, avšak velmi vyčerpáni. Můj manžel a já jsme nesli tíhu díla, což bylo velmi namáhavé a rozčilující. Jak jsme mohli ve své slabosti projít vším tím vyšetřováním, kdy byli téměř všichni proti nám, jak jsme mohli vydržet všechna kázání a napomínání i poslední večerní shromáždění a v téže době připravovat toto dílo, kdy můj manžel pracoval se mnou, opisuje a připravuje je pro korekturu a tisk, to ví jedině Bůh. A přece jsme tím vším prošli v důvěře v Boha, že nás bude v naší další práci podpírat.

Nyní věříme, že mnohé z uvedených snů bylo dáno, aby ilustrovalo naše zkoušky, vyrůstající z omylů v Battle Creeku, aby osvědčilo naši námahu očistění sebe z necitelných nařčení a též naši práci uvést věci s Božím požehnáním do pořádku. Je-li tento výklad snů správný, nemůžeme snad doufat, že jiné jich části dosud nevyplněné ukazují na nás mnohem příznivější budoucí život, než byl minulý život?

Na ukončení tohoto vyprávění chtěla bych ještě říci, že žijeme v nejvážnější době. V posledním vidění mně byla ukázána děsná skutečnost, že bude jen malá část těch, kteří nyní vyznávají pravdu, touto pravdou posvěcena a spasena. Mnozí se povznesou nad prostotu díla. Přizpůsobí se světu, budou si libovat v modlách a stanou se duchovně mrtvými. ^{1T 609} Pokorní, sebeobětaví Kristovi následovníci přejdou do dokonalosti, zanechají za sebou lhostejné a milovníky světa.

Bylo mně ukázáno na starý Izrael. Pouze dva z dospělých z mocného zástupu, který opustil Egypt, vešli do Kananejské země. Pro jejich přestupky byla jejich mrtvá těla roztroušena po poušti. Moderní Izrael je ve větším nebezpečí, že zapomene na Boha a přejde k modlářství, než byl Izrael z dávna. Dokonce i vyznávající světitelé soboty uctívají mnohé modly. Bůh zvláště ukládal lidu za starodávna, aby byl na stráži před modlářstvím, neboť by na nich bylo spočinulo zlořečenství, kdyby se byli dali odvrátit od služby živému Bohu, ale naopak jej byli milovali celým svým srdcem, celou duší a vší svoji silou, byl by jim v přemíře požehnal na koši i zásobách a byl by odvrátil nemoci z prostředku jejich.

Požehnání nebo zlořečenství je i nyní před Božím lidem - požehnání, vyjdou-li ze světa a oddělí se a budou-li chodit po stezkách pokorné poslušnosti a zlořečenství, spojí-li se s modláři, kteří pošlapávají vysoké požadavky nebes. Hříchy a nepravosti vzpurného Izraele jsou zaznamenány a tento obraz je nám představen jako výstraha, že budeme-li napodobovat jejich vzor v přestupování a odvrátíme-li se od Boha, padneme právě tak jistě jako oni. "Všechny tyto věci se jim přihodily pro příklad a jsou napsány k našemu napomenutí, na které přikvačí konec světa."