^{8T 239} Pán potřebuje muže opravdové víry a zdravého úsudku, kteří dovedou postřehnout rozdíl mezi pravdou a bludem. Každý by měl být na stráži, zkoumat a žít podle toho, co je napsáno v 17. kap. Janova evangelia a uchovat si živou víru v přítomnou pravdu. Potřebujeme sebeovládání, které nás uschopní, abychom své zvyky uvedli do souladu s Kristovou modlitbou.

Podle poučení, které jsem dostala od Toho, který má všelikou moc, měli bychom se učit naplnit prosbu, obsaženou v Kristově modlitbě v 17. kap. Janově. Tuto modlitbu bychom předně měli důkladně studovat. Každý služebník evangelia, každý zdravotní misionář má si osvojit naučení této modlitby. Moji bratři a sestry, prosím vás, abyste si tato slova vzali k srdci a usilovali o dosažení tichého, pokorného a kajícného ducha, jakož i o zdravou myšlenkovou sílu oddanou Bohu. Ti, kteří se nenaučí tomu, co je obsaženo v této modlitbě, jsou v nebezpečí, že se jednostranně rozvinou, což žádné budoucí studium již plně nenapraví.

Kristus řekl: "Ne za tyto pak toliko prosím, ale i za ty, kteříž skrze slovo jejich mají uvěřiti ve mne. Aby všichni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli, aby uvěřil svět, že jsi ty mne poslal. A já slávu, kterouž jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jedno jsme. Já v nich a ty ve mně, aby dokonáni byli v jedno, a aby poznal svět, že jsi ty mne poslal a že jsi je miloval, jakož jsi mne miloval. Otče, kteréž jsi mi dal, ^{8T 240} chci kdež jsem já, aby i oni byli se mnou, aby hleděli na slávu mou, kterouž mi jsi dal; neboť jsi mne miloval před ustanovením světa. Otče spravedlivý, tebe svět nepoznal, ale já jsem tebe poznal, a i tito poznali, že jsi ty mne poslal. A známé jsem jim učinil jméno tvé a známo učiním, aby milování, kterýmž jsi mne miloval, bylo v nich, a i já v nich." Jan 17, 20-26.

Je Božím záměrem, aby Jeho dítky byly jedno. Cožpak nechtějí žít pospolu v tomtéž nebi? Je Kristus snad v sobě rozdělen? Může dát svým dítkám úspěch, dokud oni neodstranili všelikou zlobu a nesjednocenost a dokud nezasvětili svá srdce, mysl a sílu dílu tak svatému v očích Božích? Jednota posiluje, nesjednocenost oslabuje. Spojeni jeden s druhým, pracujíce v souladu pro záchranu lidí, budeme skutečně "Božími spolupracovníky". Ti, kteří nechtějí pracovat v jednotě, velice zneuctívají Boha. Nepřítel duší rád vidí, když jeden pracuje proti druhému. Takoví jednotlivci nutně potřebují pěstovat bratrskou lásku a dobrosrdečnost. Kdyby mohli poodhrnout oponu, která odděluje budoucnost a vidět výsledky své nejednoty, jistě by činili pokání.

Svět hledí s uspokojením na nesjednocenost křesťanů. Nevěra se nad tím velice raduje. Bůh však chce, aby mezi Jeho lidem nastala změna. Sjednocení s Kristem a jednoho s druhým je jedinou naší jistotou v těchto posledních dnech. Neumožňujme satanu, aby členům naší církve říkal: "Podívejte se, jak se tito lidé, kteří stojí pod Kristovým praporem, navzájem nenávidí. Nemáme se čeho obávat, pokud více síly utrácejí v boji jednoho proti druhému, než v boji s mými mocnostmi." ^{8T 241}

Po vylití Svatého Ducha, učedníci šli zvěstovat vzkříšeného Spasitele, a jedinou jejich touhou bylo spasení duší. Těšili se blahému obecenství svatých. Byli něžní, uvážliví, sebezapíraví, ochotní přinést jakoukoli oběť pro pravdu. Ve svém každodenním soužití jednoho s druhým projevovali lásku, kterou jim Kristus přikázal prokazovat. Nesobeckými slovy a činy se snažili vštípit lásku i do srdce jiných lidí.

Věřící by měli stále pěstovat lásku, která naplňovala srdce apoštolů po vylití Ducha svatého. Měli jít kupředu v ochotné poslušnosti nového přikázání: "..abyste se milovali vespolek, jakož já miloval jsem vás.." Jan 13,34. Měli být s Kristem tak úzce spojeni, že byli schopni vyplnit Jeho požadavky. Měli oslavovat moc Spasitele, který je mohl ospravedlnit svou spravedlností.

Avšak první křesťané začali hledat chyby jeden na druhém. Tím, že se zabývali chybami svých bratří a propadali nelaskavé kritice, ztratili ze zřetele Spasitele a tu velikou lásku, kterou zjevil hříšníkům. Stávali se přísnějšími v zevnějších ceremoniích a více dbali o teorii víry a byli přísnějšími ve svém posuzování. Ve své horlivosti v odsuzování druhých, zapomněli na své vlastní chyby. Zapomněli na naučení o bratrské lásce, které jim dal Kristus. A nejsmutnější ze všeho bylo, že si neuvědomili, co ztratili. Neuvědomili si, že štěstí a radost vyprchala z jejich života, a že brzy budou kráčet v temnotě, protože vyloučili lásku Boží ze svých srdcí.

Apoštol Jan viděl, že bratrská láska vyprchává z církve a proto obzvlášť zdůrazňoval tento bod. Až do dne své smrti nabádal věřící, aby se ustavičně navzájem milovali. Jeho listy církvím jsou plné této myšlenky. ^{8T 242} Píše: "Nejmilejší, milujme jedni druhé, nebo láska z Boha jest, a každý, kdož miluje, z Boha se narodil, a zná Boha... V tom zjevena jest láska Boží v nás, že Syna svého toho jednorozeného poslal Bůh na svět, abychom živi byli skrze něho... Nejmilejší, poněvadž tak miloval nás Bůh, i my máme jedni druhých milovati." 1.Jan 4,7-11.

V Boží církvi je dnes veliký nedostatek této lásky. Mnozí z těch, kdo vyznávají, že milují Spasitele, nemilují ty, kdo jsou s nimi spojeni v křesťanském obecenství. Všichni máme stejnou víru, všichni jsme členové jedné rodiny, děti jednoho nebeského Otce, a máme stejnou blahoslavenou naději nesmrtelnosti. Jak pevné a něžné mělo by být pouto, které nás obepíná. Lidé ze světa nás pozorují, aby viděli, zda naše víra má posvěcující vliv na naše srdce. Oni rychle odsuzují každý nedostatek a každou nedůslednost našeho jednání. Nedávejme jim proto žádnou příležitost k tupení naší víry.

Našim největším nebezpečím není odpor světa; je to ono zlo, které je v srdcích domnělých věřících, co nám působí nejvážnější škodu, a nejvíce zdržuje pokrok Božího díla. Není jistější cesty k zeslabení duchovnosti, než když jsme závistiví, podezíraví jedni k druhým a vyhledáváme-li chyby na jiných. "Není ta moudrost shůry sestupující, ale jest zemská, hovadná, ďábelská. Neboť kdež jest závist a rozdráždění, tu i roztržka i všeliké dílo zlé. Ale moudrost, kteráž jest shůry, nejprve zajisté jest čistotná, potom pokojná, mírná, povolná, plná milosrdenství a ovoce dobrého, bez činění rozdílů a bez pokrytectví. Ovoce pak spravedlnosti v pokoji rozsívá se těm, kteříž pokoj působí." Jak.3,15-18.

Soulad a jednota mezi lidmi různých sklonů je nejmocnějším svědectvím toho, že Bůh poslal svého Syna na svět, aby hříšné spasil. Je naší předností přinášet takové svědectví. ^{8T 243} Abychom to však mohli konat, musíme se podrobit Kristovu příkazu. Naše povaha musí být podobná Jeho povaze. Naše vůle musí být podřízena Jeho vůli. Pak budeme spolupracovat, aniž bychom pomýšleli na nějaké střetnutí.

Jestliže se pozastavujeme nad nepatrnými rozdíly v názorech, budeme přivedeni k činům, které ničí křesťanské obecenství. Nedovolme, aby nás nepřítel takto oklamal. Usilujme vždy o těsnější obecenství s Pánem a jeden s druhým. Pak budeme jako stromy spravedlnosti, které štípil Pán a které zvlažuje řeka života. Pak budeme přinášet hojné ovoce. Kristus řekl: "V tom bývá oslaven Otec můj, když ovoce nesete hojné." Jan 15,8.

Spasitelovo srdce touží, aby Jeho následovníci vyplnili Boží záměr v celé jeho velikosti i hloubce. Oni mají být jedno v Něm, i když jsou rozptýleni po celém světě. Bůh je však nemůže učinit jedno v Kristu, dokud nejsou ochotni vzdát se svých vlastních cest a jít cestou Jeho.

Kdyby Boží lid plně věřil Kristově modlitbě a její obsah uplatňoval v každodenním životě, jednota úsilí by se projevila v našich řadách. Bratr by byl spojen s bratrem zlatou páskou lásky Kristovy. Jen Duch Svatý může způsobit tuto jednotu. Ten, kdo posvětil sám sebe, může posvětit své učedníky. Spojeni s Ním, budou spojeni jeden s druhým v nejsvatější víře. Budeme-li usilovat o jednotu jakou si Pán přeje, abychom o ni usilovali, bude nám také udělena.