Bůh chce, aby zdokonalování bylo životním úkolem všech Jeho následovníků, a aby bylo vedeno a ovládáno správnou zkušeností. Opravdový člověk je ten, který je ochoten obětovat svůj vlastní zájem pro dobro jiných a kdo se cvičí v umění pomáhat lidem, jejichž srdce je zlomeno. Ten pravý cíl života začali mnozí sotva chápat a to, co je v jejich životě skutečné a podstatné, je obětováno hýčkaným omylům.

Nerona a Caesara uznal svět za velké muže. Ale viděl je takto i Bůh? Ne. Oni nebyli spojeni živou vírou s velkým Srdcem lidstva. Byli ve světě, jedli, pili a spali jako lidé ze světa, ale svou krutostí patřili satanovi. Kamkoli tito lidští netvorové přišli, šlo jim v patách krveprolévání a zkáza. Pokud žili, svět je chválil, ale když byli pohřbeni, radoval se. Opakem životů těchto mužů je život Lutherův. Luther nepřišel na svět jako princ, nenosil královskou korunu, jeho hlas vycházel z klášterní cely a jeho vliv bylo možno pociťovat. Měl lidské srdce, které usilovalo o dobro pro lidi. Odvážně se zastával pravdy a práva a postavil se proti odporu světa, aby mohl svým bližním prokazovat dobrodiní.

Pouhý rozum nedělá člověka člověkem podle božského měřítka. V rozumu je síla, je-li posvěcen a ovládán Božím Duchem. Stojí výš než bohatství a tělesná síla, musí však být vzděláván, aby činil člověka člověkem. Aby měl člověk právo tvrdit, že je člověkem, závisí to na tom, jak využívá svého rozumu. Byron měl rozum i hloubku myšlení, nebyl však člověkem podle Božího měřítka. Jednal podle vůle satanovy. Jeho vášně byly prudké a neovladatelné. Svým životem zaséval setbu, z níž vzešla zkázonosná žeň. Jeho životní dílo nepozvedlo korouhev ctnosti, ale snížilo ji. Tento muž byl jedním z vynikajících lidí světa, ^{4T 520} ale Pán by ho přesto neuznal za člověka, ale viděl by v něm pouze toho, kdo zneužil svých, Bohem mu daných hřiven. Pochybovač Gibbon a mnozí jiní, jimž Bůh dal mysl velikánů, a které svět nazýval velkými lidmi, se shromažďovali pod satanovým praporem a užívali Božích darů k převracení pravdy a ke zkáze lidských duší. Když se velká inteligence stane služebníkem neřesti, je kletbou pro svého nositele a pro všechny, kdo přicházejí do okruhu jejího vlivu.

Duchovní život je pro lidstvo požehnáním. Je-li člověk v souladu s Bohem, bude jeho síla neustále závislá na Bohu. „Buďte vy tedy dokonalí, jako i Otec váš, kterýž jest v nebesích, dokonalý jest“ Mt 5,48. Našim životním úkolem je neustále toužit po dokonalosti křesťanské povahy a ze všech sil se neustále snažit přizpůsobovat Boží vůli. Snaha započatá na zemi, bude na věčnosti pokračovat. Boží měřítko na člověka stojí vysoko nad nejvyšším významem tohoto slova a bude-li člověk jednat podle svých lidských vlastností které mu dal Bůh, zažije v tomto životě štěstí, které povede ke slávě a věčné odměně v životě budoucím.

Členové lidské rodiny jsou oprávněni se nazývat muži a ženami pouze tehdy, když všemožně využívají svých hřiven pro dobro jiných. Kristův život je nám vzorem a jestliže lidé jako milosrdní andělé slouží potřebám druhých, pak jsou úzce spojeni s Bohem. Znakem křesťanství je, že vytváří šťastné rodiny a šťastnou společnost. Každý muž i žena, která má pravého ducha Kristova, odstraní neshody, sobectví i spory.

Ti, kdo jsou účastníky Kristovy lásky, nemají právo se domnívat, že jejich působení a práce k prospěchu lidstva má nějaké meze. Umdléval Kristus ve svém snažení spasit padlého člověka? Naše práce má být stálá a vytrvalá. Budeme mít stále co dělat, dokud nám Kristus nepřikáže, abychom složili svou zbroj k Jeho nohám. Bůh je duchovním vládcem a my musíme čekat, podřízení Jeho vůli, připraveni a ochotni splnit své povinnosti, kdykoli je třeba dílo dokončit. ^{4T 521}

Andělé jsou ve dne v noci v Božích službách, aby v souladu s plánem spasení pozvedli člověka. Od člověka se žádá, aby nade vše miloval Boha, to jest z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly a svého bližního jako sebe samého. Toto člověk nedokáže uskutečnit, pokud nezapře sám sebe. Kristus řekl: „Chce-li kdo za mnou přijít, zapři sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následuj mne“ Mt 16,24.

Zapřít sebe znamená ovládat ducha, když se vášeň snaží o nadvládu; odolat pokušení kárat jiné a zraňovat je svými slovy; mít trpělivost s dítětem, které je nechápavé a jehož chování je zlé a rozčilující; setrvat na místě povinnosti, když jiní třeba odcházejí; zvýšit odpovědnost kdekoliv a kdykoliv můžete, ne pro pochvalu, ne z poli­tických důvodů, ale kvůli Mistrovi, který vám dal úkol, jenž má být konán s neochvějnou věrností; mlčet, když byste chtěli chválit sebe a nechat jiné, aby vás chválili. Zapřít sebe je činit dobře tam, kde by se vám chtělo sloužit sobě a uspokojit sebe. I když vaši spolupracovníci možná nikdy vaši snahu neocení nebo vám neprojeví uznání, přece máte pracovat dál.

Pečlivě zkoumejte a poznávejte, zda pravda, kterou jste přijali, se stala pro vás pevnou zásadou. Berete si Krista s sebou, když opouštíte pokojík, kde se modlíte? Stojí vaše náboženství jako strážný u dveří vašich rtů? Je vaše srdce plné soucitu a lásky k těm, kdo nepatří do vaší vlastní rodiny? Hledáte pilně jasnější pochopení pravdy Písma, aby vaše světlo mohlo svítit jiným? Na tyto otázky můžete odpovědět své vlastní duši. Ať je vaše řeč mírněna milostí a vaše chování ať svědčí o důstojnosti křesťana.

Nastal nový rok. Jak vypadá zápis o vašem křesťanském životě v roce minulém a jaký je o vás zápis v nebi? Snažně vás prosím, abyste se Bohu odevzdali bez výhrad. Bylo vaše srdce rozděleno? Dejte je nyní Pánu cele. Žijte v tomto roce svůj život jinak než v roce minulém. Pokořte své duše před Bohem. ^{4T 522} „Blahoslavený člověk, kterýž snáší pokušení; neboť když bude zkušen, vezme korunu života, kterouž zaslíbil Pán těm, kdož ho milují.“ Jak 1,12. Odložte všechny postranní úmysly i každou přetvářku. Jednejte prostě a přirozeně. Buďte pravdiví každou myšlenkou, slovem, skutkem a „v pokoře jedni druhé za důstojnější nežli sebe majíce“ Fp 2,3. Mějte neustále na paměti, že mravní přirozenost vyžaduje, aby byla podpírána neustálou bdělostí a modlitbou. Dokud hledíte na Krista, jste bezpečni. Ale ve chvíli, kdy pomyslíte na své oběti a nesnáze a začnete se litovat a hýčkat, ztrácíte svou důvěru v Boha a ocitáte se ve velkém nebezpečí.

Mnozí podceňují božskou Prozřetelnost a oddělují milosrdenství a lásku od Jeho charakteru. Tvrdí, že Boží velikost a velebnost by Mu bránila zajímat se o záležitosti svých nejslabších stvoření. „Zdaliž nebývají prodáváni dva vrabečkové za penízek? Avšak ani jeden z nich nepadá na zem bez vůle Otce vašeho. Vaši pak i vlasové na hlavě všichni sečteni jsou. Protož nebojte se, vy jste cennější nežli mnoho vrabců.“ Mt 10,29-31.

Pro lidské bytosti není snadné všímat si maličkostí života, když je mysl zaměstnávána záležitostí mnohem důležitější. Ale nemělo by toto spojení existovat? Člověk stvořený k obrazu svého Tvůrce by měl spojovat větší odpovědné úkoly s menšími. On může být zaujat velmi důležitým zaměstnáním a nedbat, že jeho děti potřebují poučení. Na tyto povinnosti se možná hledí jako na menší povinnosti života, ale ony ve skutečnosti tvoří samotný základ společnosti. Štěstí rodin a církví závisí na vlivech domova. Věčné zájmy závisí na správném plnění povinností tohoto života. Svět ani tolik nepotřebuje velké myslitele, jako dobré muže, kteří budou požehnáním pro své domovy.