Vedení tak důležitého a rozsáhlého zařízení, jako je naše Sanatorium, je po všech stránkách velmi zodpovědné. Protože náš ústav je útulkem pro nemocné na těle i duchu, je nanejvýš důležité, aby Ježíš, mocný Lékař, stál u nich na prvním místě, a aby všechno, co se dělá, bylo ovládáno Jeho Duchem. Všichni, kdo k tomuto ústavu patří, by měli získat průpravu pro věrné plnění zodpovědných úkolů, které jim Bůh dal. Měli by i každou malou službu vykonávat co nejodpovědněji. Všichni by měli zkoumat na modlitbách, jak by sami mohli být co nejužitečnější a jak z tohoto útulku pro nemocné udělat ústav s co nejlepší pověstí.

My si neuvědomujeme, s jakou úzkostí přicházejí do našeho Sanatoria pacienti trpící nejrozmanitějšími nemocemi. Všichni touží po pomoci, někteří však mají pochybnosti i nedůvěru, jiní zase věří, že zde najdou úlevu. Ti, kteří ještě v ústavu nebyli, všímají si se zájmem každé zásady, kterou zastávají jeho vedoucí.

Všichni, kdo hlásají, že jsou Božími dětmi, by měli mít neustále na paměti, že jsou misionáři, které jejich práce přivádí do styku s lidmi nejrůznějšího smýšlení. Jsou tam lidé jemní i hrubí, pokorní i pyšní, věřící i pochybující, důvěřiví i podezřívaví, štědří i lakomí, čistí i zkažení, vzdělaní i nevědomí, bohatí i chudí. Opravdu, mezi pacienty je možno najít téměř všechny druhy temperamentů i tříd. Ti, kdo sem přicházejí, přicházejí proto, že potřebují pomoc. Ať je tedy jejich společenské postavení jakékoliv, uznávají, že nejsou schopni si pomoci sami. S tak odlišnými lidmi není možno zacházet stejně, a přece všichni, ať jsou bohatí nebo chudí, vysoko či nízko postavení, závislí nebo nezávislí, potřebují laskavost, soucit a lásku. Vzájemným stykem by se naše mysl měla stát citlivou a jemnou. ^{4T 555} Jsme závislí jeden na druhém, těsně spjati pouty lidského bratrství.

„Nebesa vytvářejí každého závislého na druhém,
ať je pán, sluha či přítel,
přikazují, aby jeden druhému pomáhal,
až slabost jednoho vroste do síly všech.“

Křesťanství přichází do styku se světem společenskými vztahy. Od každého člověka, který poznal Kristovu lásku a přijal do srdce božské osvícení, Bůh vyžaduje, aby přinášel světlo na temnou stezku těch, kdo neznají lepší cestu. Každý pracovník sanatoria by se měl stát svědkem pro Ježíše. Společenská síla posvěcená Kristovým Duchem musí být využita k získávání duší pro Spasitele.

Ten, kdo musí jednat s lidmi, kteří se tak liší povahou, sklony a temperamentem, pozná těžkosti, bezradnost a urážky i tehdy, když má tu nejlepší snahu. Bude možná znechucen nevědomostí, pýchou a nepoddajností, s níž se setká, ale to by ho nemělo odradit. Měl by vytrvat tam, kde chce jiné ovládat, ale sám se nesmí nechat ovládat. Pevný jako skála ve svých zásadách, s rozumnou vírou, by měl stát nedotčen okolními vlivy. Boží lid by neměl na sebe nechat působit různé vlivy, jimž musí nutně být vystaven, ale musí se postavit za Ježíše a s pomocí Jeho Ducha působit proměňující mocí na mysl lidí s nesprávnými návyky a poskvrněnými hříchem.

Krista nemáme skrývat v srdci a uzamykat ho v něm jako vytoužený poklad, svatý a milý, aby se z něho radoval jedině majitel. Krista máme mít ve svých srdcích jako Pramen vody vyvěrající k věčnému životu, občerstvující všechny, kdo s námi přicházejí do styku. My Krista musíme vyznávat otevřeně a statečně, ukazovat na svém charakteru Jeho tichost, pokoru a lásku, aby krása svatosti lidi okouzlila. Schovávat své náboženství tak, jako uzavíráme voňavky, aby vůně nevyprchala, to není nejlepší cesta. ^{4T 556}

Právě konflikty a svody jimž čelíme, nám mají dodávat sílu a utvrzovat naši víru. My se nemáme dát zviklat každým pomíjivým vlivem, abychom nebyli jako třtina ve větru. Naše duše - zahřívané a posilované pravdami evangelia a občerstvované božskou milostí, se mají otevřít, rozpínat a vylévat svou vůni na jiné. Oblečeni celým oděním spravedlnosti dokážeme čelit jakémukoli vlivu a naše čistota zůstane bez poskvrny.

Všichni by si měli uvědomit, že Boží požadavky mají přednost před všemi jinými požadavky. Bůh dal každému člověku schopnost sebe zdokonalování, aby mohl zpětně odrážet slávu na Dárce. Každý den by měl být vidět jakýsi pokrok. Jestliže pracovníci odcházejí ze Sanatoria takoví jací přišli, aniž by se změnili k lepšímu tím, že získali větší poznání a duchovní sílu, pak to pro ně byla ztráta. Bůh chce, aby křesťané neustále rostli do plné podoby mužů a žen v Kristu. Všichni, kdo nenabývají sílu a nezakořeňují se a neupevňují v pravdě, nejdou vpřed, ale neustále jdou zpátky.

Obzvláštní péče by se měla věnovat tomu, aby veškeré služby vykonávali svědomití křesťanští pracovníci. Je to Boží záměr, aby zdravotnický ústav organizovali a řídili výlučně adventisté sedmého dne. Budou-li na odpovědná místa v sanatoriu postaveni nevěřící, uplatní se tam vliv, který bude působit velmi silně proti duchu tohoto ústavu. Bůh nechtěl, aby tento ústav byl veden tak, jako kterékoliv jiné zdravotnické zařízení v zemi, ale aby byl jedním z nejúčin­nějších nástrojů, který dává světu světlo. Ústav by měli reprezentovat lékaři - vědci, měla by z něj vycházet mravní i duchovní síla a měl by být v každém směru věrnou stráží reformy. Všichni, kteří tam působí, by měli být reformátory, kteří dbají na pravidla ústavu a střeží světlo zdravotní reformy, které nám jako lidu nyní svítí.

Všichni mohou být požehnáním pro jiné, jestliže se postaví tam, kde budou podávat správný obraz náboženství Ježíše Krista. ^{4T 557} Bývala tu však větší starost o to, aby ústav působil v každém směru co nejlepším dojmem na světské pacienty než o to, aby zde trvale existovalo živé spojení s nebesy, bdělost i modlitby za to, aby tento Boží nástroj mohl přinášet dobro nejen tělu, ale také duším lidí.

Co je možné říct a udělat, aby se v srdcích všech, kdo jsou spojeni s tímto důležitým ústavem, probudilo přesvědčení? Jak je vést k tomu, aby viděli a uvědomovali si nebezpečí, že jejich jednání bude špatné, jestliže nebudou mít denně živou zkušenost v Božích věcech? Postavení lékaři mají takový vliv, že kdyby jednali ve shodě se svou vírou, působili by přetvářející mocí na všechny zaměstnance i pacienty v ústavu. Toto je jedno z nejlepších misijních polí na světě; proto všichni, kdo zaujímají zodpovědná postavení, by měli poznat Boha a neustále přijímat světlo z nebes. V historii sanatoria nebylo ještě žádné období tak důležité jako nyní, nikdy nebyla taková doba, kdy bylo tolik v sázce. Nyní jsme obklopeni nebezpečím posledních dnů. Satan sestoupil s velkou mocí na zem a těm, kteří jsou blízko zkáze, vštěpuje myšlenky o Boží spravedlnosti, neboť ví, že má málo času. Naše slova i chování musí nyní vyzařovat stále jasnější světlo na stezku těch, kdo jsou v temnotě.

Někteří nejsou takoví, jakými by je Pán chtěl mít. Jsou strozí a tvrdí a potřebují zjemňující vliv Božího Ducha. Vzít kříž a jít cestou sebezapření není nikdy pohodlné, a přece se to musí udělat. Bůh chce, aby všichni měli Jeho milost a Jeho Ducha, který dá vůni jejich životu. Někteří jsou příliš nezávislí, příliš soběstační a neradí se s ostatními, jak by měli.

Moji bratři, žijeme ve vážné době. Je třeba vykonat důležité dílo pro naše vlastní duše i pro duše jiných, jinak nás postihne nepředstavitelně velká ztráta. Boží milost nás musí proměnit, jinak zahyneme pro nebesa a naším vlivem zahynou pro ně i jiní. ^{4T 558} Ujišťuji vás, že zápasy a konflikty, které je nutno při plnění povinností snášet, sebezapření a oběti, které musíme přinášet, jsme-li Kristu věrni, nepůsobí On. Neukládá je nějaký despotický a neužitečný Boží příkaz, nemají také nic společného s přísným životem služby, jaký on pro nás žádá. Kdybychom snad odmítli poslušnost Kristu a stali se sluhy satana a otroky hříchu, bylo by soužení větší a četnější.

Ježíš nás zve, abychom přišli k Němu. On nadlehčí břemena, která tíží naše znavená ramena, a dá nám své jho, které je rozkošné a své břímě, které je lehké. Stezka, na níž nás zve, by nás nikdy nebyla stála tolik bolesti, kdybychom byli po ní chodili vždycky. Jedině když odbočíme ze stezky povinnosti, stává se cesta obtížná a trnitá. Oběti, které musíme přinášet, když následujeme Krista, jsou pouze ty mnohé kroky, jimiž se vracíme na stezku světla, pokoje a štěstí. Pochybnosti a úzkosti vznikají proto, že jsme shovívaví ke svým slabostem a čím víc jim povolujeme, tím hůře se překonávají. Bezpečí najdeme jen tehdy, když se pustíme každé pozemské opory a chopíme se ruky Toho, který pozvedl a zachránil tonoucího učedníka na rozbouřeném moři.

Bůh vás vyzývá, abyste v sobě spojovali důvěřivou prostotu dítěte se silou a zralostí dospělého člověka. On chce, aby náš charakter nabyl ryzosti čistého zlata. Toho můžeme dosáhnout skrze Kristovy zásluhy. Mou duši velmi tíží ti, kteří necítí nutnost trvalého spojení s nebesy, aby konali dílo, které - jako věrní Boží strážní - mají povinnost vykonávat.

To, co potřebujeme je náboženství. Musíme jíst z chleba života a pít z vody spasení. Musíme pěstovat lásku, ne tu, která se nesprávně nazývá shovívavost, která by nás vedla k tomu, abychom milovali hřích a omlouvali hříšníky, ale biblickou lásku k bližnímu a biblickou moudrost, která je především čistá, pak klidná, dá se lehce uprosit, plná milosrdenství a dobrého ovoce.

Všichni, kteří mají v sanatoriu nějaký vliv, se musí podrobovat Boží vůli, musí být pokorní ^{4T 559} a mít srdce otevřené pro vzácný vliv Ducha Kristova. Zlato zkoušené v ohni je obrazem lásky a věrnosti. Mnohým láska skoro chybí. Myslí si, že si vystačí sami a tato jejich slepota jim zastírá jejich bídu. Je nezbytně nutné obracet se denně k Bohu, prožít novou, hlubokou denní zkušenost náboženského života.

Zvláště v srdcích lékařů by se měla probudit ta nejopravdovější touha po moudrosti, kterou může dát jedině Bůh. Jakmile totiž získají sebedůvěru, jsou ponecháni sami sobě, aby jednali podle svého neposvěceného srdce. Když vidím, čím se tito lékaři mohou ve spojení s Kristem stát a oč budou připraveni, jestliže s Ním nebudou denně ve spojení, naplní mě obava, že se spokojí s dosažením světské úrovně a nebudou po ničem opravdově toužit, nebudou hladovět ani žíznit po kráse svatosti, po ozdobě tichého a pokojného ducha, který má před Boží tváří velkou cenu.

Kristův pokoj, Kristův pokoj - ten není možno koupit za peníze. Žádné skvělé nadání mu nemůže rozkazovat, vzdělaný rozum si jej nedokáže opatřit, je to Boží dar. Kristovo náboženství - jak přivést všechny lidi k tomu, aby pochopili, jak obrovská je to pro ně ztráta, když nestojí o to, aby uplatňovali Jeho svaté zákony ve svém každodenním životě? Kristova tichost a pokora je křesťanskou silou. Ona je vskutku cennější než všechny věci, které může génius vytvořit, nebo které se dají za mnoho peněz koupit. Ze všech věcí, které svět vyhledává, cení si a pěstuje, nemá před Boží tváří nic takovou hodnotu, jako čisté srdce - stav, kdy je člověk naplněn vděčností a pokojem.

Je-li v nás božský soulad pravdy a lásky, bude tento soulad zářit ze slov i činů. Ani nejpečlivější vzdělání vnější slušnosti a zdvořilosti nedokáže, aby člověk odložil veškerou popudlivost, tvrdý úsudek a neslušné řeči. Duch pravé dobroty musí sídlit v srdci. Láska obdarovává svého vlastníka milostí, slušností a způsobným chováním. Láska ozařuje tvář a ztišuje hlas, zjemňuje a pozvedá celého člověka. ^{4T 560} Uvádí ho do souladu s Bohem, protože je to vlastnost nebeská.

Mnohým lidem hrozí nebezpečí, že si budou myslet, že pracovní starosti, psaní, lékařská praxe nebo plnění povinností na různých odděleních jsou pro ně dostatečnou omluvou, aby se nemuseli modlit, světit sobotu a chodit na bohoslužby. Svaté věci jsou takto snižovány, zatímco povinnosti, odříkání a utrpení zůstávají beze změny. Ani lékaři ani pomocníci by se neměli pokoušet vykonávat svou práci bez modlitby. Bůh by byl pomocníkem všech, kdo vyznávají, že Ho milují, kdyby k Němu chtěli přijít s vírou a kdyby s vědomím své slabosti pokorně prosili o Jeho sílu. Odloučí-li se od Boha, bude jejich moudrost nazvána bláznovstvím. Jsou-li ve svých vlastních očích bezvýznamní a opírají se o svého Boha, pak On bude zdrojem jejich síly a jejich snažení bude mít úspěch. Když však dopustí, aby se jejich mysl od Boha odvrátila, pak vchází satan, který ovládne myšlení a zvrátí úsudek.

Nikdo není ve větším nebezpečí než ten, kdo si myslí, že stojí úplně pevně. Právě tehdy začnou jeho nohy ujíždět. Pokušení budou přicházet jedno za druhým a jejich vliv na život a charakter bude tak nepozorovatelný, že nebude-li ho ostříhat božská moc, světský duch ho svede a nebude dbát o to, aby prováděl Boží úmysl. Všechno, co člověk má, má od Boha a ten, kdo své schopnosti zdokonaluje pro slávu Boží, bude nástrojem k činění dobra. My však nedokážeme žít náboženským životem bez stálé modlitby a konání náboženských povinností stejně tak, jako bez pozemské potravy nemůžeme mít tělesnou sílu. Musíme denně zasednout k Božímu stolu, musíme přijímat sílu z živého Vinného kmene.

Cesta, po níž někteří šli, když ke splnění svých cílů užívali světské moudrosti, není v souladu s Boží vůlí. Oni vidí zlo, které se musí napravit, ale nepřejí si, aby výčitka padla na jejich vlastní hlavy. ^{4T 561} Místo toho, aby se proti těmto špatnostem odvážně postavili, svrhnou břímě na jiného a nechají ho, ať se potýká s těžkostmi, kterým se sami vyhnuli. Až příliš často se stává, že ten, kdo se vyjádří otevřeně, je prohlášen za velikého provinilce.

Bratři, snažně vás prosím, abyste při svém jednáni stále hleděli na Boží slávu. Spoléhejte na Jeho moc; Jeho milost ať je vaší silou. Studiem Písma s opravdovou modlitbou se snažte získat jasnou představu o své povinnosti a pak ji věrně plňte. Hlavní je, abyste byli věrni v malých věcech; a když budete takoví, zvyknete si na poctivost při větších zodpovědných úkolech. My si často ani nevšímáme malých událostí každodenního života, ale právě těmito věcmi se vytváří charakter. Každá událost v životě je důležitá pro dobro nebo pro zlo. Mysl se musí denními zkouškami cvičit, aby získávala sílu obstát v každé situaci. Ve dnech soužení a nebezpečí bude zapotřebí, abyste byli silní a stáli pevně v tom, co je správné, nezávislí na každém protikladném vlivu.

Bůh je ochoten vykonat pro vás mnoho, budete-li cítit, že ho potřebujete. Ježíš vás miluje. Snažte se vždycky chodit ve světle Boží moudrosti, a ať se přihodí cokoli, neustávejte, dokud nepoznáte, že vaše vůle je v souladu s vůlí vašeho Stvořitele. Víra v Něho vám dá sílu odolat každému satanovu pokušení, a tak s každou zkouškou od Boha poroste i vaše mravní síla.

Můžete se stát zodpovědnými a vlivnými lidmi, jestliže silou své vůle - ve spojení s božskou silou - se dáte opravdově do práce. Cvičte své duševní síly, ale rozhodně nezanedbávejte ani síly tělesné. Nepřipusťte, aby vám intelektuální netečnost uzavřela cestu k větší­mu poznání. Učte se uvažovat stejně jako pozorovat, aby se vaše mysl mohla rozpínat, sílit a rozvíjet. Nikdy si nemyslete, že už umíte dost, a že teď smíte ve svých snahách povolit. Vypěstované myšlení je měřítkem člověka. Vaše vzdělávání by mělo pokračovat po celý váš život. Měli byste se učit každý den a získané vědomosti uvádět do praxe. ^{4T 562}

Jste-li čestní a bezúhonní, poctiví v srdci i v životě, stoupá vaše pravá důstojnost i mravní hodnota. Nedopusťte, aby váš charakter postihla nákaza malomocenství, jímž je sobeckost. Ušlechtilá duše spolu se vzdělaným rozumem z vás učiní lidi, jichž si Bůh použije na zodpovědných místech.

Prvním úkolem všech, kdo jsou spojení s tímto ústavem, by mělo být, aby oni sami byli spravedliví před Bohem, a aby pak v Kristově síle stáli nedotčeni špatnými vlivy, jimž budou vystaveni. Jestliže svůj charakter staví na jasných zásadách Božího slova, mohou obstát všude, kam je Pán ve své prozřetelnosti povolá, a žádný zhoubný vliv je nedokáže svést z pravé cesty.

Mnozí selhávají tam, kde by měli mít úspěch, protože si neuvědomují, jak důležitý je vliv jejich slov i činů. Okolnosti je ovlivňují a oni si zřejmě myslí, že jejich život patří jim, a že mohou jít jakoukoli cestou, která se jim samým zdá nejpříjemnější, bez ohledu na jiné. Takoví lidé budou sebejistí a nespolehliví. Oni nerozvažují na modlitbách o svém postavení a zodpovědných úkolech a nechtějí si uvědomit, že jedině věrným plněním povinností v tomto životě mohou doufat, že získají život budoucí, nesmrtelný.

Kdyby tito lidé chtěli učinit Boží slovo předmětem svého studia a svým vůdcem, viděli by, že „žádný z nás není sám sobě živý“ Ř 14,7. Dověděli by se v něm, že pro Boha měl lidský rod velikou cenu. To, co Bůh každého dne stvořil, bylo nazváno dobré, ale o člověku stvořeném k obrazu Božímu bylo řečeno, že byl „velmi dobrý“. Žádný jiný tvor učiněný Bohem nevyvolal takové projevy Jeho lásky. A když hříchem bylo všechno ztraceno, Bůh dal svého milovaného Syna, aby padlé lidstvo vykoupil. Byla to Jeho vůle, aby lidé nezahynuli ve svých hříších, ale žili, aby užívali své síly k požehnání světa a uctívali svého Stvořitele. Nepraví křesťané, kteří nežijí pro druhé, poslouchají spíše svou vlastní zvrácenou vůli, ^{4T 563} než vůli Boží a budou se Mistru zodpovídat za to, že zneužili požehnání, která jim dal.

Ježíš - veliký nebeský Vůdce - opustil královská nádvoří, aby přišel na vyprahlý a prokletím zkažený svět. Vzal na sebe naši přirozenost, aby svou lidskou rukou mohl obejmout lidstvo, zatímco Jeho božská ruka pevně uchopila Všemohoucího a spojuje tak smrtelného člověka s nekonečným Bohem. Náš Vykupitel přišel na svět, aby ukázal, jak by měl člověk žít, aby si zajistil nesmrtelný život. Náš nebeský Otec přinesl nekonečně velikou oběť, když dal svého Syna, aby zemřel za padlého člověka. Cena zaplacená za naše výkupné by nás měla přivést k plnému poznání toho, čím se můžeme skrze Krista stát.

Když Jan vidí výšku, hloubku i šíři Otcovy lásky ke zkaženému lidstvu, je naplněn obdivem a úctou. Nedovede najít vhodná slova, aby tuto lásku vyjádřil, ale vyzývá svět, aby na ni hleděl: „Pohleďte, jakou lásku dal nám Otec, totiž abychom synové Boží slouli.“ 1Jan 3,1 Jakou cenu zde má člověk! Přestoupením Božího přikázání se synové lidští stali satanovými poddanými a skrze Kristovu nekonečně velikou oběť a vírou v Jeho jméno se synové Adamovi stali syny Božími. Kristus pozvedá lidstvo tím, že na sebe bere lidskou přirozenost. Padlým lidem je povolena další zkouška a jsou postaveni tam, kde skrze spojení s Kristem mohou vychovávat, zdokonalovat a pozvedat sami sebe, aby se mohli stát opravdu hodnými jména „synové Boží“.

Taková láska nemá obdoby. Ježíš žádá, aby ti, kdo byli koupeni za cenu Jeho vlastního života, využili co nejlépe hřiven, které jim dal. Mají růst v poznání božské vůle a neustále se zdokonalovat po stránce rozumové i mravní, až by dosáhli dokonalosti charakteru jen o něco nižší, než je dokonalost andělů.

Kdyby ti, kdo vyznávají, že věří přítomné pravdě, byli skutečně zastánci pravdy, kteří se řídí plným světlem, jež svítí na jejich stezku, působili by trvale dobrým vlivem na jiné ^{4T 564} a zanechávali za sebou jasnou stopu ukazující k nebesům všem těm, do s nimi přicházejí do styku. Vážnou překážkou zdaru Božího díla je však nedostatek věrnosti a poctivosti mezi jeho nepravými přáteli. Satan působí skrze lidi, kteří jsou pod jeho vládou. Sanatorium, církev a jiná zařízení v Battle Creeku musí mít menší obavu z nevěrných a otevřených rouhačů, než z nedůsledných profesorů, kteří vyznávají Krista. To jsou ti Achanové v táboře, kteří přinášejí hanbu a porážku. To jsou ti, kteří zadržují Boží požehnání a skličují horlivé, skromné dělníky Kristova díla.

Ve svém chování k pacientům by všichni měli být vedeni vyššími pohnutkami, než je sobecký zájem. Každý by měl cítit, že tento ústav je jedním z Božích nástrojů, který má odstranit nemoc těla a duši nemocné hříchem ukázat na Toho, který dovede léčit duši i tělo. Kromě plnění zvláštních povinností jim přidělených, měli by mít všichni zájem o blaho jiných. Sobectví je svou podstatou i vývojem naprosto satanské, proto se křesťanskému duchu příčí.

V jednom svém vzácném podobenství k učedníkům vylíčil náš Spasitel Boží péči o svá stvoření těmito slovy: „Zdaliž nebývá pět vrabečků prodáváno za dva penízky? A jeden z nich není v zapomenutí před Bohem. Nýbrž i vlasové hlavy vaší všichni v počtu jsou.“ Luk 12,6.7 Ten, který se snižuje, aby si všímal i ptáčků, má zvláštní péči o všechny části svého díla. Všichni, kdo v našich ústavech pracují, jsou pod přímým dohledem nekonečného Boha. On vidí, zda plní své povinnosti přesně, nedbale, nebo nepoctivě. Andělé procházejí neviděni každou místností těchto ústavů a neustále vystupují na nebesa s radostnými, nebo smutnými zápisy. Každý čin věrnosti je zapsán, každý nepoctivý čin je zaznamenán; nakonec bude každý odměněn podle svých činů.