Národní táborové shromáždění se konalo ve dnech 2.-14. října 1878 v Battle Creeku. Bylo to dosud největší shromáždění adventistů sedmého dne. Bylo přítomno více než čtyřicet kazatelů. ^{4T 302} Byli jsme všichni šťastni, že jsme se tam mohli setkat s bratřími Andrewsem a Bourdeau z Evropy, a bratrem Lougboroughem z Kalifornie. Na tomto shromáždění byly předloženy výsledky práce v Evropě, Kalifornii, Texasu, Alabamě, Virginii, Dakotě, Coloradu a jiných částí severních států od Maine až po Nebraska.

Zde jsem byla šťastná, že se do práce zapojil i můj manžel. I když jsem byla velmi unavena a trpěla jsem srdečními potížemi, Pán mi dal dostatek síly, že jsem téměř každého dne promlouvala k lidu, někdy to bylo dvakrát denně. Můj manžel měl velmi těžkou práci. Byl přítomen téměř na každém pracovní setkání a skoro každý den kázal, jak je jeho zvykem, otevřeně a věcně. Nemyslela jsem si, že mám tolik síly, abych během zasedání mohla vystoupit více než dvakrát, nebo třikrát. Ale s průběhem shromáždění má síla rostla. Při několika příležitostech jsem stála na nohou čtyři hodiny a vyzývala jsem posluchače, aby vystoupili kupředu k modlitbám. Nikdy jsem necítila zvláštní Boží pomoc silněji, než během tohoto shromáždění. I když jsem měla hodně práce, má síla rostla, a k Boží oslavě zde mohu podat svědectví, že na konci tohoto shromáždění jsem se cítila mnohem lépe, než během posledních měsíců.

V průběhu druhého týdne shromáždění se ve středu několik z nás spojilo na modlitbách za sestru, která byla velmi zmalomyslněna. Zatímco jsme se modlili, cítila jsem hojné požehnání. Zdálo se, že Pán je velmi blízko. Byla jsem vtržena do vidění Boží slávy a byly mi ukázány mnohé věci. Potom jsem šla na shromáždění a se slavnostním pocitem jsem našemu lidu v krátkosti sdělila, co mi bylo zjeveno. Od té doby jsem již napsala některá osobní svědectví, výzvy ke kazatelům a několik dalších článků, které jsou součástí této knihy.

Byla to slavnostní setkání, která se těšila nejhlubšímu zájmu. Některá se týkala naší publikační činnosti, obrácení k pravdě a přinášení čistého, rozumného svědectví. Nevěřící se přesvědčili a zaujali svá místa pod praporem knížete Immanuele. Toto shromáždění bylo rozhodným vítězstvím. Na závěr bylo pokřtěno sto dvacet osob.

V následujícím týdnu po shromáždění byla má práce při kázání, ^{4T 303} modlitbách a psaní svědectví namáhavější, než během shromáždění. Každý den jsme měli dvě nebo tři setkání s našimi kazateli. Byla velice zajímavá. Ti, kteří nesou poselství tomuto světu, by měli denně prožívat zkušenosti v Božím díle. Měli by to být za všech okolností obrácení lidé, posvěcení pravdou, kterou přinášejí jiným, a svým životem by měli reprezentovat Ježíše Krista. Potom bude jejich práce úspěšná. Bylo vynaloženo opravdové úsilí, aby se skrze pokání, pokoru a na modlitbě přiblížili k Bohu. Mnozí říkali, že jako Kristovi kazatelé pozorují a cítí důležitost své práce, a že dříve si to neuvědomovali. Někteří si hluboce uvědomovali velikost této práce a svou zodpovědnost před Bohem. Avšak my jsme toužili po tom, abychom viděli větší důkaz projevu Božího Ducha. Věděli jsme, že když v cestě nebude žádná překážka, Duch Boží sestoupí, jak tomu bylo o letnicích. Ale našli se i mnozí takoví, kteří byli tak vzdáleni od Boha, že ani nevěděli, jak může jejich víra růst.

Výzvy ke kazatelům, které se nacházejí v tomto čísle, vyjadřují plněji to, co mi Bůh zjevil v souvislosti s jejich smutným stavem a s jejich velkými přednostmi.