Bůh vyvolil Abrahama jako svého posla, aby skrze něj dal světu světlo. Boží slovo k němu nepřišlo tak, že mu byly ukázány lichotivé vyhlídky v tomto životě, velká odměna, velké porozumění a světské pocty. „Vyjdi ze země své a z příbuznosti své, i z domu otce svého do země, kterouž ukáži tobě“ Gen 12,1. znělo božské poselství k Abrahamovi. Praotec poslechl a „šel, nevěda, kam přijde“ Žid 11,8. jako Boží světlonoš, aby Jeho jméno zůstalo na zemi živé. Opustil svou zemi, svůj domov, své příbuzné a všecky milé svazky související s jeho dřívějším životem, aby se stal poutníkem a cizincem.

Je to často mnohem důležitější, než si mnozí uvědomují, aby rané svazky byly přerušeny, aby ti, kdo mají mluvit „na místě Kristově“ 2Kor 5:20, mohli stát na místě, kde je Bůh může vychovávat a připravovat pro své veliké dílo. Příbuzní a přátelé mají často vliv, o němž Bůh ví, že značně naruší plnění příkazů, které chce dát svým služebníkům. Návrhy budou podány těmi, kdo nejsou v těsném spojení s nebesy, což - bude-li se jich dbát - odvrátí od svatého úkolu ty, kteří by měli nést světu světlo.

Nežli si jej Bůh může použít, musí být Abraham oddělen od svých dřívějších svazků, aby nemohl podléhat lidskému vlivu nebo se spoléhat na lidskou pomoc. ^{4T 524} Nyní, když vešel do společenství s Bohem, musí tento muž žít mezi cizinci. Jeho povaha je jistě zvláštní, jiná než u všech ostatních. Ani by nedovedl své jednání vysvětlit tak, aby ho jeho přátelé pochopili, protože oni byli modloslužebníky. Duchovní věci musí být posuzovány duchovně. Proto nebyli jeho příbuzní a přátelé schopni chápat jeho pohnutky a činy.

Abrahamova bezpodmínečná poslušnost je jedním z nejmoc­nějších příkladů víry a spoléhání na Boha, které lze v Bibli nalézt. S pouhým holým slibem, že jeho potomci budou mít Kanaán, bez nejmenších vnějších důkazů šel dál, kam ho vedl Bůh a ze své strany upřímně plnil podmínky v důvěře, že Hospodin své slovo věrně splní. Praotec šel, kamkoli mu Bůh ukázal, že má jít; bez strachu procházel pustinou; procházel mezi modlářskými národy s jedinou myšlenkou: „Bůh si to přeje a já jsem poslušen Jeho hlasu. On mě povede, On mě bude ochraňovat.“

Právě takovou víru a důvěru, jakou měl Abraham, potřebují Boží poslové dnes. Avšak mnozí, jichž by Pán mohl použít, se nechtějí vydat na cestu, naslouchat jedinému Hlasu mezi všemi jinými a být ho poslušní. Spojení s příbuznými a přáteli, dřívější zvyky a svazky mají velmi často tak silný vliv na Boží služebníky, že Bůh jim může dát jen malý příkaz, může jim sdělit jen málo ze svých úmyslů. Často je po určité době zamítne a povolá na jejich místo jiné, které stejným způsobem zkouší a prověřuje. Pán by pro své služebníky udělal mnohem víc, kdyby se Mu cele zasvětili, službu Jemu si cenili nad příbuzenská pouta a všechny jiné pozemské svazky.

Práce služebníků evangelia je posvátná. Musí nést světu vážné poselství výstrahy - poselství, které bude vůní k životu nebo vůní smrtelnou k smrti (viz 2Kor 2,16). Jsou Božími posly k člověku a neměli by nikdy ztratit ze zřetele své poslání ani své zodpovědné úkoly. Nejsou jako lidé ze světa, ^{4T 525} ani takoví být nemohou. Jestliže chtějí být věrní Bohu, musí si udržet svůj zvláštní, svatý charakter. Jestliže se přeruší jejich spojení s nebesy, jsou ve větším nebezpečí než jiní a mohou působit silnějším vlivem, ale nesprávným směrem, protože satan je neustále pozoruje a čeká na nějakou slabost, kde by mohl úspěšně zaútočit. A jak jásá, když má úspěch. Když člověk, který je Kristovým poslem, přestane bdít na stráži, může skrze něj zajistit pro sebe mnoho duší.

Ti, kdo jsou úzce spojeni s Bohem, možná nebudou mít úspěch v pozemských věcech. Možná, že se často velmi souží a jsou sklíčeni. Josef byl pomlouván a pronásledován, protože si uchoval svou ctnost a neporušenost. David, ten vyvolený Boží posel, byl svými nešlechetnými nepřáteli štván jako zvěř. Daniel byl uvržen do jámy lvové, protože byl věrný a neústupný ve své oddanosti Bohu. Job byl zbaven svého světského majetku a tělesně tak postižen, že si ho jeho příbuzní a přátelé ošklivili, ale on si uchoval svou neporušenost a věrnost Bohu. Jeremiáš přinášel slova, která mu vložil do úst Bůh, a jeho jasné svědectví tak rozzuřilo krále a prince, že byl uvržen do odporné cisterny. Štěpán byl kamenován, protože kázal Krista, a to Krista ukřižovaného. Pavel byl uvězněn, bičován, kamenován a nakonec popraven, protože byl věrným poslem, který nesl evangelium pohanům. Jan - miláček Páně - byl zapuzen na ostrov Patmos „pro slovo Boží a svědectví Ježíše Krista“ Zj 1,9.

Tyto příklady lidské stálosti v moci Boží síly jsou světu svědectvím věrnosti Božích zaslíbení, Jeho trvalé přítomnosti a posilující milosti. Když svět hledí na tyto pokorné muže, nedokáže pochopit, jakou mravní cenu mají u Boha. Je to dílo víry - klidně spoléhat na Boha v nejtemnější hodině, být krutě zkoušen a zmítán bouří a cítit, že náš Otec je u kormidla. Jedině oko víry dovede přehlédnout časné věci a tušit cenu věčných hodnot. ^{4T 526}

Mocný vojevůdce vítězí nad národy a hrozí armádám poloviny světa, ale umírá zklamán a v exilu. Filosof, který se pohybuje po celém světě, všude nalézá projevy Boží moci a raduje se z jejich harmonie, často opomene poznat v těchto zázračných divech Ruku, která je všechny vytvořila. „Člověk jsa ve cti, a nemá rozum, bývá učiněn podobný hovadům, kteráž hynou“ Žm 49,21. Žádná naděje slavné nesmrtelnosti neozařuje budoucnost Božích nepřátel. Avšak hrdinové víry mají zaslíbeno dědictví větší ceny než všechno pozemské bohatství - dědictví, které uspokojí touhy duše. Mohou být neznámí a světem neuznaní, jsou však zapsáni jako občané v nebeské knize. Vznešená velikost a trvalá, věčná sláva bude konečnou odměnou těch, které Bůh učinil dědici všech věcí.

Služebníci evangelia by měli Boží pravdu učinit předmětem svého studia, přemýšlení i rozhovorů. Mysl, která se často zabývá Boží vůlí zjevené člověku, se stane silou v pravdě. Ti, kdo čtou a studují s opravdovou touhou po božském světle - ať jsou kazateli nebo ne - brzy v Písmu odhalí krásu a harmonii, která zaujme jejich pozornost, pozvedne jejich myšlenky a dá jim vnuknutí i sílu argumentů, které dokáží přesvědčit a obrátit duše.

Existuje nebezpečí, že kazatelé, kteří hlásají, že věří přítomné pravdě, budou odpočívat spokojeni podáváním pouhé teorie, zatímco jejich vlastní duše nepocítí její posvěcující moc. Někteří nemají v srdci Boží lásku, která by zjemnila, formovala a zušlechťovala jejich život. Žalmista při popisu dobrého člověka říká: „V zákoně Hospodinově je libost jeho, a o zákoně jeho přemýšlí dnem i nocí“ Žm 1,2. Zmiňuje se o své vlastní zkušenosti a volá: „Ó jak miluji zákon tvůj, takže každého dne je mým přemyšlováním.“ „Předstihují oči mé bdění proto, abych přemýšlel o výmluvnostech tvých“ Ž 119,97.148.

Žádný člověk, který na své vlastní duši nepocítil proměňující vliv Boží pravdy, ^{4T 527} není oprávněn stát na kazatelně. Potom - ale nikoliv do té doby - může poučením a příkladem správně líčit Kristův život. Mnozí však při své práci vyzvedají spíš sebe než svého Mistra a lid se obrací ke kazateli a ne ke Kristu.

Trápím se, protože vím, že někteří, kdo dnes káží přítomnou pravdu, nejsou ve skutečnosti obráceni. Nejsou ve spojení s Bohem. Mají náboženství v hlavě, ale nemají obrácené srdce. A to jsou právě ti, kteří mají největší sebedůvěru a sebejistotu. Tato sebejistota bude pro ně překážkou, aby získali zkušenost, která je podstatná pro to, aby z nich učinila zdatné dělníky na vinici Páně. Chci vyburcovat ty, kteří tvrdí, že jsou strážci na hradbách sionských, aby si uvědomili svou zodpovědnost. Měli by procitnout a přiblížit se k Bohu, neboť jejich nedbalostí hynou duše. Musí upřímně důvěřovat Bohu, a tato důvěra je povede, aby se dívali Božíma očima, od Něj přijali slova výstrahy a zvonili na poplach těm, kteří jsou v nebezpečí. Před věrným strážcem Pán nechce skrývat svou pravdu. Ti, kdo činí vůli Boží, pochopí Jeho učení. „Moudří porozumějí“, ale „bezbožní zajisté bezbožnost páchati budou, aniž co porozumějí kteří z nich“ Dan 12,10.

Ježíš svým učedníkům řekl: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“ Mt 11,29. Chtěla bych poprosit ty, kdo zastávají místo učitelů, aby se nejprve stali pokornými žáky a zůstávali stále v Kristově škole, aby se od Mistra učili tichosti a pokoře srdce. Pokora ducha spojená s vážnou činností povede ke spáse duší tak draze vykoupených Kristovou krví. Kazatel může chápat i věřit učení o pravdě a být schopen je vykládat jiným. Toto však není vše, co se od něho žádá: „Víra bez skutků je mrtvá“ Jak 2,20. On potřebuje víru, která působí skrze lásku a očisťuje duši. Živá víra v Krista uvede každou životní činnost a každé hnutí duše do souladu s Boží pravdou a spravedlností.

Mrzutost, sebepovyšování, pýcha, vášeň a všechny ostatní rysy charakteru, ^{4T 528} které neodpovídají našemu svatému Vzoru, musí být pokořeny a pak bude z čisté studánky srdce neustále proudit pokora, tichost a upřímná vděčnost Ježíši za Jeho velkorysé spasení. V poselství, které vychází se rtů Ježíšova vyslance, by měl být slyšen Ježíšův hlas.

Kázání našich služebníků Páně musí lidi obracet. Účinnost a síla, která vychází z každého opravdu obráceného kazatele, by u pokrytců na Sionu způsobila třesení a u hříšníků bázeň. Korouhev pravdy a svatosti je vláčena v prachu. Kdyby ti, kdo provolávají slavnostní slova výstrahy pro tuto dobu, si dovedli uvědomit svou odpovědnost před Bohem, pochopili by nezbytnou potřebu horlivé modlitby. Když města již dřímala v půlnočním spánku, když každý člověk již odešel do svého domu, tehdy se Kristus - náš příklad - uchyloval na Olivetskou horu a tam ve stínu stromů trávíval celou noc na modlitbách. On - pokladnice požehnání - který sám byl bez hříchu; On, Jehož hlas uslyšeli při čtvrtém nočním bdění vyděšení učedníci na rozbouřeném moři jako nebeské dobrořečení a Jehož slovo dokázalo odehnat smrt z hrobů, On byl Tím, který s hlasitým voláním a s pláčem pronášel své pokorné prosby. Nemodlil se za sebe, ale za ty, které přišel spasit. Když se stával prosebníkem, který hledá u svého Otce svěží zásoby síly a odchází občerstven a osvěžen jako zástupce člověka, ztotožňoval se s trpícím lidstvem a ukazoval mu, jak důležitá je modlitba.

Jeho přirozenost byla bez hříchu. Jako Syn člověka se modlil k Otci a ukazoval tím, že lidská přirozenost potřebuje veškerou Boží podporu, jaké se člověku může dostat, aby získal sílu ke konání povinnosti a byl připraven na soužení. Jako Kníže života měl Boží sílu a vítězně bojoval za svůj lid. Tento Spasitel, který se modlil za ty, kdo necítili potřebu modlitby, a plakal pro ty, kdo necítili potřebu slz, je nyní před trůnem, aby přijímal a předkládal svému Otci žádosti těch, za něž se modlil na zemi. My máme následovat Kristův příklad. Modlitba je při naší práci pro spásu duší nutností. ^{4T 529} Jedině Bůh může dát vzrůst semeni, které zaséváme.

My často selháváme, protože si neuvědomujeme, že Kristus je s námi svým Duchem tak věrně, jako když se za dnů svého ponížení viditelně pohyboval na zemi. Uplynulý čas nezměnil nic na Jeho zaslíbení, které dal svým apoštolům při rozloučení, když byl od nich vzat na nebesa. „Aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa“ Mt 28,20. On určil, aby tu byla posloupnost mužů, kteří odvozují autoritu od prvních učitelů víry pro nepřetržité kázání o Kristu, a to Kristu ukřižovaném. Velký Učitel seslal svým služebníkům moc a ti mají „poklad tento v nádobách hliněných“ 2K 4,7. Kristus bude řídit práci svých vyslanců, jestliže čekají na Jeho příkazy a vedení.

Kazatelé, kteří jsou Kristovými věrnými zástupci, budou muži modlitby. S opravdovostí a vírou, která nebude zapřena, budou prosit Boha, aby jim dal sílu a vytrvalost při konání povinností i v soužení, a aby jejich rty byly posvěceny dotekem řeřavého uhlu z oltáře, aby lid zvěstoval Boží slovo. „Panovník Hospodin dal mi jazyk umělý, abych uměl příhodně ustalému mluviti slova. Probuzuje každého jitra, probuzuje mi uši, abych slyšel, tak jako pilně se učící“ Iz 50,4.

Kristus Petrovi řekl: „Šimone, Šimone, aj, satan vyprosil, aby vás tříbil jako pšenici; ale já jsem prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá“ Lk 22,31.32. Kdo dokáže odhadnout výsledek modliteb Vykupitele světa? Až Kristus uzří z práce své duše užitek, jímž bude nasycen, pak lidé poznají a uvědomí si cenu Jeho vroucích modliteb v době, kdy Jeho božství bylo oděno lidstvím.

Ježíš neprosil pouze za jednoho, ale za všechny své učedníky. „Otče, kteréž jsi mi dal, chci, kde jsem já, aby i oni byli se mnou“ Jan 17,24. Jeho oko pronikalo temným závojem budoucnosti a četlo příběh života každého Adamova syna i dcery. ^{4T 530} Cítil břemena a žaly každé bouří zmítané duše a ta vroucí modlitba platila nejen pro Jeho žijící učedníky, ale pro všechny Jeho následovníky až do skonání času. „Ne za tyto pak toliko prosím, ale i za ty, kteříž skrze slovo jejich mají uvěřiti ve mne“ J 17,20. Ano, tato Kristova modlitba zahrnuje i nás. Myšlenka, že máme v nebesích velkého Přímluvce, který předkládá naše žádosti Bohu, by nám měla být posilou. „Pakli by kdo zhřešil, přímluvce máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého“ 1Jan 2,1. V hodině nejvyšší nouze, když přepadne duši strach, tehdy vidí bdělé Ježíšovo oko, že potřebujeme Jeho pomoc. Hodina lidské nouze je pro Boha hodinou příležitosti. Když selže veškerá lidská opora, tehdy nám Ježíš přichází na pomoc; Jeho přítomnost rozptýlí temnotu a zapudí mrak sklíčenosti.

Na Galilejském jezeře - za bouře a temnoty - se učedníci tvrdě dřeli ve svém malém člunu, aby dorazili ke břehu, ale viděli, že veškerá jejich snaha je bezvýsledná. Když se jich již zmocňovalo zoufalství, bylo vidět Ježíše, jak kráčí o zpěněných vlnách. Krista ani nepoznali a jejich hrůza rostla, dokud se neozval Jeho hlas: „Doufejte, to jsem já, nebojte se“ Mt 14,27. Tento hlas rozptýlil jejich obavy a dal jim naději a radost. Jak ochotně se pak ubozí, unavení učedníci přestali namáhat a všichni se svěřili do rukou Mistra.

Tato pozoruhodná příhoda je obrazem zkušenosti Kristových následovníků. Jak často trháme vesly, jako kdyby naše vlastní síla a moudrost stačily, dokud nezjistíme, že veškerá naše námaha je zbytečná. Pak, s třesoucíma se rukama a ochabující silou odevzdáme své dílo do Ježíšových rukou a přiznáme, že nejsme schopni je provést. Náš soucitný Vykupitel se slitovává nad naší slabostí a když odpoví na naše volání víry tím, že se na naši žádost ujme díla, jak lehce dokončí to, co nám připadne tak obtížné.

Dějiny dávného Božího lidu nám poskytují mnoho povzbuzujících příkladů o vítězství modlitby. Když přitáhli Amalechitští, aby v poušti napadli tábor Izraele, Mojžíš věděl, že Jeho lid není na boj připraven. ^{4T 531} Poslal Jozue s oddílem vojáků, aby se utkal s nepří­telem, zatímco on sám s áronem a Hurem zaujali postavení na kopci, odkud bylo vidět na bojiště. Tam vložil Boží muž záležitost do rukou Toho, který jim jediný mohl dát vítězství. S rukama zdviženýma k nebi se Mojžíš vroucně modlil o zdar izraelských armád. Ti, kdo byli kolem, pozorovali, že když měl ruce vztaženy vzhůru, vítězil Izrael nad nepřítelem. Když však dovolil rukám, aby únavou klesly, vítězil Amalech. áron a Hur podpírali Mojžíšovy ruce, až se vítězství obrátilo cele na stranu Izraele a jejich nepřátelé byli z bojiště zahnáni.

Tento příklad měl být až do skonání věků celému Izraeli poučením, že Bůh je sílou svého lidu. Když Izrael vítězil, Mojžíš zvedal své ruce k nebesům a prosil za ně. Jestliže tedy všechen Boží Izrael vítězí, je to proto, že mocný Bůh bere na sebe jejich dílo a bojuje jejich bitvy za ně. Mojžíš nežádal ani nevěřil, že by Bůh přemohl jejich nepřátele, jestliže se Izrael nepřičiní sám. Shromáždí je všechny a vyšle je - tak vyzbrojené, jak je to v dané chvíli možné - a pak předloží celou věc Bohu na modlitbách. Mojžíš prosí na hoře Hospodina, zatímco Jozue je se svými statečnými druhy dole a ze všech sil se snaží bojovat s nepřáteli Izraele i Boha a zahnat je.

Modlitba vycházející z opravdového, věřícího srdce, je účinná, vroucí prosba, která mnoho zmůže. Bůh neodpoví vždy na naše modlitby tak, jak my očekáváme, neboť nemusíme vždy žádat to, co by bylo pro nás nejvyšším dobrem. Bůh nám však ve své nekonečné lásce a moudrosti dá ty věci, které potřebujeme nejvíc. Šťasten je ten kazatel jenž má věrného árona a Hura, aby posilovali jeho ruce, když umdlévají a drželi je zdvižené svou vírou a modlitbou. Taková opora je pro Kristova služebníka mocnou pomocí v jeho díle a často i příčinou, že pravda slavně zvítězí.

Když se Izrael prohřešil zhotovením zlatého telete, ^{4T 532} jde Mojžíš znovu prosit Boha za svůj lid. On už něco ví o těch, kteří byli svěřeni jeho péči, zná převrácenost lidského srdce a je si vědom těžkostí, s nimiž musí zápasit. Ze zkušenosti však poznal, že má-li mít na lid vliv, musí mít nejprve sílu od Boha. Hospodin čte upřímnost a nesobecký úmysl srdce svého služebníka a blahosklonně jedná s tímto slabým smrtelníkem, tváří v tvář, jak mluví člověk se svým přítelem. Mojžíš uvrhne sebe i všechna svá břemena cele na Boha a ochotně vyleje před ním svou duši. Hospodin svého služebníka nekárá, ale sníží se a naslouchá jeho prosbám.

Mojžíš si je plně vědom své nehodnosti a neschopnosti k velkému dílu, k němuž ho Bůh povolal. Prosí s naléhavou opravdovostí, aby Hospodin šel s ním. Dostává odpověď: „Tvář má předcházeti vás bude, a dám odpočinutí“ Ex 33,14. Ale Mojžíš cítí, že mu to nemůže stačit. Dosáhl sice mnoho, ale on se touží přiblížit ještě víc Bohu, aby získal větší jistotu Jeho trvalé přítomnosti. On nesl břímě Izraele, nesl ohromnou tíhu odpovědnosti. Když lid hřešil, trpěl ostrými výčitkami svědomí, jakoby byl sám vinen. A nyní, když jeho duši tíží pomyšlení na strašné následky, měl by Bůh přenechat Izraele tvrdosti a zatvrzelosti jejich srdce? Oni by neváhali Mojžíše zabít a pro svou vlastní ukvapenost a zvrácenost by brzy padli za kořist svým nepřátelům a zneuctili tak Boží jméno před pohany. Mojžíš trvá na své žádosti s takovou naléhavostí a vroucností, že slyší odpověď: „I tu také věc, kterouž jsi pravil, učiním; neboť jsi nalezl milost přede mnou, a znám tě ze jména.“ Ex 33,17.

Nyní bychom opravdu čekali, že prorok přestane prosit; nikoli; povzbuzen svým úspěchem odváží se ještě víc přiblížit k Bohu se svatou důvěrností, která je pro nás téměř nepochopitelná. Vysloví nyní přání, které nikdy předtím žádná lidská bytost nevyřkla: „Ukaž mi, prosím, slávu svou“ Ex 33,18. Jaká prosba od smrtelníka s omezeným rozumem! ^{4T 533} Ale je odmítnut? Vytýká mu Bůh jeho troufalost? Nikoli; slyšíme milostivá slova: „Já způsobím to, aby šlo mimo tebe před tváří tvou všecko dobré mé“ Ex 33,19.

Žádný člověk nemohl hledět na odhalenou Boží slávu a zůstat živ. Mojžíšovi se však dostane ujištění, že spatří z Boží slávy tolik, kolik dokáže - jako smrtelník - v dané chvíli unést. Ta Ruka, která učinila svět, která udržuje hory na jejich místech, bere tohoto muže - jenž je jen prach - tohoto muže mocné víry a milosrdně ho skryje ve skalní rozsedlině, zatímco sláva Boha a všechna Jeho dobrota přejdou před ním. Je možné se divit, že tato „velebná sláva“ (2Pt 1,17) vyzařující z Všemohoucího, svítila z Mojžíšovy tváře takovým jasem, že lid nesnesl pohled na něj? Bůh vtiskl jeho tváři svou pečeť, takže vypadal jako jeden ze zářících andělů u nebeského trůnu.

Tato zkušenost, která byla největší zárukou, že Bůh slyšel Jeho modlitbu, a že byl stále s ním, měla pro Mojžíše jako vůdce větší cenu, než egyptská učenost nebo všechny jeho znalosti vojenského umění. Žádná pozemská moc, dovednost či učenost nedokáže nahradit přímou Boží přítomnost. Na Mojžíšově příběhu můžeme vidět, jaká výsada je dána člověku, když se může těšit z tak důvěrného společenství s Bohem. Pro toho, kdo přestoupí zákon, je strašné upadnout do rukou živého Boha, ale Mojžíš se nebál být sám s Původcem toho zákona, který byl vysloven s tak ohromnou důstojností na hoře Sinaj, neboť jeho duše byla v souladu s vůlí Jeho Tvůrce.

Modlitbou otvíráme své srdce Bohu jako příteli. Oko víry nám ho velmi přiblíží a prosebníkovi se může dostat vzácného důkazu Boží lásky i péče o něj. Ale proč tedy tak mnohé modlitby nejsou nikdy vyslyšeny? David řekl: „Ústy svými k němu jsem volal, a vyvyšoval jsem ho jazykem svým. Bych byl patřil k nepravosti srdcem svým, nebyl by vyslyšel Pán“ Žm 66,17.18. Ústy jiného proroka nám dává Pán zaslíbení: „Hledajíce mne, naleznete, když mne hledati budete celým srdcem svým“ Jr 29,13. Kromě toho mluví Bůh o některých, kteří „aniž volají ke mně z srdce svého“ Oz 7,14. ^{4T 534} Takové žádosti jsou jen formálními modlitbami, pouhým odříkáváním, které Pán nepřijímá.

Modlitba, jakou se modlil Natanael pod fíkovníkem, vycházela z upřímného srdce a Mistr ji slyšel a odpověděl na ni. Kristus o něm řekl: „Aj, opravdový Izraelitský, v němž lsti není“ Jan 1,48. Pán čte v srdcích všech lidí a zná jejich pohnutky i úmysly. „Modlitba upřímných líbí se jemu“ Př 15,8. On nechce být pomalý k vyslyšení těch, kdo mu otevírají svá srdce, pokud nevyvyšují sebe, ale upřímně cítí svou velkou mdlobu a nehodnost.

Je potřebná modlitba, ta nejopravdovější, vroucí, trýznivá modlitba - taková, jakou se modlil David, když zvolal: „Jako jelen řve, dychtě po tekutých vodách, tak duše má řve k tobě, ó Bože“ Žm 42,1. „Aj toužím po rozkázáních tvých“ Ž 119,40. „Toužím po spasení tvém“ Ž 119,174. „Žádostiva jest a velice touží duše má po síňcích Hospodinových; srdce mé, i tělo mé pléše k Bohu živému“ Ž 84,2. „Umdlévá duše má pro žádost soudů tvých všelikého času“ Ž 119,20. Toto je duch modlitebního zápasu, jakého měl král žalmista.

Daniel nevyvyšoval ve své modlitbě k Bohu sebe, ani se nedožadoval žádného dobrodiní: „Vyslyš, ó Pane, Pane, odpusť, Pane, pozoruj a učiň; neprodlévej pro sebe samého, můj Bože“ Dn 9,19. Toto nazývá Jakub účinnou, vroucí modlitbou. O Kristu je řečeno: „A jsa v boji, horlivěji se modlil“ Lk 22,44. V jakém protikladu k této modlitbě Vládce nebes stojí chabé, prázdné modlitby, o nichž srdce ani neví, a které se lidé přesto odvažují předkládat Bohu. Mnozí se spokojují s odříkáváním a jen někteří mají upřímnou, opravdovou, láskyplnou touhu po Bohu.

Společenstvím s Bohem poznává duše Jeho vůli. Mnozí však, kteří hlásají víru, nevědí, co je pravé obrácení. Nemají žádnou zkušenost ze společenství s Otcem skrze Ježíše Krista a nikdy nepocítili moc Boží milosti, která posvěcuje srdce. Po modlitbě následuje hřích, po hříchu modlitba, jejich život je plný zlé vůle, podvádění, závisti, žárlivosti a sebelásky. ^{4T 535} Modlitby takových lidí se Bohu protiví. Pravá modlitba na sebe soustřeďuje veškerou duševní sílu člověka a působí na jeho život. Ten, kdo takto vylévá své potřeby Bohu, cítí, že všechno ostatní zde na zemi je nicotné. „Pane, před tebou jest všecka žádost má“, řekl David, „a vzdychání mé není před tebou skryté“ Ž 38,10. „Žízní duše má Boha, Boha živého, a říká: Skoroliž půjdu, a ukáži se před obličejem Božím?“ Ž 42,3. „Na to když se rozpomínám, téměř duši svou sám v sobě vylévám“ Ž 42,5.

Tou měrou, jak se naše řady zvětšují, musí se vypracovat širší plány, které by odpovídaly rostoucím potřebám doby. Nevidíme však, že by nějak zvlášť vzrůstala vroucí zbožnost, křesťanská prostota a opravdová oddanost. Zdá se, že církev se spokojuje jen s prvními krůčky v obrácení. Lidé jsou ochotnější k činné práci než k pokorné odevzdanosti, ochotnější konat vnější náboženské služby než proměňovat vlastní srdce. Pracovní ruch zatlačuje do pozadí meditaci a modlitbu. Náboženství musí začínat vyprazdňováním a pročišťováním srdce a musí být živeno každodenní modlitbou.

Stálý pokrok našeho díla i větší vybavení naplňují srdce i mysl mnohých našich lidí uspokojením a pýchou a my se bojíme, aby tyto pocity v jejich duši nezvítězily nad láskou k Bohu. Rušná činnost v mechanické části i samého Božího díla může tak zaujmout mysl, že se nebude dbát na modlitbu a na místo pravé dobroty, tichosti a pokory srdce nastoupí povýšenost a sebejistota, které se tak rády prosazují. Bude možná slyšet nadšené volání: „Chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův jest“ Jer 7,4. „Pojeď se mnou a viz horlivost mou pro Hospodina“ 2Kr 10,16. Ale kde jsou nosiči břemen? Kde jsou otcové a matky v Izraeli? Kde jsou ti, jimž leží na srdci starost o duše a kteří přicházejí s velkým pochopením pro své bližní - ochotni se postavit na jakékoliv místo, aby je zachránili od věčné záhuby?

„Ne silou, ani mocí, ale Duchem mým, praví Hospodin zástupů“ Za 4,6. „Vy jste světlo světa,“ (Mt 5,14) říká Kristus. Jaká to odpovědnost! ^{4T 536} Naše ochabující a rozkládající se horlivost a chřadnoucí duchovní úroveň potřebuje půst, ponížení a modlitby. Láska mnohých chladne. Mnozí naši kazatelé nepracují tak horlivě, jak by měli. Když někteří z těch, kdo nemají Božího Ducha a Jeho sílu, přijdou na nové působiště, začnou hrozit jiným denominacím v domnění, že mohou přesvědčit lid o pravdě tím, že budou hovořit o nedůslednosti v jiných církvích. Při některé příležitosti se může zdát potřebné o těchto věcech mluvit, ale většinou to vytváří jen předsudky proti našemu dílu a zavírá to uši mnohých, kteří by jinak možná naslouchali pravdě. Kdyby tito učitelé byli těsně spjati s Kristem, měli by Boží moudrost a věděli by, jak se lidu přiblížit. Nezapomněli by tak brzy na temnotu, omyly, vášně a předsudky, které jim samým bránily poznat pravdu.

Kdyby tito učitelé pracovali v Mistrově duchu, měli by docela jiné výsledky. S tichostí, trpělivostí, jemností, s láskou, avšak s velkou vážností by se snažili ukazovat oněm bloudícím duším cestu k ukřižovanému a vzkříšenému Spasiteli. Vždy, když se tak děje vidíme, že Bůh se zmocňuje lidských srdcí. Velký apoštol říká: „Boží jsme zajisté spolupracovníci“ 1Kor 3,9. Jaký krásný úkol pro bídné smrtelníky! Dostali jsme zbraně ducha, abychom bojovali „dobrý boj víry“ 1Tm 6,12. Avšak někteří - jak se zdá - si z nebeské zbrojnice vybrali pouze její hromy a blesky. Jak dlouho potrvají tyto nedostatky?

Někteří zanedbávají tu nejdůležitější část své práce, třebaže lidé kolem nich mají o náboženství zájem. Oni nenavštěvují a neseznamují se s těmi, kteří projevili ochotu, že přijdou každý večer na výklad Písma. Rozhovor o náboženských námětech a opravdová modlitba v pravý čas by mohla mnohé takové duše obrátit správným směrem. Kazatelé, kteří svou povinnost v tomto ohledu zanedbávají, nejsou věrnými pastýři svého stádce. Právě v tu dobu, kdy by se měli nejvíc věnovat návštěvám, rozhovorům a modlitbám s těmito zájemci, budou někteří psát zbytečně dlouhé dopisy vzdáleným osobám. ^{4T 537} Co vlastně děláme pro Mistra! Až skončí doba zkoušky, tehdy mnoho lidí pozná, kolik vhodných příležitostí zanedbali, kdy mohli prokázat službu svému drahému Pánu, který pro ně zemřel. I ti, kteří byli pokládáni za nejvěrnější, poznají, že mohli vykonat mnohem víc, kdyby se nenechali rozptylovat lidmi ze světa.

Snažně prosíme hlasatele Kristova evangelia, aby se nikdy nedali odradit od díla, nikdy si ani o nejzatvrzelejším hříšníkovi nemysleli, že nemůže dosáhnout milosti u Boha. Takoví lidé mohou přijmout pravdu z lásky k ní a stát se solí země. Ten, který obrací srdce lidí, jako jsou obráceny proudy vod, dovede přimět tu nejsobečtější, nejzatvrzelejší duši, aby se odevzdala Kristu. Je u Boha něco nemožné? On říká: „Nenavrátí se ke mně prázdné, ale učiní to, což mi se líbí, a prospěšně to vykoná k čemuž je posílám“ Iz 55,11.

Bůh nedá své požehnání těm, kdo jsou nedbalí, sobečtí a pohodlní, kdo se pro Jeho dílo nechtějí namáhat. Onen výraz „To dobře“ bude vysloven pouze nad těmi, kdo činili dobře. Každý člověk má být odměněn „podle skutků jeho“ Zj 22,12. Potřebujeme činorodé kazatele - muže modlitby, kteří budou zápasit s Bohem jako zápasil Jákob, když řekl: „Nepustím tě, leč mi požehnáš“ Gn 32,26. Máme-li obdržet korunu vítězství, musíme napnout každý nerv, využít veškerou sílu. V nečinnosti není pro nás nikdy spása. Být lenochem na vinici Páně znamená vzdát se veškerého práva na odměnu spravedlivého.