Byla mi svěřena velká a posvátná pravda, za kterou jsme zodpovědní. Příliš často je tato pravda předkládána jako studená teorie. Lidé, kteří přicházejí do shromáždění, poslouchají stále kázání o věroučných otázkách. Někteří z nich již nebudou mít žádnou příležitost k tomu, aby byli přesvědčeni a uvěřili Kristu. Tím se promarní vzácné příležitosti, protože lidé slyší přesně sestavené přednášky, které vyvyšují člověka, ^{4T 314} avšak nevyvyšují Krista. Teorie pravdy bez živé zbožnosti nemůže odstranit morální temnotu, která obklopuje duši.

Převzácný drahokam pravdy se v moudrosti slov, kterými je oděn, stává bezmocným, zatímco moc Ducha Božího se opomíjí. Kristus přinášel prostou pravdu a rozuměli ji jak nejvznešenější, tak i ti nejponíženější lidé. Kazatel, který je Božím vyslancem a reprezentuje na zemi Krista, a který se pokoří, aby Bůh mohl být vyvýšen, bude mít při kázání největší úspěch. Opravdová zbožnost, těsné spojení s Bohem a každodenní zkušenost v poznání Krista ho učiní výmluvnějším, než nejhbitější jazyk.

Když vidím, co potřebují malé sbory a uvědomuji si jejich velkou potřebu živé zbožnosti a nedostatek opravdových náboženských zkušeností, mé srdce je smutné. Vím, že ti, kteří jim nesou poselství pravdy, je náležitě nepoučují o všech důležitých bodech dokonalého charakteru podle příkladu Ježíše Krista. Tito učitelé pravdy to mohli velmi dlouho opomíjet. Při zvěstování evangelia Pavel řekl: „Jejíž (církve) učiněn jsem já služebník, tak jakž mi to svěřil Bůh na to, abych vám sloužil, a tak naplnil slovo Boží, to tajemství skryté od věků a národů, nyní pak zjevené svatým jeho. Jimž Bůh ráčil známo učiniti, kteraké by bylo bohatství slavného tajemství tohoto mezi pohany, jenž jest Kristus v vás, ta naděje slávy, kteréhož my zvěstujeme, napomínajíce všelikého člověka, a učíce všelikého člověka ve vší moudrosti, abychom postavili každého člověka dokonalého v Kristu Ježíši. O což i pracuji, bojuje podle té jeho mocnosti, která působí ve mně mocně“ Kol 1,25-29.

Zde mají Kristovi kazatelé jasně vymezenou svou práci, svou kvalifikaci a moc Boží milosti, která v nich působí. Bůh mi znovu zjevil, že mnozí, kteří vyznávají, že reprezentují Krista, mají velké nedostatky. Stručně řečeno, jestliže nemají dostatek víry a dostatek vědomostí o živé zbožnosti, ^{4T 315} pak nejenže klamou své vlastní duše, ale nemají úspěch ve své práci, když hovoří o Kristově dokonalosti. Mnozí, kteří přinášejí pravdu, neprokazují opravdovou zbožnost. Teoreticky snad znají pravdu, ale nejsou dokonale obrácení. Mají kamenné srdce. Nezůstávají v Kristu, a ani Kristus není v nich. Povinností kazatele je přinášet teorii pravdy. Ale neměl by zůstat u toho. Měl by si také osvojit Pavlova slova: „O což i pracuji, bojuje podle té jeho mocnosti, která působí ve mně mocně“. Kol 1,29.

Živé spojení s vůdcem pastýřů učiní pastýře živým Kristovým zástupcem a opravdovým světlem světu. Pochopení všech bodů naší víry je opravdu nezbytné. Ale ještě důležitější je, aby kazatel byl posvěcen pravdou, kterou zvěstuje proto, aby osvítil svědomí svých posluchačů. Na mnoha shromážděních bylo předneseno nejedno kázání, které obsahovalo pouze teorii. Shromáždění nebylo dlouhé, ale byly tam únavné modlitby. Takové modlitby Bůh nevyslyší. Slyšela jsem mnohé nudné a dlouhé modlitby, o které nikdo nestál a vůbec nebyly na místě. Modlitba s polovičním počtem slov, obětovaná s horlivostí a vírou, obměkčuje srdce posluchačů. Ale místo toho jsem viděla, jak lidé netrpělivě čekají, jak by si přáli, aby už modlitba konečně skončila. Kdyby kazatel zápasil s Bohem ve své komůrce tak dlouho, dokud nepocítí, že jeho víra se může chopit věčného zaslíbení, „Proste, a vezmete“, pak by byl ve shromáždění stručný a opravdově a s vírou by prosil o to, co potřebuje.

Potřebujeme obrácené kazatele, protože jinak sbory, které svou práci založí, nebudou mít pevný základ a nebudou schopny stát samotně. Kristův kazatel, plný víry, bude cítit odpovědnost. Nebude toužit po popularitě. Křesťanský kazatel by neměl nikdy přistoupit ke kazatelně, pokud předtím nehledal Boha ve své komůrce a nebyl s ním ve spojení. Ve vší pokoře by měl povznést svou žíznivou duši k Bohu, aby dříve, než začne hovořit k lidu byl občerstven rosou milosti. Tím, že je pomazán Duchem svatým, ^{4T 316} který mu dává odpovědnost za tyto duše, nerozpustí svaté shromáždění bez toho, že by jim nezvěstoval Ježíše Krista. Hříšníkovi pomůže pouze opravdová výzva, která zasáhne jeho srdce. Měl by cítit, že se již nikdy nesetká s těmito posluchači, dokud nenastane veliký den Hospodinův.

Mistr který ho vyvolil, který zná srdce všech lidí, mu dá jazyk i výmluvnost, aby mohl přinést mocné slovo v pravý čas. Pak ti, kteří byli opravdu obviněni z hříchu a nadšeni Cestou a Pravdou a Životem, nebudou za to oslavovat kazatele. Kristus a jeho láska budou vyvýšeny nad jakýkoli lidský nástroj. Člověk ustoupí do pozadí, protože bude vyvýšen Kristus, který bude předmětem jejich uvažování. Mnozí se obraceli ke kazateli, který nebyl opravdově obrácen Kristem. Velmi se divíme tomu, že někdo může mít tak otupené duchovní smysly. Projevuje se nedostatek živé moci. Jsou vysílány mrtvé modlitby a svědectví přinášejí ti, kteří nemohou povzbudit ani posílit posluchače. Těmito věcmi by se měl zabývat každý Kristův kazatel.

Svým bratřím v Kolosis Pavel píše: „Jakož jste se i naučili od Epafry, milého spoluslužebníka našeho, kterýž jest věrný k vám služebník Kristův, kterýž také oznámil nám lásku vaši v Duchu. (Ne neposvěcená láska schopných a výmluvných kazatelů, nýbrž láska zrozená z Ducha Božího, kterou jeho služebník představuje svými slovy i charakterem.) Protož i my, od toho dne, jakž jsme to uslyšeli, nepřestáváme modliti se za vás a žádati, abyste naplněni byli známostí vůle jeho ve vší moudrosti a rozumnosti duchovní. Abyste chodili hodně Pánu ke vší jeho líbeznosti, v každém skutku dobrém, ovoce vydávajíce a rostouce v známosti Boží, všelikou mocí zmocnění jsouce, podle síly slávy jeho, ke vší trpělivosti a dobrotivosti s radostí, díky činíce Otci, kterýž hodné nás učinil účastnosti losu svatých v světle“. Kol 1,7-12. ^{4T 317}

Kazatelé, kteří zvěstují pravdu ve městech, by neměli být hned spokojeni a ani by neměli cítit, že jejich práce je skončena, dokud ti, kteří přijali teorii pravdy si nebudou plně uvědomovat její posvěcující moc a dokud se neobrátí k Bohu. Bohu by bylo příjemnější, kdyby výsledkem jejich práce bylo šest obrácených k pravdě, než šedesát těch, kteří jsou formálně věřícími, ale nejsou úplně obráceni. Tito kazatelé by měli věnovat méně času kázání a více času i svých sil by měli věnovat návštěvám a modlitbám s těmi, kteří mají zájem. Měli by je vyučovat božským pravdám, aby „postavili každého člověka dokonalého v Kristu Ježíši“. Kol 1,28.

V srdci učitele pravdy musí žít Boží láska. Jeho vlastní srdce musí být naplněno hlubokou a horlivou láskou, kterou měl Kristus. Potom ji může dávat jiným. Kazatelé by měli učit, že všichni, kteří přijímají pravdu, by měli přinášet ovoce k Boží slávě. Měli by učit, že každý den musíme obětovat sami sebe a mnohých věcí, které jsme pěstovali, se musíme zříci. Musí být splněny mnohé povinnosti, i když jsou jakkoliv nepříjemné. Obchodní zájmy, společenské závazky, pohodlí, čest i pověst, zkrátka všechno musí být podřízeno Kristovým požadavkům. Kazatelé, kteří nejsou opravdově zbožní, kteří sice vyvolávají u lidí zájem, avšak úplně nedokončí svou práci, zanechávají velmi tvrdé pole těm, kteří nastoupí po nich a dokončují práci, kterou oni opustili. Tito lidé budou zkoušeni a jestliže svou práci nebudou konat věrněji, budou po další zkoušce vyloučeni, protože pouze překážejí a jsou podobni nevěrným strážcům.

Bůh si nepřeje, aby lidé šli do díla jako učitelé, když pečlivě neprostudovali látku a kteří nepokračují ve studiu tak, aby mohli předkládat každý bod přítomné pravdě rozumnou a přijatelnou metodou. Z teoretického poznání by měli stále poznávat Ježíše Krista. Zásady a studium jsou nezbytné, ^{4T 318} ale to by měl kazatel spojit s horlivou modlitbou, aby mohl být věrný, aby nestavěl na dřevěném základě, na seně, či na strništi, které spálí oheň posledního dne. Modlitba a studium musí být nerozlučně spjaty. Skutečnost, že kazatel je oslavován a vyvyšován není důkazem toho, že mluví pod vlivem Ducha.

Příliš často se stává, že nově obrácení, pokud nejsou vedeni, tíhnou více ke kazateli než ke svému Vykupiteli. Myslí si, že mají větší prospěch z práce svých kazatelů. Chápou to tak, že kazatel má ty nejvznešenější dary a přednosti, a že nikdo jiný nemůže pracovat tak dobře, jako on. Tím hodnotí člověka a jeho práci více, než se patří. Tato důvěra je vede k tomu, že si člověka váží více než Boha. Tím nerostou v milosti a Bohu to není milé. Zároveň kazateli velice škodí, zvláště když je mladý a vyvíjí se v slibného služebníka evangelia.

Jestliže jsou tito učitelé opravdu Božími muži, získávají své slovo od Boha. Způsob, jakým oslovují lidi, může být špatný a vyžaduje si nápravu, a přece, jestliže skrze jejich inspirovaná slova promlouvá Bůh, nehovoří s lidskou mocí, ale Boží. V srdcích posluchačů musí zářit slova Dárce. Kazatel je Božím služebníkem a nese hříšníkům poselství milosti. Vzhledem ke své práci by se měl těšit úctě, lásce a vážnosti. Boží Syn je však často v pozadí člověka, který stojí mezi Ním a mezi lidmi. Často je chválen a vyvyšován člověk a lidé ztěží vidí Ježíše, i když převzácné paprsky světla, které od Něj září by měly nahradit všechno ostatní.

Kristův kazatel, který je naplněn duchem a láskou svého Pána, by měl pracovat tak, aby byl co nejlépe zjeven charakter Boha a Jeho drahého Syna. Měl by se snažit o to, aby jeho posluchači co nejlépe poznali Boží charakter, a aby na zemi zazářila Jeho sláva. Člověk není obrácen, dokud ve svém srdci netouží po tom, sdělit jiným, ^{4T 319} jak vzácného přítele nalezl v Ježíši. Spásná a posvěcující pravda nemůže být v jeho srdci uzavřena. Kristův Duch osvětlující duši je znázorněn světlem, které zaplaší veškerou temnotu. Je přirovnán i k soli, protože má trvalou hodnotu a ke kvasu, který skrytě působí svou přeměňující silou.

Ti, kteří jsou pevně spojeni s Kristem, pracují tak pilně a vytrvale jako On, aby spasili duše, které hynou kolem nich. Lidi získají modlitbou, opravdovou, horlivou modlitbou a osobním úsilím. Není možné, aby ti, kteří jsou dokonale obráceni k Bohu a těší se ze spojení s ním, zanedbávali životní zájmy těch, kteří hynou bez Krista.

Kazatel by neměl vykonávat veškerou práci sám, ale měl by se spojit s tím, kdo se chopil pravdy. Měl by poučovat jiné, aby pokračovali v jeho práci, když odejde. Pracující církev bude vždy rostoucí církví. Vždy naleznou podnět a povzbuzení k tomu, aby pomáhali jiným a skrze tuto práci získají povzbuzení a posílení.

Četla jsem o jistém člověku, který se jednoho zimního dne brodil hlubokým zavátým sněhem a byl téměř zkřehlý zimou, která mu ubírala sil. Na smrt promrzlý se už chtěl vzdát boje proti neúprosnému mrazu, když uslyšel sténání nějakého poutníka, který trpěl zimou jako on. Ozval se v něm soucit a snaha pomoci trpícímu. Začal tomuto nešťastnému člověku třít zkřehlé údy a po namáhavém úsilí ho postavil na nohy; když však promrzlý člověk nemohl na nich sát, nesl ho soucitně na rukou závějemi, které ho předtím zbavovaly odvahy. Když konečně donesl svého spolupoutníka do bezpečí, uvědomil si, že záchranou bližního zachránil sám sebe. Upřímná snaha pomoci druhému rozproudila v jeho žilách už tuhnoucí krev a vyvinula životodárné teplo v celém těle. ^{4T 320}

Toto naučení je třeba stále připomínat mladým lidem a to nejen slovem, ale i příkladem, aby si ve svém křesťanském životě uvědomili podobné následky. Malomyslní, kteří si myslí, že cesta k životu je plná zkoušek a těžkostí, by měli začít pracovat a hledat způsob, jak by pomohli jiným. Skrze toto úsilí, spojené modlitbou za Božské světlo, budou jejich vlastní srdce bít oživujícím vlivem Boží milosti. Jejich vlastní úsilí se rozplyne působením Božího žáru a celý jejich křesťanský život bude opravdovější, horlivější a bude naplněn modlitbami.

Kristův kazatel by se měl vyznačovat duchem modlitby a zbožnosti. Měl by být veselý, nikdy by neměl být hrubý nebo nezdvořilý, žertující nebo lehkovážný. Poslední vlastnost svědčí spíše klaunům a divadelním hercům, ale vůbec se nehodí na člověka, který byl zvolen, aby stál mezi živými a mrtvými a zvěstoval Boží slovo.

V Božích knihách je věrně zaznamenána každodenní práce. Jako muži žádající duchovní osvícení byste měli určovat mravní tón charakteru všech, s nimiž přicházíte do styku. Jako věrní kazatelé Božího evangelia byste měli vynaložit veškerou energii své mysli a všechny své životní příležitosti k tomu, aby vaše práce byla co nejúspěšnější a učinila každého člověka dokonalého v Ježíši Kristu. Abyste to mohli vykonat, musíte se opravdově modlit. Kazatelé evangelia musí být obdařeni silou, která vykonala takové zázraky u pokorných Galilejských rybářů.

Abychom mohli věrně splnit důležité povinnosti, které jsou na nás kladeny, potřebujeme morální a duševní sílu. Ale i tehdy, když je budeme vlastnit, může zde být veliký nedostatek zbožnosti. Musíme být obdařeni Duchem Svatým, abychom měli úspěch v tomto velkém díle. Kristus řekl: „Beze mne nic nemůžete učinit“ Jan 15,5. Ale skrze Krista, který vás posiluje, můžete vykonat všechno.