Bratře G, v mém posledním vidění mi byl zjeven tvůj případ. Viděla jsem, jak miluješ pravdu kterou vyznáváš, ale nejsi skrze ni posvěcen. Tvé záliby byly rozděleny mezi službu Bohu a mamonu. Toto rozdělení je překážkou na cestě tvého úsilí stát se Božím misionářem. Zatímco svým vyznáním sloužíš Božímu dílu, tomuto dílu škodí tvé sobectví a do značné míry i tvůj vliv. Bůh s tebou nemohl spolupracovat, protože tvé srdce s Ním nebylo smířeno.

Svými slovy velmi podporuješ pravdu, ale jestliže bude zapotřebí, abys svou víru dokázal skutky, projeví se tvé velké nedostatky. Svým životem jsi nečinil čest naší víře. Poškodil jsi Boží dílo tím, že jsi projevil lásku k zisku. A tvá láska k obchodování neprospěla tobě, ani duchovnímu zdraví těch, s nimiž přicházíš do styku. V obchod­ním jednání jsi přísný a často klameš. Máš zvláštní schopnost zařídit, aby obchod skončil ve tvůj prospěch. Jestliže se někdo splete a ty máš z toho užitek, tak ho neopravíš. Tím se však neřídíš zlatým pravidlem, které říká, že jiným máme činit tak, jak bychom si přáli, aby oni činili nám. (Mt 7,12).

Zatímco se oddáváš misijní práci, ve stejné době projevuješ svou chytrost při nakupování a prodávání. Toto je však ubohá kombinace. Měl by ses starat buď o jedno, nebo o druhé. „Jestliže je Hospodin Bohem, následujte ho; ^{4T 351} pakli je bohem Bál, jděte za ním“ 1Král 18,21. „Vyvolte sobě dnes, komu byste sloužili“ Joz 24,15. Bůh nepřijme tvé dílo v misijní oblasti, jestliže se snažíš získat pro sebe výhodu. Hrozí ti nebezpečí, že zisk budeš pokládat za něco božského. Pokušitel ti předloží lákavé nabídky, které tě okouzlí a budou tě svádět k tomu, abys dál rozvíjel svou chytrost, která však zabije duchovní stránku tvého života.

Svět, andělé a lidé se na tebe dívají jako na bystrého člověka, který se stará jen o své vlastní zájmy a pojišťuje tak své vlastní výhody bez toho, že by bral pečlivě a svědomitě ohled na zájmy těch, se kterými jedná. Ve tvém obchodním životě se projevují stopy nečestnosti, která poskvrňuje duši a zatlačuje do pozadí náboženskou zkušenost a růst v milosti. Svým ostrým obchodnickým okem se snažíš zjistit, kde bys mohl získat největší zisk. Tyto sklony se staly součástí tvé povahy, a ty nevidíš a ani se neuvědomuješ zlo, které tě ohrožuje.

Podnikání, kterým se zabýváš, by měl být poctivý, přímý a výhodný pro jiné stejně jako pro tebe. Jedině tak by to bylo v pořádku a mohl by se nazývat čestným jednáním. Ale Pán by byl přijal tvou službu a využil tvé schopnosti i tvou bystrost pro spásu duší, kdybys byl posvěcen pravdou. Žádost očí a láska k zisku však bojovaly proti Duchu. Na tvou povahu měly negativní vliv i zvyky a místní kultura. To tě učinilo nezpůsobilým pro Boží dílo. Velmi rád cestuješ. Kdybys tuto zálibu zasvětil Boží službě, mohl by ses stát horlivým a vytrvalým pracovníkem pro svého Mistra. Ale doposud, když jsi cestování zneužíval ve svůj prospěch, ohrozilo to tvou duši a také ty, s nimiž jsi přicházel do styku.

Občas rozum i svědomí protestují proti tvému jednání a cítíš, že nejednáš správně. Tvá duše touží po svatosti a po jistotě, že získáš nebesa. Hluk světa ti je odporný, zavrhuješ ho a pěstuješ ducha Božího. Potom opět přicházejí tvé světské sklony a získávají převahu. ^{4T 352} Určitě se setkáš se satanovými útoky a měl by ses na ně připravit tím, že zvítězíš nad svými sklony.

Apoštol Pavel během svého nuceného pobytu ve vězení, jehož stěny páchly vlhkostí a on sám trpěl nemocemi, si toužebně přál uvidět Timotea, svého syna podle evangelia, a zanechat mu svůj poslední odkaz. Neměl žádnou naději, že bude moci složit ze sebe toto břímě dříve, než mu bude odňat jeho život. Neronovo srdce zcela ovládl satan a jediné jeho slovo nebo pokyn, mohl znamenat konec apoštolova života. Pavel naléhal na okamžitý příchod, neboť se obával, že Timoteus nepřijde dost včas, aby přijal z jeho rtů poslední svědectví. Proto slova, která chtěl Timoteovi říci, opakoval jednomu ze svých spolupracovníků, jenž s ním směl pobývat ve vězení. Tento věrný průvodce napsal poslední Pavlův příkaz, jehož malou část zde citujeme:

„Kteříž pak chtějí zbohatnout, upadají v pokušení, a v osídlo, a v žádosti mnohé nerozumné a škodlivé, kteréž pohřižují lidi v zahynutí a v zatracení. Kořen zajisté všeho zlého je milování peněz, kterýchž někteří žádostivi byli, pobloudili od víry, a sami se naplnili bolestmi mnohými. Ale ty, ó člověče Boží, takových věcí utíkej, následuj pak spravedlnosti, pobožnosti, víry, lásky, trpělivosti, tichosti. Bojuj ten dobrý boj víry, dosáhni věčného života, k němuž i povolán jsi a vyznals dobré vyznání před mnohými svědky“ 1Tm 6,9-12. „Bohatým tohoto světa přikazuj, ať nejsou vysokomyslní, a ať nedoufají v nejistém zboží, ale v Bohu živém, kterýž dává nám hojnost všeho ku požívání. A ať dobře činí, a bohatnou v dobrých skutcích, a snadní ať jsou k udílení, i přívětiví, skládajíce sobě základ dobrý k času budoucímu, aby dosáhli věčného života“ 1Tm 6,17-19. „A což jsi slyšel ode mne před mnohými svědky, svěřuj to lidem věrným, kteříž by způsobní byli i jiné učiti. A tak ty snášej protivenství, jako ctný rytíř Ježíše Krista. Žádný voják ve službě neplete se v obecné záležitosti, ^{4T 353} aby se svému hejtmanu líbil. A jestliže by kdo i bojoval, nebude korunován, leč by řádně bojoval“ 2Tm 2,2-5. Člověk může být lakomý, a přece se může omlouvat tím, že řekne, že pracuje pro Boží věc; nedostane však žádnou odměnu, protože Bůh nechce peníze získané lstí nebo jakýmkoli způsobem, který není úplně poctivý.

Dále Pavel na Timotea naléhá: „Přičiň se k tomu, abys ke mně brzo přišel. Neboť Démas mne opustil, zamilovav tento svět, a šel do Tessaloniky“ 2Tm 4,9-10. Tato slova diktovaná Pavlem před smrtí, napsal Lukáš k našemu užitku i pro výstrahu.

Když Kristus učil své učedníky, řekl: „Já jsem ten vinný kmen pravý, a Otec můj vinař jest. Každou ratolest, kteráž ve mně nenese ovoce, odřezuje, a každou, kteráž nese ovoce, čistí, aby hojnější ovoce nesla“ J 15,1-2. Ten, kdo je tak spojen s Kristem, a sytí se mízou vinného kmene, bude konat Kristovy skutky. Láska Kristova musí být v něm, jinak on nemůže být ve vinném kmeni. Svrchovaná láska k Bohu a láska k tvému bližnímu - stejně veliká, jako ta, kterou máš k sobě - je základem pravého náboženství.

Kristus se táže každého, kdo vyznává jeho jméno: „Miluješ mě?“ Miluješ-li Ježíše, budeš milovat duše, pro něž on zemřel. Člověk nemusí mít nejpříjemnější zevnějšek, může mít mnoho nedostatků, ale je-li o něm známo, že je skutečně poctivý, získá důvěru jiných. Láska k pravdě, spolehlivost a důvěra, kterou mohou lidé do něj vkládat, odstraní nebo ztlumí méně příjemné rysy jeho povahy. Důvěryhodnost, které se těšíš ve svém domě a v povolání, ochota zapřít sebe pro dobro druhých, přinesou klid mysli a Boží přízeň. ^{4T 354}

Ti, kteří půjdou co nejtěsněji ve šlépějích svého Vykupitele, který zapřel sám sebe a obětoval se, budou mít mysl Kristovou. Čistota a láska Kristova bude ozařovat jejich každodenní život i charakter a tichost a pravda je budou provázet na jejich cestě. Každá plodná ratolest se prořeže, aby nesla ještě více ovoce. I plodné ratolesti se mohou chlubit příliš hojným listím a projevovat to, čím ve skutečnosti nejsou. Kristovi následovníci mohou pracovat pro Mistra, a přece nevykonat ani polovinu toho, co by vykonat mohli. On je pak prořezává, poněvadž v jejich životě se objevuje světáctví, povolnost k neřestem a pýcha. Vinaři přistřihávají přebytečné výhonky vinných kmenů, které se plazí v prachu země, takže pak více rodí. Tyto příčiny, které stojí v cestě, musí být odstraněny a nežádoucí bujné výhonky odřezány, aby uvolnily místo hojivým paprskům Slunce Spravedlnosti.

Bůh určil, že skrze Krista bude padlý člověk prožívat ještě jinou zkoušku. Mnozí nechápou cíl, pro který byli stvořeni. Cílem je, aby lidstvo bylo požehnané a oslavovalo Boha, ne aby se člověk sám radoval a oslavoval sebe. Bůh neustále svůj lid prořezává, odstraňuje nadbytečně bující ratolesti, aby nesly ovoce k jeho slávě a neplodily jen samé listí. Bůh nás prořezává starostmi, zklamáním a žalem, aby výhonky ostře vyhraněných, zvrácených rysů povahy mohly být oslabeny, a aby lepší rysy měly příležitost k rozvoji. Je nutno vzdát se každé modly, svědomí se musí stát citlivějším, mysl musí uvažovat duchovně a celá povaha musí být vyvážená. Ti, kdo si opravdu přejí oslavovat Boha, budou vděční za odhalení každé modly a každého hříchu, neboť jim umožní tato zla poznat a zbavit se jich. Avšak rozpolcené srdce bude spíše obhajovat shovívavost, než odříkání.

Je-li suchá ratolest připojena k živému vinnému kmeni, stává se jeho částí. Vlákno za vláknem, žilka za žilkou přilnou ke kmeni, až si začnou odebírat svůj život a výživu z hlavní části tohoto kmene. Roub vypučí, vyvíjí se a vydává ovoce. Duše, mrtvá v přestupcích a hříších, ^{4T 355} musí prodělat podobný proces, aby byla usmířena s Bohem a stala se účastníkem Kristova života i radosti. Stejně jako roub přijímá život, je-li spojen s vinným kmenem, tak se i hříšník účastní božské přirozenosti, když je spojen s Kristem. Konečný člověk je spojen s nekonečným Bohem. Při takovém spojení v nás přebývají slova Kristova a naše cítění není chvilkové, ale má živý, trvalý základ. Kristova slova musíme promýšlet, přijmout je do srdce a s láskou je v něm chovat. Tato slova by se neměla jen odříkávat a opakovat, protože tak se neuchovávají v paměti, nepůsobí na srdce a neovlivní celý život.

Jako ratolest musí zůstat ve vinném kmeni, aby se jí dostalo životodárné mízy, která jí dává kvést, tak musí ti, kdo milují Boha a zachovávají vše, co on požaduje, zůstat v jeho lásce. Bez Krista nemůžeme potlačit jediný hřích, ani přemoci nejmenší pokušení. Mnozí potřebují Kristova Ducha a Jeho sílu, aby se osvítilo jejich chápání, tak jako slepý Bartimeus potřeboval svůj přirozený zrak. „Jakož ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstala-li by při kmenu, takž ani vy, leč zůstanete ve mně“ Jan 15,4. Všichni, kdo jsou opravdu v Kristu, poznají dobrodiní tohoto spojení. Otec je přijímá ve svém milovaném Synu a oni se stávají předmětem jeho starostlivosti a něžné, láskyplné péče. Důsledkem tohoto spojení s Kristem bude očištěné srdce, bázeň před hříchem a bezúhonný charakter. Ovoce, které roste na stromě Kristově, je „Láska, radost, pokoj, tichost, dobrotivost, dobrota, věrnost, krotkost, střídmost“ Ga 5,22.

Můj bratře, potřebuješ těsné spojení s Bohem. Za povahové rysy, které máš, zodpovídáš ty sám. Své síly jsi nevyužíval správně a Bůh nemůže schvalovat tvůj způsob života. Tvým vzorem je světský člověk, ne takový, jakého nám svým životem ukázal Kristus. Díváš se světskýma očima a soudíš jejich neposvěceným úsudkem. Tvá duše musí být očištěna od poskvrňujícího vlivu světa. Znovu a znovu ses poskvrňoval kvůli tomu, v čem jsi viděl svůj zisk, což však ve skutečnosti bylo ztrátou. ^{4T 356} Každý lstivý čin snižuje tvou odměnu v nebesích, pokud se tam dostaneš. Každý člověk obdrží odměnu podle svých skutků.

Nemáš času nazbyt, měl by ses proto co nejvíce snažit přemáhat zmíněné rysy svého charakteru. Budeš-li je posuzovat shovívavě, dveře slávy zůstanou před tebou zavřeny. Ty si nemůžeš dovolit ztratit nebesa. Nyní je třeba, abys úplně změnil svá slova i skutky, přemohl svou hrabivost a obrátil své myšlenky k posvěcené pravdě. Stručně řečeno - musíš se změnit. Pak Bůh přijme tvou námahu, kterou věnuješ Boží věci. Měl bys být tak horlivý, aby tě nesváděla touha po zisku a nepřemohlo žádné pokušení. Pán žádá od všech, kteří hlásají Jeho jméno, aby byli nesmlouvavě věrní pravdě. Ona bude jako sůl, která neztratila svou chuť, jako světlo uprostřed mravní temnoty a klamu světa.

„Vy jste světlo světa“, říká Kristus. Ti, kdo jsou skutečně spojeni s Bohem, budou mít spasitelnou moc v církvi i ve světě, protože vyzařují nebeské světlo. Vůně jejich dobrých skutků a jejich pravda jim vytvoří dobrou pověst i u těch, kteří nejsou našeho vyznání víry. Ti, kdo se bojí Boha, si budou takového charakteru vážit a ctít jej; dokonce i nepřátelé naší víry budou velebit Boha - pramen síly a úcty těchto lidí - až poznají, jak se duch a život Kristův projevuje v jejich každodenních skutcích.

Můj bratře, už před léty ses měl cele obrátit k pravdě a odevzdat Božímu dílu. Promarnil jsi drahocenné roky, které měly být bohaté na zkušenosti v Božích věcech i v praktické práci pro Jeho dílo. Nyní bys měl být schopen vyučovat jiné, a zatím jsi ani ty sám nedokázal dojít k plnému poznání pravdy. Nyní bys měl mít znalost o pravdě získané zkoumáním a být schopen nést světu poselství výstrahy. Tvá služba Božímu dílu byla téměř marná, protože tvá mysl byla rozpolcená; neděláš nic jiného, než že pořád plánuješ, projektuješ, kupuješ a prodáváš své servírovací stolky. ^{4T 357}

Světské zájmy zastřely tvou vnímavost a převrátily tvůj rozum, takže tvé chabé snahy nebyly pro Boha přijatelnými obětmi. Kdyby ses odpoutal od svých sklonů k obchodním spekulacím a pracoval v duchovní oblasti, byl bys teď obohacen božským věděním a měl bys bohatý zisk v duchovních věcech. Místo toho však stále ztrácíš duchovní sílu a ochuzuješ se o svou náboženskou zkušenost.

Mít společenství s Otcem a Jeho Synem Ježíšem Kristem znamená získat určité hodnoty a stát se účastníkem radostných událostí, plných slávy, které se nedají vyjádřit slovy. Jídlo, oděv, společenské postavení a bohatství mají možná svou cenu; avšak mít spojení s Bohem a být účastníkem jeho božské přirozenosti má takovou cenu, která se nedá vůbec vyčíslit. Naše životy by měly být skryty s Kristem v Bohu; a ačkoli „ještě se neukázalo, co budeme“, „když se pak ukáže Kristus, život náš, podobni jemu budeme; nebo viděti jej budeme takového, jakým je“ 1Jan 3,2. Kol 3,4. Nádherná důstojnost charakteru křesťana bude zářit jako slunce a paprsky světla z tváře Kristovy budou ozařovat ty, kteří se očistili tak, „jakož i on čistý jest“ 1Jan 3,3. Výsadu, stát se Božími syny můžeme koupit levně, i kdybychom za ni měli obětovat všechno co máme, třeba i sám život.

Můj drahý bratře, měl by ses ze všech sil snažit, abys byl člověkem podle Boží vůle. To, že si jiní snad dovolují udělat nebo říci něco, co není v úplném souladu s úrovní křesťana, by pro tebe nemělo být žádnou omluvou. Když budeš stát před soudem celé země, nebudeš odpovídat za jiného, ale za sebe. Každý odpovídáme sám za sebe a ničí povahové nedostatky nebudou ani nejmenší omluvou pro naši vinu, protože Kristus nám svou povahou ukázal dokonalý vzor - život bez hříchu.

Satan velmi vytrvale útočí na pravdu, kterou hlásáme, a každý odklon od ní znamená její zneuctění. Naše hlavní nebezpečí tkví v tom, že naše mysl je odvrácena od Krista. Ježíšovo jméno má moc zahnat satanova pokušení a pozvednout naši korouhev proti němu. ^{4T 358} Pokud duše spočívá s neotřesitelnou důvěrou v moci a síle smíření, bude stát pevně jako skála na svém základě a žádná moc satana ani jeho andělů ji nebude moci v její neporušitelnosti zviklat. Ježíšova pravda bude ohnivou zdí obklopující každou duši, která se jej pevně drží. Naše pokušení budou mnohá, protože skrze ně máme být prověřováni během naší zkušební doby na zemi. Je to Boží zkouška, v níž se projeví naše srdce. Být v pokušení není žádný hřích, ale jestliže se pokušení poddáme, hřešíme.

Kdybys při zachraňování duší a při šíření pravdy těm, kteří jsou v temnotě, použil tolik svých schopností a dovedností jako tehdy, když se jednalo o tvůj zisk a rozšíření tvého pozemského majetku, měl bys v království slávy mnoho hvězd v koruně své radosti. Těch, kteří slouží Božímu dílu stejně věrně jako svým vlastním světským zájmům, je velmi málo. Rozhodný záměr vede zcela jistě ke splnění vytouženého cíle. Mnozí necítí, že hlavní věcí je být v Božím díle stejně bystrý, schopný a vzdělaný, jako ve svých vlastních světských záležitostech. Mysl i srdce těch, kteří hlásají, že věří pravdě, by měly být povzneseny, očištěny, zušlechtěny a oduševněny. Práce na výchově myšlení se v tomto ohledu naprosto zanedbává. Boží dílo se koná nedbale, netečně a naprosto amatérsky, protože se tak často přenechává spíše chvilkovému zájmu než posvěcenému rozhodnutí a svatému cíli.

Je nesmírně nutné, aby se muži a ženy, kteří znají Boží vůli, učili úspěšně pracovat pro Jeho dílo. Měli by to být lidé šlechetní, chápaví, kteří nemají jen klamný vnější lesk a strojený úsměv světského člověka, ale onu slušnost a pravou zdvořilost, která je příchutí nebes a kterou bude mít každý křesťan, bude-li účastníkem božské přirozenosti. Nedostatek pravé důstojnosti a křesťanského citu v řadách světitelů soboty se obrací proti našemu lidu a způsobuje, že pravda, kterou hlásáme, není přitažlivá. Výchovou myšlení a chování je to možno zlepšit. ^{4T 359} Jestliže ti, kteří hlásají pravdu, nevyužívají své výsady a výhody k tomu, aby vyrostli až do velikosti mužů a žen v Ježíši Kristu, nebudou činit čest pravdě ani Kristu.

Milý bratře, kdybys Písmo svaté studoval tak věrně, jak jsi očekával své zisky, dnes bys dobře znal Boží slovo a byl bys také schopen učit jiné. Je to pouze tvá chyba, že nejsi dostatečně připraven vyučovat jiné lidi pravdě. Nepěstuješ ty schopnosti, které z tebe mají učinit inteligentního, úspěšného duchovního pracovníka pro tvého Mistra. Takové charakterové rysy, jako je hrabivost a chytráctví, při obchodním jednání způsobily, že tvé myšlení se sice rozvinulo, ale jen v tom směru, pokud se jednalo o prodej, nákup a snahu dostat co největší zisk. Místo toho, abys získal důvěru svých bratří, sester i přátel jako člověk opravdu ušlechtilé povahy, která tě povznáší nad veškeré přízemní zájmy a hrabivost, budíš v nich strach. Svého náboženství jsi využil k tomu, aby sis získal důvěru svých bratří, abys mohl bezohledně obchodovat a shromažďovat peníze. To jsi dělal v takovém rozsahu, že se to stalo součásti tvého života a ty si neuvědomuješ, jak se na tvůj způsob života dívají jiní. Pravá zbožnost musí poznamenat celý tvůj budoucí život i způsob jednání, jestliže bys chtěl napravit vliv, jakým jsi působil v době, kdy jsi utíkal od Krista a od pravdy.

Aby se změnil tvůj vztah k Bohu a tvým bližním, musí se změnit tvůj život. V kázání na Hoře zazněl tento příkaz Vykupitele světa: „Všecko, jakž byste chtěli, aby vám lidé činili, tak i vy čiňte jim; to zajisté jest zákon i proroci“ Mt 7,12. Tato slova mají pro nás nesmírnou cenu, je to zlaté pravidlo, které nám bylo dáno, abychom jím měřili své chování. To je skutečné pravidlo poctivosti a v jeho slovech je obsaženo velmi mnoho. Žádá se zde od nás, abychom jednali se svými bližními tak, jak bychom si přáli my, aby jednali s námi, kdybychom se nacházeli v jejich situaci.

Plano, Texas, 24. 11. 1878