V neděli 10. června, když jsme měli vyrazit do Oregonu, jsem byla vyčerpána srdeční chorobou. Moji přátelé si mysleli, že by pro mně bylo nejlepší jet parníkem, ^{4T 287} ale já jsem si myslela že bych si odpočinula, kdybych mohla cestovat na palubě lodi. Během cesty jsem se mohla věnovat psaní.

Ve společnosti jedné přítelkyně a bratra J.N.Loughborougha jsem odpoledne opustila San Francisco na palubě parníku Oregon. Kapitán Conner, který velel této nádherné lodi, byl vůči pasažérům velmi pozorný. Jak jsme projížděli Golden Gate na širém oceánu, nastala velká bouře. Jeli jsme proti větru a parník poskakoval na vlnách zatímco oceán jej zuřivě bičoval větrem. Pozorovala jsem zamračená nebesa. Divoké vlny, podobné vysokým horám, se tříštily a na kapkách vody se odrážely barvy duhy. Byl to velkolepý ale strašlivý pohled. Byla jsem naplněna úžasem a přemýšlela jsem o tajemství hlubin. Jejich hněv je strašný. Je to strašlivá krása, která s řevem vyzdvihuje z hlubin vlny a potom je opět smutně stráží dolů. V pohybu těchto neklidných vod, sténajících pod vlivem nemilosrdného větru, jehož působením se vlny zmítaly jako v křečích, jsem mohla pozorovat Boží moc.

Byli jsme na krásné lodi nemilosrdně zmítáni věčně neklidnými vlnami; ale byla tu jakási neviditelná moc, která držela vody pevně ve svých rukou. Bůh sám má moc udržet ji v hranicích jí ustanovených. On je schopen udržet vody tak, jakoby je měl v dlani své ruky. Hlubiny poslouchají hlasu svého Tvůrce: „Až potud vycházeti budeš a dále nic, tu pravím, skládati budeš dutí vlnobití svého“ Jb 38,11.

Jakým předmětem k přemýšlení byl širý a velkolepý, Tichý oceán! Na pohled to bylo něco úplně jiného než klid; bylo to šílení a zuření. Když se podíváme na vodu jen povrchně, nic se nejeví tak naprosto nezvládnutelné, tak zcela bez zákona nebo pořádku, jako právě tato ohromná hlubina. Ale Božího zákona je poslušen i ten oceán. Bůh udržuje vody v rovnováze a vyznačuje jim dno. Když jsem se dívala na nebesa nade mnou a na vody pod sebou, vyslovila jsem otázku: „Kdo to jsem? Kam vlastně jdu? Okolo nebylo nic, než nekonečné vody. Jak mnozí se již vydali na moře a již nikdy víc nespatřili zelená pole, a své šťastné domovy. ^{4T 288} Propadli se do hlubin jako zrnko písku a takto skončil jejich život“.

Když jsem se dívala na tyto řvoucí vlny, pokryté bílou pěnou, vzpomněl jsem si na událost z Kristova života, když učedníci po uposlechnutí příkazu svého Mistra vstoupili do svých lodí a plavili se na druhý břeh jezera. Překvapila je hrozná bouře. Jejich plavidlo se neřídilo dle jejich vůle a byli hnáni stále dál a dál, dokud v zoufalství nepoložili vesla. Očekávali, že zahynou. Zatímco vlny a bouře svědčily o smrti, zjevil se jim Kristus, kterého nechali na protější straně a kráčel klidně po zpěněných vlnách. Byli zmateni tím, jak neužitečné je jejich úsilí, neměli už žádnou naději a mysleli si, že jsou úplně ztraceni. Když však před sebou spatřili Ježíše Krista kráčejícího po vodě, jejich hrůza se zvýšila. Pokládali to za předzvěst své okamžité smrti. Velmi se báli a křičeli. On se však nezjevil proto aby zemřeli, ale přišel jako posel života. Jeho hlas byl pronikavější, než řev živlů. „To jsem já, nebojte se“. Během této scény se hrůza jejich beznaděje rychle změnila v radost víry a naděje nad přítomností milovaného Mistra! Učedníci již nepociťovali úzkost, ani hrůzu před smrtí, protože Kristus byl s nimi.

Odmítneme poslušnost Zdroji veškeré síly, jehož zákony se řídí moře i vlny? Proč bych neměla důvěřovat v ochranu Toho, který řekl, že „bez vědomí našeho nebeského Otce nepadne na zem ani vrabec?“ (Mat 10,29)

Když téměř všichni opustili svá stanoviště, já jsem zůstala na palubě. Kapitán mi půjčil křeslo s rákosovým výpletem a přikrývku, kterou jsem se chránila před mrazivým větrem. Věděla jsem, že pokud bych zůstala ve své kabině, byla bych nemocná. Přišla noc, moře přikryla temnota a naší lodí kolébaly vlny. Toto velké plavidlo bylo pouhou třískou na nemilosrdných vodách, ^{4T 289} ale bylo střeženo a ochraňováno nebeskými anděly, kteří tak činili z Božího příkazu. Kdyby tomu tak nebylo, byli bychom všichni okamžitě pohlceni a nezůstala by ani památka po této nádherné lodi. Ale Bůh, který krmí krkavce a který má sečteny vlasy na naší hlavě, na nás nezapomíná.

Kapitán si myslel, že je venku příliš chladno na to, abych mohla zůstat na palubě. Řekla jsem mu, že pokud jde o mou bezpečnost, raději tam zůstanu po celou noc, než abych sestoupila do své kajuty, kde dvě ženy trpěly mořskou nemocí, a kde bych postrádala čistý vzduch. Řekl: „Nikdo vás nenutí k tomu, abyste šla do své kajuty. Vidím, že jste si vybrala dobré místo na spaní“. Pomáhala mi též stevardka z horního salonu, která mi přinesla žíněné madrace. I když to bylo učiněno rychle, přesto jsem se už cítila dosti nemocná. Lehla jsem si na toto své lože a nevstala jsem do čtvrtečního rána. Během té doby jsem jedla velmi málo, jen několik lžic hovězího vývaru a sušenky.

Během této čtyřdenní plavby jen občas někteří opustili své pokoje, bledí, slabí a vrávorající se ubírali na palubu. Na každé tváři byla patrná sklíčenost a nechuť k životu. Všichni jsme toužili po odpočinku, který jsme nemohli nalézt a chtěli jsme vidět něco pevného. Každý byl pokorný. Zde jsme poznali, jak je člověk malý.

Naše cesta byla i nadále velmi bouřlivá, dokud jsme nedosáhli hranice a nevypluli do řeky Columbia, která byla hladká jako sklo. Společně s ostatními jsem vyšla na palubu. Bylo nádherné ráno a cestující se na palubě hemžili jako včely. Na počátku to byla politováníhodná společnost, ale občerstvující vzduch a milý sluneční svit, který vystřídal vítr a bouři, brzy vzbudily radost a veselí.

Během poslední noci, strávené na lodi, jsem cítila velkou vděčnost vůči svému nebeskému Otci. Tam jsem se naučila lekci, na kterou nikdy nezapomenu. Bůh promluvil k mému srdci v bouři a ve vlnách a pak nastal klid. Nemáme Ho chválit? ^{4T 290} Může se snad člověk postavit svou vůlí proti vůli Boží? Měli bychom být neposlušní přikázání tohoto mocného Vládce? Měli bychom klást odpor Nejvyššímu, který je zdrojem veškeré síly a skrze něhož plyne do srdce nekonečná láska a požehnání ke každému tvoru, o nějž pečuje?

Má návštěva v Oregonu byla velmi zajímavá. Setkala jsem se tam po čtyřech letech odloučení se svými drahými přáteli, bratrem a sestrou Van Hornovými, které jsme pokládali za své děti. Bratr Van Horn dříve neposkytl tak úplné a příznivé zprávy o svém díle, jako tehdy, protože k tomu nebyla příležitost. Byla jsem překvapena a také velmi potěšena, když jsem zjistila, že Boží dílo je v Oregonu tak úspěšné. Skrze neúnavné úsilí těchto věrných misionářů mohlo být zřízeno středisko práce adventistů sedmého dne, a také několik kazatelů mohlo pracovat na tomto širokém poli.

V úterý večer 18. června jsme se setkali s dosti velkým počtem světitelů soboty v tomto státě. Mé srdce bylo obměkčeno Božím Duchem. Vydala jsem své svědectví o Ježíši a vyjádřila svou vděčnost za velikou přednost, že můžeme důvěřovat Jeho lásce, a že od Něj můžeme žádat moc k tomu, abychom spojili své úsilí o záchranu hříšníků před záhubou. Abychom mohli vidět, jak jde Boží dílo kupředu, musí v nás přebývat Kristus; prostě musíme pracovat na Kristově díle. Kamkoli se podíváme, vidíme bělající se žeň, ale dělníků je tak málo. Cítila jsem, že moje srdce je naplněné Božím mírem a láskou k Jeho drahému lidu, s nimž jsem se poprvé sešla k mod­litbám.

V neděli 23. června, jsem v metodistické církvi v Sálemu hovořila o střídmosti. Návštěvnost byla neobvykle velká a mohla jsem se plně věnovat svému oblíbenému tématu. Byla jsem požádána, abych na tomto místě promluvila znovu v neděli na stanovém shromáždění, zabránil mi v tom však chrapot. Ale následující úterý večer jsem v této církvi již mohla promluvit. Byla jsem pozvána do mnohých měst státu Oregon, abych tam hovořila o střídmosti, ale můj zdravotní stav mi nedovolil vyhovět těmto žádostem. Časté proslovy a změna podnebí mi způsobily dočasnou, ^{4T 291} ale vážnou chraptivost.

Do táborového shromáždění jsme vstupovali s hlubokým zájmem. Když jsem vystupovala před shromážděním, Pán mi dal sílu a milost. A když jsem se dívala na tyto inteligentní posluchače, mé srdce se v pokoře sklonilo před Bohem. V tomto státě to bylo první táborové shromáždění, pořádané naším lidem. Snažila jsem se hovořit, ale můj přednes byl přerušován pláčem. Velmi jsem se bála o svého manžela, protože měl slabé zdraví. Zatímco jsem hovořila, ve své mysli jsem viděla živý obraz shromáždění ve sboru v Battle Creeku. Můj manžel byl obklopen něžným Božím světlem. Jeho tvář zářila zdravím a vypadal velmi šťastně.

Snažila jsem se o to, abych tomuto lidu ukázala, jak máme být vděční za Boží velkou lásku a Jeho slitování. Musela jsem neustále myslet na Jeho dobrotu a slávu. Byla jsem ohromena vědomím Jeho nesmírné milosti a velkého díla, které vykonal nejen v Oregonu, Kalifornii a v Michiganu, kde jsou naše důležité instituce, ale také v jiných zemích. Nikdy nebudu moci vyjádřit jiným obraz, který se tehdy tak živě vryl do mé mysli. Na okamžik mi bylo ukázáno dílo v celém svém rozsahu a ztratila jsem kontakt s okolím. Už si ani nepamatuji, kde, komu a o čem jsem hovořila. Na tyto instituce mocně zářilo z nebe vzácné světlo. Konají slavné a vznešené dílo - odrážejí paprsky světla, které na ně dopadají z nebe.

Během celého tohoto táborového shromáždění se mi zdálo, že Pán stojí v mé těsné blízkosti. Když shromáždění skončilo, byla jsem velmi unavena, ale svobodna v Pánu. Bylo to období plodné práce a posílená církev pokročila ve svém boji o pravdu kupředu. Těsně před zahájením táborového shromáždění mi byly v nočním vidění ukázány mnohé věci. Nemohla jsem však o nich hovořit, dokud jsem se s někým nesetkala v pravou chvíli. Po skončení shromáždění jsem v noci prožila další pozoruhodný důkaz Boží moci. ^{4T 292}

V neděli, po ukončení táborového shromáždění, jsem odpoledne promluvila na jednom náměstí. V mém srdci přebývala Boží láska a snažila jsem se jednoduše podat zvěst evangelia. Mé vlastní srdce bylo naplněno a zahřáto Ježíšovou láskou a chtěla jsem jim představit Ježíše tak, aby byli okouzleni krásou jeho charakteru.

Během svého pobytu v Oregonu jsem spolu s bratrem a sestrou Carterovými a sestrou Jordanovou navštívila vězení v Sálemu. Když měla být zahájena bohoslužba, byli jsme zavedeni do kaple, která byla příjemně osvětlena a naplněna čistým, svěžím vzduchem. Když se rozezněl zvon, dva muži otevřeli velká železná vrata a vězni vešli spořádaně dovnitř. Pak byly dveře pečlivě zavřeny a já jsem byla poprvé ve svém životě zavřena mezi zdmi věznice.

Čekala jsem, že uvidím skupinu odporně vypadajících mužů, avšak byla jsem překvapena. Mnozí z nich vypadali velmi inteligentně a někteří mohli být obdařeni velkými schopnostmi. Měli na sobě hrubé, ale čisté vězeňské uniformy, vyčištěné boty a byli pěkně učesaní. Když jsem pozorovala ty různé tváře, pomyslela jsem si: „Každému z těchto mužů byl věnován zvláštní dar nebo talent, aby byl využit k Boží slávě a k prospěchu lidem. Ale oni opovrhli těmito nebeskými dary a zneužili jich“. Když jsem se tak dívala na tyto mladé muže ve věku kolem osmnácti, dvaceti i třiceti let, myslela jsem na jejich nešťastné matky, na jejich žal a výčitky, kterých určitě nebylo málo. Mnohá z těchto matčiných srdcí byla zlomena bezbožným chováním jejich dětí. Avšak splnila svou povinnost vůči těmto dětem? Nedovolily jim, aby se řídily svou vlastní vůlí a kráčely vlastními cestami? Nezapomněly na to, že je měly naučit, jaké jsou Boží zákony a Jeho požadavky vůči nim?

Když už tam byli všichni, bratr Carter oznámil píseň. Všichni měli knížky a srdečně se zapojili do zpěvu. Jeden z nich byl hudebníkem a hrál na varhany. Potom jsem zahájila shromáždění modlitbou a znovu se všichni zapojili do zpěvu. Hovořila jsem na téma z Janovy epištoly: „Pohleďte, jakou lásku dal nám Otec, ^{4T 293} totiž abychom synové Boží slouli. Proto svět nezná nás, že jeho nezná. Nejmilejší, nyní synové Boží jsme, ale ještě se neukázalo, co budeme. Víme pak, že když se ukáže, podobni jemu budeme; neboť viděti jej budeme takového, jaký je“ 1J 3,1-2.

Vyzdvihla jsem před nimi nekonečnou oběť, kterou Otec podstoupil tím, že daroval svého milovaného Syna za padlé lidstvo, abychom poslušností byli přeměněni a stali se právoplatnými Božími syny. Církev i svět jsou vyzýváni, aby pozorovali tuto lásku a obdivovali ji, protože tuto lásku, nad níž žasli nebeští andělé, nelze pochopit lidským rozumem. Láska je tak hluboká, tak široká a tak vysoká, že inspirovaný apoštol nenalezl slova, kterými by ji popsal a vyzval církev i svět k tomu, aby na ni zaměřili svou pozornost, přemýšleli o ní a obdivovali ji.

Poukázala jsem posluchačům na hřích Adama, který přestoupil Otcovo přikázání. Bůh stvořil člověka spravedlivého dokonale svatého a šťastného, ale člověk ztratil tuto božskou přízeň a zničil své vlastní štěstí tím, že nebyl poslušen Otcova zákona. Adamův hřích přivedl lidské pokolení do beznadějné bídy a zoufalství. Ale Bůh ve své velké soucitné lásce nenechal lidstvo, aby zahynulo v beznadějném stavu, do něhož upadlo. Dal lidem svého velmi milovaného Syna, aby je spasil. Kristus přišel na tento svět, jeho božství bylo zahaleno lidstvím. Přišel na zemi, na níž Adam padl. Prošel zkouškou, ve které Adam neobstál. Zvítězil nad všemi satanovými pokušeními a tím vykoupil Adamův hanebný neúspěch a pád.

Potom jsem se zmínila o Kristově dlouhém postu na poušti. Povolování chuti je hříchem, jehož moc nad lidskou povahou si nikdy plně neuvědomíme, dokud svým studiem nepochopíme zápas, který vedl Kristus s holýma rukama proti knížeti moci temnosti. Záchrana lidstva byla v sázce. Zvítězí satan, nebo Spasitel světa? Nikdy nepochopíme s jakým hlubokým zájmem sledovali Boží andělé tuto zkoušku svého milovaného Velitele. ^{4T 294}

Ježíš byl pokoušen ve všech oblastech stejně jako my, takže ví, jak pomoci těm, kteří jsou pokoušeni. Jeho život je naším příkladem. Svou ochotnou poslušností ukazuje, že člověk může dodržovat Boží zákon, a že přestoupení zákona a neposlušnost jej přivádí k otroctví. Spasitel byl plný soucitu a lásky. Nikdy nezavrhl opravdové kajícníky, i když jejich vina byla velká, ale vždy přísně káral jakékoliv pokrytectví. Je obeznámen s hříchy lidí, zná jejich skutky a čte jejich tajné pohnutky. A přece se od nich neodvrací pro jejich hříšnost. Obhajuje hříšníka a domlouvá mu. Tím, že sám na sebe přijal slabost lidství, smířil se na jeho úroveň. „Pojďte nu, a poukažme sobě, praví Hospodin: Budou-li hříchové vaši jako červec dvakrát barevný, jako sníh zbělají; budou-li červení jako šarlat, jako vlna budou“. Iz 1,18.

Člověk, který svým zkaženým životem znetvořil Boží obraz ve své duši, se nemůže svým vlastním lidským úsilím radikálně změnit. Člověk musí přijmout opatření evangelia. Poslušností Božího zákona a vírou v Ježíše Krista musí být smířen s Bohem. Jeho život musí být od této chvíle ovládán novým principem. Skrze pokání, víru a dobré skutky může upřímný člověk zdokonalit svůj charakter a skrze zásluhy Kristovy požadovat výsady Božích synů. Principy božské pravdy, přijaté a pěstované v srdci, nás přivedou na vrchol mravní dokonalosti, o němž jsme si mysleli, že ho nemůžeme dosáhnout. „Ale ještě se neokázalo, co budeme. Víme pak, že když se okáže, podobni jemu budeme; nebo viděti jej budeme takového, jaký je. A každý, kdož má takovou naději v něm, očišťuje se, jakož i on čistý jest“ 1J 3,2.3.

Zde čeká práce na každého člověka. Musí se zahledět do zrcadla Božího zákona, poznat nedostatky své povahy a odstranit své hříchy tím, že umyje roucho svého charakteru v krvi Beránkově. Všechny špatné vlastnosti, jako závist, pýcha, zlomyslnost, podvod, svárlivost a zločin budou odstraněny ze srdce, které jest připraveno přijat Kristovu lásku a žít v naději, že Mu budeme podobni, když Jej uvidíme takového, jaký je. ^{4T 295} Kristovo náboženství očišťuje člověka a vrací mu jeho důstojnost, i když jsou kolem něj různí společníci, kteří nežijí správným způsobem života. Správní křesťané se povznesou nad úroveň svého dřívějšího charakteru a mají větší duševní a mravní sílu. Padlí lidé, poznamenaní hříchem a zločinem, mohou skrze Kristovy zásluhy dosáhnout postavení, které je jen o trochu menší, než je postavení andělů.

Ale vliv naděje evangelia nepovede hříšníka k tomu, aby se na Kristovo spasení díval jako na věc pouhé milosti, zatímco bude pokračovat v životě plném přestupování Božího zákona. Když v jeho mysli zazáří světlo pravdy a on plně pochopí Boží požadavky a uvědomí si rozsah svých přestupků, pak změní způsob svého života; skrze sílu získanou od svého Spasitele se stane věrným Bohu a povede nový, čistý život.

Během svého pobytu v Sálemu jsem se seznámila s bratrem a sestrou Donaldsonovými, kteří chtěli, aby se s námi do Battle Creeku také vrátila jejich dcera a chodila tam do školy. Neměla velmi dobré zdraví a bylo to pro ni dosti těžké, když se měla rozloučit s rodiči, protože to byla jejich jediná dcera. Ale duchovní výhody, které tam získá, je přiměly k této oběti. A my jsme šťastni, že na nedávném táborovém shromáždění v Battle Creeku bylo toto drahé dítě pohřbeno s Kristem skrze křest. Zde je další důkaz toho, jak je důležité, aby adventisté sedmého dne posílali své děti do naší školy, kde mohou být přímo pod spásným vlivem.

Naše plavba z Oregonu byla náročná, ale nebyla jsem tak nemocná, jak tomu bylo na předchozí cestě. Tento člun se jmenoval Idaho a plul celkem klidně. Na palubě se o nás velmi dobře starali. Seznámili jsme se s mnoha příjemnými lidmi, některým jsme rozdávali naše publikace, což také vedlo k užitečným rozhovorům. Když jsme přijeli do Oaklandu, nalezli jsme tam vztyčený stan a určitý počet lidí, kteří přijímali pravdu pod vedením bratra Healeye. Několikrát jsme ve stanu hovořili. V sobotu a v neděli se tam sešly sbory ze San Franciska a Oaklandu a měli jsme několik zajímavých a užitečných shromáždění. ^{4T 296}

Velmi horlivě jsem navštěvovala táborová shromáždění v Kalifornii. Ale byla jsem naléhavě pozvána, abych se zúčastnila Východního táborového shromáždění. Jelikož mi bylo ukázáno co se děje na východě, věděla jsem že je potřebné, abych přinesla zvláštní svědectví našim bratřím na konferenci v Nové Anglii. V Kalifornii jsem nemohla zůstat déle, protože jsem se tam už necítila svobodně.