Kristovi vyslanci mají slavnostní a důležité dílo, které někteří berou příliš lehkovážně. Zatímco Kristus slouží v nebeské svatyni, skrze své posly slouží též církvi na zemi. K lidem hovoří svými vyvolenými nástroji a skrze ně vede dílo vpřed, jako v době svého ponížení, když viditelně chodil po zemi. I když přešla staletí, tento čas nezměnil Jeho zaslíbení, které dal při loučení svým učedníkům: „A aj, já s vámi jsem po všechny dny, až do skonání světa“ Mt 28,20. Od Kristova nanebevstoupení až do dnes vždy bývali učiteli víry ti, které povolal a zmocnil. Kristus, ten Pravý Pastýř, dohlíží na své dílo službou těchto povolaných pastýřů. Tím postavení Božích poslů nabývá velkého významu. Na Kristově místě prosí lidi, aby se smířili s Bohem.

Boží lid by neměl pokládat své kazatele jen za nějaké veřejné řečníky, ale za Kristovy vyslance, kteří svou moudrost a moc přijímají od Hlavy církve. Podceňovat a přehlížet slovo Kristova posla, neznamená jen neúctu k člověku, ale též k Mistru, který ho poslal. On stojí na místě Kristově a z úst Jeho posla máme slyšet Spasitelův hlas.

Mnozí z našich kazatelů se dopustili chyby, když základem jejich kázání jsou důkazy. ^{4T 394} Jsou lidé, kteří poslouchají teorii pravdy a jsou dojati uvedenými důkazy, avšak když určitá část poselství představí Krista jako Spasitele světa, zaseté semeno může vzklíčit a přinést ovoce k Boží slávě. Z mnohých kázání nezazáří lidem Kristův kříž. Někteří snad poslouchají poslední kázání ve svém životě a jiní snad nikdy nepřijdou do takové situace, abychom jim mohli podat celý řetěz pravdy a odvodili z něho praktické důsledky pro jejich život. Když se nevyužije zlatá příležitost, je navždy ztracena. Kdyby teorii pravdy prozářila zvěst o Kristu a prohřála Jeho spasitelná láska, snad by je to naklonilo na Jeho stranu.

Mnohem více duší touží poznat cestu ke Kristu, než si myslíme. Mnozí slyší populární kázání a nedoví se nic o tom jak najít Ježíše a ten pokoj a odpočinek, po kterém touží jejich duše. Kazatelé posledního poselství milosti světu by měli pamatovat, že musí Krista představit jako jediné útočiště pro hříšníka. Mnozí kazatelé si myslí, že nemusí ze srdce cele proniknutého Boží láskou kázat o pokání a víře; pokládají za samozřejmé, že jejich posluchači důkladně znají evangelium, a že jim tedy musí podávat různý obsah, chtějí-li udržet jejich pozornost. Zájem svých posluchačů pokládají za důkaz úspěchu. Lid ví málo o plánu spasení, a proto potřebuje o tomto nejdůležitějším předmětu více poučení, než o čemkoli jiném.

Všichni, kteří přicházejí do shromáždění, aby slyšeli pravdu, měli by přicházet jako Kornelius a jeho přátelé v očekávání, že z toho budou mít duchovní užitek. „Nyní tedy my všichni před obličejem Božím hotovi jsme slyšet všechno, což je tobě přikázáno od Boha“ Sk 10,33.

Teoretické přednášky jsou důležité, aby každý mohl poznat stavbu učení a vidět jak se jeden článek pravdy pojí s druhým v dokonalý celek. Neměla by však žádná přednáška doznít, kde by základem nebyla evangelijní zvěst o Kristu, o tom ukřižovaném. Předkládané pravdy by měly být prakticky aplikovány tak, aby lidé odcházeli s pevným přesvědčením, ^{4T 395} že učení o Kristu není Ano i Ne, ale Ano a Amen v Ježíši Kristu.

Když byla teorie pravdy vyložena, přichází nejtěžší úloha. Posluchače není možné nechat bez poučení o praktickém dosahu pravd pro jejich každodenní život. Musí poznat a cítit, že jsou hříšníky, a že se musí obrátit k Bohu. Co nejnázorněji by měli být poučeni o tom, co Kristus mluvil, co činil a co učil.

Práce kazatele začala jen tehdy, když se vnímavost lidí otevřela pravdě. Kristus je náš Prostředník a Velekněz, který v přítomnosti Otce koná svou službu. Jan ho viděl jako zabitého Beránka, jakoby právě proléval svou krev za hříšníka Když hříšníka upozorňujeme na Boží zákon a připomínáme mu hloubku jeho hříchů, měli bychom mu ukázat na Božího Beránka, který snímá hříchy světa. Měli bychom ho poučit, že musí činit pokání před Bohem a věřit v našeho Pána Ježíše Krista. Tehdy bude úsilí Kristova vyslance v souladu s Jeho dílem v nebeské svatyni.

Kazatelé by získali mnohem více srdcí, kdyby více zdůrazňovali praktickou zbožnost. Často se stává, že při zvěstování pravd v nových polích uplatňuje kazatel téměř výlučně teoretické poznatky. Lidé nepřicházejí k rozhodnutí. Poznávají moc pravdy a touží po nějakém pevném základu. Ukáže-li se, že jsou přístupní, je především na čase obeznámit je s Kristovým náboženstvím. Příliš často však celá série přednášek končí bez toho, aby se pro lidi vykonalo to, co právě potřebují. Taková námaha se velmi podobá Kainově oběti. Není v ní obětní krve, aby jí Bůh mohl přijmout. Kain činil dobře, že obětoval, ale vynechal v oběti to jediné, čím mohla být cenná - výkupnou krev.

Je smutnou skutečností, že mnozí kladou větší důraz na teoretickou než praktickou zbožnost jen proto, že Kristus nepřebývá v jejich srdci. ^{4T 396} Nemají živě spojení s Bohem. Mnozí se rozhodují pro pravdu na základě důkazů, aniž by byli obrácení. Kromě poučných úvah nezazněly žádné, které by pojednávaly o praktické zbožnosti, aby posluchači vystihli krásný řetěz pravdy, aby si oblíbili jeho Původce a byli posvěceni poslušností. Kazatelova práce neskončila, dokud svým posluchačům nezdůraznil nutnost změny charakteru podle čistých zásad pravdy, kterou přijali.

Měli bychom se hrozit formálního náboženství, protože v něm není Spasitel. Kristus kázal jasně, závazně, pronikavě a prakticky. Jeho poslové by ho měli napodobit každým svým projevem. Kristus se svým Otcem byli jedno. Kristus se radostně ztotožnil se všemi požadavky svého Otce. Smýšlel jako Bůh. Vykupitel byl tím dokonalým Vzorem. V Něm se zjevil sám Hospodin. Nebesa byla oděna lidskou přirozeností a tato byla v náručí nekonečné lásky. Kdyby byli kazatelé ochotni sedět u Ježíšových nohou, brzy by vystihli Boží povahu a byli by schopni poučit o tom i jiné lidi. Někteří vstupují do kazatelské služby bez hluboké lásky k Bohu a k bližním. Sobectví a vlastní zájmy budou zjevné v životě takových kazatelů. Zatímco tito neposvěcení, nevěrní strážcové slouží sobě, místo aby sytili stádo a plnili své pastorační povinnosti, lid hyne pro nedostatek náležitého poučení.

V každém kázání by měli kazatelé pronikavě vyzývat lid, aby opustil své hříchy a obrátil se ke Kristu. Měli by odsoudit všeobecně rozšířenou hříšnost a požitkářství dneška a zdůraznit praktickou zbožnost. Kazatel by měl s celou vážností dbát o sebe, a jeho poselství by mělo prýštit ze srdce. Neměl by potlačovat svůj záchranný zájem o duše, za které Kristus zemřel. O Mistrovi čteme: „Horlivost domu tvého snědla mne“ Žm 69,10. Podobnou horlivost by měli cítit i Jeho služebníci.

Záchrana člověka stála nesmírnou oběť; byla však přinesena zbytečně pro člověka, který spasení nepřijímá. ^{4T 397} Jak je důležité, aby ten, kdo šíří pravdu, ji zvěstoval v plném vědomí zodpovědnosti, jaká na něm spočívá. Jak zdvořile a soucitně by měl jednat při každé příležitosti s lidmi, když sám Vykupitel světa ukázal, že si člověka tak vysoce cení. Kristus se táže: „Kdo je služebník věrný a opatrný, kteréhož ustanovil Pán nad čeledí svou, aby jim dával pokrm v čas?“ Mt 24,45. Ježíš se ptá: „Kdo?“ - a každý kazatel evangelia by si měl tuto otázku položit ve svém srdci. Když probírá ty slavné pravdy a v mysli vidí obraz věrného a moudrého hospodáře, jeho duše by měla být hluboce dojata.

Každý člověk dostal svou práci. Ani jeden nebyl vynechán. Každý podle svých schopností musí vykonat svůj díl a to zvěstovatele pravdy zavazuje, aby starostlivě a s modlitbou všechny, kteří pravdu přijímají, poučoval, vedl je krok za krokem a nechal je nést břemeno zodpovědnosti jim určené, aby i oni konali dílo, které má Bůh pro ně připravené. Vždy znovu a znovu by se jim mělo zdůrazňovat, že nikdo nebude moci odolat pokušení, nesplní-li Boží úmysl, a nebude žít jako pravý křesťan, dokud nevykoná své dílo, ať již velké nebo malé, a dokud jej nesplní svědomitě a věrně. Kromě chození do sboru a poslouchání Božího Slova má každý člen splnit úkol. Pravdu, kterou přijali, musí proměnit ve skutky a její zásady uvádět do svého každodenního života. Ustavičně musí konat dílo pro Krista, ne ze sobeckých pohnutek, ale upřímně, k slávě Toho, který všechno obětoval, aby je zachránil před zahynutím.

Těm, kteří pravdu přijali, by měli kazatelé vštěpovat do paměti, že v jejich domově musí přebývat Kristus, že od Něho potřebují milost a moudrost při výchově a trestání svých dětí. A právě toto je část díla, které jim Bůh svěřil, vychovávat a usměrňovat děti a učit je bezpodmínečné poslušnosti. Laskavost a něha nechť zřejmě zdobí kazatelův vztah k dětem. ^{4T 398} Vždy by měl pamatovat, že to jsou malí, ale skuteční mužové a ženy a mladší členové Boží rodiny. Děti mohou být Božímu srdci velmi blízké a drahé; jsou-li náležitě vychované a ukázněné, mohou Mu sloužit i ve své mladosti. Krista zarmucuje každé hrubé, přísné a nerozvážné slovo, řečené dětem. Jejich práva nejsou vždy respektována. Častokrát se s nimi nakládá tak, jako by každý z nich netvořil zvláštní charakter, který se má náležitě rozvinout, aby se nepokřivil, a aby nebyl zmařen Boží úmysl v jejich životě.

Timoteus znal od dětství Písmo svaté a toto poznání ho chránilo před zlými vlivy, které ho obkličovaly a před pokušením dát přednost zábavám a sobeckým zálibám před povinností. Takovou ochranu potřebují všechny naše děti a část díla rodičů, jakož i Kristových poslů, by měla spočívat v tom, aby se snažili děti náležitě seznámit s Božím Slovem.

Chce-li kazatel, aby Pán kladně zhodnotil jeho dílo, musí věrně pracovat, aby představil každého člověka dokonalého v Kristu. Svým způsobem práce by neměl budit dojem, že na tom málo záleží, zda lidé přijímají anebo nepřijímají pravdu, a zda opravdu žijí zbožně. V jeho životě by se měla projevovat taková věrnost a sebeobětavost, aby přesvědčila hříšníka, že jde o věčné zájmy, a že jeho duše bude v nebezpečí, nebude-li si vážit vážné práce, která je pro něho konaná. V životě těch, kteří byli vyvedeni z bludu a temnoty k pravdě a světlu, musí nastat velké změny. Nezdůrazní-li se nutnost důkladné reformy, budou se podobat tomu člověku, který se podíval do zrcadla Božího zákona a když zjistil nedostatky své mravní povahy, odešel pryč a zapomněl, jak vypadal. Ve věřící duši je třeba ustavičně probouzet smysl pro zodpovědnost, jinak upadne do ještě nedbalejší nepozornosti, než byla před tímto probuzením.

Dílo Kristových vyslanců je daleko rozsáhlejší a zodpovědnější, než si mnozí myslí. Za žádných okolností by se neměli spokojit s úspěchem, ^{4T 399} dokud svým opravdovým úsilím a s Božím požehnáním nemohou Bohu představit k službě hotové křesťany s pravým smyslem pro zodpovědnost, kteří budou konat jim určené dílo. Vlastní práce a poučení povede k tomu, že takoví lidé budou přivedeni ke spolupráci; jejich povahy jsou stálé a tak jsou přesvědčeni, že jim sobectví nemůže překážet v práci, oslabovat jejich víru anebo zdržovat je od povinností. Poučil-li kazatel náležitě ty, kteří mu byli svěřeni, pak ani při odchodu do jiného působiště se nerozsype to, co postavil, protože budoval zodpovědně a dílo obstojí. Jen tehdy, když lidé, kteří pravdu přijali, jsou opravdu obráceni a svůj život i charakter cele změnili, může se duše uchýlit na Věčnou Skálu, jinak s odchodem kazatele práce upadá a novota zbledne. Pravda pro ně ztratila půvab. Tito lidé se už nestarají o žádný posvěcující vliv a přes své vyznání nejsou lepší než jiní.

Divím se, že při tolika příkladech toho, čím člověk může být a co může vykonat, nejsme více probuzeni horlivostí k úsilí o dobré skutky spravedlnosti. Všichni nemohou být na předních místech, všichni však, mohou vykonat nějaké důležité a zodpovědné dílo. Svou vytrvalou věrností mohou vykonat mnohem více dobrého, než si dovedou představit. Ti, kteří přijímají pravdu, by měli usilovat o jasné pochopení Písma a o zkušenosti poznání živého Spasitele. Rozum by se měl vzdělávat a paměť cvičit. Každá duchovní lenost je hříchem a duchovní spánek znamená smrt.

Kéž bych našla dost vhodných slov s dostatečnou mocí, aby zapůsobila na mé spolupracovníky v díle evangelia tak jak bych si přála. Moji bratři, pracujete se Slovem života; formujete duchovní život lidí, který je schopen nejvyššího rozvoje, je-li správně usměrněn. Vašim úsilím při zvěstování však příliš prosvítá vlastní já. Kristus ukřižovaný, Kristus, který vstoupil na nebesa a Kristus opět přicházející by měl tak zjemnit, potěšit a naplnit mysl kazatele evangelia, že tyto pravdy bude podávat lidu s láskou a opravdovou vážností. ^{4T 400} Tehdy se kazatel ztratí z dohledu a bude vyvýšen Ježíš. Těmito vše zastiňujícími tématy budou lidé tak zaujati, že budou o nich hovořit a budou si je pochvalovat a nebudou vychvalovat kazatele, který je jen nástrojem. Když však lidé, zaujatí vychvalováním kazatele, mají malý zájem o kázané slovo, měli by vědět, že pravda neposvěcuje jejich srdce. Tehdy kazatel nepromlouvá ke svým posluchačům tak, aby Ježíš byl uctěn a Jeho láska vyvýšená.

Kristus pravil: „Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré a slaví Otce vašeho, kterýž je v nebesích“ Mt 5,16. Nechť vaše světlo svítí tak, aby lidé vzdávali chválu Bohu a ne vám! Když vás chválí, měli byste se chvět a stydět, protože hlavní cíl byl zmařen, když nebyl vyvýšen Bůh, ale služebník. Tak svěť světlo vaše... Kristovi kazatelé, dávejte pozor, jak svítí vaše světlo. Svítí-li k nebi a zjevuje Kristovu vznešenost, tehdy svítí správně. Osvěcuje-li vás, vyvyšujete-li se sami, poutáte-li na sebe lidský obdiv, bylo by lépe úplně zmlknout, protože vaše světlo není dobré.

Kazatelé Kristovi, můžete být spojeni s Bohem, budete-li bdít a modlit se. Nechť jsou vaše slova ozdobená solí a nechť křesťanská zdvořilost a pravá důstojnost pronikne celé vaše chování. Vládne-li Boží pokoj ve vašem nitru, jeho moc nejen posilní, ale i zušlechtí vaše srdce a budete živými představiteli Krista. Lid, který vyznává pravdu, odpadá od Boha. Ježíš přijde brzy a věřící nejsou připraveni. Kazatel musí dosáhnout vyšší úrovně, musí usilovat o víru, zmocněnou větší rozhodností, musí získat živou a svěží zkušenost, ne mdlou a všední, jíž se vyznačují jen formální vyznavači. Boží Slovo vám ukládá velkou úlohu. Chcete na modlitbě a v postu dosáhnout dokonalejšího a zásadnějšího křesťanského charakteru? Měli byste kráčet přímou cestou, abyste mohli zachránit ty, kteří kulhají. ^{4T 401} Úzké spojení s Bohem dodá vaší práci životodárnou moc, která probouzí svědomí, přesvědčuje hříšníka o hříchu a pomáhá mu zvolat: „Co mám činit, abych byl spasen?“

Před svým nanebevzetím pověřil Kristus své učedníky: „Jdouce, učte všechny národy, křtíce je ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého, učíce je zachovávati všechno, což jsem koli přikázal vám “. Mt 28,19.20. „Nejen za tyto pak toliko prosím, ale i za ty, kteříž skrze jejich slovo uvěří ve mne “. J 17,20. Toto pověření se tedy týká i těch, kteří uvěří Jeho slovu od Jeho učedníků. A všichni, které Bůh povolal za své vyslance, aby se měli z Kristova života učit praktické zbožnosti, dosvědčené v Jeho Slově a učit jí také jiné.

Když Kristus otvíral svým učedníkům Písma, začal od Mojžíše a proroků a poučoval je o všem, co se Jej týkalo; přitom jim též vysvětloval proroctví. Apoštolové se ve svém kázání vraceli až k Ada­movi a prorockými dějinami vedli své posluchače až ke Kristu, tomu ukřižovanému. Hříšníkům kázali, aby činili pokání ze svých hříchů a obrátili se k Bohu. Dnešní Kristovi zástupci by měli kráčet v Jeho šlépějích a v každém kázání vyvýšit slavného Krista, který je všechno ve všem.

Formálnost se nešíří pouze v jiných církvích, ale znepokojivě se rozrůstá i mezi těmi, kteří vyznávají, že zachovávají Boží přikázání a očekávají, že Kristus brzy přijde na nebeských oblacích. Měli bychom skoncovat s omezenými názory a neměli bychom se omezovat ani ve svém konání dobra. Když takto šíříme svůj vliv a zvyšujeme své plány, jak nám Pán otvírá cestu, měli bychom co nejvážněji usilovat o to, abychom se varovali světské modloslužby. Zatímco vynakládáme velké úsilí na to, abychom rozšířili naši užitečnost, ^{4T 402} musíme vynaložit také přiměřené úsilí, abychom obdrželi moudrost od Boha a mohli rozvinout všechna odvětví díla podle Jeho pořádku a ne z nějakého světského stanoviska. Neměli bychom napodobovat zvyky světa, ale využít co nejvíce příležitostí, které nám Bůh poskytl, abychom lidu přinesli pravdu.

Když se naše skutky budou shodovat s našim vyznáním, uvidíme mnohem větší výsledky než dosud. Kdybychom měli muže tak Bohu oddané, jako Eliáš, s takovou vírou, jakou měl on, viděli bychom, že sám Hospodin by se nám zjevil, jako se kdysi zjevoval svatým mužům. Kdybychom měli muže, kteří by u vědomí vlastních nedostatků s celou vážností víry zápasili jako zápasil Jákob, viděli bychom tytéž výsledky. Boží moc dostane člověk jako odpověď na modlitbu víry. Na světě je jen málo víry. Jen málo je těch, kteří žijí v Boží blízkosti. A jak můžeme očekávat více síly a to, že Bůh se zjeví lidem, když zanedbáváme Jeho slovo a nemáme srdce posvěcené pravdou? Jiným kážou častokrát ti, kteří ani z poloviny nejsou obrácení, lidé sebedůvěřiví a soběstační. Bůh však s nimi nespolupracuje, protože nemají posvěcené srdce ani život. Nechodí pokorně s Bohem. Potřebujeme obrácené kazatele a tehdy budeme vidět Boží světlo a ve veškerém svém úsilí vystihneme Jeho pomoc.

Za starodávna měl strážce na hradbách Jeruzaléma a jiných místech to nejzodpovědnější postavení. Na jejich věrnosti závisela bezpečnost všech obyvatel města. Když zpozorovali nebezpečí, nesměli mlčet ani ve dne, ani v noci. Každou chvíli musel jeden na druhého volat a přesvědčit se, zda někdo nezaspal a zda se nikomu nic nestalo. Hlídky byly na vyvýšenině pro přehled nad důležitými místy, odkud měl zaznít varovný hlas anebo radostná zvěst. Tato šla od jednoho k druhému; každý opakoval co slyšel a tak zpráva obešla celé město.

Tito strážci představují kazatele, ^{4T 403} na jejichž věrnosti závisí spasení duší. Správcové Božího tajemství by měli bdít na zdech Sionu, a když vidí že se blíží meč, měli by varovně volat. Jsou-li však jen ospalými strážci a jejich duchovní smysly jsou tak zatemněné, že nevidí a neuvědomují si žádné nebezpečí, pak jestliže lid zahyne, Bůh bude z rukou strážných vyhledávat krev lidu.

„Tebe pak synu člověčí, tebe jsem strážným ustanovil nad domem Izraelským, abys slyše z úst mých slovo, napomínal jich ode mne“ Ez 33,7. Strážce potřebuje žít v Boží blízkosti, aby slyšel Jeho slovo a cítil působení Jeho Ducha, aby lid mohl naň spolehnout. „Když bych já řekl bezbožnému: Bezbožníče, smrtí umřeš a nemluvil bys, vystříhaje bezbožného od cesty jeho, ten bezbožný pro nepravost svou umře, ale krev jeho z ruky tvé vyhledávati budu. Pakli bys ty vystříhal bezbožníka od cesty jeho, tak aby se od ní odvrátil, avšak neodvrátil by se od cesty své, onť pro nepravost svou umře, ale ty duši svou vysvobodíš“ verš 8.9. Kristovi vyslanci by měli dbát na to, aby svou nevěrností nepřišli o svou duši a neztratili duše těch, kteří je poslouchají.

Byly mi ukázány sbory v rozličných státech, které vyznávají, že ostříhají Boží přikázání a očekávají na Kristův druhý příchod. Existuje v nich velmi mnoho lhostejnosti, pýchy, lásky ke světu a chladné formality. Tito lidé se svým nedostatkem zbožnosti skoro podobají starému Izraeli. Mnozí zdánlivě žijí zbožně, a přece se neovládají. Ovládá je chuť a žádostivost. Vlastní já je na prvním místě. Mnozí jsou svévolní, vychloubační, pyšní a neposvěcení. Někteří z nich jsou kazateli, zvěstující svaté pravdy. Nebudou-li činit pokání, Pán pohne jejich svícnem z místa. Zlořečenství, které Kristus vyřkl nad neplodným fíkovníkem, je kázáním pro všechny formální a vychloubačné farizee, kteří mají hodně listí, avšak nemají žádné ovoce. Jaká to výčitka pro ty, kteří mají formu pobožnosti, ^{4T 404} ale svým nekřesťanským životem popírají její moc. Ten, který se slitováním jednal i s největším hříšníkem; ten, který nikdy neodmítl pravou pokoru a pokání, ať bylo sebevětší, zdrcujícími obviněními šlehal ty, kteří měli ústa plná vyznání a pobožnosti, kteří však svou víru skutky zapírali.