„Dí-liť kdo: Znám jej, a přikázaní jeho neostříhá, lhářť jest, a pravdy v něm není. Ale kdožť ostříhá slova jeho, v pravděť láska Boží v tom jest dokonalá. Po tomť známe, že jsme v něm.“ (1Jan 2,4.5)
Posvěcení, které dnes v náboženském světě získává na oblibě, s sebou přináší ducha sebevyvyšování a nedbání Zákona Božího, jenž je cizí náboženství Bible. Jeho obhájci učí, že posvěcení je dílem okamžiku, kterým, jen skrze samotnou víru, dosahují dokonalé svatosti. „Jen věř,“ říkají, „a dostane se ti požehnání.“ Mají za to, že k získání posvěcení se od příjemce nevyžaduje žádné další úsilí. Současně popírají platnost Zákona Božího a tvrdí, že jsou osvobozeni od povinnosti zachovávat přikázání. Je však možné, aby lidé byli svatí a žili v souladu s vůlí a povahou Boží, aniž by vešli v soulad se zásadami, jež jsou výrazem povahy a vůle Boží? …
Touha po snadném, pohodlném náboženství, jež nevyžaduje žádné námahy, žádného sebezapření a zřeknutí se pošetilostí tohoto světa, učinila z učení o víře jako jediné podmínce oblíbené učení. Co však o tom říká slovo Boží? Apoštol Jakub praví: „Co prospěje, bratří moji, praví-li se kdo víru míti, a nemá-li skutků? Zdaliž jej ta víra může spasiti? … Ale chceš-liž věděti, ó člověče marný, že víra bez skutků jest mrtvá?“ … (Jak 2,14-20)
Svědectví slova Božího svědčí proti tomuto klamnému učení o víře bez skutků. Požadovat přízeň nebes a přitom neuznávat podmínky, za nichž se milosrdenství projevuje, to není víra, nýbrž troufalost. Pravá víra je založena na zaslíbeních a nařízeních Písma svatého.
Nechť se nikdo neklame přesvědčením, že se může stát svatým, když svévolně porušuje byť jediný z požadavků Božích. Kdo vědomě páše nějaký hřích, umlčuje přesvědčující hlas Ducha a odlučuje duši od Boha. … „Dí-liť kdo: Znám jej, a přikázaní jeho neostříhá, lhářť jest, a pravdy v něm není. Ale kdožť ostříhá slova jeho, v pravděť láska Boží v tom jest dokonalá.“ (1Jan 2,4.5) (RB 15-17)
Copyright © 2010-2016 - Tisk - Kontakt